Mgr. Petr Horálek (*1986) je světově uznávaný astrofotograf a popularizátor astronomie. Naši hvězdárnu velice těší, že jeho cesta za záhadami vesmíru začala právě zde a že pardubická observatoř dodnes zůstává jeho srdeční záležitostí. V roce 2018 se Petru Horálkovi podařilo takto vyfotografovat meteorický roj Perseid, na který se stejně jako každý rok můžeme těšit i letos v létě. Takzvané padající hvězdy zdánlivě vylétají ze souhvězdí Persea – to ale na svou nejlepší viditelnost musí počkat do podzimu a zimy…
Pokud někteří naši čtenáři cítili na začátku společného putování letní oblohou nejistotu objevitelů, nyní se už jistě zorientovali. Přinášíme Vám další díl seriálu věnovaného zajímavým souhvězdím a jejich objektům, se kterými se v letních měsících setkáme. Tentokrát bude předmět našeho zájmu poněkud jiný než v předchozích částech: namísto několika málo gigantických vesmírných struktur se totiž zaměříme na ohromné množství maličkých tělísek zhruba o velikosti zrnka písku. Přesně tím totiž slavné Perseidy ve skutečnosti jsou.
Jejich původcem je kometa 109P/Swift-Tuttle. Objevili ji v roce 1862 nezávisle na sobě dva američtí astronomové, Lewis A. Swift (1820 – 1913) a Horace P. Tuttle (1837 – 1923). Má průměr jádra 26 kilometrů, takže je zhruba dvakrát větší než těleso, které vyhubilo dinosaury. Kolem Slunce obíhá jednou za 133 let a naposledy se nejblíže k němu ocitla v roce 1992.
Kometa 109P/Swift-Tuttle na snímku z roku 1992
Jak se kometa přibližuje ke Slunci, po dosažení určité kritické vzdálenosti se její povrch začne zahřívat. Jelikož komety jsou v podstatě křehké slepence různých druhů ledu a kamenných a prachových částic, zahřátí jejich povrchu způsobí zahřátí těkavých látek v jejich jádrech a počátek odpařování. Okolo komety se tak vytvoří jakási dočasná atmosféra, které říkáme koma, a tento prachoplynový obal začne být vlivem slunečního větru odtlačován směrem pryč od Slunce. Kometa tak získá svůj charakteristický ohon a do okolního vesmíru vyvrhuje ohromná množství jemného materiálu. Přesněji řečeno, není výjimkou, pokud kometa získá ohony dva, jeden prachový a druhý plynový – těžší částice prachu totiž její povrch opustí jinou rychlostí než lehké molekuly plynu. Obojí se však během tisíců let rozptyluje stále rovnoměrněji po celém obvodu kometární oběžné dráhy. Proto se pravidelně stává, že se Země na své cestě okolo Slunce dostává do míst zvýšeného výskytu těchto částeček. Ty potom mohou vstoupit do naší atmosféry a sublimovat v ní, čemuž lidé začali říkat „padající hvězdy“. Proces je totiž doprovázen krátkým světelným zábleskem, jak se ionizuje a rozsvěcuje vzduch v bezprostředním okolí tělíska.
V závislosti na vzájemném sklonu drah komety a Země se pak pozorovatelům na Zemi zdá, jako by meteory vylétaly z jednoho určitého místa na obloze (tomuto místu říkáme radiant). V naprosté většině případů jsme si meteorické roje nazvali podle příslušného souhvězdí, proto budeme zanedlouho opět hovořit o Perseidách.
Je tedy čas podívat se na to, kde souhvězdí Persea najdeme. Začneme u nám známé Cassiopey („napravo“ od Velkého vozu, resp. na opačné straně od Polárky, a mírně nad ním) a posuneme se kousek níž. Narazíme na souhvězdí, které připomíná „dvě šikmé tyče opřené o sebe“. Je to hledaný Perseus.
Jak bylo řečeno výše, Perseus sám o sobě není letní souhvězdí. Nejlépe je viditelný na podzim a v zimě, můžeme mu tedy věnovat některý z příštích článků, ale do tohoto seriálu jej zahrnovat nebudeme. Kvůli každoročnímu meteorickému roji Perseidy ale jeho jméno touto dobou mezi astronomy silně rezonuje.
