Dlouho očekávaná a v mnoha ohledech rekordní výprava skončila. Posádka mise Artemis II se bezpečně vrátila od Měsíce. Dnes to tak možná nevnímáme, ale za našich životů se odehrála událost, která se dostane do učebnic dějepisu a děti se o ní budou učit ve škole.
Pojďme si celou výpravu shrnout a všimněme si nejdůležitějších událostí tak, jak následovaly za sebou. Pro lepší představu budeme časové údaje uvádět ve středoevropském letním čase, který právě nyní používáme. NASA samozřejmě spoléhá na východoamerický letní čas (EDT) platný v těchto dnech v místě startu, tedy na Floridě. Pro přepočet musíme od našeho letního času odečíst šest hodin.
1. den, 2. dubna 2026 (čtvrtek)
00:35
Start rakety SLS z Kennedyho kosmického střediska. Posádka předtím strávila v kabině Orionu čtyři hodiny naplněné prací – prověřováním vzduchotěsnosti vstupního průlezu a skafandrů, zkouškami spojení s řídicím střediskem v Houstonu nebo dohlížením na průběžné doplňování vysoce těkavého kapalného vodíku.
00:59
Kosmická loď Orion, pojmenovaná Integrity, je na oběžné dráze a všechny čtyři sluneční panely jsou rozvinuty. Christina Kochová zjišťuje problém s toaletou.
01:25
Zhruba touto dobou zažehují astronauti znovu motor druhého stupně rakety SLS. Cílem je zvýšit oběžnou dráhu v nejbližším bodě k Zemi (perigeu), aby kabina neproletěla jen 30 km nad povrchem a neshořela.
02:22
Motor druhého stupně se probouzí potřetí. Kosmická loď je usazena na vysoké oběžné dráze Země – apogeum (nejvzdálenější bod) je až 70 tisíc km nad planetou. Druhý stupeň je následně odhozen a pilotáže Integrity se ujímá Victor Glover.
03:59
Victor Glover používá vyhořelý druhý stupeň SLS jako cvičný cíl. Provádí nácvik přiblížení, což využijí budoucí posádky Orionů při připojování novodobého lunárního modulu.
05:00
Nácvik přibližování touto dobou končí. Posádka má čas na cvičení, jídlo a asi 4 hodiny spánku. Oprava toalety se blíží ke konci.
13:00
Probuzení posádky a další menší úprava oběžné dráhy. Pak jdou astronauti opět spát.
22:24
Řídicí středisko v Houstonu vydává posádce povolení zážehu TLI.
2. den, 3. dubna 2026 (pátek)
01:49
Jdeme na to! Posádka zažehuje hlavní motor na servisním modulu a začíná manévr TLI (navedení na dráhu k Měsíci). Motor běží 5 minut a 49 vteřin.
3. den, 4. dubna 2026 (sobota)
19:00
Posádka se probouzí po 8 hodinách vesmírného spánku. Řídicí středisko k tomu astronautům pouští píseň „In A Daydream“ a začíná poměrně klidný den. Na programu jsou přípravné práce pro pozorování měsíčního povrchu, cvičení, zkouška nouzové komunikace a osobní hygiena. Toaleta astronauty znovu překvapuje – je třeba natočit loď ke Slunci a nechat roztát zmrzlou moč v potrubí.
Victor Glover provádí nastavení jednoho z fotoaparátů a zvoleného objektivu. Kromě toho si astronauti třetího dne nacvičují např. přesuny na daná místa u okének ve stavu beztíže. (Převzato z www.nasa.gov)
4. den, 5. dubna 2026 (neděle)
03:10
Let probíhá hladce. Victor Glover na chvíli přebírá ruční řízení a provádí jeho zkoušku v podmínkách hlubokého vesmíru daleko od Země. Loď reaguje přesně tak, jak má.
18:15
Posádka se touto dobou probouzí ze spánku. Na programu je tentokrát zevrubná zkouška skafandrů – každý astronaut si na sebe bere ten svůj a prověřuje se jejich natlakování.
Christina Kochová (uprostřed) a Reid Wiseman (nahoře) na palubě Integrity
5. den, 6. dubna 2026 (pondělí)
06:41
Loď Integrity vstupuje do gravitačního pole Měsíce.
19:56
Byl překonán 56 let starý rekord Apolla 13. Posádka Integrity se stala nejvzdálenějšími čtyřmi pozemšťany v historii a mizí stále dál.
20:45
Začíná průlet nad Měsícem a pozorování povrchu.
6. den, 7. dubna 2026 (úterý)
00:44
Asi na dobu 40 minut ztrácí Integrity spojení se Zemí. Je právě nad měsíční odvrácenou stranou.
Západ Země za měsíční povrch těsně před ztrátou spojení (převzato z www.nasa.gov)
01:02
Kabina se přibližuje nejtěsněji k povrchu (asi na 6 550 km). O pět minut později se naopak ocitá nejdále od Země na své dráze – 406 773 km – a obrací se na cestu zpět.
01:25
Integrity se vynořuje zpoza Měsíce a astronauti sledují východ Země. Spojení s řídicím střediskem je obnoveno.
02:35 – 03:32
Posádka pozoruje zatmění Slunce.
19:25
Integrity opouští sféru gravitačního vlivu Měsíce a začíná být opět přitahována Zemí.
7. den, 8. dubna 2026 (středa)
19:40
Posádka Integrity se spojila s astronauty Jessicou Meirovou, Jackem Hathawayem, Chrisem Williamsem a Sophií Adenotovou na Mezinárodní kosmické stanici. Připomeňme, že Jessica Meirová byla kolegyní Christiny Kochové při prvním čistě ženském výstupu do volného vesmíru.
8. den, 9. dubna 2026 (čtvrtek)
02:03
Integrity provádí krátký, patnáctisekundový zážeh motorů. Tato korekce dráhy pozměnila její rychlost jen asi o 0,5 m/s.
Zbytek dne strávili astronauti cvičením, zaměřováním orientačních bodů ve vesmíru při ručním řízení lodi nebo zkouškami svých speciálních oděvů nošených pod skafandry. Říká se jim Orthostatic Intolerance Garment (OIG) a jde v podstatě o obdobu kompresních punčoch, které pokrývají nohy a břicho. Mají za úkol zabránit tomu, aby měl astronaut po návratu na Zemi potíže se závratěmi při chůzi. Ve stavu beztíže se totiž krev v těle rozprostře rovnoměrně, na což nejsme běžně zvyklí, a zemská přitažlivost by mohla způsobit její nahromadění v nohou. Pak by se mohla objevit nevolnost, poruchy vidění, bušení srdce a další nepříjemnosti způsobené nedokrvením mozku. Znají je například lidé s nízkým krevním tlakem, když příliš prudce vstanou a udělá se jim „černo před očima“.
Tyto „punčochy“ stahují dolní končetiny a snaží se udržet více krve v horní polovině těla, aby k podobným potížím nedošlo.
9. den, 10. dubna 2026 (pátek)
Posádka strávila den přípravami kabiny na blížící se přistání. Jeremy Hansen a Christina Kochová měli za úkol uklidit vybavení pohybující se volně po kabině na předepsané pozice, nastavit křesla pro posádku do správné polohy apod.
20:53
Poslední korekce dráhy. Orion zvyšuje svou rychlost přibližně o 1,5 m/s
10. den, 11. dubna 2026 (sobota)
01:33
Servisní modul Orionu se odpojuje a míří vstříc svému osudu – shoření v atmosféře.
01:53
Velitelský modul míří tepelným štítem napřed a poprvé po deseti dnech je okolo něho vzduch. Zanořuje se stále hloub a jeho rychlost je okolo 40 000 km/h, padá tedy asi 30x rychleji než kulka vystřelená z pistole. Spojení s lodí je přerušeno. Diváci na Zemi napjatě čekají.
02:00
Posádka Integrity se znovu hlásí řídicímu středisku.
02:04
Nad velitelským modulem se rozevírají tři hlavní padáky. Kabina je ve výšce asi 1 600 metrů a díky padákům za chvíli dopadne do oceánu poblíž Kalifornie rychlostí pouhých asi 20 km/h.
Následovalo vypínání všech elektronických systémů v kabině a asi o hodinu později astronauti z kabiny postupně vystupují. Záchranný tým je veze na palubu letadlové lodi USS John P. Murtha.
6. duben roku 2026 se zařadil mezi historická data. Posádka kosmické lodi Integrity právě toho dne spatřila náš Měsíc z míst, kam se nikdy před nimi nikdo jiný nevydal. Na dechberoucím záběru pořízeném astronautkou Christinou Kochovou vidíme Mare Orientale na odvrácené straně Měsíce – jde o tmavou skvrnu vlevo dole. Je přitom symbolické, že tento snímek vznikl právě o Velikonocích.
Šestý letový den strávila posádka přípravami na vyvrcholení celého letu. V plánu bylo nejtěsnější přiblížení k Měsíci a průlet kolem jeho odvrácené strany po dráze volného návratu.
