Archiv autora: Jan Chyba

Tento díl našeho seriálu bude věnován doslova „domu, kde se odehrávají zázraky“. Dobrá, může to znít nadneseně, ale floridská Vehicle Assembly Building si takové označení skutečně právem zaslouží. Je místem s nesmírně zajímavou historií a její vystavění vyžadovalo ta nejdůvtipnější technická řešení. Nemluvě o tom, jak sofistikované stroje už 60 let její zdi opouštějí.

Když prezident Kennedy vyhlásil 25. května 1961 záměr dostat Američana na Měsíc do konce dekády, znamenalo to vyřešit obrovské množství složitých problémů. Nešlo jen o samotné rakety. Že pro urychlení měsíční kabiny až k Měsíci bude třeba postavit raketu ohromných rozměrů, bylo předem jasné. Nikde v USA ale například neexistovalo ani místo, kde by inženýři mohli tak veliké stroje dávat dohromady.

Už od počátku bylo přitom počítáno s tím, že vývoj „měsíčního děla“ dostanou na starost různé společnosti a nikoli pouze jedna. Mělo to několik dobrých důvodů – zaprvé, každý stupeň zamýšleného Saturnu V měl být úplně jiný než ostatní. První musel vyvinout především obrovský tah za pomoci motorů na kapalný kyslík a letecký petrolej, třetí musel být opakovaně zažehnutelný a podobně. Žádná soukromá společnost nemohla disponovat tolika výrobními halami, odborníky a zkušenostmi, aby tyto různorodé výzvy vyřešila sama. Zadruhé: kdyby měla celá měsíční raketa vznikat pouze na Floridě včetně projektování a mnohonásobného testování, vedlo by to doslova k přetížení celého státu. Takové množství pracovníků nebylo možné ubytovat ani živit na jediném místě. A zatřetí, projekt Apollo byl bez nadsázky astronomicky drahý. Aby jeho uskutečnění podporovala americká veřejnost i Kongres, musely z něho mít prospěch celé Spojené státy a ne pouze jeden. NASA se proto vydala cestou prezentace Apolla jako celonárodního úsilí, do něhož každý člen americké unie přispívá svým dílem. Nemluvě o tom, že se jednalo skutečně o vzpružující injekci pro kapitalistický systém hospodaření – vždyť NASA hrála roli hlavního investora a pro stavbu jednotlivých součástí rakety vyhlašovala v rámci možností výběrová řízení. To podporovalo konkurenční soutěž a firmám umožnilo nabyté zkušenosti uplatnit později i v komerčním sektoru.

Nic z toho by však nebylo ani zbla užitečné, kdyby neexistovalo místo konečné montáže obrovské rakety. Místo, kde by se z těchto součástí dodaných jednotlivými výrobci stal konečný produkt. Když vyšlo najevo, že raketa Saturn V bude muset být vysoká přes sto metrů, vyvstala potřeba vybudovat v místě startu ještě vyšší montážní budovu.

Florida je však pro takový záměr doslova noční můrou. Její podloží je vápencové, na něm jsou ale v podstatě hlavně sedimenty (písek, škeble nebo bahno). Jedná se o kraj plný močálů, s velmi vysokou hladinou podzemní vody a půda je všechno možné, jen ne pevná.

Proto bylo třeba začít tím, že na zvoleném místě bylo do země zapuštěno asi 4 tisíce ocelových pilířů o průměru 41 cm. Musely sahat až do hloubky okolo 50 metrů, aby nespočívaly v měkké zemině, ale právě až na zmiňovaném vápencovém podloží. Protože pak slaná spodní voda ve spojení s kovem generovala elektrický náboj a ten by byl mohl konstrukci postupně narušit, museli inženýři tyto kovové sloupy navíc propojit měděnými dráty a uzemnit. (Práce přitom probíhaly tempem, které by dnes bylo nevídané – jak se dozvídáme například z přednášek pana Ing. Tomáše Přibyla dostupných na YouTube, stavba začala ještě v den podpisu smlouvy 2. srpna 1963. Probíhala prakticky nepřetržitě 24 hodin denně na tři směny a byla do ní zapojena veškerá dostupná technika – včetně parního beranidla, které se podílelo na zatloukání ocelových pilířů do země.)

