Archiv rubriky: SERIÁL: Návrat lidí na Měsíc

Novodobý měsíční program pokračuje. V úterý 9. června 2026 se v Johnsonově kosmickém středisku v texaském Houstonu konala tisková konference, na níž funkcionáři NASA oznámili složení posádky pro let Artemis III. Jedná se o výpravu, jejímž cílem bude dále prověřit systémy kosmické lodi Orion na nízké oběžné dráze Země a především vyzkoušet spojení s jedním či oběma lunárními přistávacími moduly, na kterých intenzivně pracují společnosti SpaceX a konkurenční Blue Origin. Posádka Artemis III bude tentokrát čistě mužská – a poprvé bude jejím členem Evropan.

Podle informací, jež NASA zveřejnila, by měla mise Artemis III odstartovat někdy během příštího roku. Přibližný plán letu je takový, že po vynesení lodi Orion na oběžnou dráhu Země raketou SLS dojde nejprve ke kontrole palubních systémů a následně k velmi obtížnému manévru – Orion by se měl ve vesmíru spojit s lunárním plavidlem.

Pokud patříme k lidem, jejichž zájem o kosmonautiku je spíše okrajový a slýcháme o ní například hlavně v televizních zprávách nebo si pouze občas přečteme článek na internetu, mohla by se nám taková událost jevit jako zcela běžná. To by však byl omyl. Setkání dvou lodí na oběžné dráze je pro inženýry obrovskou výzvou dokonce i v dnešní době (například Čína do něj investovala polovinu veškerých nákladů vyhrazených pro svůj pilotovaný kosmický program!). Stačí si uvědomit, co vlastně znamená oběžná dráha a jak obrovskou rychlostí se lodě musejí pohybovat.

Sprint okolo Země

Představme si následující situaci: sebereme ze země kámen a řekneme si, že si s ním pro zábavu začneme házet. Nejprve jej podržíme v libovolné výšce nad zemí a prostě upustíme – v tom případě nám nepřekvapivě dopadne k nohám a zůstane klidně ležet. Pokud jej sebereme znovu a namísto upuštění jej zlehka odhodíme směrem do strany (aby se chvíli pohyboval rovnoběžně se zemí), dopadne za chvíli také, ale tentokrát kousek dál od nás. Sebereme stejný kámen potřetí a mrštíme jím do strany silněji – potom se bude rovnoběžně se zemí pohybovat o něco déle a dopadne do ještě větší vzdálenosti. A takto budeme kámen vrhat stále větší a větší silou, až se stane zajímavá věc: zemská přitažlivost sice nikam nezmizí, ale dopředná rychlost kamene bude tak velká, že se kámen bude držet stále ve stejné výšce nad zemským povrchem. V této chvíli kámen dosáhl první kosmické rychlosti a nachází se na oběžné dráze – a jistě si vzpomeneme, že první kosmická rychlost v případě Země činí 7,8 km/s. (Toto číslo si vynásobíme 3600x a zjistíme, kolik by to bylo kilometrů za hodinu: celých 28 080!)

Nyní si musíme uvědomit, že touto obrovskou rychlostí jsme do vesmíru vymrštili hned dvě (nebo v našem případě možná rovnou tři) kosmické lodi. Chceme, aby se k sobě naprosto přesně přiblížily a dotkly natolik jemně, že se ani jedna z nich nepoškodí a ještě zůstanou pevně spojeny. Zajisté si už umíme představit, že zvládnout něco takového vyžaduje špičkovou techniku pro navádění, excelentní schopnosti pilota a že se rozhodně nejedná o nic rutinního ani nudného. Však také v dobách programu Apollo vstávaly inženýrům vlasy na hlavě hrůzou, když po nich plánovači letu požadovali provedení tohoto náročného manévru nikoli u Země, ale rovnou u Měsíce – to totiž znamenalo, že aby nebezpečí nebylo dost, naváděcí radary mohly být jen tak velké a výkonné, jak velká zařízení bylo možné vměstnat do kabiny a vynést nosnou raketou.

Totéž samozřejmě bude denním chlebem pro posádky budoucích Orionů.

Složení posádky

Nelze se tedy divit opatrnému přístupu šéfů NASA, kteří chtějí mít nejprve na kontě zkušební misi v blízkosti Země. Posádka totiž bude muset zvládnout nejen samotný manévr, ale navíc prověřit kompatibilitu lodí – stykovací zařízení a další techniku, systémy pohonu a na nich závislou rychlost a přesnost manévrování se soulodím, elektroniku atd.

Tohoto úkolu se zhostí následující čtveřice letců:

RANDY BRESNIK – velitel. Narodil se 11. září 1967 ve Fort Knoxu v Kentucky ve Spojených státech. Získal magisterský titul z leteckého inženýrství na univerzitě v Tennessee, sloužil u námořní pěchoty a následně se cvičil na pilota na základně Pensacola na Floridě. Na různých působištích nakonec získal zkušenosti s 81 typy letounů a nalétal 6 000 hodin. V roce 2004 byl vybrán do astronautského výcviku a doposud se do vesmíru vydal dvakrát – v roce 2008 raketoplánem ( mise STS-129) a v roce 2017 lodí Sojuz MS-05. Je ženatý a má jednu dceru a jednoho syna.

LUCA PARMITANO – pilot a první Evropan v posádce. Na svět přišel 27. září 1976 v italském Palermu. Vystudoval nejprve politologii na Univerzitě Fridricha II. v Neapoli, pokračoval ale na Accademia Aeronautica ve městě Pozzuoli a létal na bojových letounech typu AMX. Zapojil se do amerického výcvikového programu ENJJPT, jehož cílem je cvičit bojové piloty ze spřátelených zemí NATO na amerických strojích. V italském letectvu se nakonec vypracoval až do hodnosti plukovníka a v roce 2009 byl vybrán jako kandidát na astronauta agenturou ESA. Do vesmíru se vydal zatím dvakrát – v letech 2013 a 2019, v obou případech na palubě Sojuzu. Se svou bývalou ženou má dvě dcery.

ANDRE DOUGLAS – letový specialista. Narodil se 11. prosince 1985 v Miami na Floridě a jako student získal postupně magisterské tituly v několika technických oborech: strojním inženýrství, stavbě lodí a námořním inženýrství, počítačovém inženýrství a k tomu přidal ještě doktorát z inženýrství systémového. Sloužil u Americké pobřežní stráže (účastnil se tedy například zásahů proti lodím pašujícím do USA drogy), posléze z aktivní služby odešel a stal se zaměstnancem Laboratoře aplikované fyziky na Johns Hopkins University v Marylandu. Samotná univerzita je soukromá, ale Laboratoř aplikované fyziky (APL) spadá pod americké ministerstvo obrany a je financována námořnictvem. Andre Douglas se zde věnoval např. vylepšování systémů protivzdušné obrany, také ale právě tehdy navázal spolupráci s NASA – to když se APL zapojila do příprav bezpilotní mise DART zaměřené na záměrné vychýlení asteroidu z jeho dráhy. Důvodem pro tento počin bylo vyzkoušet možnosti, jak odklonit případný asteroid mířící ke srážce se Zemí. NASA si povšimla jeho kvalit a v roce 2022 jej vybrala do astronautského výcviku. Byl záložním členem posádky pro nedávný pilotovaný let okolo Měsíce na misi Artemis II. Se svou ženou Rachel má Douglas dvě děti.

FRANK RUBIO – letový specialista. Na svět přišel 11. prosince 1975 v kalifornském Los Angeles, oba jeho rodiče ale pocházejí ze středoamerického Salvadoru (oficiálně se také nejmenuje Frank, ale Francisco Carlos). Spletitost Rubiova životního příběhu tkví v tom, že se narodil svobodné matce, které v té době nebylo ještě ani dvacet let. Maminka se proto rozhodla, jako mnoho jiných v podobné situaci, že jej raději pošle na výchovu k prarodičům a nejprve pro sebe i pro něj vybuduje zázemí. Francisca tak prvních šest let vychovávala v Salvadoru babička a teprve poté se chlapec vrátil za maminkou do Ameriky – v Salvadoru totiž právě vypukla občanská válka. Oba se usadili v Miami na Floridě a Francisco mohl vystudovat střední školu. Příklad, který mu maminka do života dala, se na něj přenesl stoprocentně a z Francisca se rovněž stal velký dříč, který byl vzhledem k vynikajícím výsledkům nakonec přijat na legendární vojenskou akademii ve West Pointu. Od nesmírně náročného studia si po absolvování potřeboval odpočinout, stal se tedy pilotem bojových vrtulníků. Potom se ale znovu ozval jeho dávný sen o tom, že bude lékařem – a tak pokračoval ve studiích, tentokrát na Vojenské lékařské univerzitě USA v Bethesdě v Marylandu. Doktorem medicíny se stal v roce 2010. Dobrodružná povaha ho vedla k tomu, že si podal přihlášku do NASA, a v roce 2017 byl pro astronautský výcvik skutečně vybrán. Do vesmíru startoval na palubě Sojuzu MS-22 v září 2022. Na palubě ISS pak strávil téměř 371 dní. Dodejme ještě, že je ženatý a má čtyři děti.

Zdroje:

Oficiální stránky NASA

https://en.wikipedia.org/wiki/Randolph_Bresnik

https://www.dvidshub.net/news/465280/army-astronaut-experiences-endless-opportunities-challenges-during-record-breaking-career

https://en.wikipedia.org/wiki/Luca_Parmitano

https://en.wikipedia.org/wiki/Andre_Douglas

https://time.com/collections/american-voices-2017/4919068/american-voices-frank-rubio

https://en.wikipedia.org/wiki/Francisco_Rubio_(astronaut)

https://www.cradleofaviation.org/plan_your_visit/celebrando-cultura/dr-francisco-rubio.html

Tento díl našeho seriálu bude věnován doslova „domu, kde se odehrávají zázraky“. Dobrá, může to znít nadneseně, ale floridská Vehicle Assembly Building si takové označení skutečně právem zaslouží. Je místem s nesmírně zajímavou historií a její vystavění vyžadovalo ta nejdůvtipnější technická řešení. Nemluvě o tom, jak sofistikované stroje už 60 let její zdi opouštějí.

