5. díl: Cassiopea – mysleli jste si, že ji znáte dobře?

16 Lis

Ve srovnání s jinými souhvězdími může Cassiopea působit nenápadně. Přesto by ale byla škoda, kdybychom ji v našem seriálu vynechali. Patří mezi ta souhvězdí, jejichž název zná široká veřejnost a mnoho lidí je dokáže na obloze najít – ale snad právě proto bychom mohli podlehnout pokušení se mu příliš nevěnovat. V tom případě bychom se ale ochudili!

Báje o pyšné aithiopské královně Cassiopee, matce krásné Andromedy, je našim čtenářům důvěrně známa. Na tento příběh s pohádkovým koncem si můžeme vzpomenout pokaždé, když na obloze spatříme pověstné písmeno W.

V prvé řadě si řekněme, že souhvězdí Cassiopea je v jednom ohledu zvláštní: řadíme je mezi podzimní, zároveň ale také mezi cirkumpolární. To znamená, že v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá pod obzor a vidíme je po celý rok. Koneckonců, význam tohoto slova se nám vyjeví snadno – latinská předložka circum znamená „okolo“, slovopolus zase znamenalo „pól“. Termín cirkumpolární souhvězdí tedy můžeme jednoduše přeložit jako souhvězdí kroužící okolo pólu. To však neznamená, že by se v průběhu roku neměnila jeho výška nad obzorem – a rázem je jasné, proč Cassiopeu řadíme zároveň mezi souhvězdí podzimní. Právě v těchto dnech se totiž nachází na obloze nejvýše (dokonce téměř v našem zdejším nadhlavníku, musíme tedy při jejím hledání zvrátit hlavu poměrně dosti dozadu).

Cassiopea je především domovem mnoha hvězdokup. Najdeme jich tu, alespoň těch zanesených v nejznámějších katalozích, přibližně padesát. K nim ale musíme přičíst i další, málo výrazné, které v poslední době objevují kosmické teleskopy operující z vesmíru. Například rentgenová observatoř Chandra, ale i další zařízení postupně rozšířily počet zdejších hvězdokup až na 150-200. Kromě toho se ale Cassiopea může pochlubit i stovkami mlhovin, budeme-li uvažovat i o těch planetárních nebo temných. Vzpomeňme si jen na slavný snímek z Hubbleova vesmírného dalekohledu, který vznikl po jeho nasměrování do zdánlivě zcela prázdného úseku oblohy ve Velké medvědici – ukázalo se, že namísto toho se zde nachází ohromné množství galaxií tak vzdálených a starých, jaké do té doby nikdy nikdo nespatřil. Pak už se nám nebude zdát podivné, že v souhvězdí Cassiopey se vesmírných objektů nachází tolik.

„Okna vesmíru skutečně dokořán“: proslulý snímek nazvaný Hubble Deep Field
z prosince roku 1995

Království hvězdokup

Jak již dříve padlo, Cassiopea je bohatá především na hvězdokupy. Podívejme se alespoň na několik nejvýraznějších, například na ty, které si prohlížel už Charles Messier v 18. století se svou tehdejší technikou.

Začněme třeba u M 52. Jde o otevřenou, poměrně mladou hvězdokupu vzdálenou od Země asi 5 000 světelných let. Kdybychom se posadili do kosmické lodi schopné dosáhnout rychlosti světla (které podle fyzikálních zákonů nikdy dosáhnout nelze), cesta napříč touto hvězdokupou by nám trvala 20 let. Dohromady obsahuje okolo 200 hvězd a na obloze se jeví jako relativně veliká – zabírá asi 13 obloukových minut. Je tedy srovnatelná s polovinou průměru měsíčního úplňku. A kde ji na obloze hledat? Podívejme se na nebeské písmeno W a jeho pravé šikmé rameno (spojnici dvou nejjasnějších hvězd z celého souhvězdí) si protáhněme směrem nahoru zhruba na dvojnásobek.