Poté mohlo být na těchto pilířích zhotoveno bednění a vybudovány masivní železobetonové patky, které spojovaly skupinky ocelových pilířů dohromady. Abychom získali lepší představu – základem pro stěnu domu bývá dlouhý betonový základový pás. Patka je v podstatě menší betonový či železobetonový blok, který slouží jako základ například pod sloupy (používá se třeba u sloupků plotu, při stavbě přístřešku na automobil atd.) Má za úkol rozložit koncentrovanou váhu sloupu do větší plochy a zabránit tak tomu, aby se sloup probořil.

Trik při stavbě budovy VAB spočíval v tom, že budoucí stěny měly být podpírány nadzemním ocelovým skeletem podobně jako např. u pražského obchodního domu Bílá labuť. Tento ocelový skelet pochopitelně také obsahoval mnoho sloupů, jejichž tíhu bylo třeba rozložit do větší plochy – a tak to inženýři provedli právě pomocí základových patek, z nichž každá spočívala hned na několika pilířích zapuštěných v zemi. Může se nám zdát překvapivé, že zmíněné pilíře v zemi byly rovněž ocelové a pro rozložení váhy nadzemního skeletu to bylo dostačující, své ale vykonal právě tvrdý železobeton mezi podzemními a nadzemními sloupy umístěný.

Na základové patky a podlahovou desku bylo spotřebováno 38 200 m³ betonu, který se pochopitelně musel na zem lít bez přestávky, aby nepopraskal. I proto, jak víme, musela práce probíhat na tři směny a nepřetržitě. Následně muselo být dovezeno dalších téměř 11 500 m³ betonu na vybudování některých stěn a na celou budovu se spotřebovalo 89 440 tun oceli.

Impozantní budova VAB byla dokončena během tří let a sestává hned ze čtyř montážních hal. V počátcích programu Apollo totiž plánovači snili o vysoké frekvenci startů Saturnu V a dokonce i o vybudování dalších podobných budov (v jedné z nich se měly do Saturnů montovat nukleární raketové motory!). Původní název dnešní budovy VAB dokonce nezněl Vehicle Assembly Building, nýbrž Vertical Assembly Building. Z toho je jasně patrné, že měla být součástí mnohem většího komplexu.

Dnes sice s mnoha z těchto plánů sešlo, ale budova VAB i tak zůstává fantastickým technologickým počinem. Vezměme si například fakt, že se nejedná jen o montážní halu, ale v podstatě o malé město, kde se nacházejí i kanceláře a další prostory. Je 160 metrů vysoká, tj. asi jako polovina Eiffelovy věže, a za velmi vysoké vzdušné vlhkosti se tu může u stropu tvořit mlha (proto musí být vybavena výkonnou klimatizací). Rakety se tu kompletují za pomoci mostních jeřábů, jejichž obsluha musí mít skutečně mistrovské dovednosti. Na práci se zaměstnanci připravují například tím, že mají s pomocí těžkého zavěšeného břemena přitisknout k podlaze syrové vejce tak, aby nebylo možné je vytáhnout, ale zároveň se nerozbilo.

Právě v tomto prostředí se dnes kompletují rakety SLS a jimi vynášené Oriony. Můžeme tedy bez obav prohlásit, že vesmírná technika 21. století je skutečně v nejlepších rukou.

Zdroje:

https://public.ksc.nasa.gov/partnerships/wp-content/uploads/sites/15/2023/03/Buildings-KSC-pad-VAB-LCC-O_C.pdf

https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2019/08/718659main_vab.pdf

https://www.kennedyspacecenter-tickets.com/vehicle-assembly-building

https://en.wikipedia.org/wiki/Vehicle_Assembly_Building

https://www.enr.com/articles/12241-engineering-the-relaunch-of-nasas-historic-vab

https://ntrs.nasa.gov/api/citations/19790003956/downloads/19790003956.pdf

https://www.globalsecurity.org/space/facility/lc-39-vab.htm

Na světě asi není žádné jiné povolání, které by lákalo tolik jako práce astronauta. Piloti a dnes už i pilotky kosmických lodí jsou pro nás zosobněním dobrodruhů a odvážlivců. Sebejistí, elegantní, pohotoví, ledově klidní… Ve svých bleskurychlých strojích se dostávají na místa, o kterých se nám ostatním často ani nesní. Ať už na naší planetě nebo dokonce mimo ni. Při ovládání těchto strojů se musejí umět rozhodovat okamžitě a správně, což většina z nás při své práci přece jenom nemusí. I proto v nich vidíme své hrdiny. Je to přirozené, když někdo jiný dokáže něco, co my sami nedokážeme. Jak se tedy na takové povolání lidé připravují a co všechno obnáší?

