Planetu najdeme na přelomu srpna a září v souhvězdí Ryb jako mimořádně jasnou (a z měst bez obtíží viditelnou) „hvězdu“. Souhvězdí vychází krátce po západu Slunce, takže planeta je pozorovatelná vpodstatě celou noc. Vychází téměř přesně na východě. V úterý 21. září nastane opozice Jupiteru se Sluncem, planeta se bude nacházet na opačné straně oblohy než naše mateřská hvězda. Poté se začne plynný gigant na obloze stávat snáze pozorovatelným, neboť nebude třeba čekat na jeho východ zpoza obzoru. Nastávající „zlaté“ období viditelnosti potrvá od října 2010 do počátku února 2011. Druhou nejjasnější planetu oblohy budeme moci pozorovat až do počátku března 2011, kdy se ztratí velmi nízko na večerní soumračné obloze.

Jupiter se po pěti letech dostává do oblasti oblohy, která kulminuje poměrně vysoko nad obzorem (získává tzv. kladnou deklinaci – leží nad nebeským rovníkem). Díky tomu se z něj stává čím dál lepší objekt i pro větší přístroje, v nichž je obraz objektu nízko nad obzorem značně poznamenán neklidem zemské atmosféry. „Zlatou bránu ekliptiky“, tedy místo na obloze severní polokoule s maximální výškou planety při kulminaci nad obzorem, bude procházet už za dva a půl roku. Letošní opozice se Sluncem bude tedy první z těch, která se bude po delší odmlce bude těšit velkého zájmu pozorovatelů (a zakreslovatelů) planet celé Evropy i severní Ameriky. Samozřejmě i naprostému laikovi v malém dalekohledu předvede planeta několik svých předností.

 Jupiter je plynná planeta přibližně 12x větší než Země. Její rotační doba kolem osy je ovšem necelých 10 hodin, což je příčinou viditelného polárního zploštění (což je v dalekohledu patrné). Na „povrchu“ planety spatříme světlé a tmavé atmosférické pásy. Výrazným útvarem je tzv. Velká rudá skvrna, která je pozorovatelná už přístrojem okolo cca 8 cm v průměru (malý hvězdářský dalekohled). Jde o obrovskou cyklónu, do které by se nasoukaly i 3 Země vedle sebe. Rychlost větru v ní dosahuje až 640 km/h a jádro cyklóny bez ustání brázdí Jupiterovou atmosférou přes 300 let! Malý dalekohled, který tyto útvary snadno neodhalí, však ukáže až čtveřici jasných souputníků plynného obra – měsíce Io, Europa, Ganymedes a Callistó (někdy nejsou vidět všechny najednou – některé mohou být zrovna před či za Jupiterem nebo v jeho stínu). Letos v březnu je to už 400 let od doby, kdy je svým na dnešní dobu primitivním dalekohledem objevil věhlasně proslulý italský astronom Galileo Galilei…

Jupiter bude nepochybně hlavní ozdobou podzimní oblohy (nepřekvapí-li očekávaná kometa 103P Hatley 2). Proto neváhejte a při první příležitosti zavítejte v průběhu nadcházejících podzimních večerů na nejbližší hvězdárnu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Jupiter ztrácí svojí ozdobu
[2] Amatérští astronomové zachytili dopad planetky na Jupiter
[3] Mnoho informací o Jupiteru
[4] Jedinečná pozorovací kampaň komety 103P/Hartley při jejím mimořádném návratu

Úplné zatmění Slunce nastane v okamžiku, kdy Měsíc ve fázi novu zcela zakryje sluneční kotouč. Měsíc je totiž asi 400x menší než Slunce, ale k Zemi je přibližně 400x blíže. Díky této vskutku jedinečné vlastnosti můžeme úplný sluneční zákryt spatřit. Avšak měsíční dráha je oproti rovině ekliptiky (na které leží Slunce) skloněna o přibližně 5°, zatímco měsíční i sluneční kotouč na obloze zabírá jen půl úhlového stupně. Z toho důvodu nenastává úplné zatmění při každém novu, ale jen přibližně dvakrát za tři roky. Druhou velkou roli zde hraje aktuální vzdálenost Měsíce od Země, neboť je-li Měsíc dál od Země, nezakryje sluneční kotouč celý a jsme svědky tzv. prstencového zatmění. Dochází i k výjimečné situaci, kdy je Měsíc v době zatmění úhlově právě tak veliký jako Slunce a pozorovatelé na Zemi jsou svědky tzv. hybridního slunečního zatmění – v koncových partiích pásu na Zemi, kam dopadne měsíční stín, je zatmění prstencové, zatímco poblíž jeho středu je úplné.

Od okamžiku, kdy temný měsíční stín poprvé dopadne na zemský povrch, až do chvíle, kdy jej nenávratně opustí, uplynou přibližně 4 hodiny. Z pohybů Země a Měsíce kolem Slunce se dá snadno spočítat, že nejdelší úplné zatmění může trvat kolem 7 a půl minuty. Zpravidla to je mnohem kratší doba – kolem 3 minut. Měsíční stín se totiž po Zemi sune ohromnou rychlostí – až 4000 km/h. Úplnému zatmění předchází (a po něm následuje) přibližně hodinu trvající částečné zatmění, při kterém temný měsíční kotouč postupně „ukusuje“ ten zářící sluneční. Trasu, po které měsíční stín po Zemi putuje, astronomové nazývají „pás totality“. Jeho šířka může být maximálně 270 km, ale zpravidla je to něco kolem 180 km. Jeho délka odvisí na poloze zatmění na Zemi (zdali k němu dochází poblíž rovníku, či naopak v polárních oblastech). Může dosáhnout přes 15 tisíc km. Ti šťastlivci, kteří jsou v době úkazu právě někde uprostřed tohoto pásu, jsou svědky zatmění. Lidé nacházející se mimo pás totality pak mohou spatřit jen částečné zatmění, které je o to menší, o kolik dál se nacházejí od zmíněného pásu. V některých částech na Zemi, kde je zrovna v době úkazu den, pak dané zatmění nenastane ani jako částečné.

 Pakliže pozorovatel překoná všechny překážky (finanční i terénní), dostane se do pásu totality a počasí bude stát na jeho straně, spatří vskutku unikátní úkaz. Krátce před úplným zatměním se znatelně zešeří, nechápající příroda ulehne ke spánku a ze Slunce je vidět jen velmi úzký stříbřitý proužek nezakryté zářící sluneční fotosféry (nejjasněji zářící obálka Slunce, která nám dennodenně oslnivě svítí do očí při přímém pohledu do Slunce). V té době už Slunce obepíná slaboučký mlhavý prstýnek sluneční koróny – záhadné horké obálky Slunce, kterou jinak očima nikdy nespatříme. Fotosféra ji totiž spolehlivě svým jasem „přebije“. Měsíc neúprosně zakrývá i zbytek fotosféry a ta pohasíná jako jeden třpytící se bod. Této fázi zatmění se proto lidově říká „diamantový prsten“. Pár vteřin ještě pronikají poslední kapičky světla fotosféry nad nerovnostmi měsíčního povrchu (tzv. Bailyho perly) a nad nimi se rozprostírá tenká vrstva narůžovělé horké chromosféry. Při troše štěstí jsou po okraji Slunce rozloženy smyčky slunečních protuberancí. Na obloze se objevují planety a nejjasnější hvězdy. Pozorovatel je přímo v měsíčním stínu. Pokud se podívá okolo a má odkrytý obzor, kolem dokola je obloha podivně duhově zabarvená – podobně jako obzor za soumraku. Několik desítek kilometrů okolo něj je totiž zatmění jen částečné a Slunce tam svítí. Jen on jste v zajetí tohoto mimořádného okamžiku. Celá scenérie však netrvá déle než několik málo minut.