Jako mlhavou skvrnku ji uvidíme již s pomocí běžného triedru. Pokud si vezmeme na pomoc nikterak drahý hvězdářský dalekohled pro začátečníky o průměru zhruba 10 cm, objeví se nám již skupinka slabých světelných bodů. Navíc půjdeme doslova ve stopách samotného Charlese Messiera – takový přístroj je totiž zcela srovnatelný s dalekohledy, které měl ve své době k dispozici on. A právě s takovým vybavením M 52 v roce 1774 sám objevil.

M 52 (foto: observatoř Palomar, pro databázi SEDS zpracoval Bill Arnett)

Nemusíme být špičkovými vědci a zdlouhavě se učit popisovat oblohu pomocí oficiálně stanovených nebeských souřadnic. Prohlížet nebeskou klenbu si může i ten, kdo pro orientaci na ní využívá zjednodušené pomůcky – řekněme tedy, že budeme v Cassiopee rozeznávat tři hroty tvořící pomyslné písmeno W: levý, prostřední (obrácený dovnitř) a pravý. Právě na levém hrotu se pak nachází další hvězdokupa – tentokrát je to M 103 nebo také NGC 581. Stejně jako ta, o které jsme hovořili jen o kousek výše, je i ona hvězdokupou otevřenou (připomeňme, že tzv. kulové hvězdokupy jsou velmi staré a hvězdy v nich vzájemně vážou velmi silné přitažlivé síly, zatímco hvězdokupy otevřené jsou řidší, mladší a „volnější“).


M 103 je zhruba stejně rozsáhlá i početná jako výše zmiňovaná M 52. Na rozdíl od ní se ale nachází od Země dál – astronomové si přesnou vzdáleností nejsou zcela jisti, ale hovoří o 8 000 světelných letech. Proto se také na obloze jeví menší (lze ji zhruba srovnat se šířkou tenkého srpku Měsíce několik dní před novem) a s triedrem bychom tentokrát příliš nepochodili, resp. viděli bychom také pouze mlhavý obláček. Vraťme se ale k našemu „messierovskému“ dalekohledu o průměru 10 cm – a vida, už spatříme drobné tečky uspořádané do přibližně trojúhelníkového tvaru a také jasnou stálici uprostřed.

M 103 (Hillary Mathis, N.A.Sharp/AURA/NOAO/NSF)

Mlhoviny v Cassiopee

Kromě hvězdokup tu máme ještě mlhovinu NGC 281 Pacman. Bude zajímavou výzvou pro ty, kteří se věnují astrofotografii – a pokud by snad někdo právě nyní plánoval, že zkusí do tohoto světa vstoupit, může si přečíst tento článek vysvětlující základy celé problematiky.



Je pravda, že tentokrát už se neobejdeme bez trochy cviku a bez několika vymožeností techniky navíc. O tom, že se musíme vypravit daleko od světel měst a pozorovat pod tmavou oblohou, jistě není třeba hovořit, svůj oblíbený deseticentimetrový dalekohled si pochopitelně přibalíme s sebou – navíc ale potřebujeme motorek na pohon polární montáže a zrcadlovku, abychom s pomocí T2 kroužku mohli fotografovat v primárním ohnisku. Cena obojího nás děsit nemusí. Máme-li trochu štěstí, zrcadlovku z druhé ruky můžeme pořídit už za několik tisíc korun (samozřejmě pozor na zjevné i skryté závady) a podobný obnos nám bude stačit i pro pořízení řečeného motorku. Když potom upevníme fotoaparát k dalekohledu tak, aby se samotný dalekohled stal jeho objektivem, je třeba nastavit správné ISO a expozici – a snímání může začít. Musíme nashromáždit dostatek fotografií i kalibračních snímků, které pak v počítači složíme, ale pak se před našima očima najednou objeví krásná mlhovina. Zvláště tehdy, jestliže jsme si předtím nechali z fotoaparátu odstranit filtr blokující infračervené světlo. Ten totiž zároveň odstiňuje i čáru H-alfa, takže nás připraví o řadu barevných odstínů naší mlhoviny – hlavně těch červených. Pokud se ale tento filtr odstraní a nahradí například speciálním astrofiltrem, který propustí více vlnových délek světla a „neukrajuje“ ze spodní hranice červeného viditelného, barev zachytíme mnohem více. Navíc se dnes pro většinu značek zrcadlových fotoaparátů vyrábějí nacvakávací filtry, tzv. clip-in filtry OWB (Original White Balance), se kterými můžeme vyvážení bílé znovu posunout do původního stavu a fotoaparát tak bude spolehlivě sloužit i ve dne. Nemusíme se bát, že by kvůli chybějícímu filtru byly naše denní snímky z dovolené zbarvené příliš dočervena.