Když prezident Kennedy vyhlásil 25. května 1961 záměr dostat Američana na Měsíc do konce dekády, znamenalo to vyřešit obrovské množství složitých problémů. Nešlo jen o samotné rakety. Že pro urychlení měsíční kabiny až k Měsíci bude třeba postavit raketu ohromných rozměrů, bylo předem jasné. Nikde v USA ale například neexistovalo ani místo, kde by inženýři mohli tak veliké stroje dávat dohromady.

Už od počátku bylo přitom počítáno s tím, že vývoj „měsíčního děla“ dostanou na starost různé společnosti a nikoli pouze jedna. Mělo to několik dobrých důvodů – zaprvé, každý stupeň zamýšleného Saturnu V měl být úplně jiný než ostatní. První musel vyvinout především obrovský tah za pomoci motorů na kapalný kyslík a letecký petrolej, třetí musel být opakovaně zažehnutelný a podobně. Žádná soukromá společnost nemohla disponovat tolika výrobními halami, odborníky a zkušenostmi, aby tyto různorodé výzvy vyřešila sama. Zadruhé: kdyby měla celá měsíční raketa vznikat pouze na Floridě včetně projektování a mnohonásobného testování, vedlo by to doslova k přetížení celého státu. Takové množství pracovníků nebylo možné ubytovat ani živit na jediném místě. A zatřetí, projekt Apollo byl bez nadsázky astronomicky drahý. Aby jeho uskutečnění podporovala americká veřejnost i Kongres, musely z něho mít prospěch celé Spojené státy a ne pouze jeden. NASA se proto vydala cestou prezentace Apolla jako celonárodního úsilí, do něhož každý člen americké unie přispívá svým dílem. Nemluvě o tom, že se jednalo skutečně o vzpružující injekci pro kapitalistický systém hospodaření – vždyť NASA hrála roli hlavního investora a pro stavbu jednotlivých součástí rakety vyhlašovala v rámci možností výběrová řízení. To podporovalo konkurenční soutěž a firmám umožnilo nabyté zkušenosti uplatnit později i v komerčním sektoru.

Nic z toho by však nebylo ani zbla užitečné, kdyby neexistovalo místo konečné montáže obrovské rakety. Místo, kde by se z těchto součástí dodaných jednotlivými výrobci stal konečný produkt. Když vyšlo najevo, že raketa Saturn V bude muset být vysoká přes sto metrů, vyvstala potřeba vybudovat v místě startu ještě vyšší montážní budovu.

Florida je však pro takový záměr doslova noční můrou. Její podloží je vápencové, na něm jsou ale v podstatě hlavně sedimenty (písek, škeble nebo bahno). Jedná se o kraj plný močálů, s velmi vysokou hladinou podzemní vody a půda je všechno možné, jen ne pevná.

Proto bylo třeba začít tím, že na zvoleném místě bylo do země zapuštěno asi 4 tisíce ocelových pilířů o průměru 41 cm. Musely sahat až do hloubky okolo 50 metrů, aby nespočívaly v měkké zemině, ale právě až na zmiňovaném vápencovém podloží. Protože pak slaná spodní voda ve spojení s kovem generovala elektrický náboj a ten by byl mohl konstrukci postupně narušit, museli inženýři tyto kovové sloupy navíc propojit měděnými dráty a uzemnit. (Práce přitom probíhaly tempem, které by dnes bylo nevídané – jak se dozvídáme například z přednášek pana Ing. Tomáše Přibyla dostupných na YouTube, stavba začala ještě v den podpisu smlouvy 2. srpna 1963. Probíhala prakticky nepřetržitě 24 hodin denně na tři směny a byla do ní zapojena veškerá dostupná technika – včetně parního beranidla, které se podílelo na zatloukání ocelových pilířů do země.)

Poté mohlo být na těchto pilířích zhotoveno bednění a vybudovány masivní železobetonové patky, které spojovaly skupinky ocelových pilířů dohromady. Abychom získali lepší představu – základem pro stěnu domu bývá dlouhý betonový základový pás. Patka je v podstatě menší betonový či železobetonový blok, který slouží jako základ například pod sloupy (používá se třeba u sloupků plotu, při stavbě přístřešku na automobil atd.) Má za úkol rozložit koncentrovanou váhu sloupu do větší plochy a zabránit tak tomu, aby se sloup probořil.

Trik při stavbě budovy VAB spočíval v tom, že budoucí stěny měly být podpírány nadzemním ocelovým skeletem podobně jako např. u pražského obchodního domu Bílá labuť. Tento ocelový skelet pochopitelně také obsahoval mnoho sloupů, jejichž tíhu bylo třeba rozložit do větší plochy – a tak to inženýři provedli právě pomocí základových patek, z nichž každá spočívala hned na několika pilířích zapuštěných v zemi. Může se nám zdát překvapivé, že zmíněné pilíře v zemi byly rovněž ocelové a pro rozložení váhy nadzemního skeletu to bylo dostačující, své ale vykonal právě tvrdý železobeton mezi podzemními a nadzemními sloupy umístěný.

Na základové patky a podlahovou desku bylo spotřebováno 38 200 m³ betonu, který se pochopitelně musel na zem lít bez přestávky, aby nepopraskal. I proto, jak víme, musela práce probíhat na tři směny a nepřetržitě. Následně muselo být dovezeno dalších téměř 11 500 m³ betonu na vybudování některých stěn a na celou budovu se spotřebovalo 89 440 tun oceli.

Impozantní budova VAB byla dokončena během tří let a sestává hned ze čtyř montážních hal. V počátcích programu Apollo totiž plánovači snili o vysoké frekvenci startů Saturnu V a dokonce i o vybudování dalších podobných budov (v jedné z nich se měly do Saturnů montovat nukleární raketové motory!). Původní název dnešní budovy VAB dokonce nezněl Vehicle Assembly Building, nýbrž Vertical Assembly Building. Z toho je jasně patrné, že měla být součástí mnohem většího komplexu.

Dnes sice s mnoha z těchto plánů sešlo, ale budova VAB i tak zůstává fantastickým technologickým počinem. Vezměme si například fakt, že se nejedná jen o montážní halu, ale v podstatě o malé město, kde se nacházejí i kanceláře a další prostory. Je 160 metrů vysoká, tj. asi jako polovina Eiffelovy věže, a za velmi vysoké vzdušné vlhkosti se tu může u stropu tvořit mlha (proto musí být vybavena výkonnou klimatizací). Rakety se tu kompletují za pomoci mostních jeřábů, jejichž obsluha musí mít skutečně mistrovské dovednosti. Na práci se zaměstnanci připravují například tím, že mají s pomocí těžkého zavěšeného břemena přitisknout k podlaze syrové vejce tak, aby nebylo možné je vytáhnout, ale zároveň se nerozbilo.

Právě v tomto prostředí se dnes kompletují rakety SLS a jimi vynášené Oriony. Můžeme tedy bez obav prohlásit, že vesmírná technika 21. století je skutečně v nejlepších rukou.

Zdroje:

https://public.ksc.nasa.gov/partnerships/wp-content/uploads/sites/15/2023/03/Buildings-KSC-pad-VAB-LCC-O_C.pdf

https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2019/08/718659main_vab.pdf

https://www.kennedyspacecenter-tickets.com/vehicle-assembly-building

https://en.wikipedia.org/wiki/Vehicle_Assembly_Building

https://www.enr.com/articles/12241-engineering-the-relaunch-of-nasas-historic-vab

https://ntrs.nasa.gov/api/citations/19790003956/downloads/19790003956.pdf

https://www.globalsecurity.org/space/facility/lc-39-vab.htm

Na světě asi není žádné jiné povolání, které by lákalo tolik jako práce astronauta. Piloti a dnes už i pilotky kosmických lodí jsou pro nás zosobněním dobrodruhů a odvážlivců. Sebejistí, elegantní, pohotoví, ledově klidní… Ve svých bleskurychlých strojích se dostávají na místa, o kterých se nám ostatním často ani nesní. Ať už na naší planetě nebo dokonce mimo ni. Při ovládání těchto strojů se musejí umět rozhodovat okamžitě a správně, což většina z nás při své práci přece jenom nemusí. I proto v nich vidíme své hrdiny. Je to přirozené, když někdo jiný dokáže něco, co my sami nedokážeme. Jak se tedy na takové povolání lidé připravují a co všechno obnáší?

V počátcích kosmického věku si museli plánovači (na obou stranách Železné opony) položit základní otázku: kdo vesmírný let uskuteční? Bylo jasné, že musí jít o člověka schopného přečkat nehostinné podmínky, neztratit orientaci v prostředí bez pevných bodů nebo ovládat zařízení zcela nového druhu. Uvažovalo se o lidech různých profesí, kteří by na takové činnosti mohli být zvyklí – za možné adepty byli považováni horolezci, potápěči, cirkusoví artisté atd. Nakonec ale na obou stranách volba padla na piloty stíhacích letadel.

V Americe bylo stanoveno, že uchazeči musí být maximálně 40 let. Vzhledem k rozměrům kabiny Mercury měl měřit nanejvýš 180 cm, být naprosto zdravý a měl mít odpovídající vzdělání. Tím bylo absolvování jedné z obou škol pro testovací vojenské piloty, buď u letectva nebo u námořnictva (denním chlebem zkušebních pilotů je létat s novými a nevyzkoušenými stroji a pohotově reagovat na jejich nedostatky, musejí tedy dosahovat ještě vyšších kvalit než piloti „obyčejní“). Dále měl adept být držitelem bakalářského titulu nebo mít takovou praxi a znalosti, aby se bakalářskému titulu vyrovnaly. Nepsaným, ale bohužel platným pravidlem také bylo, že o pozici astronauta se může ucházet pouze bílý muž – nikdo jiný totiž tehdy nebyl přijímán právě do výcviku zkušebního pilota.