Tohoto několikaminutového „okénka“ využívají i sluneční vědci, kteří se snaží pochopit fyzikální procesy nad viditelným slunečním „povrchem“. Zajímá je hlavně sluneční koróna, jejíž bezprostřední přechod do nižších vrstev sluneční atmosféry nikdy jindy v takové kvalitě pozorovat nelze. Velkou záhadou je například extrémní vzrůst teploty v koróně (v řádech miliónů Kelvinů) oproti nižším vrstvám sluneční atmosféry, který dokazuje především přítomnost třináctinásobně ionizovaného železa. Je více než jisté, že nemalou roli zde hraje proměnlivé magnetické pole Slunce. Velkou překážkou je pro vědce velmi krátká doba úkazu a extrémní dynamický rozsah jasů v koróně – jas vnitřní koróny nad sluneční chromosférou je přibližně milionkrát větší než jas okrajových periferií této záhadné obálky. Proto nelze úkaz jednoduše fotografovat na digitální fotoaparát (který má dynamický rozsah o tři řády menší) a je třeba pořizovat sekvence snímků různých expozic a tyto snímky následně nějakým vhodným způsobem poskládat. V tomto ohledu je mimořádným průkopníkem český profesor matematiky na VUT v Brně Miloslav Druckmüller se svou dcerou Hanou. Překážek i vědeckých cílů při pozorování slunečního zatmění je celá řada a nepochybně by to vydalo na samotný článek.

Průběh slunečního zatmění 11. července 2010

Plný měsíční stín se poprvé dotkne zemského povrchu v ranních hodinách nad obzorem jihozápadního Pacifiku. V našem středoevropském letním čase to bude ve 20 hodin a 18 minut. Stín poté putuje severovýchodním směrem přes jižní oblast Cookových ostrovů. V pásu úplného zatmění leží pouze exotická Mangaia, odkud bude zatmění pozorovatelné přibližně hodinu po východu Slunce (s délkou kolem 3 minut a 19 vteřin). Měsíční stín se velmi rychle přesune do centra atolové oblasti Francouzské Polynésie, odkud bude zatmění pozorovatelné kolem 20 hodin a 40 minut SELČ. Délka úkazu se tam bude pohybovat okolo 4 minut a 17 vteřin. Následně se stín přenese na ostrovy i atoly zcela zbavený oceán, kde ve 21 hodin a 33 minut SELČ dosáhne zatmění své maximální délky 5 minut a 20 vteřin. Ve 22 hodin a 11 minut SELČ se pak Slunce schová nad desítkami tisíc nadšenců nacházejících se na tajemném Velikonočním ostrově. Tady se délka zatmění bude pohybovat okolo 4 minut a 43 vteřin. Před západem Slunce se jedinečný úkaz odehraje velmi nízko nad obzorem v argentinsko-chilské Patagonii s délkou okolo 2 minut a 53 vteřin. Ve 22 hodin a 49 minut SELČ pak temný měsíční stín definitivně opustí zemský povrch.

Čeští vědci v pásu totality

 Nejen do ostrovních destinací se vydávají také čeští astronomové, aby pozorovali a nafotografovali fyzikální procesy ve Slunci, především pak v horké koróně. Na Cookově ostrově Mangaia bude zatmění pozorovat Hana Druckmüllerová, která se svým otcem už od roku 1999 intenzivně pracuje na unikátním projektu zahrnujícím matematické zpracování digitálních fotografií sluneční koróny. Asistovat při pozorování jí bude Petr Horálek (v rámci VII. expedice SAROS). Hanin otec prof. Miloslav Druckmüller bude úkaz pozorovat na atolu v Tichomoří v rámci expedice americké profesorky Shadii Habalové. Věnovat se bude krom běžného fotografování tzv. bílé koróny i rozložení různě ionizovaného železa v bezprostředním okolí nižších vrstev sluneční atmosféry. Tento úkol vyžaduje užití speciálních filtrů a precizního nastavení všech užitých aparatur. Prof. Druckmüller ovšem toto pozorování neprovádí poprvé a navíc si k němu vytvořil vlastní postup i software. Největší překážkou proto bude možnost nepříznivého počasí.

Ve Francouzské Polynésii bude bílou korónu při zatmění snímat Jan Sládeček, a to ve stejném režimu a stejnými typy přístrojů, jako Hana Druckmüllerová, Petr Horálek i Miloslav Druckmüller. Protože jejich lokality budou dělit od okamžiku odehrávajícího se zatmění desítky minut, bude možné v případě příznivého počasí na všech stanovištích za užití stejných aparatur odhalit malé, ale dynamické změny ve struktuře sluneční koróny.

Do chilsko-argentinské Patagonie se vydává expedice úpické hvězdárny pod vedením Marcela Bělíka a Evy Markové, a to i přes velmi nízkou pravděpodobnost jasného počasí a extrémně malou výšku Slunce v době zatmění nad obzorem. Hlavním programem bude studium procesů v zemské atmosféře a vlastností tzv. zodiakálního světla (sluneční světlo rozptýlené na částicích meziplanetární hmoty v rovině ekliptiky) při úplné fázi slunečního zatmění.

Předpověď počasí

Tento graf ukazuje pravděpodobnost zataženého počasí po délce centrální linie pásu totality. Čím je hodnota pravděpodobnosti (na svislé ose) vyšší, tím menší naděje ke spatření úkazu. Pravděpodobnost je spočtena podle klimatologické situace v těchto konkrétních místech za posledních několik desítek let. V rámci této pravděpodobnosti mají nejvyšší naději ke spatření pozorovatelé nacházející se ve Francouzské Polynésii – je zde 55% šance jasného počasí. O něco hůře jsou na tom Cookovy ostrovy, kde je naděje asi 45%. Podobně je na tom i Velikonoční ostrov, který byl z důvodu atraktivity již několik let předem zamluven (především americkými) cestovními kancelářemi a na datum zatmění byla proto jeho kapacita zcela zaplněna. Ostrov se tedy stal již dva roky před úkazem pro další vědecké expedice zcela nepřístupný. Výhodou Cookových ostrovů oproti Velikonočnímu ostrovu je, že úkaz tam nastává prakticky hodinu po východu Slunce, zatímco oblačnost se tvoří v tomto období zpravidla o něco později. Pakliže se tedy nebude držet oblačnost z předchozího dne, na Mangaie jsou šance prakticky o něco lepší. Naprosto katastrofální předpověď je pak udávána pro jih Argentiny a Chile, kde zatmění končí v tamních večerních hodinách.