U NASA je dobrým zvykem zpříjemnit astronautům ranní probuzení poslechem hudby. V nejdůležitější den celé výpravy padla volba řídicího střediska na píseň „Good Morning“ v podání zpěvačky Mandisy a Tobyho Maca. Krátce po probuzení si posádka vyslechla také předtočený pozdrav od legendárního Jima Lovella, který se účastnil prvního letu člověka k Měsíci v roce 1968 a poté velel dramatickému letu Apollo 13 o dva roky později. Nedlouho předtím, než v srpnu 2025 zemřel ve věku 97 let, nahrál Lovell pro posádku Integrity tento vzkaz:
„Zdravím posádku Artemis II! Tady astronaut programu Apollo Jim Lovell – vítám vás v končinách, které důvěrně znám. Když jsme Frank Borman, Bill Anders a já v roce 1968 kroužili s Apollem 8 okolo Měsíce, byli jsme první, kdo si jej mohli prohlédnout zblízka. Tehdy jsme spatřili také naši domovskou planetu a tento pohled pak inspiroval a spojoval i lidi na celém světě. Jsem pyšný na to, že teď mohu předat pochodeň Vám. Dnes jste to Vy, kdo okolo Měsíce letí a pokládá tak základy pro budoucí cesty na Mars, které budou jednou prospěšné nám všem. Je to významný den a vím, kolik práce dnes budete mít – ale nezapomeňte si také ten fantastický výhled pořádně užít. Hodně štěstí, Reide, Victore, Christino a Jeremy. A také všichni, kteří budete posádku zajišťovat z řídicího střediska. Šťastnou cestu od nás všech na naší dobré Zemi!“
Znalcům dějin kosmonautiky jistě neunikl Lovellův dojemný odkaz na slova Franka Bormana pronesená na Štědrý den 1968 během historicky prvního televizního přenosu od Měsíce. Velitel Borman tehdy zakončil vysílání právě slovy „posádka Apolla 8 se loučí a přeje dobrou noc, hodně štěstí, veselé Vánoce a Bůh žehnej Vám všem na dobré Zemi“, což se nyní jeho kolega Jim Lovell rozhodl připomenout a povzbudit v posádce Integrity pocit sounáležitosti.
Dnes, o téměř 58 let později, se lidé opět ocitají v kabině kosmické lodi a prohlížejí si zblízka Měsíc. Jen s tím rozdílem, že dnes se tato událost neodehrává na Štědrý den, ale na Velikonoční pondělí.
Ve spolupráci s vědeckým týmem na Zemi a podle kontrolních pokynů jeho šéfky Kelsey Youngové se astronauti většinu dne připravovali na své přidělené úkoly pro nadcházející průlet. V rámci výcviku se jim dostalo přesného popisu míst, nad kterými poletí, a přesně stanoveno bylo i rozmístění fotoaparátů u konkrétních okének. Navíc museli astronauti nosit v hlavě jejich požadované nastavení – clony, dobu expozice, úhel, pod kterým mají útvary na povrchu snímat, a podobně.
Důvod, proč měli vědci tak vysoké nároky, je jednoduchý: přestože dnes již máme zmapovaný celý povrch Měsíce, na čemž má lví podíl dosud funkční automatická sonda Lunar Reconnaissance Orbiter, ani ona se samozřejmě nemůže v okolí Měsíce pohybovat libovolně. Byla usazena na určité oběžné dráze a pohybuje se v konkrétní výšce nad povrchem, což jí dovoluje fotografovat terén pouze z jedné perspektivy a za určitého osvětlení. Její kamery tak mnohdy nedokázaly zachytit stíny vrhané terénními nerovnostmi nebo barevné odstíny na povrchu (přestože Měsíc se nám zdá celý šedý, ve skutečnosti jsou na něm viditelné např. i tóny hnědé).
Naproti tomu posádka Integrity měla Měsíc míjet pod jiným úhlem, za jiného osvětlení a ve zcela jiné vzdálenosti. Na palubě si s sebou přivezla poslední generaci těch nejkvalitnějších fotoaparátů a navíc měla k dispozici to nejdůležitější – lidský zrak, který není oproti digitálním čipům omezen na tak úzký rozsah vlnových délek světla. Nastavení fotoaparátů proto mohli živí lidé podle potřeby změnit a zachytit na měsíčním povrchu detaily nebo naopak celky, které jsme i přes veškerý náš pokrok dosud neviděli. Například slabou záři nad měsíčním terénem, která vzniká proto, že zrnka měsíčního prachu nabitá statickou elektřinou se vznesou malý kousek nad povrch a začne se na nich rozptylovat sluneční světlo.
Před osmou hodinou večer našeho letního času padl 56 let starý rekord. V tu chvíli se Artemis II dostala do větší vzdálenosti od Země než Apollo 13, které se od ní v dubnu 1970 vzdálilo na 400 171 km. Posádka Integrity se rozhodla této chvíle využít pro slavnostní moment – z dalekého vesmíru astronauti světu oznámili, že navrhují pojmenování pro dva dosud bezejmenné krátery na odvrácené straně Měsíce. Přejí si, aby se první z nich jmenoval Integrity podle jejich kosmické lodě a druhý Carroll. Toto jméno vybrali na počest zesnulé manželky velitele Reida Wisemana, matky jeho dvou dcer.
Když průlet okolo Měsíce začal, astronauti podle plánu pracovali ve dvojicích. Zatímco jeden snímal povrch, druhý měl jeho snímky zaznamenávat a popisovat, hlásit pozemnímu týmu případné potíže s technikou nebo nespatřené cíle a podobně. Průlet za odvrácenou stranou Měsíce trval dohromady okolo šesti hodin a neobešel se bez nevyhnutelné zhruba 40 minut dlouhé ztráty spojení se Zemí. Ta je způsobena tím, že rádiové vlny nedokáží proniknout hmotou Měsíce, a nemohou se tedy dostat ze Země do kosmické lodi ani zpět. Právě v této době se také Integrity dostala k Měsíci nejblíž z celé výpravy – na vzdálenost asi 6 550 km. V tu chvíli se astronautům jevil Měsíc tak velký, že zabral výhled z několika okének najednou.
Odmlka skončila a astronautům se naskytl další vzácný pohled. Po více než půl století byli dalšími, kdo na vlastní oči spatřili východ Země. Ten je vyvolán tím, jak se kabina zpoza Měsíce postupně vynořuje a v určitou chvíli už není se Zemí a Měsícem v přímce. Krátce nato navíc mohli pozorovat zatmění Slunce z vesmíru (bylo opět vyvoláno tím, že při pohledu z kabiny se tentokrát v jedné přímce ocitly kosmická loď, Měsíc a Slunce) a rovněž během této doby měli napilno. Vědci totiž pro ně nachystali fotografování některých objektů ve vzdáleném vesmíru.
Nemylme se – zde se nedíváme na měsíční zatmění Slunce. Vzdálený srpek v temnotě je planeta Země
Pak se již kabina Integrity vydala na zpáteční cestu. 7. dubna ve 14 hodin, ve chvíli uveřejnění tohoto článku, se nacházela asi 387 000 km od Země a s každou vteřinou z této vzdálenosti ukrajuje. Přistání statečných astronautů očekáváme 11. dubna krátce po druhé hodině v noci – už teď se ale stali skutečnými hrdobci, jimž hrouda nohy nevíže.
Historická cesta čtyř astronautů na Měsíc začala. 2. dubna 2026 v 00:35:12 SELČ se raketa SLS s kosmickou lodí Orion (Integrity) odlepila od startovací rampy 39B na ostrově Meritt u Mysu Canaveral na Floridě. Stalo se tak více než 53 let poté, co prakticky ze stejného místa startovalo k Měsíci Apollo 17. Dnešní měsíční průzkumníky ovšem nečeká přistání na povrchu – namísto toho bude jejich výprava uskutečněním záměru, který pochází již z dob počátků měsíčních výprav. Propojení s minulostí stále žije.
Počátek mise Artemis II byl skutečně čítankový. Ke startu do kosmu došlo hned na počátku prvního dubnového startovacího okna, pouze asi s jedenáctiminutovým zpožděním oproti plánu. Bylo zaviněno drobnými technickými potížemi, které se podařilo rychle odstranit – například jedna z baterií zodpovědných za případné zažehnutí záchranné věžičky ukazovala krátkodobě vyšší teplotu, než technici očekávali. Ukázalo se ale, že šlo pouze o chybný příjem dat z čidla a nikoli o skutečnou závadu. Plnění kapalného vodíku do nádrží proběhlo již dříve a zcela bez problémů.
Kontrolorům v řídicím středisku v Houstonu stačilo pouze protáhnout odpočet zhruba o zmíněných deset minut, všechna kontrolní stanoviště ale vydala letovému řediteli signál „Go“. Pětatřicet minut po půlnoci našeho času se proto nosná raketa SLS vznesla.
O dvě minuty a devět vteřin později se od centrálního prvního stupně oddělily obě přídavné rakety SRB. Tou dobou už raketa letěla ve výšce okolo 48 kilometrů a její rychlost byla asi čtyřikrát vyšší než rychlost zvuku – a z tohoto momentu také pochází snímek v úvodu našeho článku. Je převzat ze záběrů na profilu Kosmonautix na YouTube a ten jej zase přebírá přímo od NASA.
V čase T+8:06 umlkly čtyři motory RS-25 na centrálním stupni. Prázdný stupeň byl odhozen a téměř celý shořel v atmosféře. Pouze zbytky dopadly do Tichého oceánu. Druhý stupeň a loď Orion se tak dostaly na protáhlou dráhu s nejvyšším bodem ve výšce cca 2 220 km nad Zemí, tedy zhruba pětkrát dál, než kde obíhá Mezinárodní vesmírná stanice (ISS).
Při kosmickém letu je vše propočítáno na vteřiny a každý člen posádky má předem daný seznam úkolů, které musejí následovat jeden za druhým a jít jako na drátkách. Po usazení lodi na této dráze tak následovalo asi 40 minut, během kterých se měli z křesel odpoutat Christina Kochová s Jeremym Hansenem. Měli na starost zprovoznění některých nejdůležitějších systémů v kabině – dohlédnout na rozvinutí solárních panelů, zprovoznit dávkovač vody nebo palubní toaletu. Právě ta ale astronautům připravila nečekané překvapení, jak se zmíníme dále.
Po uplynutí této doby následovala úprava dráhy za pomoci motoru druhého stupně. Kochová s Hansenem se vrátili zpět do křesel a byl proveden zážeh, který dráhu více „zakulatil“, takže v největším přiblížení k Zemi se kabina už nedostala blíže než asi na 185 km. Kdyby tento zážeh neproběhl, kabina by prolétala jen asi 30 km od povrchu a shořela by třením o vzduch.