Částečky prachu z ohonu komety Swift-Tuttle začnou do zemské atmosféry padat 17. července a budou v tom pokračovat až do 24. srpna. Maximum meteorického roje letos nastane v noci z 12. na 13. srpna – a podmínky pro jejich spatření budou přímo ideální. Neuvěřitelnou shodou náhod se totiž právě 12. srpna 2026 večer odehraje také zatmění Slunce, které bude dokonce z Islandu a ze Španělska viditelné jako úplné. Je tedy jasné, že Měsíc se tou dobou bude nacházet ve fázi novu, takže „lovce meteorů“ nebude rušit jeho svit.
Malý kousek od Labutě se nachází souhvězdí Lyry. Podle starých Řeků se jednalo o lyru patřící mýtickému pěvci Orfeovi, jenž na ni doprovázel svůj nadpozemsky krásný zpěv. Dokázal prý zpívat tak, že „i ptáci umlkali a naslouchali jeho písním a zvířata opouštěla les a táhla za ním“ (E. Petiška: Staré řecké báje a pověsti). Samotným olympským bohům se Orfeův hlas tolik líbil, že kvůli němu sestupovali na svět po Mléčné dráze, aby jej slyšeli. My sice nic podobného udělat nemůžeme, ale najít si souhvězdí Lyry na obloze zvládneme bez potíží. Zklamáni rozhodně nebudeme.
V minulém díle seriálu jsme si ukázali, jak najít vysoko nad jihovýchodním obzorem souhvězdí Labutě. Podíváme-li se na její oko, neboli nám již známou dvojhvězdu Albireo, stačí se od něj posunout kousek nahoru. První jasnější hvězda, na kterou narazíme, je nejspodnější hvězdou v Lyře.
Jak vidíme na obrázku, jedná se o nevelké souhvězdí zhruba ve tvaru čtyřúhelníku. Vévodí mu jeho nejjasnější hvězda Vega, druhý z vrcholů asterismu Letní trojúhelník (připomeňme, že prvním byl Deneb na ocase Labutě).
Právě Vega vzbuzovala po dlouhá desetiletí velký zájem astronomů. Víme například, že asi před 14 tisíci lety hrála právě Vega roli tzv. pólové hvězdy, tedy že v té době ukazovala severní pól stejně, jako to dnes dělá Polárka. Zemská osa totiž není nehybná, ale vykonává ve skutečnosti v prostoru hned dva pohyby, které se skládají.
Jedním z nich je krouživý pohyb zvaný precese (z lat. praecessio – předcházení, předstih) a druhým z nich je tzv. nutace, která tento myšlený kruh opisovaný zemskou osou navíc „rozvlní“. Důvod, proč se to děje, si můžeme představit na jednoduchém příkladě: dejme tomu, že bychom ze svého bicyklu odmontovali přední kolo. Uchopíme jej za středovou osu, postavíme do svislé polohy a roztočíme. Kdybychom se pak roztočené kolo snažili položit do polohy vodorovné, zjistíme, že nám to jde velice těžko – hmota kola má tendenci bránit se změně sklonu. Tomuto jevu říkají fyzikové zákon zachování momentu hybnosti a jde v podstatě jen o pouhou obdobu toho, čeho si můžeme všimnout třeba na kulečníkovém stole. Pokud pomocí tága uvedeme kouli do pohybu, všichni víme, že k otvoru bude směřovat po přímé dráze – jistě nikdo z nás nikdy neviděl, aby snad koule začala sama od sebe na stole opisovat spirálu nebo třeba dráhu ve tvaru blesku. Pokud už těleso bylo nějakým impulsem rozpohybováno, přirozený je pohyb po přímce a ke změně směru pohybu je zapotřebí zásah nové síly zvenčí (právě to ve zkratce tvrdí Isaac Newton ve svém prvním pohybovém zákoně). Tato nová síla zvenčí musí navíc být dostatečně velká, aby způsobila znatelnou změnu – což je důvod, proč například při hraní kulečníku nikdy nedokážeme protihráčovu kouli vychýlit z dráhy pouhým foukáním. Na kole je situace podobná: jakmile jej jednou roztočíme svisle, nestačí nám do něj ze strany pouze zlehka „cvrnkat“ a myslet si, že se nám podaří kolo jednoduše položit.