Dnes je pro nás něco takového těžko pochopitelné. V 50. a 60. letech ale Amerika (navzdory svému budovanému veřejnému obrazu) skutečně měla v otázkách rovnosti obyvatel co vylepšovat. Asi netřeba zdůrazňovat, že podobné snahy jsou velmi patrné i dnes – a to jaksi přesto, že už jsme od té doby nesmírně pokročili.

Poté se požadavky na astronauty v různé míře proměňovaly. A tak v roce 1964 se NASA poprvé rozhodla zařadit do výběru i absolventy jiných vysokoškolských oborů než jen leteckého inženýrství. Jak se totiž naplno rozběhl závod o Měsíc, začalo být jasné, že bez příslušně vzdělaných odborníků lunární povrch neprozkoumáme. Kromě toho ale podpora vědecké komunity byla pro NASA zásadní v době, kdy Kongres kritizoval množství peněz, které dostávala.

Jestliže se i Vy dnes chcete stát americkými astronauty, musíte:

• být občany USA
• mít vysokoškolské vzdělání v oboru přírodních věd, výpočetní techniky, inženýrství nebo matematiky
• ve svém oboru mít minimálně dva roky odborné praxe, případně odlétáno alespoň 1 000 hodin na proudových letadlech v roli pilota
• být v dostatečně dobré fyzické kondici na to, abyste přestáli dlouhodobý pobyt ve vesmíru

Pokud si tedy oprášíte znalosti z hodin informatiky a seženete vlastní tryskáč, potřebujete už jen americký pas a cesta do vesmíru je volná!

Výcvik pro měsíční mise

Tým astronautů pro program Artemis má v současné době 18 členů. Pokud aspirujete na devatenáctého, kontaktuje Vás zaměstnanec NASA a informuje Vás, že jste byli vybráni pro výcvik. Je Vám přidělen titul „Astronaut Candidate“ a máte za úkol se dostavit do Johnsonova vesmírného střediska v texaském Houstonu. Před Vámi je dva roky trvající studijně-výcvikový program.

Začátkem všeho je jakýsi přijímač. Budete navštěvovat přednášky z meteorologie, systémů lodi, inženýrství, geologie, ruštiny (co kdybyste někdy letěli na ISS?), z kosmických věd, astronomie atd. Kromě teorie však absolvujete i trénink přežití na vodní hladině (musíte uplavat 3 délky v bazénu s nazutými teniskami a v letecké kombinéze), naučíte se poradit si v liduprázdné divočině nebo opustit potápějící se kabinu. Až se ocitnete v kosmické lodi nabírající vodu dírou v trupu, plavte tam, kam vidíte směřovat vzduchové bubliny! Kromě toho podstoupíte pobyty v tlakových komorách se zvýšeným nebo naopak sníženým tlakem. Nebudete v nich přitom jen klidně sedět – naopak Vás tu čekají simulované poruchy a nouzové situace, které musíte vyřešit i s bolavou hlavou, zhoršeným viděním, mravenčením v prstech nebo s křečemi.

Nádavkem ke všem těmto disciplínám se musíte bezchybně naučit létat na proudových letounech (pokud s nimi doposud nemáte zkušenosti) a čeká Vás i slavná „Vomit Comet“. V průběhu historie se tímto titulem pyšnily různé typy letadel, které ale mají stále tentýž účel – na krátkou chvíli navozují beztížný stav během přeletů nahoru a dolů několikrát dokola. Ne nadarmo se dá termín přeložit jako „Blicí kometa“.

V neposlední řadě se věnujete potápění. Musíte totiž získat průkaz potápěče, abyste mohli postoupit k nácviku úkonů při výstupech do volného vesmíru ve vodní nádrži NBL. Kdysi se astronauti připravovali na práci mimo loď na palubě letadla, tato metoda však nebyla účinná a astronauti se vinou špatně koncipované přípravy několikrát dostali ve vesmíru do ohrožení života. Proto Eugene Cernan, který měl české a slovenské předky a byl posledním člověkem na Měsíci, doporučil pronajmout pro výcvik plavecký bazén. Tento postup se osvědčil a používá se dodnes.

Přijímač jste přestáli a před Vámi je specializace na konkrétní funkci v budoucí posádce, pro kterou budete (možná) vybráni. Jste-li zařazeni mezi piloty, zaměříte se na ovládání kosmických lodí a velení. Pokud se stanete letovými specialisty, v popisu práce budete mít výstupy do volného vesmíru nebo ovládání robotických ramen a vědecké experimenty.

Teď už se dostanete k práci na simulátorech. NASA pochopitelně vlastní různé, zaměřené na úkony během jednotlivých fází letu. V dobách raketoplánů byl jeden z nich dokonce zaměřen na co nejvěrnější napodobení hluku a vibrací během startu a přistání. Před prvním letem v nich strávíte asi 300 hodin.

Budete-li nakonec vybráni pro let na některém Orionu, Vaši kolegové zodpovědní za simulace Vám na nich budou připravovat scénáře blížící se přesně konkrétnímu průběhu Vaší mise včetně všemožných poruch a selhání. Například na dno bazénu NBL pro Vás připraví písek a kameny a na sebe dostanete zátěžovou vestu, která bude simulovat šestinovou gravitaci na povrchu Měsíce. Nakonec byste tak měli mít každý okamžik svého letu mnohokrát nacvičený a nemělo by Vás při něm nic překvapit. Zbývá jen připravit se na dechberoucí výhledy a úžasné prožitky, které Vás zanedlouho čekají.

A pak už jen – 3, 2, 1… A odstartováno!

Zdroje:

„https://www.youtube.com/watch?v=835gDWZ481M&t=5740s“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/astronauts/astronaut-requirements/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/practical-advice-for-aspiring-space-explorers/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/astronauts/astronaut-selection-program/“

„https://spacecenter.org/artemis-i-dive-into-artemis-training/“

„https://spacecenter.org/theyre-going-to-the-moon-artemis-astronauts-announced/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/astronauts/become-an-astronaut/“

„https://www.pbs.org/spacestation/station/training_2.htm“

„https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2015/10/160410main_space_training_fact_sheet.pdf“

„https://www.nasa.gov/centers-and-facilities/johnson/preparing-for-artemis-ii-training-for-a-mission-around-the-moon/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/practical-advice-for-aspiring-space-explorers/“

Domnívali jste se, že po úspěšném návratu Artemis II od Měsíce nastane v měsíčních výpravách další dlouhá odmlka? Kdepak. NASA myslí svůj návrat na Měsíc zcela vážně a v plném proudu jsou přípravy na misi Artemis III. Měla by startovat v polovině příštího roku a jejím cílem je prověřit kritickou součást budoucích měsíčních letů – měsíční přistávací plavidlo. Právě s ním jsou ale prozatím obrovské potíže…

Astronauti z mise Artemis II se vrátili na Zemi 11. dubna 2026.

A už pět dní nato se prázdná startovní rampa stojící doposud na stanovišti 39B na ostrově Merritt dala do pohybu. Obrovský pásový transportér CT-2, pamětník slavného Apolla, totiž rampu převezl ze startovacího komplexu zpět do budovy Vehicle Assembly Building (VAB). Zde rampa podstoupí nutnou údržbu a opravy předtím, než k ní začne být připevňována další raketa SLS určená pro nadcházející misi Artemis III.

Cesta z komplexu 39B do budovy VAB je dlouhá přibližně šest kilometrů. Transportér ji dokáže urazit zhruba za 8 až 12 hodin. Nutno dodat, že oproti časům Apolla musel být pro převážení raket SLS dosti podstatně vyztužen – může to znít překvapivě, protože raketa SLS je menší a lehčí než Saturn V. Zatímco ale startovní rampy používané v programu Apollo (a pak přebudované pro raketoplány) vážily asi 4 200 tun, ty nové pro mise Artemis váží celých 4 763 tun. Důvodem je například vyšší počáteční tah SLS, který při startu vyvine – odpalovací rampa musí vydržet mnohem větší síly směřující vzhůru, které na ni působí při startu. Jak také víme, raketa SLS má k centrálnímu stupni připojeny dva pomocné motory. Jejich hmotnost tak nespočívá na centrálním stupni, ale přenáší se opět na rampu. Ta proto musí být oproti Apollu podstatně robustnější a transportér si s touto tíhou na svém hřbetě musí umět poradit.

Technické výzvy jsou tu však od toho, abychom je překonávali, takže 17. dubna se na webu NASA objevila zpráva o úspěšném přesunu prázdné rampy do hangáru VAB. O několik dní později se také za přítomnosti médií vydal na cestu i oranžový centrální stupeň nové rakety SLS – ten poputuje z poněkud větší dálky. Nacházel se totiž v New Orleans, v zařízení Michoud Assembly Facility vlastněném NASA, kde jsou už od 60. let minulého století kompletovány díly jednotlivých raket. Zajímavé je, že stejně jako v dobách raketoplánů je tento centrální stupeň dopravován na Floridu lodí. Nejpozději v červenci by pro něj měly být dovezeny jeho motory RS-25.

Plán pro příští let

Jak bylo již uvedeno, Artemis III by měla startovat v polovině roku 2027. Přesnější termín zatím NASA nestanovila, už nyní však známe první fakta o jejím zamýšleném průběhu.

Bude se jednat o let zaměřený na dva cíle. Prvním bude vyzkoušet zcela nové skafandry od společnosti Axiom, které mají být následně používány pro výstupy na povrch Měsíce. Nové kosmické obleky mají být navrženy tak, aby vydržely astronauta chránit i v prostředí měsíčního jižního pólu, kam se jedna z budoucích misí Artemis vydá.