V počátcích kosmického věku si museli plánovači (na obou stranách Železné opony) položit základní otázku: kdo vesmírný let uskuteční? Bylo jasné, že musí jít o člověka schopného přečkat nehostinné podmínky, neztratit orientaci v prostředí bez pevných bodů nebo ovládat zařízení zcela nového druhu. Uvažovalo se o lidech různých profesí, kteří by na takové činnosti mohli být zvyklí – za možné adepty byli považováni horolezci, potápěči, cirkusoví artisté atd. Nakonec ale na obou stranách volba padla na piloty stíhacích letadel.

V Americe bylo stanoveno, že uchazeči musí být maximálně 40 let. Vzhledem k rozměrům kabiny Mercury měl měřit nanejvýš 180 cm, být naprosto zdravý a měl mít odpovídající vzdělání. Tím bylo absolvování jedné z obou škol pro testovací vojenské piloty, buď u letectva nebo u námořnictva (denním chlebem zkušebních pilotů je létat s novými a nevyzkoušenými stroji a pohotově reagovat na jejich nedostatky, musejí tedy dosahovat ještě vyšších kvalit než piloti „obyčejní“). Dále měl adept být držitelem bakalářského titulu nebo mít takovou praxi a znalosti, aby se bakalářskému titulu vyrovnaly. Nepsaným, ale bohužel platným pravidlem také bylo, že o pozici astronauta se může ucházet pouze bílý muž – nikdo jiný totiž tehdy nebyl přijímán právě do výcviku zkušebního pilota.

Dnes je pro nás něco takového těžko pochopitelné. V 50. a 60. letech ale Amerika (navzdory svému budovanému veřejnému obrazu) skutečně měla v otázkách rovnosti obyvatel co vylepšovat. Asi netřeba zdůrazňovat, že podobné snahy jsou velmi patrné i dnes – a to jaksi přesto, že už jsme od té doby nesmírně pokročili.

Poté se požadavky na astronauty v různé míře proměňovaly. A tak v roce 1964 se NASA poprvé rozhodla zařadit do výběru i absolventy jiných vysokoškolských oborů než jen leteckého inženýrství. Jak se totiž naplno rozběhl závod o Měsíc, začalo být jasné, že bez příslušně vzdělaných odborníků lunární povrch neprozkoumáme. Kromě toho ale podpora vědecké komunity byla pro NASA zásadní v době, kdy Kongres kritizoval množství peněz, které dostávala.

Jestliže se i Vy dnes chcete stát americkými astronauty, musíte:

• být občany USA
• mít vysokoškolské vzdělání v oboru přírodních věd, výpočetní techniky, inženýrství nebo matematiky
• ve svém oboru mít minimálně dva roky odborné praxe, případně odlétáno alespoň 1 000 hodin na proudových letadlech v roli pilota
• být v dostatečně dobré fyzické kondici na to, abyste přestáli dlouhodobý pobyt ve vesmíru

Pokud si tedy oprášíte znalosti z hodin informatiky a seženete vlastní tryskáč, potřebujete už jen americký pas a cesta do vesmíru je volná!

Výcvik pro měsíční mise

Tým astronautů pro program Artemis má v současné době 18 členů. Pokud aspirujete na devatenáctého, kontaktuje Vás zaměstnanec NASA a informuje Vás, že jste byli vybráni pro výcvik. Je Vám přidělen titul „Astronaut Candidate“ a máte za úkol se dostavit do Johnsonova vesmírného střediska v texaském Houstonu. Před Vámi je dva roky trvající studijně-výcvikový program.