Pozorovatelům klimatické podmínky slibují jen 20% naději jasného počasí. Velkou překážkou je tam navíc extrémně malá výška Slunce během zatmění nad obzorem, což může mnohonásobně zhoršit i malá oblačnost, která se v důsledku vzdálenosti od pozorovatele u obzoru pohybuje velmi pomalu a vytváří mnohem hustší a neprůhlednější překážku, než kdyby byla se ztemnělým Sluncem vysoko nad obzorem.

Další úplné zatmění Slunce

Na následující úplné zatmění si budou muset astronomové i nadšenci počkat déle jak dva roky. Odehraje se až 13. listopadu 2012 a pozorovatelné z pevniny bude výhradně na severních australských poloostrovech. Tam dosáhne maximálního trvání jen málo přes 2 minuty. Z naší republiky si však budeme moci vychutnat částečné zatmění už příští rok, kdy 4. ledna v ranních a dopoledních hodinách Měsíc zakryje až 79 % slunečního průměru. Toto zatmění bude co do velikosti zakrytí slunečního kotouče největší nad územím České republiky až do roku 2026.

Další informace:
[1] Podrobné informace o zatmění (NASA, Fred Espenak)
[2] Informace o zatmění včetně podrobných mapek na Eclipse-chasers.com
[3] Informace a animace na Eclipse-online
[4] Klimatologická předpověď v pásu totality (Jay Anderson)
[5] Interaktivní Google mapa pásu totality (Xavier Jubier)

Zajímavé odkazy:
[1] Estetický a vědecký přínos zatmění
[2] Nejbližší zatmění Slunce a Měsíce nad územím České republiky
[3] Stránky Miloslava Druckmüllera, unikátní fotografie slunečních zatmění od roku 1980

  Noční svítící oblaka, jak je nazýváme po česku, vznikají v období kolem letního slunovratu (zpravidla v červnu a v první půli července) v závratných výškách okolo 85 km nad zemským povrchem. Leží tedy přibližně sedmkrát výš než nejvýše položená atmosférická oblaka (tzv. cirry). Po soumraku běžná oblaka ztmavnou, nebo získají nažloutlý nádech vlivem světelného znečištění z měst. Naopak NLC začnou být pozorovatelná právě za a po soumraku, neboť klesající Slunce je nasvěcuje zespod. Spatřit je můžeme ve chvíli, kdy se Slunce nachází ve výšce přibližně 6° – 16° pod obzorem. Díky tomu je v tomto období můžeme pozorovat, neboť Slunce v noci neklesne pod obzor níže jak 18° a oblaka, vyskytují-li se zrovna v atmosféře, zmizí jen v kolem tzv. místní půlnoci (v našem letním čase je to několik minut před 1. hodinou ranní).

Druhým faktorem umožňujícím pozorování oblaků v době kolem letního slunovratu je fakt, že ve vrstvě zemské atmosféry, v níž NLC vznikají (tedy v mezosféře, proto se také NLC občas nazývají mezosférická oblaka) se v červnu a červenci ustálí teplota (paradoxně na nejnižší v roce – kolem minus 130° C). A to ke vzniku NLC velmi nahrává. Samotná příčina vzniku NLC ještě není zcela známa – spekuluje se o tom, že jsou do velké míry způsobena průmyslovou činností, odpadem z letů raketoplánů či prachem z mohutných sopečných erupcí případně kosmickým prachem. Ve všech případech se totiž jedná o velmi jemné prachové částce fungující jako kondenzační jadérka, na něž se nabaluje vodní led přicházející jak ze spodních vrstev zemské atmosféry tak při reakcích vrchních vrstev atmosféry se slunečním zářením. Právě samo Slunce pak výskyt NLC ovlivňuje, neboť stabilní teplotu v mezosféře značně narušuje sluneční aktivita. Ta byla v minulém roce v hlubokém minimu, zatímco letos se Slunce již citelně „probouzí“ a výskyt NLC by tedy mohl být oproti minulému roku mnohem vzácnější.

Oproti běžným vysokým oblakům rozeznáme NLC především tak, že jejich výška se v průběhu první poloviny noci bude zmenšovat (vlivem klesající „baterky“ – tedy našeho Slunce) zatímco v druhé polovině noci před rozbřeskem zvětšovat. Samotná NLC jsou velmi vláknitá a svou nápadnou strukturu neztratí ani při pohledu malým dalekohledem, například loveckým triedrem. Najdeme je vždy kolem severního obzoru (výjimečně se mohou rozkládat ve velmi širokém pásu od severozápadu až k severovýchodu – jako například minulý rok 13. července), a to v nepříliš velkých výškách nad obzorem (maximálně kolem 40°). Prozradí se i svou neobvyklou stříbřitě namodralou barvou a především pak – díky své výšce nad zemským povrchem – malým pohybem na obloze.

 Jak naznačuje název článku, můžeme si letošní vyhlížení nočních svítících oblak zpestřit pozorováním poměrně jasné komety C/2009 R1 McNaught. Kometa se bude v průběhu června pohybovat nevysoko nad severním obzorem ze souhvězdí Andromedy přes Persea do Vozky. Koncem června by pak mohla dosáhnout 3. – 4. magnitudy a mohla by tedy být bez větších obtíží pozorovatelná pouhýma očima na městy neosvětleném severním nebi.

Kometu už nyní zdobí slabý iontový chvost a u hlavy komety (tzv. komy) je patrné protažení, z něhož by se mohl zrodit jasnější prachový ohon. Při své jasnosti i výšce nad obzorem bude vlasatice vypadat spíše jako protažená mlhavá „hvězdička“, která však noční obloze při výskytu NLC dodá patřičný nádech jedinečnosti. Více informací o kometě najdete v již vydaném článku.

Podtrženo, sečteno – výskyt NLC může být letos ohrožen narůstající sluneční aktivitou a kometa nemusí dosáhnout očekávané jasnosti. Navíc i v červnu nejspíš počasí nebude moc přát kvůli prachu ze sopky Eyjafjallajökull, který nechvalně ovlivňuje počasí nad Evropou už celý měsíc. Přesto ale bedlivě sledujte oblohu, neboť taková fotogenická příležitost se nemusí dlouho opakovat. Nutno poznamenat, že k pozorování je třeba si najít pozorovací stanoviště s odkrytým severním obzorem (nejlépe nějaký kopec) a s oblohou nepříliš ovlivněnou světlem z měst.