Druhým a ještě důležitějším cílem bude poprvé ve vesmíru otestovat loď, se kterou budou na Měsíci lidé přistávat. Pro přehlednost se přidržme označení z dob Apolla a říkejme jí lunární modul, ačkoli je možné, že výrobci nebo i samotná NASA budou používat jiné pojmenování. A právě zde se nám tak trochu vrací do hry soukromé společnosti. Čtenáři, kteří náš seriál pravidelně sledují, si jistě vzpomenou na jeho druhý díl: padlo v něm rozhodnutí věnovat pozornost především agentuře NASA a soukromníkům přisoudit „vedlejší, ale důležitou úlohu“. Nuže, nyní tedy víme, o jakou úlohu jde – právě společnosti SpaceX a Blue Origin jsou pro NASA hlavními kandidáty na dodavatele lunárních modulů.

Původně měla mise Artemis III mít za úkol měsíční přistání. NASA se však rozhodla plán přehodnotit a zařadit do plánu misí let, který se bude do značné míry podobat misi Apolla 9 z roku 1969. Tehdy se astronauti McDivitt, Scott a Schweickart vydali raketou Saturn V také pouze na oběžnou dráhu Země (přestože jejich kolegové z Apolla 8 už byli u Měsíce) a měli za úkol odpojit lunární modul od mateřské lodi a prověřit jej při několikahodinovém letu asi 185 km od ní. Rusty Schweickart také podnikl výstup do volného vesmíru, během kterého měl vnějším prostorem přestoupit z lunárního modulu do velitelského pro případ selhání spojovacího průlezu. Pro nevolnost však byl jeho výstup nejprve odložen a poté se pohyboval pouze v okolí lunární sekce.

Artemis III bude startovat na své raketě SLS. Na oběžné dráze by se k Orionu měl přidat buď jeden nebo oba zkoušené lunární moduly, jeden od Elona Muska a druhý od Jeffa Bezose. (Muskova SpaceX vyvíjí modul Starship HLS, Bezos se svou Blue Origin zase plavidlo Blue Moon Mk. II.) Je jasné, že společně s Orionem by na jediné raketě SLS letět nemohly, sestava se tedy bude kompletovat až na oběžné dráze. Pilot Orionu, ať už jím bude znovu Victor Glover nebo kdokoli jiný, pak bude mít za úkol provést spojení obou lodí. Zda bude následovat i samostatný pilotovaný let jako na Apollu 9, případně zda se opět uskuteční i výstup astronauta do vesmíru, je v tuto chvíli zatím nejasné.

Problémy, problémy…

Nedávno byla zveřejněna zpráva Úřadu generálního inspektora NASA (OIG). Agentura v dokumentu sklízí poměrně značnou kritiku za způsob, jakým přistupovala k objednání a vývoji nových skafandrů. V roce 2022 se rozhodla oslovit dva různé výrobce, Axiom Space a Collins Aerospace, ale zvolila poměrně velmi nešťastný způsob zadání: nechala si u obou vyvíjet hned dva typy nových skafandrů s tím, že jeden z nich bude určen pro Měsíc a druhý pro výstupy ze stanice ISS. Na vývoj přidělila každé z firem konečnou částku peněz. Představovala si, že tím podpoří jejich konkurenční soutěž a že hotové obleky nakonec nebude sama vlastnit, nýbrž si je od výrobce bude pouze pronajímat. V roce 2024 se však věci zvrtly – firma Collins Aerospace ze soutěže odstoupila, protože prý nedokáže včas dodat skafandry odpovídající kvality. Z obou firem byl přitom právě Collins tím, který měl se výrobou skafandrů zkušenosti z dřívějších dob. Stalo se tak to, že vývoj skafandrů měla najednou na starosti jediná nezkušená společnost, která navíc neměla peníze nazbyt a nemohla do vývoje (a nevyhnutelných přešlapů) investovat tolik, kolik by bylo třeba. Kromě toho v podstatě neexistuje žádný jiný zákazník, který by o pronájem tak specifického zboží jako kosmických skafandrů měl zájem. Hrozí proto, že na ISS budou muset astronauti nadále používat dosluhující skafandry EMU vyvinuté v 70. letech, u nichž už se objevují úniky vody v přilbách nebo poruchy regulace teploty uvnitř, ale co je horší – pokud zbylý výrobce Axiom skafandry včas nedodá, zpozdí se plán na přistání člověka na Měsíci kolem roku 2028. Posunul by se možná až na rok 2031.

Navzdory nelichotivé zprávě se ale NASA snaží pesimismus mírnit a tvrdí, že zpoždění přistání na Měsíci podle ní nenastane. S výrobcem skafandrů prý intenzivně spolupracuje a věci nejsou tak černé, jak se zdají. Nezbývá než doufat, že má pravdu.

Ještě mnohem méně jasná je ovšem situace okolo lunárního modulu. SpaceX na sebe vzala téměř nemožný úkol a navrhla variantu plavidla Starship HLS, které má být vysoké 52 metrů a vážit 100 tun. Představuje si, že až tento obr doletí bez lidské posádky a bez paliva k Měsíci, bude přímo na oběžné dráze dotankován 10 – 20 tankovacími Starshipy a teprve u Měsíce se spojí s mateřskou lodí Orion z dílen NASA. Potom prý bude moci v nákladní variantě na Měsíc dopravit asi 100 tun nákladu, astronautům poskytnout obytný prostor 600 m³ (tedy jako dvě třetiny stanice ISS) a měl by být vybaven dvěma přechodovými komorami a výtahem na měsíční povrch.

Jistě bychom inženýrům v tomto směru přáli úspěch. Do mysli se ale chtě nechtě vkrádají pochybnosti, zda je takový cíl možné naplnit – vždyť už na počátku kosmického věku zavrhl Wernher von Braun přistání na Měsíci s takto velkou lodí jako neproveditelné. Poukazoval například na to, že na měsíčním povrchu prakticky není možné najít větší rovnou plochu (Neil Armstrong po návratu od Měsíce prohlásil, že si nikdo nedovede představit, jak hrbolatý a kamenitý terén zde je). Kdyby se tedy velké a těžké těleso pokoušelo zde přistát, stačilo by pouze dosednout jednou vzpěrou na kameni a loď se převrátí. Pro astronauty by to byl rozsudek smrti. Firma SpaceX sice prohlašuje, že každá přistávací vzpěra bude vybavena vlastními motorky a toto riziko nehrozí, ale faktem zůstává, že NASA chce na Měsíci přistát v roce 2028 a Elon Musk zatím nedokončil ani prototyp svého plavidla. Neproběhl ještě ani zkušební let zaměřený na tankování Starshipu ve vesmíru.

Ani Blue Origin zatím se svým lunárním modulem příliš nepokročila. Oproti Elonu Muskovi se sice má jednat o loď skromnějších rozměrů (plně natankovaná má vážit asi 45 tun a má být vysoká 16 metrů, tj. jako dva lunární moduly Apollo na sobě), i Jeff Bezos ale plánuje tankovat tento stroj na měsíční orbitě a ani on ještě prototyp nedokončil.

Nechceme se samozřejmě pouštět do spekulací, ale není vyloučeno, že NASA nakonec bude nucena tyto velkolepé projekty opustit a pro přistání na Měsíci použít menší plavidlo. Nezbývá než si počkat, jak se bude situace vyvíjet.

Zdroje:

https://static01.nyt.com/newsgraphics/documenttools/0657da14494de5be/1b2dc889-full.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Blue_Moon_(spacecraft)

https://www.axiomspace.com/release/axemu-first-uncrewed-thermal-vacuum-test

https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-9/obr.htm

https://www.nasa.gov/humans-in-space/exploration-ground-systems/the-crawlers

Dlouho očekávaná a v mnoha ohledech rekordní výprava skončila. Posádka mise Artemis II se bezpečně vrátila od Měsíce. Dnes to tak možná nevnímáme, ale za našich životů se odehrála událost, která se dostane do učebnic dějepisu a děti se o ní budou učit ve škole.

Pojďme si celou výpravu shrnout a všimněme si nejdůležitějších událostí tak, jak následovaly za sebou. Pro lepší představu budeme časové údaje uvádět ve středoevropském letním čase, který právě nyní používáme. NASA samozřejmě spoléhá na východoamerický letní čas (EDT) platný v těchto dnech v místě startu, tedy na Floridě. Pro přepočet musíme od našeho letního času odečíst šest hodin.

1. den, 2. dubna 2026 (čtvrtek)

2. den, 3. dubna 2026 (pátek)

3. den, 4. dubna 2026 (sobota)

4. den, 5. dubna 2026 (neděle)

5. den, 6. dubna 2026 (pondělí)

6. den, 7. dubna 2026 (úterý)

7. den, 8. dubna 2026 (středa)

8. den, 9. dubna 2026 (čtvrtek)

9. den, 10. dubna 2026 (pátek)

10. den, 11. dubna 2026 (sobota)

Zdroj:

https://www.nasa.gov/blogs/missions

6. duben roku 2026 se zařadil mezi historická data. Posádka kosmické lodi Integrity právě toho dne spatřila náš Měsíc z míst, kam se nikdy před nimi nikdo jiný nevydal. Na dechberoucím záběru pořízeném astronautkou Christinou Kochovou vidíme Mare Orientale na odvrácené straně Měsíce – jde o tmavou skvrnu vlevo dole. Je přitom symbolické, že tento snímek vznikl právě o Velikonocích.

Šestý letový den strávila posádka přípravami na vyvrcholení celého letu. V plánu bylo nejtěsnější přiblížení k Měsíci a průlet kolem jeho odvrácené strany po dráze volného návratu.