Dalším zážehem druhého stupně o něco později se Orion „vyšvihl“ na dráhu vedoucí až téměř 70 400 km daleko od Země. Byla to dráha, z níž později zamíří k Měsíci, ale tentokrát k tomu už nepoužije druhý stupeň nosné rakety. Na rozdíl od dob Apolla se Integrity svého nosiče zbavila a zážeh TLI (Trans-Lunar Injection, česky nejlépe „Navedení na dráhu k Měsíci“) obstaral hlavní motor servisního modulu.
Dráha volného návratu
Kabina Integrity na své cestě podnikne tzv. pasivní oblet Měsíce. Jedná se o koncepci, kterou hodlali použít už Sověti v dobách Studené války, aby porazili své americké rivaly – a který také několik jejich nepilotovaných sond uskutečnilo. Koneckonců i slavná Luna 3, která roku 1959 poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce, letěla právě po této dráze. Ve hře byl i let, při kterém by varianta kabiny Sojuz takto Měsíc obletěla s člověkem na palubě, ale ten se uskutečnit nepodařilo. Nejblíže se k tomu Sovětský svaz dostal v září 1968, kdy během bezpilotní mise Zond 5 zněla od Měsíce slova sovětských kosmonautů z předtočené nahrávky na magnetofonové pásce.
Dráha volného návratu znamená, že kabina využije gravitačního působení Měsíce ke svému urychlení zpět k Zemi. Pokusme se nyní podrobněji popsat podstatu tohoto manévru.
Představme si, že vyšleme kosmickou loď k Měsíci nízkou rychlostí. Může to skončit pouze jediným způsobem – až se kabina k Měsíci přiblíží, jeho gravitace ji přitáhne a kabina spadne na povrch. Kdybychom ale naopak vyslali kabinu příliš rychle, přitažlivost Měsíce by po ní nestačila „natáhnout ruku“ a kabina by pokračovala po přímce dál a dál do vesmíru. Musíme proto kolem Měsíce proletět právě tak daleko a právě tak rychle, aby nastal kompromis (nemluvíme nyní o zabrždění těsně u Měsíce a vstupu na oběžnou dráhu, to by byl jiný scénář).
V podstatě si lze celý manévr představit na příkladu atleta, který běží po rovné sprinterské dráze. Dejme tomu, že našemu atletovi řekneme, aby běžel od startu k cíli a zase zpět. Musel by nejprve zrychlit z nulové rychlosti, těsně před koncem dráhy zase zpomalit až téměř do klidu a teprve poté by mohl celou svoji váhu obrátit a začít znovu zrychlovat na zpáteční cestě. My bychom se ale napříště rozhodli, že atletovi pomůžeme, a na konci dráhy bychom zarazili do země sloupek. Dovolili bychom mu, aby se sloupku při otáčení přidržel rukou – v tom případě by se situace změnila. Atlet by na konci dráhy nemusel vůbec zpomalovat, naopak by mohl svou rychlost využít k otočení „švihem“ a rovnou se vydat na cestu zpátky k nám.
Právě tak funguje dráha volného návratu ve vesmíru. I kabina Integrity použije Měsíc jako pomyslný sloupek, kterého se „přidrží jednou rukou“ a otočí se okolo něj na zpáteční cestu.
Zpropadený záchod
Na každé výpravě do vesmíru se objevují drobné obtíže, které je třeba řešit operativně přímo na místě. Christina Kochová během svého předepsaného zprovozňování kosmické toalety zjistila, že na jednom z přístrojových panelů svítí barevná kontrolka signalizující zaseknutý ventilátor uvnitř. Na rozdíl od našich pozemských porcelánových trůnů, které splachují naše příspěvky pouhým proudem vody, takové řešení by pochopitelně ve vesmíru nefungovalo. Zde je potřeba spoléhat na podtlak, který se musí vyrobit ventilátorem. Kdyby se tedy závada neodstranila, toaletu by nebylo možné používat – minimálně ne pro malou potřebu. U velké by závada neznamenala takový problém, kousky lidských produktů se totiž skladují v sáčcích a poté ukládají do kontejneru, který se vrátí zpět na Zemi. V nejhorším případě by astronauti svoje příslušné výrobky mohli do sáčků umisťovat ručně. Tekutý odpad by se ale s nefunkčním odsáváním rozptyloval volně po kabině, což by astronautům určitě příliš zábavné nepřipadalo.
Christina Kochová tedy na sebe vzala roli, jak sama prohlásila, „kosmické instalatérky“. S pomocí řídicího střediska v Houstonu se jí podařilo během zhruba šesti hodin část toalety za 30 milionů dolarů rozebrat a zaseknutý ventilátor uvolnit. Houston potom toaletu na dálku vypnul a zapnul, čímž byl problém vyřešen – a mimochodem, mezitím loď dvakrát pozměnila svou oběžnou dráhu, odhodila druhý stupeň nosné rakety a vypustila několik malých satelitů.
Na cestě k Měsíci
3. dubna v nočních hodinách, asi v 01:49 SELČ, se Integrity i s fungující toaletou vydala pryč ze zemské oběžné dráhy. Jak již víme, manévru se říká TLI a jednalo se o zhruba 30minutový zážeh hlavního motoru servisního modulu. Napomohla mu gravitace Země, protože zážeh začal v blízkosti nejnižšího bodu dráhy (perigea), kde kabina prolétá okolo planety nejvyšší rychlostí.
V dnešním díle našeho seriálu si představíme čtyři statečné astronauty, kteří se chystají na životní zážitek. A to nejen pro sebe. Vydávají se totiž na výpravu, o které se nesnilo ani astronautům z Apolla – dostanou se mnohem dál než kdokoli před nimi, poprvé v historii k Měsíci poletí žena a poprvé se tu ocitne příslušník jiného než amerického národa. Píšeme historii a je fantastické, že u toho můžeme být. Jména Wiseman, Glover, Kochová a Hansen bude brzy každý znát nazpaměť.
VELITEL: Reid Wiseman
Jeho celé jméno zní Gregory Reid Wiseman. Jako mnoho jiných Američanů se rozhodl používat hlavně své prostřední jméno, proto jej všichni znají jako Reida Wisemana.
Narodil se 11. listopadu 1975 v Baltimoru ve státě Maryland v USA. Domek jeho rodičů stál na severním okraji města, blízko přehrady Loch Raven, jen asi 20 kilometrů od letiště Martin State Airport. Až do velmi nedávné doby se jednalo o jednu z nejdůležitějších základen letectva na východním pobřeží, malý Reid proto často vídal proudové Thunderbolty, jak po startu z letiště nad jejich domkem přelétávaly. Jak už to bývá, zájem o létání v něm někde hluboko dřímal od narození a zásluhou různých „náhod“ se postupně probouzel – posléze například shlédl produkci slavné akrobatické skupiny Modří andělé nebo se mu poštěstilo vidět letoun Boeing 747, který přelétal nad Towsonem s raketoplánem na hřbetě.
Absolvoval střední školu Dulaney High School a pokračovat chtěl na Annapolis, nejprestižnější námořní akademii ve Spojených státech. Ke studiu však nebyl přijat, vystudoval proto počítačové a systémové inženýrství na soukromé univerzitě Rensselaer Polytechnic Institute a do námořnictva se nakonec dostal trochu „oklikou“ jako absolvent jeho oficiálního kurzu pro důstojníky v záloze (NROTC).
V roce 1997 byl vybrán pro pilotní výcvik na základně Pensacola na Floridě. Námořním letcem se stal o dva roky později a byl převelen ke 101. bojové letce, aby se přeškolil na letouny F-14 Tomcat (český divák je zná ze seriálu JAG, právě na nich létal fiktivní seriálový hrdina Harmon Rabb). Posléze sloužil u 31. bojové letky a s ní byl nasazen na Blízkém východě, konkrétně v Iráku a Afghanistánu.
Byl přijat do školy pro testovací piloty na slavné základně Patuxent River v Marylandu. V době, kdy sem nastupoval, se také odehrála nanejvýš příjemná změna v jeho soukromí – oženil se s dětskou zdravotní sestrou Carroll Taylorovou, se kterou měl postupně dvě dcery Ellie a Katherine. Carroll bohužel v roce 2020 v pouhých 46 letech podlehla rakovině.
Školu pro zkušební piloty dokončil Wiseman v červnu 2004. Po určitý čas poté zalétával vylepšená proudová letadla, než byl v červnu 2009 vybrán pro astronautský výcvik NASA jako příslušník dvacáté skupiny nových astronautů (například Neil Armstrong patřil ke druhé). Výcvik ukončil roku 2001 a poprvé se do vesmíru podíval na palubě Sojuzu TMA-13M v roce 2014. Spolu s ruským kolegou Maksimem Surajevem a německým kolegou Alexanderem Gerstem strávil na palubě ISS dohromady 165 dní (od 28. května do 10. listopadu). Podnikl zde také dva výstupy do volného vesmíru o celkové délce necelých 13 hodin.
Po svém návratu byl v roce 2020 jmenován do funkce šéfastronauta. Jedná se o pozici, kterou vytvořili sami astronauti „Původní sedmy“ v roce 1962 pro jednoho ze svých členů Deka Slaytona, aby mu zpříjemnili fakt, že kvůli drobným potížím se srdcem byl vyřazen z čekací listiny na kosmický let (Slayton se nakonec do vesmíru dostal, třebaže musel čekat do roku 1975). Udělali z něj tehdy svého nadřízeného a pozice se stala platnou až do dnešní doby. Reid Wiseman se tak například podílel na sestavování posádek nebo dohlížel na průběh a náplň jejich výcviku.
3. dubna 2023 byl Reid Wiseman jmenován do funkce velitele mise Artemis II.