Zdroje a doporučené odkazy (NLC):
[1] Blíží se období pro sledování nočních svítících oblaků (článek z roku 2009 na astro.cz)
[2] Letní slunovrat s sebou přinesl mimořádně intenzivní noční svítící oblaka (článek z roku 2009 na astro.cz)
[3] Noční svítící oblaka 20./21. června 2009 – fotografie čtenářů na astro.cz
[4] O NLC na ukazy.astro.cz
[5] Pozorování NLC z České republiky na ukazy.astro.cz
[6] Registrace na Alerty NLC na ukazy.astro.cz
[7] Celosvětová galerie NLC z roku 2009 na Spaceweather.com
[8] Fotogalerie autora

Zdroje a doporučené odkazy (kometa C/2009 R1 McNaught):
[1] Jasnou kometu nalezneme v červnu nízko nad severním obzorem
[2] Detailní informace včetně vývoje jasnosti na stránkách Seiichi Yoshidy
[3] Aktuální vyhledávací mapka

Kometu objevil Robert H. McNaught na observatoři Siding Spring v Austrálii za pomoci 0.5m Uppsalla Schmidt teleskopu a CCD kamery. Objev provedl ze snímků pořízených 9. září 2009, na nichž se kometa jevila jako mírně kondenzovaný objekt o hvězdné velikosti kolem 17.3 magnitudy. Už krátce po objevu bylo jasné, že půjde o poměrně jasný objekt roku 2010, neboť při své vzdálenosti byla kometa již poměrně dost aktivní. Datum průchodu přísluním (nejbližším bodem u Slunce) byl určen na 2. července 2010. Při tomto okamžiku bude kometu od Slunce dělit vzdálenost asi 0.4 AU (tedy přibližně 60 milionů km). Přízemím ledové kometární jádro proletí už 15. června, a to ve vzdálenosti přibližně 3x větší (asi 1.1 AU).

 Do počátku června bude kometa doménou spíše druhé poloviny noci a ranní oblohy. Ve čtvrtek 20. května se kometa přesunula do jižní oblasti souhvězdí Andromedy (dala se najít mezi hvězdami Alpheratz a Algenib, které tvoří východní „stranu“ Pegasova čtverce). Tehdy již měla hvězdnou velikost kolem 8. magnitudy a byla pohodlně v dosahu malých dalekohledů a binokulárů. Na konci května bude nejspíše o magnitudu jasnější. 30. května bude jen 2.5° jižně od hvězdy Mirach v Andromedě. V té době bude mít na obloze velmi rychlý pohyb a 10. června se octne v Perseovi, kde o 4 dny později projde otevřenou hvězdokupou Mel 20 asi 2.8° jižně od hvězdy Mirfak. Následující den těsně míjí hvězdu delta Persei s hvězdnou velikostí 4. magnitudy. Sama kometa by měla být jen o magnitudu slabší (a tudíž již za dobrých podmínek již pozorovatelná pouhýma očima). Dne 21. června pak prolétá jen 2° severně nad Capellou ze souhvězdí Vozky a v té době by již mohla dosahovat 4. magnitudy. Poslední možnost k jejímu spatření pak máme na počátku července, kdy ji nalezneme vpravo od spojnice Castor-Pollux (jasné hvězdy v souhvězdí Blíženců) za pokročilého soumraku. Tehdy by měla dosahovat až 3.5 magnitudy. V době své maximální jasnosti bude kometa ležet v cirkumpolárních souhvězdích nízko nad severním obzorem a bude proto viditelná celou noc. Do letního slunovratu bude nejlépe pozorovatelná ráno před rozbřeskem, po něm spíše na večerní obloze.

K pozorování komety si proto najděte místo s dokonale odkrytým severním obzorem (v pásmu od severozápadu k severovýchodu), pokud možno mimo město. Dosáhne-li jasnost komety předpovězených optimistických hodnot, bude celý červen bez potíží vlasatice viditelná pouhýma očima. I tak je samozřejmě na takový objekt nejlepší namířit malý dalekohled (například myslivecký triedr), který zážitek mnohokrát umocní. Nutno též připomenout, že jasnost komety se nikdy nedá s jistotou předpovědět – kometa nás nakonec může velmi zklamat (ale i mile překvapit).

Raritní podívanou umožní poloha komety 11. července těm šťastlivcům, kteří budou mít jasnou oblohu během úplného zatmění Slunce v Tichomoří. Kometa bude ležet jen asi 10° na východ od zakrytého slunečního kotouče (a asi 4.5° západně od Merkuru) a v případě její vysoké jasnosti bude perlou nejedné fotografie z tohoto beztak jedinečného úkazu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] O kometě na Cometography.com
[2] Detailní informace včetně vývoje jasnosti na stránkách Seiichi Yoshidy
[3] Aktuální vyhledávací mapka

Pokud se podíváme do minulosti, tak až poslední řekněme dvě desetiletí si hlavně díky družici SOHO Slunce „užíváme“ z astronomického hlediska skutečně pořádně. Do té doby (až na pár specializovaných pracovišť) znali astronomové jediný projev sluneční aktivity, a to kolísání počtu slunečních skvrn. Jsou to zdánlivě tmavá místa v tzv. sluneční fotosféře (asi 200 km tlusté sluneční obálce, z níž k nám přichází většina viditelného záření – to je ta vrstva, kterou každý den vidíme na denní obloze). Tato místa mají oproti slunečnímu povrchu teplotu o cca 1500 °C menší (tj. asi 4500 °C). Slunce jako obrovský magnet díky rozdílným rotačním rychlostem na pólech a rovníku v průběhu jedenáctiletého cyklu tímto ukazuje poruchy svého magnetického pole. Skvrny můžeme občas pozorovat i volným okem (častěji však dalekohledem) za použití speciálních filtrů a jejich počet na přivrácené straně se může vyšplhat i ke stovkám. Pokud je Slunce v minimu aktivity, bývá zcela holé. V maximu v něm však nejedno dítě pozná nebeské „slunéčko mnohatečné“.

S magnetickým polem se mění i vzhled dalších obálek Slunce, které však očima můžeme pozorovat málokdy. Jednak je to řidší, ale velmi horká chromosféra, v níž spatříme například jazykovité útvary s nevyslovitelným názvem „protuberance“. Jsou to masy plazmatu (látky s vlastnostmi mezi plynem a kapalinou), které se vlivem mohutných sil odtrhávají od slunečního „povrchu“ a putují do vzdálenosti až několik stovek tisíc km. Přitom se tvarují podél magnetických siločar a hmota po nějakém čase opět spadne na Slunce. Pokud se nám promítají na slunečním koutouči (nejsou tedy u jeho okraje), říkáme jim „filamenty“.

 Naprosto jedinečnou podívanou však nabídne koróna, která leží nad chromosférou. V minimu sluneční aktivity jsou paprsky koróny tvarovány uhlazeně tak, že na pólech jsou slabé a velmi četné tzv. radiální paprsky a u rovníku jasné a uzavřené smyčky. V maximu má koróna tvar okvětního lístku – paprsky jsou chaoticky rozprostřené kolem dokola slunečního kotouče, Slunce bouří, magnetické pole je velmi neuspořádané. Korónu i chromosféru však donedávna mohli lidé pozorovat jen při krátkých a jedninečných zatměních Slunce, neboť oproti fotosféře září jen velmi slabě. Dnes se zejména na chromosféru můžeme podívat i na některých hvězdárnách. Patří k nim i ta naše pardubická.

