Blízko myšlené spojnice hvězd Deneb a Altair z Letního trojúhelníku najdeme nevelké souhvězdí Delfína. Lze v něm najít dvě planetární mlhoviny a jednu dvojhvězdu, to však není vše. Naši pozornost upoutají především hvězdy Sualocin a Rotanev. Bude zajímavé zjistit, jak mohly k tak neobvyklým názvům vlastně přijít…
Delfín patří mezi 48 souhvězdí, která popsal Ptolemaios ve 2. století n.l. V moderní době na něj nezapomněl ani minule zmiňovaný Eugène Delporte, takže i my dnes Delfína řadíme mezi celkem 88 souhvězdí, která na severní i jižní obloze dohromady známe.
Podle pověsti se jedná o delfína, jenž mluvil lidskou řečí a sloužil vládci moří Poseidónovi. Poseidón se zamiloval do krásné mořské nymfy Amfitríty, ta se však za něj zprvu odmítala provdat a uprchla před ním k obru Atlasovi. Delfín ji našel a přesvědčil, aby se stala Poseidónovou ženou.
Hvězdy Sualocin a Rotanev
Už od začátku 17. století jsme zvyklí na tzv. Bayerovo značení hvězd. Ve svém hvězdném atlase jej zavedl německý astronom Johann Bayer (1572-1625). Je velmi jednoduché – hvězda se označí písmenem řecké abecedy (přičemž α připadne zpravidla té nejjasnější) a přidá se latinský druhý pád názvu souhvězdí, v němž leží. Pouze některé hvězdy mají své historicky vžité názvy jako např. Altair, Polárka a další.
Téměř o dvě století později jistý mladík studuje v Palermu na Sicílii matematiku a fyziku. Jmenuje se Niccolò Cacciatore (1770-1841). Během svých studentských let se šťastnou náhodou setkává s renomovaným astronomem Giuseppem Piazzim (1746-1826), jenž se později proslaví jako vůbec první objevitel asteroidu mezi Marsem a Jupiterem, a jejich osudy se propojují. Piazzi bere mladého Cacciatoreho pod ochranu a o dva roky později už začínající vědec pracuje na palermské observatoři jako Piazziho podřízený.
Roku 1814 spolu oba pracují na sestavení přepracovaného vydání Palermského hvězdného katalogu. Mladší Cacciatore však při práci nemůže vypudit z hlavy nepříjemnou myšlenku: vedle svého představeného si připadá nedůležitý. Vždyť to není tak dávno, co si Piazzi vysloužil obrovské uznání u odborníků i laické veřejnosti díky objevu asteroidu Ceres. Nešlo o objev ledajaký, Ceres byl zprvu považován za novou planetu Sluneční soustavy! Co když naproti tomu Cacciatore zůstane pro všechny navždy jen jakousi anonymní součástí palermské hvězdárny, šedou eminencí bez významu a bez tváře? Nebudou jej snad lidé nakonec pokládat jen za obyčejného Piazziho písaře?
V Cacciatoreho mysli proto dozrává nezvyklé rozhodnutí. Skládá si dohromady latinskou podobu svého jména – Nicolaus Venator – a sedá k rozpracovanému hvězdnému katalogu. K Bayerovu názvu hvězdy α Delphini připisuje pozpátku „Sualocin“. U sousední hvězdy β Delphini provede totéž a dává jí jméno „Rotanev“. Když potom dokončený katalog vyjde tiskem, tento jeho drobný podvůdek kupodivu nikdo neprohlédne a oba názvy se nakonec vžijí. Teprve o 45 let později je to anglický astronom a reverend Thomas William Webb, kdo původ obou jmen rozklíčuje, a v roce 2016 je dokonce Mezinárodní astronomická unie oficiálně potvrzuje.
Na toulkách souhvězdím Delfína
Čtyři hvězdy, které tvoří Delfínovo tělo a hlavu, bývají také někdy označovány jako asterismus jménem Jobova truhla nebo Jobova rakev. Přesný původ tohoto pojmenování neznáme.
Vlevo nahoře na obrázku vidíme šipku mířící vzhůru. Označuje kulovou hvězdokupu NGC 7006 vzdálenou od Země asi 135 tisíc světelných let.
Svislá šipka vlevo dole ukazuje na druhou kulovou hvězdokupu, o něco jasnější, NGC 6934. Ta obsahuje oproti první zmiňované sice méně hvězd, od Země se však nachází zhruba v třetinové vzdálenosti.
Dále tu najdeme dvě planetární mlhoviny. První z nich, označená na našem obrázku vodorovnou šipkou vpravo nahoře, nese označení NGC 6905 a říká se jí též „Modrý záblesk“. Termín pochází pravděpodobně ze 60. let 20. století, kdy se jednomu astronomovi v jeho dalekohledu střídavě objevovala a mizela namodralá záře okolo trojice hvězd, jejichž okolí si právě prohlížel. V článku o souhvězdí Labutě jsme o tomto optickém klamu již hovořili.
Šipka vpravo dole pak míří na NGC 6891. Její zdánlivá jasnost je jen 10,5 magnitudy, takže ji spatříme až ve středně velkém dalekohledu o průměru zhruba 20 cm. I pak budeme ale potřebovat dosti velké zvětšení (např. 150x), abychom ji neviděli jen jako namodralý světelný bod.
Takto zachytily tyto čtyři vesmírné objekty profesionální teleskopy:
A nakonec tu máme ještě γ Delphini. Nachází se na samotném Delfínově nose a nabízí nám krásnou podívanou i v případě, že nejsme majiteli patnácti- až dvaceticentimetrového dalekohledu. Pokud na ni totiž svůj přístroj zaměříme, najednou uvidíme, že se ve skutečnosti jedná o dvojhvězdu. Astronomové zjistili, že na rozdíl od tzv. optických dvojhvězd, které se tak jeví pouze při pohledu ze Země, v případě γ Delphini jsou k sobě obě hvězdy v tomto systému skutečně velmi blízko a obíhají okolo společného těžiště. Mluvíme tedy o tzv. fyzické dvojhvězdě. Jedna z obou hvězd se nám bude jevit jako žlutooranžová, v případě druhé hovoří astronomové o nažloutlém nádechu.
Pět nebeských objektů, které si v souhvězdí Delfína můžeme prohlédnout – to není na tak malé souhvězdí ani trochu špatné. Chopme se dalekohledů a vzhůru do vesmíru!
Zdroje:
https://earthsky.org/constellations/delphinus-the-dolphin-summer-triangle/
https://www.theoi.com/Ther/Delphin.html
https://observing.skyhound.com/archives/aug1/NGC_6905.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Niccol%C3%B2_Cacciatore
https://en.wikisource.org/wiki/Star_Lore_Of_All_Ages/Delphinus
https://hvezdnouoblohou.wz.cz/delfin.php
https://science.nasa.gov/missions/hubble/hubbles-view-of-planetary-nebula-reveals-complex-structure/
https://astronomynow.com/2022/09/05/ngc-6905-a-planetary-nebula-thats-no-flash-in-the-pan