U NASA je dobrým zvykem zpříjemnit astronautům ranní probuzení poslechem hudby. V nejdůležitější den celé výpravy padla volba řídicího střediska na píseň „Good Morning“ v podání zpěvačky Mandisy a Tobyho Maca. Krátce po probuzení si posádka vyslechla také předtočený pozdrav od legendárního Jima Lovella, který se účastnil prvního letu člověka k Měsíci v roce 1968 a poté velel dramatickému letu Apollo 13 o dva roky později. Nedlouho předtím, než v srpnu 2025 zemřel ve věku 97 let, nahrál Lovell pro posádku Integrity tento vzkaz:

„Zdravím posádku Artemis II! Tady astronaut programu Apollo Jim Lovell – vítám vás v končinách, které důvěrně znám. Když jsme Frank Borman, Bill Anders a já v roce 1968 kroužili s Apollem 8 okolo Měsíce, byli jsme první, kdo si jej mohli prohlédnout zblízka. Tehdy jsme spatřili také naši domovskou planetu a tento pohled pak inspiroval a spojoval i lidi na celém světě. Jsem pyšný na to, že teď mohu předat pochodeň Vám. Dnes jste to Vy, kdo okolo Měsíce letí a pokládá tak základy pro budoucí cesty na Mars, které budou jednou prospěšné nám všem. Je to významný den a vím, kolik práce dnes budete mít – ale nezapomeňte si také ten fantastický výhled pořádně užít. Hodně štěstí, Reide, Victore, Christino a Jeremy. A také všichni, kteří budete posádku zajišťovat z řídicího střediska. Šťastnou cestu od nás všech na naší dobré Zemi!“

Znalcům dějin kosmonautiky jistě neunikl Lovellův dojemný odkaz na slova Franka Bormana pronesená na Štědrý den 1968 během historicky prvního televizního přenosu od Měsíce. Velitel Borman tehdy zakončil vysílání právě slovy „posádka Apolla 8 se loučí a přeje dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a Bůh žehnej Vám všem na dobré Zemi“, což se nyní jeho kolega Jim Lovell rozhodl připomenout a povzbudit v posádce Integrity pocit sounáležitosti.

Dnes, o téměř 58 let později, se lidé opět ocitají v kabině kosmické lodi a prohlížejí si zblízka Měsíc. Jen s tím rozdílem, že dnes se tato událost neodehrává na Štědrý den, ale na Velikonoční pondělí.

Ve spolupráci s vědeckým týmem na Zemi a podle kontrolních pokynů jeho šéfky Kelsey Youngové se astronauti většinu dne připravovali na své přidělené úkoly pro nadcházející průlet. V rámci výcviku se jim dostalo přesného popisu míst, nad kterými poletí, a přesně stanoveno bylo i rozmístění fotoaparátů u konkrétních okének. Navíc museli astronauti nosit v hlavě jejich požadované nastavení – clony, dobu expozice, úhel, pod kterým mají útvary na povrchu snímat, a podobně.

Důvod, proč měli vědci tak vysoké nároky, je jednoduchý: přestože dnes již máme zmapovaný celý povrch Měsíce, na čemž má lví podíl dosud funkční automatická sonda Lunar Reconnaissance Orbiter, ani ona se samozřejmě nemůže v okolí Měsíce pohybovat libovolně. Byla usazena na určité oběžné dráze a pohybuje se v konkrétní výšce nad povrchem, což jí dovoluje fotografovat terén pouze z jedné perspektivy a za určitého osvětlení. Její kamery tak mnohdy nedokázaly zachytit stíny vrhané terénními nerovnostmi nebo barevné odstíny na povrchu (přestože Měsíc se nám zdá celý šedý, ve skutečnosti jsou na něm viditelné např. i tóny hnědé).

Naproti tomu posádka Integrity měla Měsíc míjet pod jiným úhlem, za jiného osvětlení a ve zcela jiné vzdálenosti. Na palubě si s sebou přivezla poslední generaci těch nejkvalitnějších fotoaparátů a navíc měla k dispozici to nejdůležitější – lidský zrak, který není oproti digitálním čipům omezen na tak úzký rozsah vlnových délek světla. Nastavení fotoaparátů proto mohli živí lidé podle potřeby změnit a zachytit na měsíčním povrchu detaily nebo naopak celky, které jsme i přes veškerý náš pokrok dosud neviděli. Například slabou záři nad měsíčním terénem, která vzniká proto, že zrnka měsíčního prachu nabitá statickou elektřinou se vznesou malý kousek nad povrch a začne se na nich rozptylovat sluneční světlo.

Před osmou hodinou večer našeho letního času padl 56 let starý rekord. V tu chvíli se Artemis II dostala do větší vzdálenosti od Země než Apollo 13, které se od ní v dubnu 1970 vzdálilo na 400 171 km. Posádka Integrity se rozhodla této chvíle využít pro slavnostní moment – z dalekého vesmíru astronauti světu oznámili, že navrhují pojmenování pro dva dosud bezejmenné krátery na odvrácené straně Měsíce. Přejí si, aby se první z nich jmenoval Integrity podle jejich kosmické lodě a druhý Carroll. Toto jméno vybrali na počest zesnulé manželky velitele Reida Wisemana, matky jeho dvou dcer.

Když průlet okolo Měsíce začal, astronauti podle plánu pracovali ve dvojicích. Zatímco jeden snímal povrch, druhý měl jeho snímky zaznamenávat a popisovat, hlásit pozemnímu týmu případné potíže s technikou nebo nespatřené cíle a podobně. Průlet za odvrácenou stranou Měsíce trval dohromady okolo šesti hodin a neobešel se bez nevyhnutelné zhruba 40 minut dlouhé ztráty spojení se Zemí. Ta je způsobena tím, že rádiové vlny nedokáží proniknout hmotou Měsíce, a nemohou se tedy dostat ze Země do kosmické lodi ani zpět. Právě v této době se také Integrity dostala k Měsíci nejblíž z celé výpravy – na vzdálenost asi 6 550 km. V tu chvíli se astronautům jevil Měsíc tak velký, že zabral výhled z několika okének najednou.

Odmlka skončila a astronautům se naskytl další vzácný pohled. Po více než půl století byli dalšími, kdo na vlastní oči spatřili východ Země. Ten je vyvolán tím, jak se kabina zpoza Měsíce postupně vynořuje a v určitou chvíli už není se Zemí a Měsícem v přímce. Krátce nato navíc mohli pozorovat zatmění Slunce z vesmíru (bylo opět vyvoláno tím, že při pohledu z kabiny se tentokrát v jedné přímce ocitly kosmická loď, Měsíc a Slunce) a rovněž během této doby měli napilno. Vědci totiž pro ně nachystali fotografování některých objektů ve vzdáleném vesmíru.

Pak se již kabina Integrity vydala na zpáteční cestu. 7. dubna ve 14 hodin, ve chvíli uveřejnění tohoto článku, se nacházela asi 387 000 km od Země a s každou vteřinou z této vzdálenosti ukrajuje. Přistání statečných astronautů očekáváme 11. dubna krátce po druhé hodině v noci – už teď se ale stali skutečnými hrdobci, jimž hrouda nohy nevíže.

Zdroje:

https://images.nasa.gov/details/art002e009212

https://artemislivetracker.com

https://www.theguardian.com/science/2026/apr/07/artemis-ii-lunar-flyby-blackouts-five-key-moments

Historická cesta čtyř astronautů na Měsíc začala. 2. dubna 2026 v 00:35:12 SELČ se raketa SLS s kosmickou lodí Orion (Integrity) odlepila od startovací rampy 39B na ostrově Merritt u Mysu Canaveral na Floridě. Stalo se tak více než 53 let poté, co prakticky ze stejného místa startovalo k Měsíci Apollo 17. Dnešní měsíční průzkumníky ovšem nečeká přistání na povrchu – namísto toho bude jejich výprava uskutečněním záměru, který pochází již z dob počátků měsíčních výprav. Propojení s minulostí stále žije.

Počátek mise Artemis II byl skutečně čítankový. Ke startu do kosmu došlo hned na počátku prvního dubnového startovacího okna, pouze asi s jedenáctiminutovým zpožděním oproti plánu. Bylo zaviněno drobnými technickými potížemi, které se podařilo rychle odstranit – například jedna z baterií zodpovědných za případné zažehnutí záchranné věžičky ukazovala krátkodobě vyšší teplotu, než technici očekávali. Ukázalo se ale, že šlo pouze o chybný příjem dat z čidla a nikoli o skutečnou závadu. Plnění kapalného vodíku do nádrží proběhlo již dříve a zcela bez problémů.

Kontrolorům v řídicím středisku v Houstonu stačilo pouze protáhnout odpočet zhruba o zmíněných deset minut, všechna kontrolní stanoviště ale vydala letovému řediteli signál „Go“. Pětatřicet minut po půlnoci našeho času se proto nosná raketa SLS vznesla.

O dvě minuty a devět vteřin později se od centrálního prvního stupně oddělily obě přídavné rakety SRB. Tou dobou už raketa letěla ve výšce okolo 48 kilometrů a její rychlost byla asi čtyřikrát vyšší než rychlost zvuku – a z tohoto momentu také pochází snímek v úvodu našeho článku. Je převzat ze záběrů na profilu Kosmonautix na YouTube a ten jej zase přebírá přímo od NASA.

V čase T+8:06 umlkly čtyři motory RS-25 na centrálním stupni. Prázdný stupeň byl odhozen a téměř celý shořel v atmosféře. Pouze zbytky dopadly do Tichého oceánu. Druhý stupeň a loď Orion se tak dostaly na protáhlou dráhu s nejvyšším bodem ve výšce cca 2 220 km nad Zemí, tedy zhruba pětkrát dál, než kde obíhá Mezinárodní vesmírná stanice (ISS).