NGC 281 (autor: Chris Sauer)

Když už jsme se pustili do těchto úprav svého fotoaparátu, byla by určitě škoda nepokusit se „ulovit“ také dvě nejfotografovanější mlhoviny tohoto souhvězdí: nesou označení IC 1805 a IC 1848, známější jsou ale pod názvy Srdce a Duše. Nesmíme se ale zaleknout jednoho – tentokrát budeme muset pořídit širokoúhlý záběr.

Dobrou zprávou je, že můžeme bez problémů použít vybavení, které jsme již nakoupili. Fotografování v primárním ohnisku dalekohledu by tentokrát bylo nepohodlné, protože mlhoviny zabírají na obloze asi 4,5 x 2,5 úhlového stupně, tj. asi jako devět měsíčních úplňků vedle sebe, a do zorného pole dalekohledu by se jednoduše nevešly. Vyžadovalo by to buď nafotit je po částech a pak je poskládat vedle sebe (ale to už by bylo pro začátek značně komplikované) nebo si říct, že se obejdeme bez dalekohledu. Pokud jsme si dali trochu práce a polární osu našeho stativu jsme ustavili přesně na severní nebeský pól, stačí nám už jen dalekohled z montáže sundat a původní závaží nahradit menším a lehčím, které bude vyvažovat pouze fotoaparát. Ten do montáže upevníme namísto dalekohledu (poslouží k tomu např. upínací lišta se 1/4″ fotografickým šroubem za několik stokorun), elektromotorek pro pohon montáže již máme – a můžeme se pustit do díla. Je dobré nastavit malou clonu – kdybychom nepoužili žádnou (resp. nejnižší, kterou náš objektiv dovoluje), potýkali bychom se s vinětací čili ztmavnutím okrajů, astigmatismem a komou neboli rozostřením hvězd na okrajích snímku a také s barevnou vadou. Zvolme tedy clonu druhou nejnižší. Při ISO 1600, které je vhodné pro starší modely zrcadlovek, bude stačit doba expozice jednoho snímku okolo 90 sekund. A na závěr poslední drobná rada: aby se nám do záběru vešly obě mlhoviny celé, ohnisková vzdálenost objektivu je důležitá. Zvolme něco mezi 85 a 135 mm.

Mlhoviny Srdce (vlevo) a Duše. Autor: Lee Pullen

Jak je vidět, i takové „všední“ souhvězdí jako Cassiopea skrývá nejedno překvapení. A my bychom prohloupili, kdybychom k němu neobrátili své zraky a přístroje!

Zdroje:

https://www.hvezdnouoblohou.wz.cz/kasiopeja.php#ngc281(pacman)

https://www.universetoday.com/articles/messier-52

http://www.messier.seds.org/m/m052.html

http://www.messier.seds.org/more/m103_more.html

https://urbanastrophotography.com/the-heart-soul-nebulae-ic-1805-ic-1848/

Přednáška „Kosmologie v éře Webbova teleskopu“

9 Lis

27. listopadu 2026 od 19 hodin se bude ve Velkém sále o.p. DELTA konat tradiční astronomická přednáška pro veřejnost. Její název zní „Kosmologie v éře Webbova teleskopu“ a povede ji pan RNDr. Vladimír Wagner, CSc. z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR.