Začátkem všeho je jakýsi přijímač. Budete navštěvovat přednášky z meteorologie, systémů lodi, inženýrství, geologie, ruštiny (co kdybyste někdy letěli na ISS?), z kosmických věd, astronomie atd. Kromě teorie však absolvujete i trénink přežití na vodní hladině (musíte uplavat 3 délky v bazénu s nazutými teniskami a v letecké kombinéze), naučíte se poradit si v liduprázdné divočině nebo opustit potápějící se kabinu. Až se ocitnete v kosmické lodi nabírající vodu dírou v trupu, plavte tam, kam vidíte směřovat vzduchové bubliny! Kromě toho podstoupíte pobyty v tlakových komorách se zvýšeným nebo naopak sníženým tlakem. Nebudete v nich přitom jen klidně sedět – naopak Vás tu čekají simulované poruchy a nouzové situace, které musíte vyřešit i s bolavou hlavou, zhoršeným viděním, mravenčením v prstech nebo s křečemi.

Nádavkem ke všem těmto disciplínám se musíte bezchybně naučit létat na proudových letounech (pokud s nimi doposud nemáte zkušenosti) a čeká Vás i slavná „Vomit Comet“. V průběhu historie se tímto titulem pyšnily různé typy letadel, které ale mají stále tentýž účel – na krátkou chvíli navozují beztížný stav během přeletů nahoru a dolů několikrát dokola. Ne nadarmo se dá termín přeložit jako „Blicí kometa“.

V neposlední řadě se věnujete potápění. Musíte totiž získat průkaz potápěče, abyste mohli postoupit k nácviku úkonů při výstupech do volného vesmíru ve vodní nádrži NBL. Kdysi se astronauti připravovali na práci mimo loď na palubě letadla, tato metoda však nebyla účinná a astronauti se vinou špatně koncipované přípravy několikrát dostali ve vesmíru do ohrožení života. Proto Eugene Cernan, který měl české a slovenské předky a byl posledním člověkem na Měsíci, doporučil pronajmout pro výcvik plavecký bazén. Tento postup se osvědčil a používá se dodnes.

Přijímač jste přestáli a před Vámi je specializace na konkrétní funkci v budoucí posádce, pro kterou budete (možná) vybráni. Jste-li zařazeni mezi piloty, zaměříte se na ovládání kosmických lodí a velení. Pokud se stanete letovými specialisty, v popisu práce budete mít výstupy do volného vesmíru nebo ovládání robotických ramen a vědecké experimenty.

Teď už se dostanete k práci na simulátorech. NASA pochopitelně vlastní různé, zaměřené na úkony během jednotlivých fází letu. V dobách raketoplánů byl jeden z nich dokonce zaměřen na co nejvěrnější napodobení hluku a vibrací během startu a přistání. Před prvním letem v nich strávíte asi 300 hodin.

Budete-li nakonec vybráni pro let na některém Orionu, Vaši kolegové zodpovědní za simulace Vám na nich budou připravovat scénáře blížící se přesně konkrétnímu průběhu Vaší mise včetně všemožných poruch a selhání. Například na dno bazénu NBL pro Vás připraví písek a kameny a na sebe dostanete zátěžovou vestu, která bude simulovat šestinovou gravitaci na povrchu Měsíce. Nakonec byste tak měli mít každý okamžik svého letu mnohokrát nacvičený a nemělo by Vás při něm nic překvapit. Zbývá jen připravit se na dechberoucí výhledy a úžasné prožitky, které Vás zanedlouho čekají.

A pak už jen – 3, 2, 1… A odstartováno!

Zdroje:

„https://www.youtube.com/watch?v=835gDWZ481M&t=5740s“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/astronauts/astronaut-requirements/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/practical-advice-for-aspiring-space-explorers/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/astronauts/astronaut-selection-program/“

„https://spacecenter.org/artemis-i-dive-into-artemis-training/“

„https://spacecenter.org/theyre-going-to-the-moon-artemis-astronauts-announced/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/astronauts/become-an-astronaut/“

„https://www.pbs.org/spacestation/station/training_2.htm“

„https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2015/10/160410main_space_training_fact_sheet.pdf“

„https://www.nasa.gov/centers-and-facilities/johnson/preparing-for-artemis-ii-training-for-a-mission-around-the-moon/“