Při kosmickém letu je vše propočítáno na vteřiny a každý člen posádky má předem daný seznam úkolů, které musejí následovat jeden za druhým a jít jako na drátkách. Po usazení lodi na této dráze tak následovalo asi 40 minut, během kterých se měli z křesel odpoutat Christina Kochová s Jeremym Hansenem. Měli na starost zprovoznění některých nejdůležitějších systémů v kabině – dohlédnout na rozvinutí solárních panelů, zprovoznit dávkovač vody nebo palubní toaletu. Právě ta ale astronautům připravila nečekané překvapení, jak se zmíníme dále.

Po uplynutí této doby následovala úprava dráhy za pomoci motoru druhého stupně. Kochová s Hansenem se vrátili zpět do křesel a byl proveden zážeh, který dráhu více „zakulatil“, takže v největším přiblížení k Zemi se kabina už nedostala blíže než asi na 185 km. Kdyby tento zážeh neproběhl, kabina by prolétala jen asi 30 km od povrchu a shořela by třením o vzduch.

Dalším zážehem druhého stupně o něco později se Orion „vyšvihl“ na dráhu vedoucí až téměř 70 400 km daleko od Země. Byla to dráha, z níž později zamíří k Měsíci, ale tentokrát k tomu už nepoužije druhý stupeň nosné rakety. Na rozdíl od dob Apolla se Integrity svého nosiče zbavila a zážeh TLI (Trans-Lunar Injection, česky nejlépe „Navedení na dráhu k Měsíci“) obstaral hlavní motor servisního modulu.

Dráha volného návratu

Kabina Integrity na své cestě podnikne tzv. pasivní oblet Měsíce. Jedná se o koncepci, kterou hodlali použít už Sověti v dobách Studené války, aby porazili své americké rivaly – a který také několik jejich nepilotovaných sond uskutečnilo. Koneckonců i slavná Luna 3, která roku 1959 poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce, letěla právě po této dráze. Ve hře byl i let, při kterém by varianta kabiny Sojuz takto Měsíc obletěla s člověkem na palubě, ale ten se uskutečnit nepodařilo. Nejblíže se k tomu Sovětský svaz dostal v září 1968, kdy během bezpilotní mise Zond 5 zněla od Měsíce slova sovětských kosmonautů z předtočené nahrávky na magnetofonové pásce.

Dráha volného návratu znamená, že kabina využije gravitačního působení Měsíce ke svému urychlení zpět k Zemi. Pokusme se nyní podrobněji popsat podstatu tohoto manévru.

Představme si, že vyšleme kosmickou loď k Měsíci nízkou rychlostí. Může to skončit pouze jediným způsobem – až se kabina k Měsíci přiblíží, jeho gravitace ji přitáhne a kabina spadne na povrch. Kdybychom ale naopak vyslali kabinu příliš rychle, přitažlivost Měsíce by po ní nestačila „natáhnout ruku“ a kabina by pokračovala po přímce dál a dál do vesmíru. Musíme proto kolem Měsíce proletět právě tak daleko a právě tak rychle, aby nastal kompromis (nemluvíme nyní o zabrždění těsně u Měsíce a vstupu na oběžnou dráhu, to by byl jiný scénář).

V podstatě si lze celý manévr představit na příkladu atleta, který běží po rovné sprinterské dráze. Dejme tomu, že našemu atletovi řekneme, aby běžel od startu k cíli a zase zpět. Musel by nejprve zrychlit z nulové rychlosti, těsně před koncem dráhy zase zpomalit až téměř do klidu a teprve poté by mohl celou svoji váhu obrátit a začít znovu zrychlovat na zpáteční cestě. My bychom se ale napříště rozhodli, že atletovi pomůžeme, a na konci dráhy bychom zarazili do země sloupek. Dovolili bychom mu, aby se sloupku při otáčení přidržel rukou – v tom případě by se situace změnila. Atlet by na konci dráhy nemusel vůbec zpomalovat, naopak by mohl svou rychlost využít k otočení „švihem“ a rovnou se vydat na cestu zpátky k nám.

Právě tak funguje dráha volného návratu ve vesmíru. I kabina Integrity použije Měsíc jako pomyslný sloupek, kterého se „přidrží jednou rukou“ a otočí se okolo něj na zpáteční cestu.

Zpropadený záchod

Na každé výpravě do vesmíru se objevují drobné obtíže, které je třeba řešit operativně přímo na místě. Christina Kochová během svého předepsaného zprovozňování kosmické toalety zjistila, že na jednom z přístrojových panelů svítí barevná kontrolka signalizující zaseknutý ventilátor uvnitř. Na rozdíl od našich pozemských porcelánových trůnů, které splachují naše příspěvky pouhým proudem vody, takové řešení by pochopitelně ve vesmíru nefungovalo. Zde je potřeba spoléhat na podtlak, který se musí vyrobit ventilátorem. Kdyby se tedy závada neodstranila, toaletu by nebylo možné používat – minimálně ne pro malou potřebu. U velké by závada neznamenala takový problém, kousky lidských produktů se totiž skladují v sáčcích a poté ukládají do kontejneru, který se vrátí zpět na Zemi. V nejhorším případě by astronauti svoje příslušné výrobky mohli do sáčků umisťovat ručně. Tekutý odpad by se ale s nefunkčním odsáváním rozptyloval volně po kabině, což by astronautům určitě příliš zábavné nepřipadalo.

Christina Kochová tedy na sebe vzala roli, jak sama prohlásila, „kosmické instalatérky“. S pomocí řídicího střediska v Houstonu se jí podařilo během zhruba šesti hodin část toalety za 30 milionů dolarů rozebrat a zaseknutý ventilátor uvolnit. Houston potom toaletu na dálku vypnul a zapnul, čímž byl problém vyřešen – a mimochodem, mezitím loď dvakrát pozměnila svou oběžnou dráhu, odhodila druhý stupeň nosné rakety a vypustila několik malých satelitů.

Na cestě k Měsíci

3. dubna v nočních hodinách, asi v 01:49 SELČ, se Integrity i s fungující toaletou vydala pryč ze zemské oběžné dráhy. Jak již víme, manévru se říká TLI a jednalo se o zhruba 6minutový zážeh hlavního motoru servisního modulu. Napomohla mu gravitace Země, protože zážeh začal v blízkosti nejnižšího bodu dráhy (perigea), kde kabina prolétá okolo planety nejvyšší rychlostí.

K cíli své cesty Integrity dorazí 6. dubna.

Zdroje:

https://www.space.com/space-exploration/artemis/theres-a-bit-of-toilet-trouble-on-nasas-artemis-2-mission-to-the-moon

https://www.facebook.com/ccnyplanetarium/reels

https://www.livescience.com/space/space-exploration/artemis-ii-timeline-12-key-steps-that-will-take-nasa-astronauts-to-the-moon-and-back

https://www.scientificamerican.com/article/artemis-ii-mission-timeline

https://www.nasa.gov/artemis-ii-press-kit

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/vesmir/sacek-misto-zachodu-mise-artemis-ii-mela-problem-s-toaletou-pomohla-prvni-zena_2604021424_ako

Orion je novodobý měsíční koráb pro 21. století. Po svém slavném předchůdci zdědil nápadnou vnější podobu, technické provedení některých fází letu bude také prakticky stejné. Například do zemské atmosféry bude velitelský modul vstupovat jako pasivní těleso a pro návrat od Měsíce budou využity motory servisní sekce. Uvnitř se však jedná o zcela nový stroj.

V dobách Apolla nebylo zvykem, že by měsíční loď dostala svůj vlastní název. Nesla stejné jméno jako celý program a od ostatních vyrobených exemplářů se odlišovala jen pořadovým číslem. Vždy jsme tedy mluvili například o Apollu 11, Apollu 12, Apollu 13 a tak dále, přičemž každá z obou sekcí určených pro posádku měla pouze svůj volací znak. Všichni fanoušci kosmonautiky jistě znají jména Columbia a Orel, která nesly velitelský a měsíční modul Apolla 11, ale ta sloužila hlavně k zabránění komunikačním zmatkům u Měsíce poté, co se hlavní a výsadková část soulodí rozdělily. Neil Armstrong by byl jistě neměl radost, kdyby se mu ve sluchátkách ozvalo „Houston volá Apollo 11!“ a nevěděl by, zda je zpráva určená jemu nebo jeho kolegovi Collinsovi ve velitelském modulu vysoko nad ním. Dnes však sice mluvíme o misích Artemis I nebo Artemis II, ale svoje vlastní jméno Orion dostala i loď pro tyto mise určená.

Není přitom vyloučeno, že i přesto ponesou budoucí Oriony své přezdívky. Koneckonců, vzpomeňme si na začátky amerického kosmického programu: už Alan Shepard pojmenoval svou kabinu Mercury jménem Freedom 7, přestože k tomu vlastně nebyl důvod. Během jeho čtvrthodinového letu, jehož cílem bylo pouze vyletět do výše a zpět, nehrozila žádná záměna s jinou kosmickou lodí. Kdyby chtěl, mohl se řídicímu středisku hlásit prostě slovy „tady Mercury 3“, rozhodl se však pro vznešenější označení své kabiny. Dnes se u misí Artemis stalo něco podobného. Na misi Artemis II tak poletí kosmická loď zvaná Orion, kterou její posádka překřtila na Integrity. Pro překlad tohoto názvu nejlépe pasují česká slova „Charakternost“ nebo „Zásadovost“, protože astronauti chtěli vyjádřit, že na této misi mají na paměti důvěru a respekt vůči stavitelům lodi a její složitosti a že ke svým úkolům musí přistupovat s poctivostí a skromností.

Orion pod lupou: servisní modul

Stejně jako u Apolla se mladší Orion skládá z válcovitého servisního modulu a kuželovitého velitelského modulu. Shodně s Apollem je servisní modul neobyvatelný, jedná se pouze o přístrojový úsek a technické zázemí celé lodi. Obsahuje pohonné jednotky (Apollo mělo motor jediný, Artemis jich má více), dále samozřejmě zásobu paliva, systém pro výrobu elektřiny solárními panely a hlavně zajišťuje astronautům obyvatelné prostředí v jejich kabině. Právě v servisním modulu se nacházejí nádrže na dusík a kyslík, které jsou směšovány a proudí do kabiny coby dýchatelná atmosféra, nádrže na pitnou vodu nebo trubky s chladicí kapalinou, které společně s radiátory na povrchu lodi regulují v kabině teplotu.