PILOT: Victor Glover
Narodil se 30. dubna 1976 v Pomoně v Kalifornii a celé jeho jméno zní Victor Jerome Glover Jr.
V deseti letech viděl v televizi přenos ze startu raketoplánu. Podle svých slov byl touto podívanou unesen a nadšeně si říkal, že by tento kosmický stroj chtěl jednou „řídit“. Kromě toho měl ale v hlavě i jiné sny – odmala tíhl k rychlým a adrenalinovým disciplínám, chtěl se stát policistou (tím byl jeho otec), kaskadérem nebo hasičem. Na střední škole se věnoval sportu, hrál americký fotbal a zápasil ve wrestlingu.
Kvůli jeho atletickým schopnostem o něj projevilo zájem několik univerzit. Glover však zamířil raději na California Polytechnic State University, protože měla v celých Spojených státech skvělé renomé univerzity na vysoké úrovni. Roku 1999 zde získal titul Bachelor of Science, za kterým následovaly v průběhu jedenácti let hned tři tituly magisterské – z leteckého inženýrství na základně amerického letectva Edwards, systémového inženýrství na námořní Naval Postgraduate School v Monterey a také z vojenské akademie Air Command and Staff College (zde se jednalo o podobný studijní program jako „Řízení a použití ozbrojených sil“ na naší Univerzitě obrany).
Mezitím vstoupil do námořního letectva, protože jeho otec mu poradil, že s titulem z Kalifornské polytechniky a navíc s pilotními křidélky by měl šanci stát se astronautem. Výcvikem procházel (stejně jako Wiseman) na floridské základně Pensacola, pouze o dva roky později, a nakonec se specializoval na stíhací stroje F-18. Tou dobou byl již ženatý s Dionnou Odomovou, s níž má dnes čtyři dcery.
Sloužil na letadlové lodi USS John F. Kennedy ve vodách poblíž Iráku. V letech 2006 – 2007 absolvoval i on školu pro testovací piloty a dále sloužil jako zkušební a operační letec. V roce 2018 si jej Muskova společnost SpaceX vybrala jako člena posádky pro svou misi Crew-1. Po absolvování astronautského výcviku tak dne 16.11.2020 startoval na palubě lodi Crew Dragon, která se o den později spojila s Mezinárodní kosmickou stanicí. Astronauti na ní strávili dalších 166 dní. Victor Glover podnikl tři výstupy do volného vesmíru a ještě během této mise se dozvěděl, že byl vybrán do výcviku pro program Artemis.
LETOVÁ SPECIALISTKA: Christina Kochová
Christina Kochová, za svobodna Hammocková, je sice z celé posádky nejmladší, ale vlastně také nejzkušenější. Dosud ve vesmíru strávila celých 328,5 dne. A zatímco Victor Glover má na kontě tři výstupy a velitel Wiseman dokonce jen dva, Christina Kochová jich absolvovala šest – a při jednom z nich byly poprvé v historii ve volném vesmíru výhradně ženy.
Narodila se 29. ledna 1979 v Grand Rapids v Michiganu, vyrůstala však v Severní Karolíně. Do Michiganu se vracela vždy na léto, pobývala zde u prarodičů na farmě. Sama říká, že fyzická práce v ní od dětství formovala vytrvalost a chuť pouštět se do složitých úkolů. Již odmala chtěla být astronautkou a měla také zálibu ve sbírání obrázků z dalekých zemí – stěny jejího dětského pokoje prý zdobily vytrhané stránky z časopisů, na nichž byly fotografie cizích krajů a ovšem také vesmíru. Kromě toho se věnovala i mnoha dalším dobrodružným koníčkům: surfování, lezení po skalách, běhu, fotografování atd.
Už během svých středoškolských let, kdy vystřídala dvě školy, se stala členkou raketového studentského kroužku. Později přešla na North Carolina State University a získala zde bakalářské tituly v oborech fyziky a elektroinženýrství. V tomto druhém oboru následně pokračovala i dál a v roce 2002 získala titul magisterský. Následně se jí podařilo zapojit se do programu NASA Academy, což je prestižní letní studijní program pro vysokoškolské studenty a čerstvé absolventy. Během deseti až dvanácti týdnů se mohou zapojit do výzkumných projektů zaměřených na kosmické technologie, navštěvují úzce specializované přednášky, setkávají se s astronauty a využívají pro svou práci skutečná výzkumná pracoviště vesmírné agentury.
Trvalo to ještě nějakou dobu, ale v roce 2013 byla Christina Kochová vybrána do 21. oddílu astronautů. V roce 2015 výcvik dokončila. Na rozdíl od svých kolegů Wisemana a Glovera se tedy naučila létat až jako členka NASA, a to na legendárních cvičných nadzvukových strojích T-38 (na starších verzích létali už astronauti v 60. letech 20. století). V tomto ohledu tak měla podobnou životní dráhu jako např. pilot lunárního modulu Apolla 17 Jack Schmitt.
14. března 2019 nastal její velký den. Startovala do vesmíru jako členka posádky ruské lodi Sojuz MS-12. Kabina se spojila se stanicí ISS, a jak jsme již řekli, ta se pak stala pro Christinu Kochovou domovem na téměř 329 dní. Stala se ženskou rekordmankou v souvislém čase stráveném ve vesmíru. 18. října 2019 se také, jak již víme, stala jednou ze dvou účastnic prvního čistě ženského výstupu do volného vesmíru – spolu s kolegyní Jessicou Meirovou měly za úkol vyměnit vadnou jednotku BCDU (zařízení sloužící na stanici pro přenos elektrické energie a dat). Výstup trval 7 hodin a 17 minut, a protože pro Christinu Kochovou to byl už její čtvrtý, byla jeho velitelkou.
Christina Kochová si pečlivě střeží své soukromí. Mnoho informací o jejím osobním životě tedy nemáme, je ale vdaná za svého manžela Roberta. Pár žije v Texasu a děti nemají. Po svém návratu z téměř ročního pobytu na ISS sdílela na sociálních sítích příspěvek o okamžiku, kdy se vítala se svou fenkou.
LETOVÝ SPECIALISTA: Jeremy Hansen
Jediný člen posádky, který se nenarodil v USA, a jediný nováček. Pochází z kanadského města London v provincii Ontario, kde přišel na svět 27. ledna 1976.
Už ve 12 letech vstoupil do 614. perutě královských kanadských leteckých kadetů. Jednalo se totiž o finančně nejschůdnější způsob, jak se mohl dostat k vysněnému létání – když mu bylo 16 let, měl už licenci pilota kluzáků, a o rok později i pilotní průkaz pro motorové letouny. Podle jeho slov mu také výcvik leteckého kadeta v důležitých letech dospívání vštípil disciplínu a sebedůvěru, které byly pro něj zásadní v pozdější kariéře.
V 18 letech zahájil důstojnický výcvik a také studia na Royal Military College Saint-Jean. Získal bakalářský titul z kosmických věd a poté v roce 2000 magisterský titul z astrofyziky. Prošel výcvikem bojového stíhacího pilota na strojích CF-18 Hornet a do roku 2009 sloužil jako operační letec. Následně byl vybrán kanadskou vesmírnou agenturou CSA jako jeden ze dvou členů třetího výběru kandidátů na astronauty. Po dvou letech ukončil v Kanadě astronautský výcvik a několikrát sloužil jako Capcom (spojař) mezi řídicím střediskem a astronauty na ISS, kteří při práci používali robotické paže Canadarm. Jeho další kariéra pak zahrnovala dlouhodobý pobyt v jeskyni v rámci programu Evropské kosmické agentury ESA CAVES (probíhá zde výzkum přežití v nepříznivých podmínkách a průzkumu neznámého místa, aby bylo možné zefektivnit případný průzkum Měsíce nebo Marsu astronauty) a strávil také sedm dní na průzkumné misi na mořském dně.
V roce 2017 mu byl agenturou NASA svěřen výcvik celé nové třídy astronautů. Mezi NASA a CSA probíhá úzká spolupráce, Kanaďané se jako jeden z prvních zahraničních partnerů do programu Artemis zapojili. A Jeremy Hansen prokázal natolik vynikající kvality, že se mohl zapojit do práce pro NASA a posléze byl jmenován i do posádky mise Artemis II.
Jeremy Hansen si v roce 2003 vzal lékařku Catherine. Mají spolu dvě dcery a jednoho syna.
Orion je novodobý měsíční koráb pro 21. století. Po svém slavném předchůdci zdědil nápadnou vnější podobu, technické provedení některých fází letu bude také prakticky stejné. Například do zemské atmosféry bude velitelský modul vstupovat jako pasivní těleso a pro návrat od Měsíce budou využity motory servisní sekce. Uvnitř se však jedná o zcela nový stroj.
V dobách Apolla nebylo zvykem, že by měsíční loď dostala svůj vlastní název. Nesla stejné jméno jako celý program a od ostatních vyrobených exemplářů se odlišovala jen pořadovým číslem. Vždy jsme tedy mluvili například o Apollu 11, Apollu 12, Apollu 13 a tak dále, přičemž každá z obou sekcí určených pro posádku měla pouze svůj volací znak. Všichni fanoušci kosmonautiky jistě znají jména Columbia a Orel, která nesly velitelský a měsíční modul Apolla 11, ale ta sloužila hlavně k zabránění komunikačním zmatkům u Měsíce poté, co se hlavní a výsadková část soulodí rozdělily. Neil Armstrong by byl jistě neměl radost, kdyby se mu ve sluchátkách ozvalo „Houston volá Apollo 11!“ a nevěděl by, zda je zpráva určená jemu nebo jeho kolegovi Collinsovi ve velitelském modulu vysoko nad ním. Dnes však sice mluvíme o misích Artemis I nebo Artemis II, ale svoje vlastní jméno Orion dostala i loď pro tyto mise určená.