„https://www.nasa.gov/humans-in-space/practical-advice-for-aspiring-space-explorers/“

Domnívali jste se, že po úspěšném návratu Artemis II od Měsíce nastane v měsíčních výpravách další dlouhá odmlka? Kdepak. NASA myslí svůj návrat na Měsíc zcela vážně a v plném proudu jsou přípravy na misi Artemis III. Měla by startovat v polovině příštího roku a jejím cílem je prověřit kritickou součást budoucích měsíčních letů – měsíční přistávací plavidlo. Právě s ním jsou ale prozatím obrovské potíže…

Astronauti z mise Artemis II se vrátili na Zemi 11. dubna 2026.

A už pět dní nato se prázdná startovní rampa stojící doposud na stanovišti 39B na ostrově Meritt dala do pohybu. Obrovský pásový transportér CT-2, pamětník slavného Apolla, totiž rampu převezl ze startovacího komplexu zpět do budovy Vehicle Assembly Building (VAB). Zde rampa podstoupí nutnou údržbu a opravy předtím, než k ní začne být připevňována další raketa SLS určená pro nadcházející misi Artemis III.

Cesta z komplexu 39B do budovy VAB je dlouhá přibližně šest kilometrů. Transportér ji dokáže urazit zhruba za 8 až 12 hodin. Nutno dodat, že oproti časům Apolla musel být pro převážení raket SLS dosti podstatně vyztužen – může to znít překvapivě, protože raketa SLS je menší a lehčí než Saturn V. Zatímco ale startovní rampy používané v programu Apollo (a pak přebudované pro raketoplány) vážily asi 4 200 tun, ty nové pro mise Artemis váží celých 4 763 tun. Důvodem je například vyšší počáteční tah SLS, který při startu vyvine – odpalovací rampa musí vydržet mnohem větší síly směřující vzhůru, které na ni působí při startu. Jak také víme, raketa SLS má k centrálnímu stupni připojeny dva pomocné motory. Jejich hmotnost tak nespočívá na centrálním stupni, ale přenáší se opět na rampu. Ta proto musí být oproti Apollu podstatně robustnější a transportér si s touto tíhou na svém hřbetě musí umět poradit.

Technické výzvy jsou tu však od toho, abychom je překonávali, takže 17. dubna se na webu NASA objevila zpráva o úspěšném přesunu prázdné rampy do hangáru VAB. O několik dní později se také za přítomnosti médií vydal na cestu i oranžový centrální stupeň nové rakety SLS – ten poputuje z poněkud větší dálky. Nacházel se totiž v New Orleans, v zařízení Michoud Assembly Facility vlastněném NASA, kde jsou už od 60. let minulého století kompletovány díly jednotlivých raket. Zajímavé je, že stejně jako v dobách raketoplánů je tento centrální stupeň dopravován na Floridu lodí. Nejpozději v červenci by pro něj měly být dovezeny jeho motory RS-25.

Plán pro příští let

Jak bylo již uvedeno, Artemis III by měla startovat v polovině roku 2027. Přesnější termín zatím NASA nestanovila, už nyní však známe první fakta o jejím zamýšleném průběhu.

Bude se jednat o let zaměřený na dva cíle. Prvním bude vyzkoušet zcela nové skafandry od společnosti Axiom, které mají být následně používány pro výstupy na povrch Měsíce. Nové kosmické obleky mají být navrženy tak, aby vydržely astronauta chránit i v prostředí měsíčního jižního pólu, kam se jedna z budoucích misí Artemis vydá.

Druhým a ještě důležitějším cílem bude poprvé ve vesmíru otestovat loď, se kterou budou na Měsíci lidé přistávat. Pro přehlednost se přidržme označení z dob Apolla a říkejme jí lunární modul, ačkoli je možné, že výrobci nebo i samotná NASA budou používat jiné pojmenování. A právě zde se nám tak trochu vrací do hry soukromé společnosti. Čtenáři, kteří náš seriál pravidelně sledují, si jistě vzpomenou na jeho druhý díl: padlo v něm rozhodnutí věnovat pozornost především agentuře NASA a soukromníkům přisoudit „vedlejší, ale důležitou úlohu“. Nuže, nyní tedy víme, o jakou úlohu jde – právě společnosti SpaceX a Blue Origin jsou pro NASA hlavními kandidáty na dodavatele lunárních modulů.