RNDr. Wagner zde působí na oddělení fyziky těžkých iontů. Zabývá se především studiem horké a husté jaderné hmoty, jaká vzniká např. při explozích supernov. Při svých výzkumech ji se svými kolegy připravuje uměle v laboratoři. Jeho dalším okruhem zájmu pak je produkování neutronů metodou rozbíjení atomů vysokoenergetickými protony – vzniklé neutrony by se totiž daly využít pro likvidaci jaderného odpadu.

4. díl: Perseus – čestný hrdina… bohatý na vesmírné objekty

6 Lis


Opět Vás zveme na výpravu napříč časem i nekonečnými vesmírnými dálkami. Vzhledem k ohromné rozlehlosti vesmíru se při každém pohledu vzhůru k obloze díváme zároveň do minulosti, což dává nový rozměr našemu vyprávění o mýtických antických hrdinech. Jeden z objektů nacházejících se v souhvězdí Persea je totiž od Země vzdálen zhruba 2 500 světelných let, dnes si tedy prohlížíme právě jeho podobu v době vrcholu starořecké civilizace…

Podle pověstí vládl před dávnými časy ve městě Argu král Akrisios, jemuž se donesla znepokojivá věštba od bohů. Měl jednoho dne zemřít rukou svého vnuka. Nechal proto svou dceru Danaé uvěznit v podzemní místnosti, jenže osudu se nakonec stejně vzpíral marně. Božský vládce Zeus, který si rád dopřával mimomanželské románky, totiž k Danaé pronikl v podobě zlatého deště a ona s ním otěhotněla. Narodil se jí syn, jemuž dala jméno Perseus. Král Akrisios nic nedbal na to, že jeho vnuk je božského původu, a nechal Danaé i Persea zavřít do dřevěné truhly a svrhnout do moře. Bůh Zeus se však o oba postaral dobře – na jeho příkaz donesl příznivý vítr truhlu s matkou i synem na ostrov Serifos, kde se jich ujal rybář Diktys, bratr místního krále. Danaé s Perseem se díky tomu dostali až do králova paláce, kde Perseus dospěl a král se nakonec pokusil Danaé svést. Danaé odolala, načež zhrzený král začal přemýšlet, jak by ji získal násilím. Veřejně prohlásil, že Perseus podle jeho názoru žádným polobohem není a měl by svou výjimečnost dokázat. Poslal jej pro hlavu démonické Medúzy a byl přesvědčen, že tak nad ním vynesl rozsudek smrti.

Perseus se vydal na cestu. Nejvyšší bůh Zeus nad svým synem držel ochrannou ruku i dál – na jeho příkaz dostal od dalších bohů vzácné dary. Šlo o dohladka vyleštěný bronzový štít od bohyně Athény a kouzelný meč od božského posla Herma (v Římě Merkura). Perseus se po dlouhém putování dostal do zpustošeného kraje, kde žily tři Graie – ošklivé stařeny, které měly dohromady pouze jedno oko a jeden zub a musely si je mezi sebou půjčovat. Obojí jim sebral a za navrácení žádal, aby mu prozradily, kde Medúza žije. Graie byly její příbuzné, takže Perseovi mohly poradit, aby se pro radu vydal k nymfám.