Není přitom vyloučeno, že i přesto ponesou budoucí Oriony své přezdívky. Koneckonců, vzpomeňme si na začátky amerického kosmického programu: už Alan Shepard pojmenoval svou kabinu Mercury jménem Freedom 7, přestože k tomu vlastně nebyl důvod. Během jeho čtvrthodinového letu, jehož cílem bylo pouze vyletět do výše a zpět, nehrozila žádná záměna s jinou kosmickou lodí. Kdyby chtěl, mohl se řídicímu středisku hlásit prostě slovy „tady Mercury 3“, rozhodl se však pro vznešenější označení své kabiny. Dnes se u misí Artemis stalo něco podobného. Na misi Artemis II tak poletí kosmická loď zvaná Orion, kterou její posádka překřtila na Integrity. Pro překlad tohoto názvu nejlépe pasují česká slova „Charakternost“ nebo „Zásadovost“, protože astronauti chtěli vyjádřit, že na této misi mají na paměti důvěru a respekt vůči stavitelům lodi a její složitosti a že ke svým úkolům musí přistupovat s poctivostí a skromností.
Orion pod lupou: servisní modul
Stejně jako u Apolla se mladší Orion skládá z válcovitého servisního modulu a kuželovitého velitelského modulu. Shodně s Apollem je servisní modul neobyvatelný, jedná se pouze o přístrojový úsek a technické zázemí celé lodi. Obsahuje pohonné jednotky (Apollo mělo motor jediný, Artemis jich má více), dále samozřejmě zásobu paliva, systém pro výrobu elektřiny solárními panely a hlavně zajišťuje astronautům obyvatelné prostředí v jejich kabině. Právě v servisním modulu se nacházejí nádrže na dusík a kyslík, které jsou směšovány a proudí do kabiny coby dýchatelná atmosféra, nádrže na pitnou vodu nebo trubky s chladicí kapalinou, které společně s radiátory na povrchu lodi regulují v kabině teplotu.
Srovnání obou lodí. Vlevo autentický snímek Apolla 15, vpravo počítačová animace Orionu u Měsíce.
Na servisním modulu Orionu je celkem 33 motorů. Jeden z nich je hlavní. Jedná se o typ AJ10-190 a sloužil již na raketoplánech jako manévrovací. Našli bychom ho v zadní části okřídleného stupně pod typickými kulatými kryty po stranách ocasu. Podobně jako u Apolla má za úkol zajistit například vstup lodi Orion na měsíční oběžnou dráhu nebo její opětovné odpoutání od Měsíce (u budoucích misí). Na rozdíl od Apolla, které pro tento účel nemělo žádnou zálohu a muselo spoléhat pouze na bezchybnou funkčnost hlavního motoru (což nesly těžce hlavně rodiny astronautů), na Orionu se nachází dalších osm menších motorů RD4-11. Dohromady dokáží vyvinout dostatečný tah na to, aby v případě selhání hlavního motoru dostaly Orion domů. Zbytek pak tvoří menší motorky označované jako RCS, které slouží ke změnám orientace lodi ve vesmíru (tj. aby bylo možné s lodí „pootočit“). Zajímavé je, že zmíněné záložní RD4-11 sloužily právě tomuto účelu již na Apollu. Lze tedy říci, že Orion využívá vylepšené manévrovací trysky z Apolla jako záchranný prostředek – ale nemylme se, nejde o žádné „slabotinky“. Koneckonců byly přítomny například i na palubě sondy Cassini, když potřebovala zabrzdit a dostat se na oběžnou dráhu Saturnu.
Nakonec asi nejzajímavější fakt týkající se servisního modulu. Na rozdíl od rakety SLS, která je prakticky celá vyrobena v Americe, servisní modul pro Orion vyrábějí Evropané. Jde o dílo společnosti Airbus a jejím zákazníkem je Evropská kosmická agentura (ESA).
Orion pod lupou: velitelský modul
Je třeba říci, že NASA v případě Orionu tento název nepoužívá. V brožuře, kterou publikovala, je modul pro posádku označován jako „crew module“, správněji bychom tedy snad měli mluvit o „posádkovém modulu“ nebo „obytném modulu“.
Oproti velitelskému modulu Apolla je ten nový zhruba 1,5krát větší. Skýtá tak mnohem větší komfort posádce a dovoluje jí vydávat se na delší mise. Apollo dokázalo pro tři muže zajistit přežití na dobu 14 dnů, Orion uveze čtyři osoby po dobu 21 dní a mají k dispozici o 60 procent více obyvatelného prostoru. (V brožuře NASA se dočteme, že objem prostoru pro posádku činí 330 krychlových stop, po přepočtu asi 9,3 m3.) Díky tomu se ve velitelském – „obytném“ – modulu Orionu může nacházet např. i malá kuchyňka pro přípravu jídla. NASA také mluví o tom, že uvnitř tohoto modulu mají členové posádky možnost věnovat se posilovacímu cvičení a že oproti Apollu zde budou mít více soukromí a bude tu méně hluku a zápachu. V tomto případě jde ovšem spíše o líbivé fráze, protože prostor o objemu 9,3 m3 je srovnatelný zhruba s dodávkou – a v něm se nachází kuchyňka, toaleta, přístrojové panely, čtyři křesla a čtyři lidé. I když je tedy nový velitelský modul oproti Apollu o generaci modernější, některé zákonitosti kosmického letu zůstávají stále stejné… Například ta, že výprava do vesmíru znamená strávit dlouhé dny spolu se svými kolegy uzavření vlastně ve velké plechovce, kde vlivem beztížného stavu je všechno sesypáno na jednu hromadu. O soukromí tu patrně nemůže být řeč.
Pohled do interiéru lodi Orion: jedna z dřívějších verzí (z webu nasa.gov)
Velitelský modul Apolla obsahoval pouze jeden navigační počítač, který navíc loď ve skutečnosti neřídil. Jednalo se spíše o přístroj, který přijímal navigační údaje vysílané ze Země formou rádiových vln a zpracovával je. Velitelský modul Orionu obsahuje hned dva počítače, které se oba skládají ze dvou samostatných jednotek. Orion tak bude řízen vlastně čtyřmi počítači, z nichž každý je 20 000x rychlejší a má nesrovnatelně větší kapacitu paměti než na Apollu. Přenos dat bude probíhat optickými kabely, které oproti kovovým drátům umožňují přenést mnohem více dat a jsou přitom lehčí. Počítače si tak budou „uvědomovat“ pozici lodi na její dráze v reálném čase a velká část řízení Orionu může probíhat automaticky namísto toho, aby astronauti jako za časů Apolla ručně vyťukávali sáhodlouhé sekvence čísel. Orion bude ovládán prostřednictvím skleněných displejů a kurzoru, v kabině je jenom asi 60 fyzických vypínačů. Apollo jich mělo 450.
Porodní bolesti
Během mise Artemis I i během příprav na Artemis II se objevilo několik závažných komplikací. Na konci února proto šéf NASA Jared Isaacman oznámil tisku, že v programu nastaly změny. Bylo upuštěno od vývoje silnější varianty nosné rakety SLS Block 1B, Artemis III namísto pokusu o měsíční přistání poletí na oběžnou dráhu Země a bude třeba vyřešit všechny technické problémy.
Například tepelný štít velitelského modulu, ve kterém neseděla posádka, se při návratu Artemis I do atmosféry neodpařoval rovnoměrně. Namísto toho z něj odpadávaly zuhelnatělé kousky, které by mohly v lepším případě narušit sestupovou dráhu kabiny a v horším ji dokonce zasáhnout. Mnozí máme stále v paměti havárii raketoplánu Columbia v roce 2003 – nikdo by si jistě nic podobného nechtěl zopakovat. NASA musela zrekonstruovat celý průběh vstupu Orionu do atmosféry a pro misi Artemis II zvolit pro návrat strmější dráhu, aby se časově omezilo tepelné namáhání štítu.
Rovněž v kabině selhaly některé životně důležité systémy. Jedna z vedoucích pracovnic NASA Lori Glazeová hovořila v polovině února na tiskové konferenci o tom, že členové posádky se podílejí na odstraňování potíží se systémem komunikace a zajištění životních podmínek. Předloni se totiž objevily problémy s elektrickými obvody zajišťujícími zásobování kabiny dýchatelným vzduchem, během cvičného tankování nosné rakety a simulovaného odpočtu tu zase byly problémy se spojením mezi pozemními týmy techniků a s tlakováním poklopu velitelského modulu.
V noci z 19. na 20. března došlo ke druhému přejezdu rakety SLS s lodí Orion z montážní budovy VAB na startovací rampu. Strávila tam asi měsíc poté, co byla z rampy stažena kvůli přerušovanému toku hélia v horním druhém stupni. To by způsobilo, že horní stupeň SLS by před zážehem k Měsíci nedokázal na zemské oběžné dráze správně manévrovat. Hélium totiž slouží k tlakování nádrží, které je pro zážehy nezbytné. Už od roku 2022 se také raketa SLS potýká s největším ze svých neduhů – s úniky kapalného vodíku z nádrží. Dokonce i před letem Artemis I, o kterém byla řeč v minulém článku, fungovala raketa správně až poté, co k ní během odpočtu byli vysláni technici a opravili jeden netěsný ventil.
Kosmický let nikdy nebude snadnou a zcela bezpečnou záležitostí. Poté, co technici před misí Artemis I vyřešili co nejvíce problémů, o kterých věděli, podala raketa SLS skvělý výkon a kabina Orion se podívala až za Měsíc. Díky tomu pak mohlo dojít k přistání na Zemi, které jim odhalilo další slabá místa a poskytlo šanci na nápravu. Odstraňování jednoho problému za druhým je s kosmonautikou spjato stejně nerozlučně dnes jako kdysi, ale totéž platí i o fantastických cílech, které se nám pak daří naplnit.