Původně měla mise Artemis III mít za úkol měsíční přistání. NASA se však rozhodla plán přehodnotit a zařadit do plánu misí let, který se bude do značné míry podobat misi Apolla 9 z roku 1969. Tehdy se astronauti McDivitt, Scott a Schweickart vydali raketou Saturn V také pouze na oběžnou dráhu Země (přestože jejich kolegové z Apolla 8 už byli u Měsíce) a měli za úkol odpojit lunární modul od mateřské lodi a prověřit jej při několikahodinovém letu asi 185 km od ní. Rusty Schweickart také podnikl výstup do volného vesmíru, během kterého měl vnějším prostorem přestoupit z lunárního modulu do velitelského pro případ selhání spojovacího průlezu. Pro nevolnost však byl jeho výstup nejprve odložen a poté se pohyboval pouze v okolí lunární sekce.

Artemis III bude startovat na své raketě SLS. Na oběžné dráze by se k Orionu měl přidat buď jeden nebo oba zkoušené lunární moduly, jeden od Elona Muska a druhý od Jeffa Bezose. (Muskova SpaceX vyvíjí modul Starship HLS, Bezos se svou Blue Origin zase plavidlo Blue Moon Mk. II.) Je jasné, že společně s Orionem by na jediné raketě SLS letět nemohly, sestava se tedy bude kompletovat až na oběžné dráze. Pilot Orionu, ať už jím bude znovu Victor Glover nebo kdokoli jiný, pak bude mít za úkol provést spojení obou lodí. Zda bude následovat i samostatný pilotovaný let jako na Apollu 9, případně zda se opět uskuteční i výstup astronauta do vesmíru, je v tuto chvíli zatím nejasné.

Problémy, problémy…

Nedávno byla zveřejněna zpráva Úřadu generálního inspektora NASA (OIG). Agentura v dokumentu sklízí poměrně značnou kritiku za způsob, jakým přistupovala k objednání a vývoji nových skafandrů. V roce 2022 se rozhodla oslovit dva různé výrobce, Axiom Space a Collins Aerospace, ale zvolila poměrně velmi nešťastný způsob zadání: nechala si u obou vyvíjet hned dva typy nových skafandrů s tím, že jeden z nich bude určen pro Měsíc a druhý pro výstupy ze stanice ISS. Na vývoj přidělila každé z firem konečnou částku peněz. Představovala si, že tím podpoří jejich konkurenční soutěž a že hotové obleky nakonec nebude sama vlastnit, nýbrž si je od výrobce bude pouze pronajímat. V roce 2024 se však věci zvrtly – firma Collins Aerospace ze soutěže odstoupila, protože prý nedokáže včas dodat skafandry odpovídající kvality. Z obou firem byl přitom právě Collins tím, který měl se výrobou skafandrů zkušenosti z dřívějších dob. Stalo se tak to, že vývoj skafandrů měla najednou na starosti jediná nezkušená společnost, která navíc neměla peníze nazbyt a nemohla do vývoje (a nevyhnutelných přešlapů) investovat tolik, kolik by bylo třeba. Kromě toho v podstatě neexistuje žádný jiný zákazník, který by o pronájem tak specifického zboží jako kosmických skafandrů měl zájem. Hrozí proto, že na ISS budou muset astronauti nadále používat dosluhující skafandry EMU vyvinuté v 70. letech, u nichž už se objevují úniky vody v přilbách nebo poruchy regulace teploty uvnitř, ale co je horší – pokud zbylý výrobce Axiom skafandry včas nedodá, zpozdí se plán na přistání člověka na Měsíci kolem roku 2028. Posunul by se možná až na rok 2031.

Navzdory nelichotivé zprávě se ale NASA snaží pesimismus mírnit a tvrdí, že zpoždění přistání na Měsíci podle ní nenastane. S výrobcem skafandrů prý intenzivně spolupracuje a věci nejsou tak černé, jak se zdají. Nezbývá než doufat, že má pravdu.