Na servisním modulu Orionu je celkem 33 motorů. Jeden z nich je hlavní. Jedná se o typ AJ10-190 a sloužil již na raketoplánech jako manévrovací. Našli bychom ho v zadní části okřídleného stupně pod typickými kulatými kryty po stranách ocasu. Podobně jako u Apolla má za úkol zajistit například vstup lodi Orion na měsíční oběžnou dráhu nebo její opětovné odpoutání od Měsíce (u budoucích misí). Na rozdíl od Apolla, které pro tento účel nemělo žádnou zálohu a muselo spoléhat pouze na bezchybnou funkčnost hlavního motoru (což nesly těžce hlavně rodiny astronautů), na Orionu se nachází dalších osm menších motorů RD4-11. Dohromady dokáží vyvinout dostatečný tah na to, aby v případě selhání hlavního motoru dostaly Orion domů. Zbytek pak tvoří menší motorky označované jako RCS, které slouží ke změnám orientace lodi ve vesmíru (tj. aby bylo možné s lodí „pootočit“). Zajímavé je, že zmíněné záložní RD4-11 sloužily právě tomuto účelu již na Apollu. Lze tedy říci, že Orion využívá vylepšené manévrovací trysky z Apolla jako záchranný prostředek – ale nemylme se, nejde o žádné „slabotinky“. Koneckonců byly přítomny například i na palubě sondy Cassini, když potřebovala zabrzdit a dostat se na oběžnou dráhu Saturnu.

Nakonec asi nejzajímavější fakt týkající se servisního modulu. Na rozdíl od rakety SLS, která je prakticky celá vyrobena v Americe, servisní modul pro Orion vyrábějí Evropané. Jde o dílo společnosti Airbus a jejím zákazníkem je Evropská kosmická agentura (ESA).

Orion pod lupou: velitelský modul

Je třeba říci, že NASA v případě Orionu tento název nepoužívá. V brožuře, kterou publikovala, je modul pro posádku označován jako „crew module“, správněji bychom tedy snad měli mluvit o „posádkovém modulu“ nebo „obytném modulu“.

Oproti velitelskému modulu Apolla je ten nový zhruba 1,5krát větší. Skýtá tak mnohem větší komfort posádce a dovoluje jí vydávat se na delší mise. Apollo dokázalo pro tři muže zajistit přežití na dobu 14 dnů, Orion uveze čtyři osoby po dobu 21 dní a mají k dispozici o 60 procent více obyvatelného prostoru. (V brožuře NASA se dočteme, že objem prostoru pro posádku činí 330 krychlových stop, po přepočtu asi 9,3 m³.) Díky tomu se ve velitelském – „obytném“ – modulu Orionu může nacházet např. i malá kuchyňka pro přípravu jídla. NASA také mluví o tom, že uvnitř tohoto modulu mají členové posádky možnost věnovat se posilovacímu cvičení a že oproti Apollu zde budou mít více soukromí a bude tu méně hluku a zápachu. V tomto případě jde ovšem spíše o líbivé fráze, protože prostor o objemu 9,3 m³ je srovnatelný zhruba s dodávkou – a v něm se nachází kuchyňka, toaleta, přístrojové panely, čtyři křesla a čtyři lidé. I když je tedy nový velitelský modul oproti Apollu o generaci modernější, některé zákonitosti kosmického letu zůstávají stále stejné… Například ta, že výprava do vesmíru znamená strávit dlouhé dny spolu se svými kolegy uzavření vlastně ve velké plechovce, kde vlivem beztížného stavu je všechno sesypáno na jednu hromadu. O soukromí tu patrně nemůže být řeč.

Velitelský modul Apolla obsahoval pouze jeden navigační počítač, který navíc loď řídil pouze na základě navigačních údajů odesílaných ze Země. Velitelský modul Orionu obsahuje hned dva počítače, které se oba skládají ze dvou samostatných jednotek. Orion tak bude řízen vlastně čtyřmi počítači, z nichž každý je 20 000x rychlejší a má nesrovnatelně větší kapacitu paměti než na Apollu. Přenos dat bude probíhat optickými kabely, které oproti kovovým drátům umožňují přenést mnohem více dat a jsou přitom lehčí. Počítače si tak budou „uvědomovat“ pozici lodi na její dráze v reálném čase a velká část řízení Orionu může probíhat automaticky namísto toho, aby astronauti jako za časů Apolla ručně vyťukávali sáhodlouhé sekvence čísel. Orion bude ovládán prostřednictvím skleněných displejů a kurzoru, v kabině je jenom asi 60 fyzických vypínačů. Apollo jich mělo 450.

Porodní bolesti

Během mise Artemis I i během příprav na Artemis II se objevilo několik závažných komplikací. Na konci února proto šéf NASA Jared Isaacman oznámil tisku, že v programu nastaly změny. Bylo upuštěno od vývoje silnější varianty nosné rakety SLS Block 1B, Artemis III namísto pokusu o měsíční přistání poletí na oběžnou dráhu Země a bude třeba vyřešit všechny technické problémy.

Například tepelný štít velitelského modulu, ve kterém neseděla posádka, se při návratu Artemis I do atmosféry neodpařoval rovnoměrně. Namísto toho z něj odpadávaly zuhelnatělé kousky, které by mohly v lepším případě narušit sestupovou dráhu kabiny a v horším ji dokonce zasáhnout. Mnozí máme stále v paměti havárii raketoplánu Columbia v roce 2003 – nikdo by si jistě nic podobného nechtěl zopakovat. NASA musela zrekonstruovat celý průběh vstupu Orionu do atmosféry a pro misi Artemis II zvolit pro návrat strmější dráhu, aby se časově omezilo tepelné namáhání štítu.

Rovněž v kabině selhaly některé životně důležité systémy. Jedna z vedoucích pracovnic NASA Lori Glazeová hovořila v polovině února na tiskové konferenci o tom, že členové posádky se podílejí na odstraňování potíží se systémem komunikace a zajištění životních podmínek. Předloni se totiž objevily problémy s elektrickými obvody zajišťujícími zásobování kabiny dýchatelným vzduchem, během cvičného tankování nosné rakety a simulovaného odpočtu tu zase byly problémy se spojením mezi pozemními týmy techniků a s tlakováním poklopu velitelského modulu.

V noci z 19. na 20. března došlo ke druhému přejezdu rakety SLS s lodí Orion z montážní budovy VAB na startovací rampu. Strávila tam asi měsíc poté, co byla z rampy stažena kvůli přerušovanému toku hélia v horním druhém stupni. To by způsobilo, že horní stupeň SLS by před zážehem k Měsíci nedokázal na zemské oběžné dráze správně manévrovat. Hélium totiž slouží k tlakování nádrží, které je pro zážehy nezbytné. Už od roku 2022 se také raketa SLS potýká s největším ze svých neduhů – s úniky kapalného vodíku z nádrží. Dokonce i před letem Artemis I, o kterém byla řeč v minulém článku, fungovala raketa správně až poté, co k ní během odpočtu byli vysláni technici a opravili jeden netěsný ventil.

Kosmický let nikdy nebude snadnou a zcela bezpečnou záležitostí. Poté, co technici před misí Artemis I vyřešili co nejvíce problémů, o kterých věděli, podala raketa SLS skvělý výkon a kabina Orion se podívala až za Měsíc. Díky tomu pak mohlo dojít k přistání na Zemi, které jim odhalilo další slabá místa a poskytlo šanci na nápravu. Odstraňování jednoho problému za druhým je s kosmonautikou spjato stejně nerozlučně dnes jako kdysi, ale totéž platí i o fantastických cílech, které se nám pak daří naplnit.

Zdroje:

https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2023/02/orion-reference-guide-111022.pdf

https://www.nationalgeographic.com/science/article/artemis-2-hydrogen-fuel-leak

https://www.space.com/news/live/artemis-2-nasa-moon-rocket-rollout-march-19-2026

https://arstechnica.com/space/2026/03/flying-to-the-moon-for-the-first-time-in-54-years-is-risky-but-how-risky

https://blogs.esa.int/orion/2023/04/03/the-artemis-ii-engine-with-a-legacy

Může být poněkud obtížné zorientovat se v často podobně znějících názvech kosmických lodí. Zvláště, pokud se kromě agentury NASA do průzkumu vesmíru pustí i soukromé společnosti a spektrum používaných vesmírných plavidel se ještě více rozroste. Pokusme se tedy v těchto někdy zmatených pojmech nalézt určitý řád.

Pro lepší porozumění si řekněme, že i dnes budeme stále za hlavního „tahouna“ americké kosmonautiky považovat agenturu NASA. Soukromníky, například Elona Muska nebo Jeffa Bezose, ponecháme poněkud stranou a přisoudíme jim vedlejší (i když, jak uvidíme, důležitou) roli.

V obou případech se projekty letů na Měsíc jmenují podle antických božstev. Zatímco v 60. letech to byl římský bůh Apollo, dnes se jedná o řeckou Artemis. A zatímco Apolla startovala do vesmíru na raketě Saturn V, dnešní měsíční nosič nese název SLS.

Jedná se o zkratku anglického „Space Launch System“. Stavba rakety byla funkcionáři NASA odhlasována v roce 2010, tedy rok před skončením programu raketoplánů. Agentura ji začala vyvíjet namísto plánovaných raket Ares – původně se právě ony měly stát nosiči, které člověka zpět na Měsíc dopraví. V plánu totiž bylo uvést do života program Constellation a v rámci něj uskutečňovat nejen starty posádek na nízkou oběžnou dráhu Země (na lehčí raketě Ares I), ale také návrat člověka na Měsíc v kosmické lodi Orion a brzy poté pilotovanou výpravu na Mars (s využitím silnější Ares V).