Může být poněkud obtížné zorientovat se v často podobně znějících názvech kosmických lodí. Zvláště, pokud se kromě agentury NASA do průzkumu vesmíru pustí i soukromé společnosti a spektrum používaných vesmírných plavidel se ještě více rozroste. Pokusme se tedy v těchto někdy zmatených pojmech nalézt určitý řád.
Pro lepší porozumění si řekněme, že i dnes budeme stále za hlavního „tahouna“ americké kosmonautiky považovat agenturu NASA. Soukromníky, například Elona Muska nebo Jeffa Bezose, ponecháme poněkud stranou a přisoudíme jim vedlejší (i když, jak uvidíme, důležitou) roli.
V obou případech se projekty letů na Měsíc jmenují podle antických božstev. Zatímco v 60. letech to byl římský bůh Apollo, dnes se jedná o řeckou Artemis. A zatímco Apolla startovala do vesmíru na raketě Saturn V, dnešní měsíční nosič nese název SLS.
Jedná se o zkratku anglického „Space Launch System“. Stavba rakety byla funkcionáři NASA odhlasována v roce 2010, tedy rok před skončením programu raketoplánů. Agentura ji začala vyvíjet namísto plánovaných raket Ares – původně se právě ony měly stát nosiči, které člověka zpět na Měsíc dopraví. V plánu totiž bylo uvést do života program Constellation a v rámci něj uskutečňovat nejen starty posádek na nízkou oběžnou dráhu Země (na lehčí raketě Ares I), ale také návrat člověka na Měsíc v kosmické lodi Orion a brzy poté pilotovanou výpravu na Mars (s využitím silnější Ares V).
Administrativa Baracka Obamy však v roce 2010 rozhodla program Constellation zrušit. Vyžadoval by totiž výrazné navýšení rozpočtu NASA, k čemuž po skončení Studené války a bez rizika ohrožení bezpečnosti státu chyběla vůle. Vývoj potřebných technologií také nabíral stále větší zpoždění. Nakonec vláda odsouhlasila pouze vývoj kosmické lodi Orion a rakety, která by pokud možno využila známé technologie. Tak se zrodil projekt SLS.
Kosmická loď Orion (počítačová animace)
NASA se vzhledem k nižším přiděleným prostředkům rozhodla, že dopravu nákladů a posádek na oběžnou dráhu Země přenechá soukromým společnostem. Nejznámějším jménem se v této oblasti stal šéf SpaceX Elon Musk a jeho loď Dragon (nebo pilotovaný Crew Dragon), později mu vyrostla konkurence v osobě Jeffa Bezose a jeho společnosti Blue Origin.
Mezitím však NASA nezahálela a pustila se do realizace svého nástupce raketoplánů. Svou raketou SLS by mohla posílat kosmické lodě do větších vzdáleností od Země než jen několik set kilometrů, což jako „náhradní cíl“ vůbec nebylo špatné. Brzy už začali její zaměstnanci snít o kosmické stanici u Měsíce, vývoji nové generace skafandrů a podobně.
Popis rakety
Nová raketa SLS je vysoká 98,1 metru a plně natankovaná váží asi 2 610 tun. Bezpochyby jde o úctyhodná čísla, ale přesto svého staršího předchůdce nepřekoná. Saturn V byl asi o 12 metrů vyšší a vážil ještě o 360 tun více. Byl také schopen dopravit do vesmíru o poznání těžší náklady (na nízkou oběžnou dráhu Země 140 tun oproti 95 tunám u jeho mladší nástupkyně). Raketa SLS se ve srovnání s tímto králem všech raket může pochlubit alespoň tím, že v okamžiku startu její motory vyvinou větší počáteční tah – neboli startovní rampu dokáže opustit o něco čileji.
Jak již bylo řečeno, cílem inženýrů bylo využít maximálně pracovní síly i infrastruktury a postupů z programu raketoplánů. Takto např. boční pomocné rakety pro SLS se oproti těm dřívějším liší pouze ve své délce, novější elektronice nebo ve velikosti zrnek tvořících pohonnou směs. Přesto, resp. právě proto, se dnes jedná o největší rakety na tuhé palivo kdy postavené. Jsou vysoké 53,9 m (tedy stejně jako např. šestnáctipatrový bytový dům Eden v Brně – Králově Poli) a v průměru mají 3,7 m. Naplněná pohonnou směsí váží každá z nich 726 tun. Doba hoření činí 126 sekund a během této doby vyvine každá z raket tah asi 16 meganewtonů.
Rovněž centrální první stupeň, ke kterému jsou rakety připojeny, své předky nezapře. Má například naprosto stejný průměr jako vnější palivová nádrž raketoplánu. Používá také novou vylepšenou verzi její typicky oranžové izolační pěny – její složení je nyní ekologičtější, došlo např. k omezení obsahu látek poškozujících ozonovou vrstvu. Čtyři motory RS-25, které první stupeň obsahuje, sloužily již u raketoplánů jako hlavní motory okřídleného družicového stupně. A stejně jako u raketoplánů bude start nosiče SLS probíhat tak, že v okamžiku zážehu se probudí k životu společně motory prvního stupně i obě pomocné rakety. Po dobu 126 sekund poběží současně a teprve po oddělení bočních raket převezme centrální stupeň hlavní roli tím, že poběží dál. (Jak víme, u Saturnu V se další stupeň rakety zažehoval až po úplném vyhoření a odpojení toho předchozího.)
Oproti třístupňovému Saturnu tak bude jeho mladší sourozenec tzv. dvouapůlstupňový. Američtí konstruktéři toto pojmenování užívají právě tehdy, když má první stupeň podobu přídavných motorů okolo stupně druhého. Pro zajímavost – tah všech motorů zkombinovaný dohromady bude na raketu v okamžiku startu působit silou, která by dokázala plně naložený nákladní vlak s padesáti vagony urychlit z klidu na 100 km/h zhruba během tří sekund!
Nad centrálním stupněm rakety vidíme zužující se úsek, na který navazuje bílá část. Jedná se o adaptér ve tvaru komolého kužele, pod kterým se ukrývá motor druhého stupně. Tento druhý stupeň pak zasahuje asi do poloviny bíle zbarveného úseku a jedná se o modifikaci jiného druhého stupně, který byl pro změnu převzat z raket typu Delta. Na SLS bude poháněn jedním kyslíko-vodíkovým motorem typu RL10C-2 a astronauti na misi Artemis II jím po startu budou měnit výšku své oběžné dráhy okolo Země, než se vydají k Měsíci. Dokáže vyvinout tah asi 110 kN, což lze přirovnat k moderní stíhačce typu F-16 nebo Gripen letící „na plný plyn“. Sestava s tímto druhým stupněm je označována jako SLS Block 1.
Samotný vrcholek celé sestavy je tvořen nákladem, neboli samotnou kosmickou lodí Orion. Té bude věnován příští díl našeho seriálu.
Dědictví z minulosti
Již mnohokrát jsme v dnešním článku připomněli, že SLS využívá mnohé z toho, co NASA vyvinula v dřívějších dobách. Byla by ale chyba se domnívat, že raketa SLS je vlastně jenom „slepencem“ zastaralých a recyklovaných technologií, který poslouží jako jakási znouzectnost. Je tomu spíše naopak – v době, kdy tyto technologie vznikaly pro program raketoplánů, byly na jejich vývoj vynaloženy obrovské finanční prostředky a jednalo se mnohdy doslova o technologické průlomy předbíhající dobu. (Drobnou vadou na kráse je, že právě proto se nakonec z raketoplánů stala navzdory záměru velmi drahá záležitost.) Jak dnes vidíme, práce odvedená inženýry v 70. a 80. letech byla natolik vynikající, že nese ještě dnes své ovoce a i nová generace vesmírných cestovatelů ji dále vylepšuje a těží z ní. Pro představu – zmíněné motory RS-25 sice nebyly v kosmonautice prvními, které jako palivo využívaly kapalný kyslík a kapalný vodík, ale rozhodně byly jako první opakovaně použitelné. Navíc kyslíko-vodíkové motory na druhém a třetím stupni Saturnu V vydržely oproti RS-25 pouze čtvrtinový tlak ve spalovací komoře a o 400 °C nižší teplotu hoření. Obecně se má za to, že RS-25 je asi vůbec nejdůmyslnějším výtvorem lidských rukou – není tedy divu, že jej chce využívat i dnešní kosmonautika.
Raketový motor RS – 25
Důvěryhodní partneři
Vývoj rakety SLS dostaly na starost z drtivé většiny americké firmy. NASA uvádí, že na tomto „měsíčním děle“ se podobně jako v dobách Apolla podílí asi 2 400 společností ze 48 států Unie. Jako hlavní garant jejího vývoje oslovila NASA např. společnosti Boeing, Northrop Grumman nebo Aerojet Rocketdyne – samozřejmě nás nepřekvapí, že všechny tři firmy už patří k jejím spolehlivým partnerům z minulosti.
Například Boeing stavěl před šesti dekádami první stupeň Saturnu V nebo měsíční vozítko Rover, které využívali astronauti na posledních třech misích Apollo. Dnes má na raketě SLS na starosti vývoj centrálního prvního stupně, přičemž v současné době už by měly běžet práce na stupních pro budoucí mise Artemis III, IV a V.
Grumman byl zase autorem lunárních modulů pro Apollo a bočních urychlovacích raket SRB pro raketoplány. Jejich modernizovanou verzi, jak již bylo uvedeno, dostane nyní SLS – a Grummanovým výtvorem bude také záchranná věžička na špici rakety sloužící jako nouzový prostředek pro astronauty.
Firma Rocketdyne je skutečnou kapacitou v oboru raketových motorů – mezi její díla patří všechny motory pro pohon Saturnu V, zmiňovaný geniální motor RS-25 nebo pohonné jednotky putující dnes za hranice Sluneční soustavy na sondách Voyager.