Na další cestě dostal od dobrých nymf okřídlené opánky, tedy druh sandálů, jakož i přilbu neviditelnosti a kouzelnou brašnu, do které se vešlo naprosto všechno. Díky opánkům Perseus přiletěl na ostrov, kde Medúza žila, a následující část příběhu známe dobře. Aby se při pohledu do jejích očí neproměnil v kámen, díval se pouze na její odraz v Athénině štítu, a tak se mu podařilo useknout Medúze hlavu a schovat si ji do své kouzelné brašny. Mimochodem, snad právě tady čerpala inspiraci stvořitelka Harryho Pottera J. K. Rowlingová pro svého Baziliška žijícího v Tajemné komnatě kouzelnické školy v Bradavicích…

Perseus se vydal na zpáteční let. Nad Saharou prosákla z brašny Medúzina krev a začala kapat do písku, přičemž se každá z kapek po dopadu proměnila v jedovatého hada – proto obyvatele Sahary dodnes trápí především zmije a kobry. Hlava démonické Medúzy se ale našemu hrdinovi především ještě několikrát hodila – s její pomocí proměnil v kámen také obra Atlanta, který tak v dnešním Maroku i v současné době drží nebeskou klenbu a nemusíme se bát, že by snad na nás nebe spadlo. Stejně naložil i s mořskou obludou chystající se pozřít princeznu Andromedu, jak již víme, a nakonec i s proradným královským nápadníkem své matky. To když mu Medúzinu hlavu ukázal, aby dosvědčil, že mu ji skutečně nese.

Nakonec se Perseus s matkou vrátil do Argu a vznesl nárok na trůn – jeho dědeček Akrisios totiž před ním ve strachu prchl. Králem se Perseus skutečně stal, Akrisios se po nějaké době odvážil vrátit a zdálo se, že věštba se nenaplní. Později se ale v Larisse konaly pohřební sportovní hry, na nichž Akrisia nešťastnou náhodou zasáhl do hlavy Perseem hozený disk…

Perseus na nebi

Vládce bohů Zeus prý vynesl Persea po jeho pozemské smrti na nebe. Pojďme toho tedy využít a důkladně si jej prohlédnout!


Toto souhvězdí najdeme, zjednodušeně řečeno, pod Cassiopeiou. Musíme se samozřejmě otočit tak, aby Cassiopeia skutečně připomínala písmeno W a ne například M, po splnění této jednoduché podmínky však situace vypadá následovně:

Nejjasnější hvězdou celého souhvězdí, kterou najdeme přesně v „kořeni vidlice“, je Mirfak. Jde o žlutobílého veleobra vzdáleného asi 600 světelných let od Země – z pohledu vesmíru tedy leží doslova za humny. Astronomové dnes vědí, že má teplotu asi 6 500 °C, což je hodnota o něco vyšší než u našeho Slunce (asi o 1 000 °C), ale oproti němu má Mirfak asi šedesátkrát větší průměr. Je tedy pravděpodobně dost hmotný na to, aby ve vzdálené budoucnosti vybuchl jako supernova.

Prohlédneme-li si Mirfak v dalekohledu (postačí i malý triedr), bezpečně si všimneme nejen jeho nažloutlé barvy, ale i dalších hvězd okolo něj. Promítá se totiž na pozadí mladé a řídké hvězdokupy označené Melotte 20 – a nejen to, pravděpodobně do ní sám patří a je ze všech jejích členů nejjasnější.

Pokud je však řeč o hvězdokupách, největším lákadlem z celého souhvězdí je slavná Dvojitá hvězdokupa v Perseu. Jedná se skutečně o dvojici hvězdokup ležících v těsném sousedství, jen několik stovek světelných let od sebe, a obě také vznikly přibližně ve stejnou dobu ze stejného mezihvězdného mračna plynu a prachu. Každá z nich má své označení v katalogu NGC, konkrétně 884 a 869, mezi astronomy jsou ale známější (po řadě) pod názvy Chi a h Persei. Máme-li dobré oči, můžeme je mimo město spatřit dokonce i bez dalekohledu, s pomocí přístroje ale bude pohled ještě působivější. Výraznější NGC 869 (h Persei) se bude jevit jako „kruhový terčík tvořený světelnými body“, zatímco u slabší NGC 884 uvidíme lépe středovou oblast a bude se nám jevit jako protáhlá nebo „užší“. A nakonec poslední zajímavost – právě takto obě hvězdokupy ve svém dalekohledu viděl i slavný Charles Messier. Paradoxně ho to vedlo k tomu, že je do svého katalogu vůbec nezahrnul. Jak víme, snažil se totiž vytvořit přehled „mlhavých obláčků“, které by bylo možné zaměnit s kometou, a Dvojitá hvězdokupa v Perseu byla velmi výrazná. Proto usoudil, že žádnou z těchto hvězdokup si s ní nikdo nesplete.