Pokud si nyní namísto kola z bicyklu představíme Zemi, i ona má přirozenou tendenci točit se stále ve stejné, tentokrát mírně šikmé rovině. Je tu však přitažlivost Slunce (a ve skutečnosti rovněž Měsíce), která se pokouší zemský rovník „strhnout k sobě“ a způsobit, že se Země bude točit okolo osy mířící rovnou kolmo na ekliptiku (nebo kolmo na rovinu oběhu Měsíce). Země se ale otáčí a chová se podobně jako roztočené kolo z bicyklu, takže Slunce a Měsíc docílily pouze toho, že její osa vykonává zhruba během 26 tisíc let pomalý krouživý pohyb. Navíc se poměrně často stává, že Slunce spojí síly s Měsícem kroužícím čiperně okolo naší planety a jejich společné působení vychýlí osu Země o trochu více nebo naopak méně. Výsledkem je pak zmíněné „rozvlnění kruhu“ neboli nutace.
Vega – a ty ostatní
Vega byla kromě toho druhou hvězdou po Slunci, kterou jsme zachytili na astrofotografii, a také hned druhou po Slunci, u níž bylo fotografováno spektrum jejího světla. Sloužila také dlouho jako kalibrační standard pro naše měření jasnosti hvězd – na logaritmické stupnici hvězdné velikosti (magnitudy) jí byla přiřazena hodnota 0. Stupnici vytvořil v 19. století Angličan Norman R. Pogson a vycházel přitom z historických šesti tříd jasnosti stanovených kdysi Hipparchem z Nikaie. Pogsonova metoda se udržela až do přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy astronomové postupně přešli na tzv. systém AB magnitud. Nově se nyní magnituda určuje pomocí absolutního fyzikálního toku energie (záření) na jednotku plochy – zjistili jsme totiž, že jasnost Vegy ve skutečnosti mírně kolísá, a navíc pro vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu a jeho zamýšlenou častou práci v UV a infračervené oblasti se Vega jako standard použít nedala.
Podívejme se nyní detailněji i na zbytek souhvězdí Lyry. Nachází se zde kromě jiného několik tzv. vícenásobných hvězd. Například Beta Lyrae (β Lyr), také známá jako Sheliak, je dvojhvězdou složenou z modrého obra a okolo něj obíhající menší bílé hvězdy, která z něj odčerpává materiál. Svému společníkovi už jej odčerpala tolik, že se stala oproti němu hmotnější a tento materiál nyní krouží v akrečním disku okolo ní.
Pozorovatele hledající spíše potěchu oka než detailní zkoumání a třídění hvězd však zaujme především slavná Prstencová mlhovina (alias M57 alias NGC 6720). Poprvé ji pozoroval roku 1779 nám známý francouzský astronom Charles Messier a o několik dní později ji nezávisle na něm spatřil i jeho kolega Antoine Darquier. Od té doby vyšlo najevo, že jde o pozůstatek hvězdy střední velikosti zaniklé zhruba před šesti až osmi tisíci lety. V průměru má zhruba 1 světelný rok a uprostřed ní se nepřekvapivě nachází rozžhavený bílý trpaslík. Na slavném snímku z Hubbleova vesmírného teleskopu, který Prstencovou mlhovinu zachycuje, si pak ihned všimneme modravého zbarvení středové oblasti a žluto-červeného okraje. Rozdíl v barvách je způsoben tím, že blíže k trpaslíkovi je plyn žhavější a více ionizovaný, zatímco u okrajů je teplota i úroveň ionizace nižší. V úvodu článku jsme použili snímek téhož objektu, ten však byl zachycen novějším Webbovým kosmickým teleskopem a na rozdíl od fotografie z Hubblea kombinuje viditelnou a infračervenou část spektra.
S trochou trpělivosti se nám vlevo dole pod samotným „ústředním asterismem“ Lyry podaří spatřit i kulovou hvězdokupu M56 (NGC 6779). Připomeňme, že moderní astronomové již souhvězdí chápou trochu jinak než jako pouhé hvězdné obrazce – dnes si s jejich pomocí dělíme oblohu na jakési „okrsky“, jejichž hranice pochopitelně vypadají jinak než hranice vzniklé spojením hvězd do podoby mýtických hrdinů a bohů našich předků. Ačkoli se tedy M56 nachází jakoby stranou od nápadného čtyřúhelníku tvořícího Lyru, do Lyry ji přesto zahrnujeme. K nalezení této kulové hvězdokupy nám sice stačí pouhý triedr nebo menší dalekohled, v tom případě však uvidíme pouhý mlhavý obláček a nevychutnáme si pohled na jednotlivé světelné body, které M56 tvoří. Abychom je spatřili, potřebujeme dalekohled o průměru hlavního zrcadla alespoň 20 cm. Potom se můžeme pokusit všechny tyto hvězdy spočítat – a bude jich opravdu úctyhodný počet: zhruba mezi 80 a 100 tisíci. Hvězdokupa je od nás vzdálena asi 33 000 světelných let a tvoří hvězdy, které pamatují téměř samotný počátek vesmíru.