Aktivitu Slunce ovšem můžeme poznat i na vlastní planetě, neboť Slunce každou vteřinou vyzařuje do prostoru tzv. sluneční vítr, který obsahuje nabité částice. Jednou za čas dojde na Slunci (v drtivé většině právě kolem maxima sluneční aktivity) k mohutné explozi, tzv. erupci. Dochází k nim v blízkosti slunečních skvrn na rozmezí magnetické polarity, kde není magnetické pole silné a částice tak uniknou do prostoru. Síla erupcí může přesáhnout i miliardy megatun TNT (hirošimských bomb) a činí tak tyto exploze nejsilnějšími ve Sluneční soustavě vůbec. Pokud pak zasáhne takový poerupční oblak plný nabitých částic Zemi, může vážně ohrozit umělé družice, ale také způsobit mimořádně krásný úkaz v horních vrstvách zemské atmosféry – tzv. polární záře. Ty jsou pozorovány běžně u pólů, kde je zemské magnetické pole nízko nad zemským povrchem a částice tak mohou interagovat s molekulami vzduchu. Při větším tlaku se ale magnetický štít Země „stlačí“ i nad nižšími zeměpisnými šířkami a úkaz tak spatří i obyvatelé Evropy…

Poslední maximum sluneční aktivity proběhlo v letech 1999-2002. V roce 2007 pak začalo mimořádné dlouhé období minimální sluneční aktivity. Slunce bylo zcela bez skvrn téměř dva roky. Začaly obavy, že se odehrává další dlouhé sluneční minimum, jaké nastalo v druhé polovině 17. století a přineslo malou dobu ledovou. Svět si ale oddychl, když Slunce na konci minulého roku „přišlo k životu“ a začalo „dýchat“ novým 24. cyklem. Jeho maximum má nastat v letech 2012-2013. Jaké bude? Uvidíme polární záři a jak vlastně přesně vzniká? Nastane v roce 2012 konec světa kvůli sluneční aktivitě? A co se vlastně všechno na Slunci odehrává? Tyto a další otázky budete moci položit při pozorování Slunce na pardubické hvězdárně, a to každý červnový pátek od 18 do 20 hodin (příp. po telefonické či elektronické domluvě i jiný den). Přijďte se podívat!

Astronomii však, ač bychom to my stromové udělali velmi rádi, nikdy nemůžeme oddělit od praktického a reálného světa a tak někdy je součástí astronomie i shánění a vypisování různých dotací a grantů, jež by napomohly zvýšit úroveň hvězdárny a přiblížily to tajemno vzdáleného vesmíru těm, pro které tu hvězdárna je především. Žákům a studentům.

V uplynulých čtrnácti dnech jsme tak na Hvězdárně barona Artura Krause usilovně pracovali na projektu, jenž měl za úkol přesně tyto věci. A ačkoli jsme z časových důvodů nakonec nebyli úspěšní a projekt jsme nestihli podat v termínu, veškeré to snažení přeci jen nepřišlo na zmar.

Zjistili jsme, že studenti pardubických škol mají zájem o vědu a poznávání a rádi by si ji ozkoušeli i v praxi. Třeba při pozorování sluneční činnosti, či zajímavých fyzikálních experimentech. Posuďte sami!

Anonymního dotazníkového výzkumu se zúčastnilo celkem 156 žáků ZŠ a SŠ na území pardubického kraje.

Velkolepý projekt nám sice nevyšel, naše velké plány se na čas odkládají. Nicméně právě pro ty z vás, kteří jste se v dotazníku našli, nebo jste si zkoušeli sami odpovědět na zadané otázky je tu pardubická hvězdárna, kterou můžete navštívit jak se svou školní třídou, tak individuálně v rámci večerního pozorování.

Na závěr nezbývá, než poděkovat všem zúčastněným základním a středním školám, které náš vzdělávací projekt zaujal a které jsme z časových důvodů oslovili opravdu na poslední chvíli. Za jejich skvělou spolupráci, shovívavost a zájem děkujeme.

Ostatní, kteří se nad návštěvou naší observatoře zatím rozhodují, zveme za nevšedním zážitkem a poznáním.

Co je to sluneční vítr? Proč je obloha modrá a proč musí mít kosmonaut skafandr?

Co je to meteorit a jak vypadá?

Tyto a mnohé další otázky Vám zodpovíme právě na pardubické hvězdárně.

Nabídka pořadů a programů pro školy

Pro objednání skupiny, nebo školního kolektivu nás kontaktujte na:

Tel: 466 310 563

GSM: 603 165 366

e – mail: Info@astropardubice.cz

TĚŠÍME SE NAVAŠI NÁVŠTĚVU!

V dnešním, třetím díle si ukážeme program, který naopak připojení pro svou správnou funkčnost nezbytně potřebuje.

Hovoříme li o tomto typu programu, který si data načítá především ze sítě internet, mnohému čtenáři se vybaví výtvor, od společnosti Google příznačně nazvaný Google Earth. Ač jde o program s nespornými kvalitami a výhodami, není to přesně to, co hledáme. Pokud Vás ovšem zajímají efektní a velmi detailní snímky městských center, kde si doslova můžete procházet jednotlivé ulice či se ponořit pod mořskou hladinu, nalezli jste, co jste hledali.

World Wind

Program, o kterém dnes bude řeč, pochází z dílny amerického úřadu pro letectví a vesmír NASA. Na první pohled by se mohlo zdát, že se snad jedná o přímého konkurenta Google Earth, ale nenechte se mýlit! Jediné co mají tyto dva programy společné, je úvod. Stejně jako u Google Earth se ihned po spuštění ocitnete nad glóbem naší planety, s kterým si můžete pomocí myši, nebo šipek libovolně otáčet, přibližovat jej a oddalovat. Až potud, jsou si oba programy víceméně podobné.

První rozdíl nastává při zoomování. Brzy zjistíte, že tento program nemá za cíl zobrazovat extrémně podrobné detaily městských center. Marně, byste čekali na načtení detailu vaší ulice, nebo domu, a ačkoli lze v programu zapnout takové funkce jako je zobrazení hranic států, jejich vlajek atd. účel tohoto programu je zcela jinde.

Hlavní lišta

V horní části okna vás doslova do očí praští velká lišta plná ikon. Prvních pět ikon je spíše doplňkového charakteru a můžete jimi měnit vlastnosti mapy a okna.

To, co dělá tento program tak výjimečným, je množství informací a vědeckých dat, která v něm můžete zobrazit, aniž byste zdlouhavě pátrali po internetu.