Vlevo NGC 869 (h Persei), vpravo NGC 884 (chi Persei). Uznání: Volker Wendel, Josef Popsel, Stefan Binnewies

Hvězdokupy v Perseovi opustíme, ale poctivé bude přiznat, že jsme se nezmínili o všech. Představili jsme si tři, ale na obzvlášť zapálené pozorovatele jich tu čeká dalších deset! A jednou z nich je právě i ta, jejíž světlo k Zemi putuje zhruba 2 500 let – je to NGC 1528, jejíž poloha je znázorněna na mapce pod článkem. Do časů starých Řeků se můžeme přenést už i s malým triedrem, pokud oceníme pohled na slabý mlhavý obláček…

Objektem, který Charles Messier tentokrát již neopomenul, je planetární mlhovina M 76 „Malá činka“. Poprvé ji spatřil jeho kolega Pierre Méchain (stalo se tak 5. září 1780) a o svém objevu napsal Messierovi dopis. Ten pak pozici objektu na obloze ověřil a pod výše zmíněným číslem jej zařadil do svého seznamu, přičemž tu jde o jeden z nejslabších. Leží na samotné hranici souhvězdí a s pomocí menšího amatérského přístroje ji spatříme spíše jen v náznaku, jako protáhlou mlhavou skvrnku. Ve středně velkém přístroji (o průměru mezi 10 a 20 centimetry) již můžeme vidět její bipolární strukturu, tj. objeví se nám jako útvar se dvěma laloky, ale my si nyní vychutnáme snímek od profesionálů. Takto zachytil M 76 Hubbleův kosmický teleskop v roce 2024. Je jednou z řady mlhovin, které se v souhvězdí Persea nacházejí.

M 76 „Malá činka“

A nakonec se zmiňme ještě o jedné galaxii – konkrétně to bude NGC 1023. Je to galaxie velikostí srovnatelná s naší Mléčnou dráhou, na rozdíl od ní jde ale o galaxii čočkovou a nikoli spirální. Obsahuje tak mnohem větší podíl nesmírně starých hvězd, než je tomu u nás. Leží u hranice s Andromedou a jako malou eliptickou mlhavou skvrnku ji spatříme již v malém dalekohledu. Se středně velkým přístrojem nám již neunikne jasnější středová oblast a slábnoucí, výrazně eliptické halo okolo ní.

Galaxie NGC 1023 (autor: Jeff Johnson)

Pro všechny pohleduchtivé zájemce o noční oblohu nakonec přikládáme přehlednou mapku, na níž všechny objekty vyjmenované v dnešním článku najdou. Pak už nic nebude bránit tomu, aby se zahleděli do vesmíru.

Zdroje:

https://www.hvezdnouoblohou.wz.cz/perseus.php#ngc1342

https://science.nasa.gov/mission/hubble/science/explore-the-night-sky/hubble-messier-catalog/messier-76/

https://www.theoi.com/Heros/Perseus.html

https://www.astronomy.com/science/ngc-1023/

https://www.antickysvet.cz/25958n-perseus

Listopad na obloze: padající hvězdy i nebeské konstelace

29 Říj

S pokračujícím podzimem na naší obloze rozhodně nebude nuda. Kromě známého meteorického roje se nám předvede hned několik zajímavých seskupení, do kterých se zapojí objekty Sluneční soustavy i vzdáleného vesmíru…