Ještě mnohem méně jasná je ovšem situace okolo lunárního modulu. SpaceX na sebe vzala téměř nemožný úkol a navrhla variantu plavidla Starship HLS, které má být vysoké 52 metrů a vážit 100 tun. Představuje si, že až tento obr doletí bez lidské posádky a bez paliva k Měsíci, bude přímo na oběžné dráze dotankován 10 – 20 tankovacími Starshipy a teprve u Měsíce se spojí s mateřskou lodí Orion z dílen NASA. Potom prý bude moci v nákladní variantě na Měsíc dopravit asi 100 tun nákladu, astronautům poskytnout obytný prostor 600 m³ (tedy jako dvě třetiny stanice ISS) a měl by být vybaven dvěma přechodovými komorami a výtahem na měsíční povrch.

Jistě bychom inženýrům v tomto směru přáli úspěch. Do mysli se ale chtě nechtě vkrádají pochybnosti, zda je takový cíl možné naplnit – vždyť už na počátku kosmického věku zavrhl Wernher von Braun přistání na Měsíci s takto velkou lodí jako neproveditelné. Poukazoval například na to, že na měsíčním povrchu prakticky není možné najít větší rovnou plochu (Neil Armstrong po návratu od Měsíce prohlásil, že si nikdo nedovede představit, jak hrbolatý a kamenitý terén zde je). Kdyby se tedy velké a těžké těleso pokoušelo zde přistát, stačilo by pouze dosednout jednou vzpěrou na kameni a loď se převrátí. Pro astronauty by to byl rozsudek smrti. Firma SpaceX sice prohlašuje, že každá přistávací vzpěra bude vybavena vlastními motorky a toto riziko nehrozí, ale faktem zůstává, že NASA chce na Měsíci přistát v roce 2028 a Elon Musk zatím nedokončil ani prototyp svého plavidla. Neproběhl ještě ani zkušební let zaměřený na tankování Starshipu ve vesmíru.

Ani Blue Origin zatím se svým lunárním modulem příliš nepokročila. Oproti Elonu Muskovi se sice má jednat o loď skromnějších rozměrů (plně natankovaná má vážit asi 45 tun a má být vysoká 16 metrů, tj. jako dva lunární moduly Apollo na sobě), i Jeff Bezos ale plánuje tankovat tento stroj na měsíční orbitě a ani on ještě prototyp nedokončil.

Nechceme se samozřejmě pouštět do spekulací, ale není vyloučeno, že NASA nakonec bude nucena tyto velkolepé projekty opustit a pro přistání na Měsíci použít menší plavidlo. Nezbývá než si počkat, jak se bude situace vyvíjet.

Zdroje:

https://static01.nyt.com/newsgraphics/documenttools/0657da14494de5be/1b2dc889-full.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Blue_Moon_(spacecraft)

https://www.axiomspace.com/release/axemu-first-uncrewed-thermal-vacuum-test

https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-9/obr.htm

https://www.nasa.gov/humans-in-space/exploration-ground-systems/the-crawlers

Dlouho očekávaná a v mnoha ohledech rekordní výprava skončila. Posádka mise Artemis II se bezpečně vrátila od Měsíce. Dnes to tak možná nevnímáme, ale za našich životů se odehrála událost, která se dostane do učebnic dějepisu a děti se o ní budou učit ve škole.

Pojďme si celou výpravu shrnout a všimněme si nejdůležitějších událostí tak, jak následovaly za sebou. Pro lepší představu budeme časové údaje uvádět ve středoevropském letním čase, který právě nyní používáme. NASA samozřejmě spoléhá na východoamerický letní čas (EDT) platný v těchto dnech v místě startu, tedy na Floridě. Pro přepočet musíme od našeho letního času odečíst šest hodin.

1. den, 2. dubna 2026 (čtvrtek)

2. den, 3. dubna 2026 (pátek)

3. den, 4. dubna 2026 (sobota)

4. den, 5. dubna 2026 (neděle)

5. den, 6. dubna 2026 (pondělí)

6. den, 7. dubna 2026 (úterý)

7. den, 8. dubna 2026 (středa)

8. den, 9. dubna 2026 (čtvrtek)

9. den, 10. dubna 2026 (pátek)

10. den, 11. dubna 2026 (sobota)

Zdroj:

https://www.nasa.gov/blogs/missions