Naval Research Labs

Jedná se o ohromné množství aktuálních meteorologických dat z celého světa. Můžete si tak v animacích prohlédnou aktuální situaci nad Evropou, nebo sledovat mimořádné situace jako je každoroční období hurikánů zasahující pobřeží USA. Kromě snímků oblačnsti ve viditelném světle, nleznete animace i v dalších oborech spektra.

NASA Blue Marble

Jednoduchá, ale velmi názorná funkce, která Vám zobrazí, jak se naše planeta mění v průběhu roku. Pomocí myši můžete zobrazovat vizualizaci Země v jednotlivých měsících. To, co je nejvíce patrné jsou sezónní změny sněhové pokrývky.

WMS (Web Mapping Server) Browser a SVS (Scientific Visualisation Studio)

Dvojice velmi zajímavých funkcí, lépe řečeno úložišť obrázků a animací, které jsou přehledně roztříděny dle vědních oborů.

Zajímá Vás dynamika atmosféry? Nebo snad v poslední době tak často diskutované globální oteplování? Prohlédněte si nespočet animací, které jsou uloženy a přehledně roztříděny.

Můžete si tak pohodlně udělat obrázek o stavu ledové pokrývky v polárních oblastech, nebo prozkoumat data o stavu ozonosféry.

Program World Wind Vám sice neukáže detailní mapu města, zato Vám však ukáže Zemi, ze zcela jiného úhlu pohledu. Máte tak možnost sledovat naši planetu v mnohem širším kontextu a všímat si tak změn, které probíhají jen velmi pozvolna.

Mezi animacemi tak lze najít třeba časosběrné satelitní snímkování úbytku vodní hladiny Aralského jezera, nebo změny v biosféře během let.

Sedm následujících ikon v hlavní liště, Vám dává možnost shlédnout naši planetu prostřednictvím satelitního snímkování družicemi, které mají speciální určení. Uvidíte tak zemský povrch snímkovaný se zřetelem na geologii, urbanismus, ortografické mapování a topografii.

Opusťme Zemi

Ačkoli se z předešlého mohlo zdát, že je World Wind určen pouze k zobrazování dat o naší rodné hroudě, není tomu tak.  Pravdou však zůstává, že mimo Zemi není jiného kosmického tělesa, o kterém bychom měli tak detailní a ucelené informace.

Tělesa Sluneční soustavy

V programu lze kromě Země zobrazovat i Měsíc, Venuši, Mars a Jupiter.

Stejně jako v případě snímkování zemského povrchu, jsou zde dostupné rozličné mapy a tak si můžete Měsíc, Mars a Venuši prohlédnout například v barevně rozlišených výškách terénních útvarů, nebo si zobrazovat místa, kde došlo k přistání automatických výzkumných sond, včetně podrobných informací o jejich misi.

Možností sice není tolik jako v případě vizualizací naší planety, ale rozhodně zaujmou. Můžete si tak prohlížet detailní útvary na povrchu terestrických planet nebo se naopak kochat krásou atmosférických pásů planety Jupiter.

Co závěrem?

World Wind z Vás na okamžik udělá výzkumníky a zpřístupní Vám takové množství seriózních vědeckých dat, o kterých se Vám doposud ani nesnilo. Máte tak možnost udělat si obrázek o světě, který obýváme a uvědomit si fakt, který je často opomíjen. Jsme jen jednou z planet Sluneční soustavy, na které je dílem přírody či snad náhody život.

World Wind je pouze nástroj, pomocí kterého se na to vše můžete podívat.

Aktuální verzi programu stáhnete ZDE

Program, o kterém dnes bude řeč, se jmenuje Celestia a pochází z dílny programátora Chrise Laurela.

Stejně jako v případě Stellaria, i Celestia je Opensource program, tedy volně šiřitelný s možností Vámi vytvořených úprav. Na rozdíl od planetária, které jsme si v minulém díle představili, Vám však Celestia nabízí možnost naprosto volného pohybu kosmickým prostorem. Program Vám nabízí možnost stát se kosmickým cestovatelem a navštívit tak různé objekty jak v rámci Sluneční soustavy, tak mimo ni.

Po spuštění

Po spuštění programu se dostanete na startovací pozici, která je jak jinak než na Zemi. Respektive nad Zemí. Před sebou máte glóbus naší rodné planety, s kterým si můžete pomocí šipek libovolně otáčet, klávesami „Home“ a „End“ pak přibližovat či oddalovat.

Země je zatím nehybná. Rychlost a směr rotace planet kontrolujete klávesai J, K a L.

Vyrážíme na výlet!

Kliknete li na položku Navigation v hlavním menu, zobrazí se Vám nabídka. Zde si můžete vybrat kam a za čím chcete cestovat.

Proč zapínat souhvězdí?

Možná si teď říkáte, proč si krásný a dokonalý obraz vesmíru kazit spojnicemi hvězd v souhvězdí. Na jednu stranu máte pravdu. Nicméně přeci jen si pojďme ukázat, k čemu se taková čistě pozemská věc může hodit.  V hlavním menu klikněte na položku Render – View options… zde zaškrtněte políčko Constellations a potvrďte.

Na hvězdném pozadí se objevily spojnice souhvězdí, které na první pohled jen překážejí a ruší obraz.

Nyní si uděláme malý experiment.

Na klávesnici podržte tlačítko s nápisem END. Nyní se pomalu vzdalujete. Opouštíte Sluneční  soustavu a pokud máte zapnuté zobrazování oběžných drah planet, budete je postupně míjet. Slunce se pozvolna stává jen jednou z mnoha hvězd a nyní přichází ten pravý čas upřít svou pozornost na tvary souhvězdí, které se začínají pozvolna deformovat.

Stále se však vzdalujete, až začnete opouštět i naši Galaxii. K čemu že to všechno bylo? Na konec z nám známých souhvězdí zbyl podivuhodný  ježek, jež zobrazuje rozložení hvězd v souhvězdích, která od nás vidíme a jejichž tvary tak dobře známe.

Tato skvělá simulace Vám ukáže, že všechny hvězdy, které můžeme pozorovat na naší obloze a spojujeme si je do souhvězdí, jsou součástí naší Galaxie. Pokud bychom měli tu možnost a poodlétli bychom mimo ni, z tvarů které tak dobře známe, by nezbylo vůbec nic. Respektive tato podivuhodná hvězdice, která Vám zobrazuje rozložení hvězd v našem okolí.

Poslední a rovněž neopomenutelná věc, kterou nám tato simulace ukázala, je přibližná poloha Sluneční soustavy v rámci naší Galaxie.

Co ještě můžete zobrazit a navštívit?

Můžete toho však navštívit mnohem více! Celestia zobrazuje objekty od velikosti družic a meziplanetárních sond přes planety, hvězdy až po galaxie.

Ani cesta ke vzdáleným hvězdám, okolo nichž obíhají planety, není ničím nemožným.

Úkazy a jejich simulace

Ačkoli je Celestia prohlídkový program umožňující krásné výlety vesmírem, i v ní se dá leccos z nebeských úkazů zobrazit. Naskytne se Vám pak velmi zajímavá perspektiva. Vysvětlení například zatmění Slunce či Měsíce pak nebude žádný problém.