Naše toulky letní oblohou mohou začít. Cestovatelé mířící do neznáma začínají své výpravy vždy v okolí domova a postupně se pouštějí stále dál; a my to uděláme právě tak. Cestování vesmírem je však přeci jenom specifické – i pro průzkum těch „nejbližších“ míst se musíme pustit pořádně daleko. Představíme si jedno ze souhvězdí, budeme se tedy pohybovat vlastně v blízkém sousedství Slunce, přesto nás ale cesta zavede asi 3 000 světelných let od něj. Nám pozorovatelům je však toto souhvězdí blízké i tím, že jej na obloze najdeme velmi snadno…
Najít na obloze asterismus Velkého vozu dokáže nejspíš každý. Pokud tím naše znalosti o hvězdách končí, nemusíme zoufat – sami astronomové nabízejí jednoduchou metodu „skákání po hvězdách“, která nám umožní zakrátko oslňovat naše blízké znalostmi mnohem širšími.
Začneme tím, že se podíváme na Velký vůz a najdeme si jeho zadní kola, tedy dvě hvězdy pod sebou přesně na opačném konci, než je oj. Tyto dvě hvězdy si spojíme myšlenou čarou a v představě si ji prodloužíme zhruba na šestinásobek směrem nahoru. Právě jsme spatřili Polárku, hvězdu (ve skutečnosti skupinu hvězd), která nám stejně jako dávným mořeplavcům ukáže severní směr. Její druhé jméno Severka koneckonců mluví za vše.
Nyní se posuneme od Polárky na východ, tedy směrem doprava. Zanedlouho narazíme na nápadné souhvězdí ve tvaru písmene W nebo skládacího metru: dostali jsme se ke Cassiopei.
Cassiopea je sama o sobě také zajímavým souhvězdím, naším dnešním cílem ale není. Posuneme se od ní ještě dále na východ (tj. doprava) a o kousek výš spatříme vpravo nad ní jakýsi „Severní kříž“:
Mimochodem, jméno Severní kříž jsme si nevymysleli. Jedná se o název, který se pro část tohoto souhvězdí skutečně vžil. Rozdíl je ale právě v tom, zda hovoříme o celém souhvězdí nebo jen o jeho části. Souhvězdí se jmenuje Labuť, a pokud použijeme název Severní kříž, v tu chvíli již mluvíme o tzv. asterismu. Tento termín už na začátku našeho článku jednou padl – použili jsme jej v souvislosti s Velkým vozem, který také není samostatným souhvězdím. Jde pouze o asterismus, tj. o část souhvězdí Velké medvědice.
Jestliže se nám podařilo najít asterismus Severního kříže, zbývá poslední malý krok: totiž přidat k němu na obou stranách „vodorovného břevna“ po dvou hvězdách. Najednou tak spatříme Labuť v celé její kráse.
Typicky letní souhvězdí
Jak je vlastně možné, že astronomové neustále mluví o jarní obloze, letní obloze, podzimní a zimní obloze, jarních souhvězdích, letních souhvězdích atd.? Copak noční obloha nad námi není stále stejná? Nemůže nám za chvíli pohled na ni zevšednět?
Ne, to opravdu nemůže!
Ve skutečnosti se obloha nad našimi hlavami neustále mění. Jak Země během roku krouží okolo Slunce, dostává se postupně do přímé linie s různými oblastmi naší galaxie i s různými hvězdami, které se nacházejí v jejím okolí. Navíc ještě nesmíme zapomenout, že oběžná dráha Země je oproti ideálnímu vodorovnému směru skloněná.
Přibližné znázornění toho, jak jsou hvězdy tvořící souhvězdí rozprostřeny v prostoru. Rak je na naší obloze mnohem menší souhvězdí než Velká medvědice, jeho hvězdy jsou však od Slunce dál
Výsledkem je, že na Zemi vidíme na obloze během roku různá souhvězdí. Některá jsou v konkrétním období vysoko nad obzorem, jiná schovaná pod ním, protože se z našeho pohledu zdržují v podobných místech jako Slunce. Je-li v noci Slunce pod obzorem, jsou pod obzorem i ona. Pro Mléčnou dráhu platí něco podobného – v létě se vypíná vysoko nad našimi hlavami a hledíme veskrze na její střed, v zimě je sice také vysoko nad obzorem, ale slabá (pozorujeme totiž její okraj), na jaře vychází až tehdy, když se noc chýlí k ránu, a podobně. O těchto nebeských zákonitostech jsme psali již ve starším článku věnovaném obloze v květnu.