Přímka a trojúhelník

Na samém začátku měsíce se nám na obloze předvede krásná nebeská přímka. Z pohledu pozemského pozorovatele se do ní zdánlivě seřadí hvězdokupa M44 „Jesličky“ (na mapce označena rámečkem), Měsíc, Mars, Jupiter a nejjasnější hvězda souhvězdí Lva – Regulus. Ta je v celém souhvězdí tou „pravou spodní“. Pohled si vychutnáme od 2. do 4. listopadu, a to vždy časně ráno. Měsíc se bude postupně posouvat směrem k obzoru, ale na naší mapce situace odpovídá 2. listopadu v 5:45 a díváme se vysoko nad jihovýchodní obzor.


Měsíc sice, jak jsme řekli, bude vycházet začátkem listopadu stále později a v ranních hodinách jej tak najdeme stále níže nad jihovýchodním obzorem. Sotva však opustí přímku s Jesličkami, Marsem, Jupiterem a Regulem, přiblíží se k Venuši a hvězdě Spica v souhvězdí Panny a vytvoří s nimi naopak seskupení připomínající trojúhelník. Měsíc v té době už bude mít podobu úzkého srpku, pod tmavou oblohou si samozřejmě všimneme popelavého svitu. Hvězda Spica je na druhé mapce označena kruhovým terčíkem. Pohled na ní vyobrazený odpovídá 6. listopadu v 5:30 ráno. O den později se podoba trojúhelníku promění a Měsíc se k oběma dalším tělesům ještě více přiblíží.

Malá kometa a její velká kouzla

Jednou za 33 let proletí okolo Slunce drobná periodická kometa 55P/Tempel-Tuttle. Jak se její povrch zahřívá, sublimují z něj různé druhy ledu a uvolňují se drobné částečky prachu, plynu a kamenné drti, které těleso tvoří. Tak vzniká charakteristický ohon, přesněji řečeno ohony dva (jeden plynový, druhý prachový), pro které jsou komety tak slavné. Kromě toho ale dojde i k jiné události. Uvolněné úlomky se v souladu se zákony nebeské mechaniky postupně, během velmi dlouhé doby, rozprostřou po celém obvodu kometární oběžné dráhy. A pokud se stane, že Země na své cestě kolem Slunce protne oblast jejich výskytu, začnou tato drobná tělíska vstupovat do naší atmosféry a dojde k jejich ablaci doprovázené ionizací a excitací částic tvořících tělísko i vzduch okolo něj. Výsledkem je světelný záblesk, který je vyvolán deexcitací a rekombinací elektronů. Lidově říkáme, že prachová nebo kamenná částečka „shoří v atmosféře“ a že jsme na obloze zahlédli „padající hvězdu“ alias meteor.

V případě komety Tempel-Tuttle pak Země tímto pásem jejích pozůstatků prolétá zcela pravidelně, a to právě v listopadu. I letos se tak mezi 6. a 30. dnem tohoto měsíce můžeme těšit na meteorický roj jménem Leonidy. Název tyto padající hvězdy dostaly podle souhvězdí Lva, ze kterého zdánlivě vylétávají – je to ovšem dáno pouze naší pozemskou perspektivou. Každý z nás si jistě někdy všiml, že když sedíme v autě a jedeme svižným tempem po rovné silnici, zatímco okolo nás sněží, z našeho pohledu jako by sněhové vločky nalétávaly přímo na naše čelní sklo. Zdá se nám, že všechny mají svůj původ přímo ve směru, kterým jedeme. Velmi podobná je situace i u Leonid. Kometa Tempel-Tuttle přiletěla ke Slunci po určité dráze, Země se pohybuje po jiné, a jejich vzájemný sklon se zasloužil o to, že částicemi z kometárního ohonu prolétáme právě v listopadu a že na hvězdném pozadí je z našeho pohledu souhvězdí Lva. Země se tedy ocitá přesně v situaci „automobilu na silnici“, na jehož „čelní sklo“ nalétávají namísto sněhových vloček úlomky kometárního jádra. Říkáme, že ve Lvovi má tento meteorický roj svůj radiant.