Jedním z těchto úkazů, je zobrazení stínu, který putuje po zemském povrchu při zatmění Slunce v rámci tak zvaného pásu totality.

Druhým, je pak přechod zemského stínu přes kotouček našeho Měsíce.

Oba úkazy si můžete velmi jednoduše nasimulovat, pokud si v hlavním menu zvolíte položku Navigation a zde Eclipse Finder. V nabídce si poté vyberete, jaký druh zatmění chcete zkoumat a přibližné datum. Příkazem Compute Vám program vypíše seznam příslušných zatmění v daném roce a měsíci.

Navíc – nemusíte se omezovat pouze na Zemi a Měsíc! Stejná nabídka umožňuje zkoumat zatmění u Jupitera, Saturnu, Uranu, Neptunu i Pluta.

Program dozajista zaujme učitele fyziky jak základních, tak středních škol. Stejně tak i vedoucím astronomických kroužků je velmi dobrým pomocníkem při názorných ukázkách nebeské mechaniky, těles Sluneční soustavy i vzdáleného vesmíru.

Již v samotném základu je Celestia úchvatnou prohlídkou vesmíru. Na domovských stránkách si pak můžete v doplňcích postahovat dalších až 10 GB různého obsahu a doplňků, detailnějšími povrchy planet počínaje a meziplanetárními sondami, či futuristickými kosmoplány konče.

Click here to view the embedded video.

Aktuální verzi a bližší informace o projektu Celastia najdete na domovských stránkách tohoto programu.

Domovské stránky programu: www.shatters.net/celestia/

Vesmír až k Vám domů – díl první

Autorem článku je Jan Píšala, pracovník Hvězdárny a planetária M. Koperníka v Brně.

  V polovině července tohoto roku uplyne čtyři sta let od okamžiku, kdy se v zorném poli Galileiho jednoduchého přístroje ocitla planeta Saturn. Ve srovnání s dnešními dalekohledy byl ten Galileiho velice malý, jeho objektivem byla jednoduchá spojná čočka o průměru kolem 38 milimetrů a zvětšení dalekohledu bylo přibližně dvacetinásobné. Jak tehdy Galileo Saturna viděl? Odpověď nalezneme v jeho dopise z 30. července 1610, který byl určen Belisariu Vintovi, vysoce postavenému úředníkovi velkovévodství Toskánského. Galileo se v něm zmiňuje, že při svém teleskopickém pozorování učinil další podivný objev. Planeta Saturn, se mu totiž v dalekohledu zdála trojitá. Měl pocit, že sestává nikoliv z jedné, ale rovnou ze tří vzájemně se dotýkajících „hvězd“ seřazených těsně vedle sebe. Je zřejmé, že v Galileiho dalekohledu nebyl mezi neostrou hvězdou a malým drobným kotoučkem planety zas až tak velký rozdíl. Všimnul si také, že se vzájemná poloha těchto „hvězd“ během pozorování nijak nemění, a že se prostřední „hvězda“ jeví přibližně třikrát větší, než zbývající dvě po stranách. Galileo zároveň Vintu požádal, aby tento objev podržel v tajnosti, dokud ho nezveřejní ve svém druhém vydání spisku Sidereus Nuncius (Hvězdný posel). Informaci plynoucí z pozorování ukryl také do anagramu „smaismrmilmepoetalevmibunenugttaviras“, který lze transformovat v latinský zápis „Altissimum planetam tergeminum observavi“ což znamená „pozoroval jsem, že nejvzdálenější planeta je trojitá“. Anagram putoval mimo jiné také do Prahy k Johannu Keplerovi, ten si však písmena anagramu seřadil nesprávně a dospěl k závěru, že Galileo objevil dva měsíce Marsu.

Dopis Vintovi i anagram nám dávají poměrně dobrou představu o prvním pozorování Saturnových prstenců. Objektiv Galileiho dalekohledu bohužel nebyl příliš kvalitní a měl malý průměr na to, aby Galileo prstence spolehlivě rozlišil. Místo toho mu splynuly s planetou a vytvořily dojem tělesa, složeného ze tří „hvězd“ respektive ze tří kotoučků různého průměru, jež jsou v jedné řadě a dotýkají se po stranách. Přesto všechno musel být Galilei takovým pozorováním ohromen. Něco podobného zažil pravděpodobně každý, kdo se na Saturn podíval dalekohledem o průměru objektivu alespoň 60 mm. V takovém případě se totiž prstenec objeví v celé své kráse a dodá pohledu patřičnou hloubku, takže se Saturn rázem jeví velice plasticky.

I když se Galileimu nepodařilo prstenec rozpoznat, o tom co viděl, nijak nepochyboval. Inspirován pozorováním Jupiterových měsíců dospěl k závěru, že dva měsíce má i Saturn. Na rozdíl od těch Jupiterových jsou však mnohonásobně větší a přiléhají těsně k planetě. Po více než dvou letech, v prosinci 1612, se však situace změnila. Saturn již v dalekohledu nebyl trojitý, ale vypadal podobně jako kotouček planety Jupiter. Tedy jako jednoduchý nažloutlý disk bez svých postranních průvodců. To Galileiho pravděpodobně silně rozrušilo, neboť to vrhalo pochybnosti nejen na pozorování Saturnu, ale také na všechny předešlé objevy. Chvíli dokonce přemýšlel o tom, zda pozorovaná trojitost Saturnu nemůže být klamem, který vytvořil až objektiv jeho dalekohledu. Tím ovšem celá situace neskončila. V roce 1616 se totiž vzhled Saturnu začal opět měnit a zdálo se, že vše směřuje do stavu, ve kterém se planeta nacházela v roce 1610 v období prvních pozorování. Místo dvou postranních hvězd obklopujících centrální kotouček Saturnu se ale objevily spíše jakési „uši“ či srpky přiléhající k planetě a vykazující ztemnění ve svých centrálních oblastech.

 Galileo byl tehdy jen krok od toho, aby odhalil pravou podstatu prstenců. Příliš malý dalekohled mu to však neumožnil. Teprve v roce 1655, třináct let po Galileiho smrti, popsal nizozemský astronom Christiaan Huygens pozorovaný jev jako „tenký a rovný prstenec nikde se nedotýkající planety“. Utvrdila ho v tom pozorování, jež provedl pomocí svého nového dalekohledu, který Galileův přístroj předčil po všech stránkách. Zároveň se mu podařilo objevit i Saturnův největší měsíc pojmenovaný později jako Titan. V roce 1659 vydal Huygens knihu Systema Saturnium (Saturnův systém), ve které objasnil záhadu pravidelného mizení a objevování prstenců, jež pozorovali všichni významní pozorovatelé od dob Galileiho.