Jestliže jsme si tedy uvědomili tato základní fakta, rozumíme již lépe tomu, proč v létě astronomové mluví o „letní obloze“. Jde o to, že v létě jsou zkrátka kolem půlnoci některá souhvězdí nejvýše na obloze – například Lyra, Orel nebo právě Labuť. Jiná souhvězdí jsou pochopitelně vidět také, např. Perseus nebo Andromeda, ale ta se zdržují přeci jenom níž. (Pak je tu ovšem ještě fakt, že my jako pozorovatelé se nacházíme na určité konkrétní zeměpisné šířce, tj. buď blíže k rovníku nebo k pólu. V českých zemích, které se nacházejí zhruba na 50. stupni severní šířky, tak za letní souhvězdí považujeme například i Střelce, protože se z našeho pohledu dostává v létě nejvýše nad obzor – jenže to znamená jen asi 10 až 15 stupňů nad horizontem. Vydejme se k moři do Řecka nebo Egypta a uvidíme Střelce v létě o poznání výš.)
Co nám Labuť nabízí
Podívejme se tedy nyní na souhvězdí Labutě. Při pohledu na jeho tvar není překvapivé, že již ve starověku v něm lidé spatřovali obraz velkého ptáka s roztaženými křídly a dlouhým krkem. Různé kultury si s ním pochopitelně spojovaly různé ptáky a různé příběhy (Arabové v něm viděli slepici, staří Egypťané podle archeologických důkazů ibise nebo snad husu atd.) My se v tomto článku přidržíme obrazu zavedeného zakladateli civilizace evropské, totiž starověkými Řeky, a budeme hovořit právě o labuti.
Antický učenec Ptolemaios ve 2. století n.l. popsal „jasnou hvězdu na ocasu Labutě“. Tento jeho název se po rozpadu antického světa dostal k Arabům, kteří si jej přeložili a přizpůsobili svým mýtům. Říkali tedy „Dhanab al-Dajájah“, což lze přeložit jako „ocas Slepice“ (nechť ti z našich čtenářů, kteří umějí plynně arabsky, prominou případné nepřesnosti). Právě slovo dhanab se zachovalo a dalším jeho komolením vznikl dnešní název této hvězdy: Deneb. Dnes víme, že jde o modrého superobra (však je také nejjasnější hvězdou v Labuti a tvoří jeden z vrcholů asterismu zvaného Letní trojúhelník, doprovázejí ho tu Altair v Orlovi a Vega v Lyře).
Stejně zajímavé jako Deneb je i oko naší Labutě, tedy světelný bod přesně na jejím opačném konci. Jedná se o dvojhvězdu jménem Albireo. Pokud budeme mít trochu trpělivosti a podaří se nám na ni namířit dalekohled, uvidíme jasně, že je tvořena jednou oranžovou a jednou modrou hvězdou. Zatímco oranžová Albireo A je větší, modrá Albireo B je žhavější. Vědci se dnes domnívají, že tyto dvě hvězdy ve skutečnosti nejsou gravitačně svázané a že oranžová Albireo A má namísto toho několik dalších hvězdných průvodců. Pokud je to pravda, je celý systém ve skutečnosti tvořen 4-5 hvězdami a nejde o pravou dvojhvězdu, nýbrž pouze o tzv. dvojhvězdu optickou (tj. jeví se tak pouze při pohledu ze Země).
Zbývají další hvězdy, kterých bude pochopitelně při pohledu dalekohledem ještě mnohem více než bez něj. Jsou od sebe navzájem nesmírně daleko. Několik hlavních, které při pohledu ze Země tvoří tvar celého souhvězdí a nacházejí se relativně nedaleko od Slunce, se v podstatě pouze zdánlivě dostalo do jedné přímky s dalšími hvězdami v mnohem větších vzdálenostech. Proto má i v dnešní době smysl vyznat se v souhvězdích – možná s nimi již nemáme spojené náboženské představy a jejich legendy dnes vnímáme spíše jako historickou zajímavost, ale astronomové je dodnes používají k rozdělení oblohy na jednotlivé sektory. Je to něco podobného, jako když jsou státy kvůli lepší správě rozděleny na kraje, départmenty nebo jiné menší celky.