Co má raketa za sebou?
Až se na vrcholku SLS vznesou k Měsíci astronauti, bude se jednat o její druhý start. Poprvé vzlétla 16. listopadu 2022 a do vesmíru vynesla kosmickou loď Orion bez lidské posádky na misi Artemis I. Inženýři v NASA tehdy na adresu rakety nešetřili chválou – fungovala prý přímo ukázkově: dosáhla jen o 2 m/s nižší rychlosti oproti předem vypočítané, pomocné rakety dosáhly plného tahu v rozmezí méně než desetiny vteřiny jedna od druhé a podobně. Během letu kabiny Orion k Měsíci a zpět byla na jednom z jejích solárních panelů instalována kamera, která zachytila fantastický společný snímek Země a Měsíce ze vzdálenosti 432 210 km.
Orion bez lidské posádky během mise Artemis I (432 210 km od Země).
Pokud vše půjde podle plánu, brzy by se měl velmi podobný pohled na naši planetu naskytnout i živým bytostem. Stane se tak úplně poprvé v historii, protože dosavadní držitelé rekordu v největší dosažené vzdálenosti od Země (astronauti Jim Lovell, Fred Haise a Jack Swigert z Apolla 13) si mohli naši planetu prohlížet toliko ze vzdálenosti 400 171 km. Nyní si můžeme už jen nedočkavě představovat, jaké úžasné záběry a dechberoucí zážitky si posádka Orionu ze své výpravy přiveze.
Přestože dnes rádi považujeme program Apollo za čistě vědecký počin, jenž byl motivován touhou v míru zkoumat vesmír kolem nás, skutečnost byla mnohem složitější. Jednalo se v podstatě o projekt, jehož přínosem a účelem mělo být získání dokonalejších zbraní a vojenské převahy ve třetí světové válce, na jejímž pokraji se tehdejší svět ocitl…
Ze spojenců nepřáteli
Po druhé světové válce (1939-1945) začalo znovu vyplouvat na povrch vzájemné nepřátelství dvou hlavních vítězů: Spojených států amerických a Sovětského svazu. Brzy bylo jasné, že bývalí spojenci se nyní stanou nesmiřitelnými soupeři a budou se snažit zajistit právě sobě kontrolu nad poválečným světem. Začala tak dějinná epocha, kterou historikové nazývají Studenou válkou. Trvala déle než čtyřicet let a byla typická především masivním jaderným zbrojením na obou stranách, vzájemnými nepřímými střety v zástupných konfliktech a střídavým zhoršováním a zlepšováním mezinárodních vztahů.
Přestože Američané i Sověti měli k dispozici letouny, které byly schopny donést nad soupeřovo území jadernou bombu, vojenské špičky na obou stranách začaly brzy požadovat rychlejší a méně snadno zničitelný stroj pro účely takové mise. Jejich volba přirozeně padla na rakety, protože právě raketová technologie zaznamenala před válkou a během ní značný rozvoj a generálům se stala dobře známou. Těsně před porážkou nacistického Německa rozpoutaly obě velmoci hon na německé raketové odborníky. Nakonec jich v řadách každé z obou velmocí skončil srovnatelný počet – řádově několik set.
Americká armáda získala zdánlivou výhodu, protože do jejího zajetí se dostal Wernher von Braun (1912 – 1977). Šlo zřejmě o nejznámějšího raketového konstruktéra své doby, muže skvělého technického nadání, průkopníka a vizionáře, ale také nesmírně schopného manažera a organizátora. Provedení některých technických novinek se zrodilo v jeho hlavě, konkrétní provedení ale bylo dílem členů jeho týmu – například motor s turbočerpadlem, který poháněl obávanou raketu V2, tak vyvinul von Braunův podřízený Walther Thiel.
Wernher von Braun
Zdálo se, že s tak výraznou sjednocující osobností na své straně získají Američané proti Sovětům rozhodující výhodu. Sověti však měli k dispozici vlastního vědce, jehož znalosti se vyrovnaly těm von Braunovým. Sergej Pavlovič Koroljov (1907 – 1966) byl synem ruského otce a kozácké matky ukrajinské národnosti. Narodil se v Žytomyru na Ukrajině a profiloval se nejprve jako konstruktér kluzáků, jejichž výkony se snažil zlepšovat přidáváním raketového pohonu. Právě ten se později stal jeho životní dráhou, nikoli však přímočaře. V době stalinského teroru byl totiž nespravedlivě odsouzen k pobytu v gulagu. Po několika měsících bylo rozhodnuto jeho případ znovu přezkoumat, proto se musel ze Sibiře vlastními silami dopravit až do Moskvy – a zde se stal malý zázrak. Za Koroljova se opatrně přimluvili jeho spolupracovníci. Do pracovního tábora se tak vrátit nemusel, skončil „pouze“ ve speciálně zřízeném vězení pro tzv. nepřátele lidu, kteří zde vzhledem ke svým znalostem mohli pracovat pro sovětskou vládu. Nakonec byl po válce jmenován vedoucím pracovníkem institutu NII-88, kde dostali technici za úkol z ukořistěných dílů znovu sestavit funkční exemplář von Braunovy V2.
Sergej Koroljov
Stále výkonnější, stále hrozivější
Vzhledem k čím dál napjatější mezinárodní situaci, za kterou mohly hlavně Stalinovy megalomanské ambice vytěžit z vítězství ve válce vše, co šlo, rozběhl se na obou stranách Železné opony intenzivní vývoj nových raket. Armády USA i SSSR chtěly získat co nejsilnější jadernou bombu a v příští válce (která, jak věřili, měla vypuknout co nevidět) jí zasadit protivníkovi co nejtvrdší úder. A větší a těžší bomby si samozřejmě žádaly čím dál výkonnější rakety.
Proto v roce 1957 spatřily světlo světa dvě do té doby nejsilnější rakety světa. Na americké straně to byl Atlas SM-65 a na sovětské R-7. (Skutečně, obě země představily své nejlepší zbraně téhož roku!) Zatímco americký Atlas měl nést bombu o hmotnosti cca 1,5 tuny, na sovětské straně zněl požadavek generálů celých pět tun. Sověti totiž věděli, že jejich bomby jsou o něco zaostalejší, větší a těžší a že Američané jsou schopni postavit větší množství o něco menších raket. Aby proto dosáhli ve válce stejného účinku, vydali se cestou menšího množství robustnějších a silnějších bomb.
R-7
Mít k dispozici takto silnou raketu ovšem pro Sověty znamenalo ještě jednu výhodu. Získali totiž prostředek, který byl schopen dopravit na zemskou oběžnou dráhu špionážní družici značných rozměrů. Možnost pořizovat z oběžné dráhy snímky území nepřítele se sice dříve zrodila v hlavách Američanů, s vývojem satelitu vybaveného kamerou začali o rok dříve než Sověti, vinou vlastní neprozřetelnosti však přišli o možnost získat výhodu. Wernher von Braun byl již v roce 1956 schopen vynést na oběžnou dráhu malý špionážní satelit na palubě svého Jupiteru C, vláda však dala přednost projektu Vanguard pod vedením námořnictva. První pokus o start Vanguardu navíc skončil explozí rakety přímo na rampě.
Z prvního dějství Studené války tak Sověti vyšli vítězně. Dokázali postavit raketu mnohem silnější než jejich soupeř, která navíc na objednávku generálů dokázala do vesmíru dopravit pětitunové špionážní zařízení.
Netřeba dodávat, že jako předvoj těchto špionážních družic byl pak 4. října 1957 vypuštěn z Bajkonuru slavný Sputnik 1.
Člověk ve vesmíru bojovníkem?
Není žádným překvapením, že s nástupem špionážních satelitů začali vojáci uvažovat o možnostech zneškodnění těch nepřátelských. Na Západě se tak již ve stejném roce (1957) zrodil projekt DynaSoar.
Mělo jít o jednomístný raketoplán, který by byl do vesmíru vynášen raketou a plnil zde nejrůznější vojenské úkoly. Kromě ničení sovětských satelitů mělo jít o lety dálkozvědné, bombardovací, servis vlastních satelitů a podobně. Celý projekt se přitom dostal mnohem dál, než by se zdálo – nejen že byly do úplného konce dotaženy technické nákresy a smlouvy s dodavateli, nejen že již započaly práce na prvním prototypu, ale dokonce byla do výcviku na něj zařazena i první skupina astronautů-válečníků. Jedním z nich byl i veterán z války v Koreji, držitel tří vyznamenání a zkušební pilot jménem Neil Armstrong. Netřeba zdůrazňovat, čím se právě on o devět let později proslavil.
Zamýšlený raketoplán DynaSoar (představa umělce)
Tyto americké snahy pochopitelně sovětským generálům neušly. V roce 1957 se již pohybujeme uvolněnější dobou předsednictví Nikity Chruščova, doba Stalinovy hrůzovlády byla konečně minulostí, a tak i Sergej Koroljov se po jeho smrti dočkal rehabilitace. Posléze byl jmenován vedoucím konstrukční kanceláře OKB-1.
V rámci tohoto závodu vznikl v dubnu 1957 tzv. oddíl číslo 9. Jeho pracovníci měli mít na starosti výhradně stavbu družic – a to i těch pilotovaných. V září následujícího roku měli již Koroljovovi lidé připraveny podklady pro stavbu pětitunového satelitu, který se dal na základě jednoduchých úprav pojmout buď jako pilotovaný nebo jako bezpilotní. Varianta bez člověka na palubě nesla označení Zenit, pilotovaná pak Vostok. Tyto materiály byly zaslány ke schválení Radě ministrů, generálům se začínala zamlouvat hlavně možnost špionáže z vesmíru. Dávali tak přednost bezpilotní variantě, která byla nakonec schválena jako primární. Chruščov zase na vypuštění pilotované verze oceňoval psychologický dopad na amerického soupeře a možnost demonstrovat technologickou převahu Východu.