Rotační osa Saturnu je vůči oběžné dráze, po které planeta obíhá kolem Slunce, poněkud skloněna. Díky tomu jsou ovšem vzhledem k oběžné dráze skloněny i Saturnovy prstence. Při pohledu ze Země dochází jednou za 14-15 let, tedy dvakrát během jednoho oběhu Saturnu kolem Slunce, k zajímavému jevu. Vzájemné uspořádání Země i Saturnu je tehdy takové, že se při pohledu ze Země díváme na prstence přímo z boku. Zatímco průměr hlavních prstenců činí přibližně 480 000 kilometrů, jejich tloušťka se pohybuje v rozmezí jednotek až desítek metrů. Prstence jsou tedy velice tenké a při pohledu z boku nám v podstatě zmizí. Právě proto přestal být prstenec v roce 1612 patrný.

Galileiho současníci i následující generace astronomů zastávali zpravidla názor, že je prstenec z jednoho kusu materiálu. Jinak smýšleli pouze dva astronomové, Ital Giovanni Domenico Cassini a Francouz Jean Chapelain, který se již v roce 1660 domníval, že jsou prstence složeny z velkého počtu malých tělísek či měsíčků obíhajících kolem planety. Roku 1856 předložil skotský fyzik James Clerk Maxwell matematický důkaz, který Chapelainovu domněnku potvrdil. Skutečně dobrou představu o podobě a složení Saturnových prstenců jsme však získali teprve až v éře kosmických sond, kdy nám fotografie zprostředkovaly pohled na prstence zblízka.

Dnes víme, že jsou Saturnovy prstence složeny z obrovského množství drobných ledových částic, které mají velikost v řádu mikrometrů či milimetrů. Bloky ledu o průměru desítek centimetrů nebo dokonce metrů jsou naopak docela výjimečné. V prstencích existuje poměrně komplikovaný systém mezer, v nichž je zastoupení ledových částic menší. Největší z nich je po svém objeviteli pojmenována Cassiniho dělení a při vhodném natočení prstenců ho lze spatřit i v amatérských dalekohledech. Uvnitř prstenců se pohybuje také cela řada větších či menších měsíčků, které s materiálem prstenců gravitačně interagují a vytvářejí v prstencích zvláštní vzory podobné třeba zvlněným vláknům. Svým rozsahem nemají Saturnovy prstence ve Sluneční soustavě obdoby. Jelikož obsahují velké množství světlého materiálu, dobře odrážejí sluneční světlo a jsou velice nápadné. Jestliže jste Saturn na vlastní oči v dalekohledu doposud neviděli, neváhejte a vypravte se v květnu či v červnu na nejbližší hvězdárnu, určitě vám ho tam rádi ukážou!

Fenoménem, který dnešní lidskou společnost utváří stejně samozřejmě jako střídání ročních dob, je existence internetu. Právě díky němu si nyní můžete přečíst tento článek a právě díky němu se v krátkém seriálu o astronomických programech dozvíte, kam až může vaše oko dohlédnout při objevování vesmíru. A to vše v pohodlí vašeho domova.

Stellarium -  aneb planetárium ve vašem PC

Program Stellarium není třeba dlouze představovat. Komunita astronomů a nadšenců hodiny mlčky koukajících do dalekohledu jistě tento program zná. Nicméně pokud slovo Stellarium slyšíte prvně, čtěte dále a seznamte se…

Projekt virtuálního planetária je dílem francouzského programátora Fabiena Chereaua, který ho uvedl na světlo světa již v roce 2001. Od té doby se program stále vyvíjí a nyní, je jeho aktuální verze 0.10.4 což rozhodně není konečný stav.

Vize projektu je čistě nekomerční. Máte li dostatek programátorských znalostí, můžete ho sami měnit či poupravit k obrazu svému. Na vývoji programu se můžete samozřejmě také podílet. Vše o programu, vývoji a aktualitách okolo naleznete na jeho domovském webu www.stellarium.org.

Funkce

Program simuluje hvězdnou oblohu tak, jak byste jí viděli jako pozemský pozorovatel. Není však problém se pomocí jednoduchého nastavení přesunout na jakékoli těleso Sluneční soustavy a pokochat se pohledem na hvězdnou oblohu odtud.

Co vyšší verze, to dokonalejší efekty

Program velmi věrně simuluje soumrak, stejně tak i scilintaci (blikání hvězd způsobené vlněním mas zemské atmosféry). Nastavit si můžete i míru „světelného znečištění“, a porovnat tak přírodní oblohu od oblohy příměstské, či městské.

Pro období meteorických rojů si pak můžete nastavit zenitovou hodinovou frekvenci a pokochat se opravdovým meteorickým deštěm.

Samozřejmostí je nastavení a uložení aktuální polohy pozorovatele pro jakékoli místo na Zemi, včetně zadání přesných GPS souřadnic vašeho pozorovacího stanoviště.

Každý objekt si můžete libovolně přiblížit a relativně detailně prohlédnout.

Množství zobrazovaných hvězd můžete ještě dále rozšířit pomocí katalogů, které lze přímo pomocí programu stáhnout.

Obloha a mytologie

Noční obloha je neodmyslitelně spjata se souhvězdími. Stellarium vám nejenže ukáže spojnice jednotlivých hvězd v souhvězdí. Zapnou lze i jejich kresby.

Pokud by Vás zajímalo, jaká souhvězdí na obloze viděli třeba ve starověké Číně, Egyptě, nebo tichomoří, není nic jednoduššího, než si v nastavení pohledu a oblohy přepnout hvězdnou mytologii.

Stejně jako souhvězdí lze přepínat i prostředí, respektive krajinu, z které pozorujete. Pokud se Vám tedy nelíbí, že oblohu pozorujete z pole plného řepky olejné, rázem se můžete ocitnout mezi sněhem pokrytými vrcholky hor, nebo na povrchu Měsíce či Marsu.

Dokonalé simulace úkazů

Stellarium Vám umožňuje nasimulovat jakýkoli úkaz, který se buď již odehrál dávno v minulosti, nebo naopak putovat za ním do vzdálené budoucnosti.

Můžete tak zkoumat oblohu a postavení planet tak, jak je mohli vidět lidé za dob Ježíše Nazaretského, nebo si nastvit okamžik, kdy dojde k úplnému zatmění Slunce nad Českou republikou.  Ba co víc! Vývojáři programu zahrnuli mezi simulovatelné jevy i precesi, tedy kyvný pohyb zemské osy, která s periodou 26 000 let krouží mezi hvězdami. Můžete si tak udělat výlet do dob, kdy hvězda ukazující sever nebyla  Polárka, nýbrž  hvězda Thuban v souhvězdí Draka. Meze vaší fantazie se nekladou.

Na závěr by bylo dobré podotknout, že vše je zcela zdarma a program je stále ve vývoji. Drobné chybičky, jsou li nějaké, je nutno vývojářům odpustit, neboť s každou další verzí přichází další a další vylepšení tvořící realističtější celek.

Příjemné je, že program je téměř celý přeložen do češtiny! Navíc není vytvořen pouze pro systém Windows. Nejaktuálnější verzi stáhnete na domovské stránce www.stellarium.org