Především astrofotografové se tak mohou pokusit „ulovit“ hned dvě mlhoviny, které v Labuti zdánlivě leží. První z nich je známá jako Blikající planetární mlhovina. Má označení NGC 6826 (nijak nás tedy nepřekvapí, že ji v roce 1793 objevil William Herschel) nebo také Caldwell 15. Zasvěcení pozorovatelé jistě vědí, že planetární mlhovina ve skutečnosti s planetami nemá co dělat – jedná se o pozůstatek po zaniklé hvězdě střední velikosti, která ještě nebyla dostatečně hmotná na to, aby efektně vybuchla jako supernova. Svůj materiál na konci života relativně poklidně rozptýlila do okolí. (Omyl ve skutečnosti pochází právě od Williama Herschela, jenž jich sám objevil několik – v tehdejších dalekohledech se mu jevily jako disky připomínající planety.) NGC 6826 pak svůj název „Blikající“ dostala proto, že když se pozorovatel v dalekohledu dívá na bílého trpaslíka (žhavé jádro bývalé hvězdy) v jejím středu, odvržený plyn okolo není patrný. Podíváme-li se ale kousek stranou, plyn se jako kouzlem objeví.
NGC 6826 najdeme pod levým křídlem Labutě. Vpravo je zachycena na snímku z Hubbleova kosmického teleskopu.
Druhou mlhovinou v Labuti je NGC 7000 a říká se jí Severní Amerika. Také za její objev vděčíme Williamu Herschelovi a najdeme ji vedle hvězdy Deneb. Jde o tzv. emisní mlhovinu, tedy vlastně nahromaděný mezihvězdný plyn a prach zbylý z raných fází historie vesmíru. Konkrétně emisní mlhoviny jsou tvořeny plynem ionizovaným, většinou díky vysokoenergetickému záření přicházejícímu z blízké hvězdy. Díky tomu pak vyzařují (emitují) světlo různých barev. Kdyby byla mlhovina Severní Amerika viditelná pouhým okem, zabírala by na obloze plochu desetkrát větší než Měsíc v úplňku. Přichází z ní tolik světla, že by měla odpovídat magnitudě 4, což už v astronomii znamená jasný objekt, jenže toto množství světla je rozptýleno do její veliké plochy. Navíc její plyn září převážně v oblasti vodíku Hα, což je sytě červená barva, na kterou naše oční tyčinky používané v noci nejsou téměř vůbec citlivé. Kdybychom si ale umístili před oči filtr propouštějící záření Hα, pod tmavou oblohou bychom Severní Ameriku spatřili i bez dalekohledu. Za běžných okolností však, jak jsme již zmínili, mají na její prohlídku největší šanci astrofotografové. Ti si mohou svými přístroji nashromáždit na čip mnohem více světla než lidské oko, takže po dostatečně dlouhé expozici se jim na snímku objeví tvar i barva této zajímavé mlhoviny. Odměnou jim pak bude i to, že společně s ní spatří hned vedle i mlhovinu Pelikán – ve skutečnosti nejde o dvě oddělené mlhoviny, ale o jedno veliké mračno ionizovaného vodíku rozdělené zdánlivě na dvě jen díky pásu tmavého prachu nacházejícímu se z našeho pohledu v popředí.
NGC 7000
Nejen mlhoviny
V místě, kde se stýkají pomyslný svislý a vodorovný trám Severního kříže, spatříme otevřenou hvězdokupu M 29. Charles Messier ji pozoroval poprvé v roce 1764. Hvězdokup rozeznáváme dva typy – otevřené a kulové. V obou případech se jedná o skupiny navzájem gravitačně svázaných hvězd, které se vesmírem pohybují společně. Rozdíl je v tom, že v otevřených hvězdokupách jsou vzájemné přitažlivé síly mnohem slabší – hvězd je tu totiž méně a jsou od sebe poměrně daleko. Většinou tu totiž najdeme mladé hvězdy, které se zformovaly už jen ze „ zbytků“ mezihvězdného plynu a prachu. Oproti nim jsou kulové hvězdokupy daleko starší, hvězd se v nich drží více a jsou k sobě vázány mnohem silněji, takže i hvězdokupa je kompaktnější.
M 29
Najděte si na letní obloze Labuť a nechte se okouzlit jejími krásami. Stojí to za to!
Pozorování hvězdné oblohy je činnost stará jako lidstvo samo. Odnepaměti se lidé snažili porozumět světu okolo sebe, zorientovat se v něm a přežít, přičemž střídání dne a noci znali důvěrně úplně všichni. Naučili jsme se podle hvězd plánovat setbu a … Číst více »