Administrativa Baracka Obamy však v roce 2010 rozhodla program Constellation zrušit. Vyžadoval by totiž výrazné navýšení rozpočtu NASA, k čemuž po skončení Studené války a bez rizika ohrožení bezpečnosti státu chyběla vůle. Vývoj potřebných technologií také nabíral stále větší zpoždění. Nakonec vláda odsouhlasila pouze vývoj kosmické lodi Orion a rakety, která by pokud možno využila známé technologie. Tak se zrodil projekt SLS.

NASA se vzhledem k nižším přiděleným prostředkům rozhodla, že dopravu nákladů a posádek na oběžnou dráhu Země přenechá soukromým společnostem. Nejznámějším jménem se v této oblasti stal šéf SpaceX Elon Musk a jeho loď Dragon (nebo pilotovaný Crew Dragon), později mu vyrostla konkurence v osobě Jeffa Bezose a jeho společnosti Blue Origin.

Mezitím však NASA nezahálela a pustila se do realizace svého nástupce raketoplánů. Svou raketou SLS by mohla posílat kosmické lodě do větších vzdáleností od Země než jen několik set kilometrů, což jako „náhradní cíl“ vůbec nebylo špatné. Brzy už začali její zaměstnanci snít o kosmické stanici u Měsíce, vývoji nové generace skafandrů a podobně.

Popis rakety

Nová raketa SLS je vysoká 98,1 metru a plně natankovaná váží asi 2 610 tun. Bezpochyby jde o úctyhodná čísla, ale přesto svého staršího předchůdce nepřekoná. Saturn V byl asi o 12 metrů vyšší a vážil ještě o 360 tun více. Byl také schopen dopravit do vesmíru o poznání těžší náklady (na nízkou oběžnou dráhu Země 140 tun oproti 95 tunám u jeho mladší nástupkyně). Raketa SLS se ve srovnání s tímto králem všech raket může pochlubit alespoň tím, že v okamžiku startu její motory vyvinou větší počáteční tah – neboli startovní rampu dokáže opustit o něco čileji.

Jak již bylo řečeno, cílem inženýrů bylo využít maximálně pracovní síly i infrastruktury a postupů z programu raketoplánů. Takto např. boční pomocné rakety pro SLS se oproti těm dřívějším liší pouze ve své délce, novější elektronice nebo ve velikosti zrnek tvořících pohonnou směs. Přesto, resp. právě proto, se dnes jedná o největší rakety na tuhé palivo kdy postavené. Jsou vysoké 53,9 m (tedy stejně jako např. šestnáctipatrový bytový dům Eden v Brně – Králově Poli) a v průměru mají 3,7 m. Naplněná pohonnou směsí váží každá z nich 726 tun. Doba hoření činí 126 sekund a během této doby vyvine každá z raket tah asi 16 meganewtonů.

Rovněž centrální první stupeň, ke kterému jsou rakety připojeny, své předky nezapře. Má například naprosto stejný průměr jako vnější palivová nádrž raketoplánu. Používá také novou vylepšenou verzi její typicky oranžové izolační pěny – její složení je nyní ekologičtější, došlo např. k omezení obsahu látek poškozujících ozonovou vrstvu. Čtyři motory RS-25, které první stupeň obsahuje, sloužily již u raketoplánů jako hlavní motory okřídleného družicového stupně. A stejně jako u raketoplánů bude start nosiče SLS probíhat tak, že v okamžiku zážehu se probudí k životu společně motory prvního stupně i obě pomocné rakety. Po dobu 126 sekund poběží současně a teprve po oddělení bočních raket převezme centrální stupeň hlavní roli tím, že poběží dál. (Jak víme, u Saturnu V se další stupeň rakety zažehoval až po úplném vyhoření a odpojení toho předchozího.)

Oproti třístupňovému Saturnu tak bude jeho mladší sourozenec tzv. dvouapůlstupňový. Američtí konstruktéři toto pojmenování užívají právě tehdy, když má první stupeň podobu přídavných motorů okolo stupně druhého. Pro zajímavost – tah všech motorů zkombinovaný dohromady bude na raketu v okamžiku startu působit silou, která by dokázala plně naložený nákladní vlak s padesáti vagony urychlit z klidu na 100 km/h zhruba během tří sekund!

Nad centrálním stupněm rakety vidíme zužující se úsek, na který navazuje bílá část. Jedná se o adaptér ve tvaru komolého kužele, pod kterým se ukrývá motor druhého stupně. Tento druhý stupeň pak zasahuje asi do poloviny bíle zbarveného úseku a jedná se o modifikaci jiného druhého stupně, který byl pro změnu převzat z raket typu Delta. Na SLS bude poháněn jedním kyslíko-vodíkovým motorem typu RL10C-2 a astronauti na misi Artemis II jím po startu budou měnit výšku své oběžné dráhy okolo Země, než se vydají k Měsíci. Dokáže vyvinout tah asi 110 kN, což lze přirovnat k moderní stíhačce typu F-16 nebo Gripen letící „na plný plyn“. Sestava s tímto druhým stupněm je označována jako SLS Block 1.

Samotný vrcholek celé sestavy je tvořen nákladem, neboli samotnou kosmickou lodí Orion. Té bude věnován příští díl našeho seriálu.

Dědictví z minulosti

Již mnohokrát jsme v dnešním článku připomněli, že SLS využívá mnohé z toho, co NASA vyvinula v dřívějších dobách. Byla by ale chyba se domnívat, že raketa SLS je vlastně jenom „slepencem“ zastaralých a recyklovaných technologií, který poslouží jako jakási znouzectnost. Je tomu spíše naopak – v době, kdy tyto technologie vznikaly pro program raketoplánů, byly na jejich vývoj vynaloženy obrovské finanční prostředky a jednalo se mnohdy doslova o technologické průlomy předbíhající dobu. (Drobnou vadou na kráse je, že právě proto se nakonec z raketoplánů stala navzdory záměru velmi drahá záležitost.) Jak dnes vidíme, práce odvedená inženýry v 70. a 80. letech byla natolik vynikající, že nese ještě dnes své ovoce a i nová generace vesmírných cestovatelů ji dále vylepšuje a těží z ní. Pro představu – zmíněné motory RS-25 sice nebyly v kosmonautice prvními, které jako palivo využívaly kapalný kyslík a kapalný vodík, ale rozhodně byly jako první opakovaně použitelné. Navíc kyslíko-vodíkové motory na druhém a třetím stupni Saturnu V vydržely oproti RS-25 pouze čtvrtinový tlak ve spalovací komoře a o 400 °C nižší teplotu hoření. Obecně se má za to, že RS-25 je asi vůbec nejdůmyslnějším výtvorem lidských rukou – není tedy divu, že jej chce využívat i dnešní kosmonautika.

Důvěryhodní partneři

Vývoj rakety SLS dostaly na starost z drtivé většiny americké firmy. NASA uvádí, že na tomto „měsíčním děle“ se podobně jako v dobách Apolla podílí asi 2 400 společností ze 48 států Unie. Jako hlavní garant jejího vývoje oslovila NASA např. společnosti Boeing, Northrop Grumman nebo Aerojet Rocketdyne – samozřejmě nás nepřekvapí, že všechny tři firmy už patří k jejím spolehlivým partnerům z minulosti.

Například Boeing stavěl před šesti dekádami první stupeň Saturnu V nebo měsíční vozítko Rover, které využívali astronauti na posledních třech misích Apollo. Dnes má na raketě SLS na starosti vývoj centrálního prvního stupně, přičemž v současné době už by měly běžet práce na stupních pro budoucí mise Artemis III, IV a V.

Grumman byl zase autorem lunárních modulů pro Apollo a bočních urychlovacích raket SRB pro raketoplány. Jejich modernizovanou verzi, jak již bylo uvedeno, dostane nyní SLS – a Grummanovým výtvorem bude také záchranná věžička na špici rakety sloužící jako nouzový prostředek pro astronauty.

Firma Rocketdyne je skutečnou kapacitou v oboru raketových motorů – mezi její díla patří všechny motory pro pohon Saturnu V, zmiňovaný geniální motor RS-25 nebo pohonné jednotky putující dnes za hranice Sluneční soustavy na sondách Voyager.

Co má raketa za sebou?

Až se na vrcholku SLS vznesou k Měsíci astronauti, bude se jednat o její druhý start. Poprvé vzlétla 16. listopadu 2022 a do vesmíru vynesla kosmickou loď Orion bez lidské posádky na misi Artemis I. Inženýři v NASA tehdy na adresu rakety nešetřili chválou – fungovala prý přímo ukázkově: dosáhla jen o 2 m/s nižší rychlosti oproti předem vypočítané, pomocné rakety dosáhly plného tahu v rozmezí méně než desetiny vteřiny jedna od druhé a podobně. Během letu kabiny Orion k Měsíci a zpět byla na jednom z jejích solárních panelů instalována kamera, která zachytila fantastický společný snímek Země a Měsíce ze vzdálenosti 432 210 km.

Pokud vše půjde podle plánu, brzy by se měl velmi podobný pohled na naši planetu naskytnout i živým bytostem. Stane se tak úplně poprvé v historii, protože dosavadní držitelé rekordu v největší dosažené vzdálenosti od Země (astronauti Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swigert z Apolla 13) si mohli naši planetu prohlížet toliko ze vzdálenosti 400 171 km. Nyní si můžeme už jen nedočkavě představovat, jaké úžasné záběry a dechberoucí zážitky si posádka Orionu ze své výpravy přiveze.

Zdroje:

https://space.skyrocket.de/doc_lau/sls.htm

https://www.esa.int/Science_Exploration/Human_and_Robotic_Exploration/Orion/The_spacecraft

https://en.wikipedia.org/wiki/Artemis_I