Mezi oběma velmocemi začala nevypsaná soutěž o vyslání prvního člověka do vesmíru. Američané nakonec upustili od úmyslu postavit okřídlený stroj, protože při tehdejší úrovni techniky se jednalo o příliš náročnou výzvu. Namísto toho se zaměřili na vývoj kabiny ve tvaru tupého tělesa, kterou dnes známe pod označením Mercury – a tak nakonec znovu obě strany dobíhaly k pomyslnému cíli prakticky současně.
Srovnání kabin Mercury (nahoře) a Vostok (dole)
Po jistou dobu dokonce NASA měla jako datum startu s člověkem na palubě stanoven počátek dubna 1961, pokud předcházející zkušební lety dopadnou dobře. Bohužel však během suborbitální mise MR-2, kdy na palubě kabiny byl šimpanz Ham, došlo k závažným technickým problémům a Wernher von Braun rozhodl, že před vysláním člověka je nutná alespoň jedna bezproblémová zkušební mise. První let s lidskou posádkou proto odsunul až na počátek května.
12. duben 1961 se přesto stal historickým datem. Právě toho dne se sovětské straně velmi těsně podařilo přebrat Američanům prvenství a Jurij Gagarin se zapsal do dějin. Jeho rival Alan Shepard na svou šanci musel čekat další tři týdny, než 5. května uskutečnil svůj suborbitální let o délce zhruba 15 minut.
Hraje se s novými kartami!
Nedávno zvolený americký prezident John F. Kennedy byl jakožto politik a voják přesvědčen, že musí přijít rozhodná akce. Mezinárodní situace naznačovala každým dnem možnost vypuknutí války. Nyní navíc viděl, že jeho protivník má pro tuto válku k dispozici lepší zbraně v podobě rakety R-7, zatímco nosič Redstone použitý při Shepardově letu nedokáže nákladu udělit první kosmickou rychlost. Silnější, dvoustupňový americký Atlas zatím při testech pravidelně vybuchoval.
Kennedy proto oslovil své poradce a chtěl vědět, co s touto situací mohou USA dělat. Poradci jej přivedli na nápad přijít s novou iniciativou a stanovit pro americkou raketovou vědu nový cíl. Ten by měl být natolik náročný, aby v něm Sovětům jejich R-7 nepostačovala a museli znovu zasednout k rýsovacím prknům. Navíc by měl na Sověty psychologicky zapůsobit tak, aby se domnívali, že USA ve skutečnosti nedokáží tak silnou raketu postavit a jedná se pouze o provokaci.
Kennedy se nato obrátil na špičkové americké vědce a inženýry. Položil jim otázku: dokázali bychom do konce desetiletí přistát s člověkem na Měsíci? Všichni dotázaní sice věděli, že by šlo vskutku o téměř nemožný úkol a byla by k němu dlouhodobě zapotřebí soustředěná pracovní síla a ohromné zdroje, nakonec se však prezidentovi dostalo kladné odpovědi.
Ve čtvrtek 25. května 1961 proto Kennedy předstoupil před Kongres. Zpoza řečnického pultu pronesl k politikům projev, který vešel do dějin – zazněla během něj následující věta: „Věřím, že tento národ by si měl dát za cíl dostat do konce desetiletí člověka na Měsíc a bezpečně jej zase vrátit na Zemi!“
Nové kolo vesmírných závodů bylo odstartováno.
Prezident Kennedy během svého projevu v Kongresu 25. května 1961
Amerika se ujímá vedení…
Kennedyho řeč měla na Sověty přesně ten vliv, ve který Američané doufali. Usoudili, že jejich soupeř se je pouze snaží dohnat k utrácení ohromných peněžních částek a plýtvání vědeckou a pracovní silou na cíl, který se sebelepší technikou té doby není splnitelný. Po celé tři roky tak sovětský kosmický program stagnoval. Došlo pouze k vypuštění pěti dalších Vostoků, přičemž některé z nich letěly do vesmíru ve dvojici – například Vostok 6 pilotovala první žena Valentina Těreškovová, zároveň s ní byl však ve vesmíru i Valerij Bykovskij ve Vostoku 5. Celkově ale bylo jasné, že po počátečních triumfech najednou sovětské kosmonautice chybí koncepce a směr.
Američané mezitím zmobilizovali 400 tisíc lidí po celé zemi včetně největších vědeckých kapacit. Úsilí o splnění Kennedyho výzvy bylo obrovské, protože v případě neúspěchu by Západ patrně prohrál celou Studenou válku. Laboratoře vyvíjely nové materiály, raketoví inženýři zase silnější nosiče, technici zdokonalovali elektroniku. Světlo světa spatřily dnes běžné součásti našich životů – suchý zip, meteorologické družice, filtry na vodu, paměťová pěna do polštářů, lyofilizované potraviny, digitální zpracování obrazu používané dnes v CT a při magnetické rezonanci a další.
Tyto výdobytky moderní doby se pak stávaly sortimentem soukromých výrobců, kteří na nich dokázali zbohatnout. Proto lze říci, že program letu na Měsíc poskytl v dlouhodobějším měřítku Západu finanční injekci, ze které v podstatě těží dodnes.
Velký sen se plní
Teprve v roce 1964 si sovětští politici uvědomují, k čemu na Západě došlo. Vydávají nařízení, že Sovětský svaz musí dosáhnout Měsíce do tří let – je jasné, že něco takového bylo naprosto nereálné. Navíc tu byly hned dvě konstrukční kanceláře, které spolu navzájem soupeřily: jednu vedl Koroljov, druhou Vladimir Čeloměj. Docházelo tak ke tříštění financí i lidských zdrojů. Sovětští politici se navíc konstruktérům neustále vměšovali do práce, pod dojmem dvoumístných amerických kabin Gemini například trvali na kosmickém letu se třemi kosmonauty (pro který musel Koroljov improvizovaně adaptovat svůj Vostok, ze kterého se tak stal Voschod – vyvíjel sice zcela novou kabinu Sojuz, ta však v té době v žádném případě nebyla letuschopná).
Největší ránu však sovětským snahám o Měsíc zasadil 14. leden 1966, kdy Sergej Koroljov náhle zemřel během operace zhoubného nádoru.
Bez vůdčí osobnosti sovětští technici nedokáží Američanům konkurovat, protože „jejich“ Wernher von Braun v té době již naplno pracoval ne gigantické raketě Saturn V i jejích menších variantách. Podle Koroljovových nákresů nakonec zhotovili několik exemplářů rakety N-1 srovnatelné s americkým Saturnem, všechny zkušební lety ale skončily obrovskými výbuchy.
Měsíční závod se bohužel ani na jedné straně neobešel bez obětí na životech. Vinou uspěchaných termínů a nedůsledné práce při výrobě, která pokračovala na úkor bezpečnosti, nejprve 27. ledna 1967 v Americe tragicky zahynula posádka Apolla 1. Virgil Grissom, Roger Chaffee a Edward White uhořeli během cvičného odpočtu v kabině lodi, na které měli o tři týdny později startovat na oběžnou dráhu Země. V dubnu téhož roku vzlétl do vesmíru Vladimir Komarov na palubě Sojuzu 1, došlo ale k celé řadě selhání a kosmonaut zahynul během návratu. Nad Orenburskou oblastí se jeho kabině neotevřel padák.
Pro Sověty se tím uzavřela možnost, že by v závěrečné fázi vesmírných závodů své rivaly porazili. 20. července 1969 se opět psala historie, když do měsíční oblasti Moře klidu dosedl americký lunární modul Eagle (Orel) s Neilem Armstrongem a Edwinem Aldrinem na palubě. Slib prezidenta Kennedyho byl splněn a Západ mohl slavit triumf.
Proslavená fotografie z Apolla 11: Buzz Aldrin stojí na Měsíci a v hledí jeho přilby se odráží Neil Armstrong (20.7.1969)
Návraty k domovu
Po neúspěšné snaze dosáhnout Měsíce se sovětská kosmonautika opět ocitla na rozcestí. Roku 1971 byla do vesmíru vynesena první orbitální stanice světa – Saljut 1. Pohybovala se na oběžné dráze Země a po dobu 175 dní se stala základnou pro sovětské kosmonauty, kteří sem měli v kabinách Sojuz létat na vědecké mise. V případě prvního Saljutu k tomu bohužel došlo pouze jednou a s další tragickou dohrou (kosmonauti Dobrovolskij, Volkov a Pacajev se udusili během návratu), u dalších stanic Saljut však byl tento cíl bohatě naplněn. Na palubu Saljutu 6 zavítal v roce 1978 i náš kosmonaut Vladimír Remek. Mimochodem, šlo o prvního člověka ve vesmíru vůbec, který pocházel z jiné země než z USA nebo SSSR – takové kosmické prvenství je pro náš národ velmi příjemné.
Vesmírná stanice Saljut se dvěma připojenými loděmi Sojuz (ilustrační obrázek)
Program Apollo pokračoval pouze do konce roku 1972. V pořadí sedmnáctá mise (a šestá, která na Měsíci přistála) tento program završila a americká kosmonautika se ocitla přesně v téže situaci jako sovětská. Raketoplán byl teprve v počátcích svého vývoje, proto bylo rozhodnuto o stavbě kosmické stanice. Skylab, jak se těleso jmenovalo, zůstal v provozu po dobu 6 let a hostil postupně tři posádky na vědeckých misích. Jedná se tak o pozoruhodnou tečku za dnes již šedesát let starými vesmírnými závody – neboť přestože se při nich každá ze stran všemožně snažila tu druhou předstihnout, nakonec byl jejich osud nápadně podobný…