Maxima Leonidy dosáhnou v noci ze 17. na 18. listopad. Tabulkově bychom měli vidět až 15 meteorů za hodinu, tento údaj je ovšem zamýšlen spíše jako orientační pomůcka za situace, kdy by radiant ležel přímo nad naší hlavou a obloha byla velmi tmavá. I kdyby však náš „úlovek“ byl ve skutečnosti o něco skromnější, nemusí nás to mrzet. Úlomky komety totiž vstupují do atmosféry velmi rychle (asi 71 km/s) a rozžhaví se na vysokou teplotu, meteory by tedy pod tmavou oblohou stranou od měst měly být vidět jako poměrně jasné a s trochou štěstí si u některých povšimneme i pozůstávajících ionizačních stop. Pomůže nám v tom Měsíc, který zapadá již okolo půlnoci – ráno bude tedy již schovaný bezpečně hluboko pod obzorem a nebude naše pozorování rušit.

Nepůjde navíc o jedinou zajímavost, která nás ve Lvovi čeká. 16. listopadu se v něm opět předvedou i Mars a Jupiter. Tentokrát spolu vytvoří těsnou konjunkci. Slabší Mars spatříme o malý kousek výše, jasnější Jupiter bude těsně pod ním. Na obrázku v úvodu článku vidíme, že obě planety se budou potulovat pod lví hlavou a také v blízkosti jeho levé přední tlapy. Pro majitele dalekohledu tak nastane vítaná příležitost prohlédnout si Mars i Jupiter v jednom zorném poli. A takový pohled se jen tak neomrzí.

Zdroje:

https://sciencemag.cz/pozoruhodne-a-vzacne-ukazy-na-obloze-v-roce-2026/

https://www.exotech.cz/vesmir/leonidy-2026-pozorovani-cesko

https://science.nasa.gov/solar-system/comets/55p-tempel-tuttle

https://www.amsmeteors.org/calendar

https://www.amsmeteors.org/meteor-showers/2020-meteor-shower-list

3. díl: Hvězdy stále padají

22 Říj


Pokud by se někomu zdálo, že podzimní obloha není tak zajímavá jako ta v jiných částech roku, opak je pravdou. Jistě, o letních prázdninách jsme se mohli všichni pohodlně dívat například na Perseidy – možná i proto je to asi ten nejznámější meteorický roj. Není ale zdaleka jediný. Při podrobnějším zájmu o „padající hvězdy“ bychom zjistili, že v létě můžeme každoročně sledovat kromě Perseid i pět dalších rojů a že na podzim je sklizeň ještě bohatší!

Autorem snímku, který jsme použili v úvodu, je renomovaný čínský astrofotograf Lu Shupei. Jsou na něm zachyceny Orionidy, jeden ze dvou nejvýraznějších podzimních rojů, a vznikl v roce 2017 v oblasti pole vyhaslých sopek Wulan Hada v čínské provincii Vnitřní Mongolsko.

Dlužno dodat, že některé meteorické roje jsou o poznání slabší než jiné. Proto se v tomto článku omezíme pouze na Orionidy a Leonidy, kterých si všimneme přeci jenom snadno, a ostatní ponecháme na individuálním zájmu našich čtenářů.

Orionidy – dědictví Halleyovy komety

Nejslavnější kometou ze všech je ta Halleyova. Jedná se o podlouhlé vesmírné těleso o rozměrech zhruba 15 × 8 × 8 km, které je tvořeno křehkou směsí prachu, kamenné drti a různých druhů ledu. Na rozdíl od mnoha jiných komet má štěstí v tom, že na své dráze nemůže spadnout do Slunce – je to však vykoupeno tím, že je odsouzena kolem něho dlouhé věky obíhat. Její orbita vede z končin blízkých Slunci a Zemi až do mrazivé říše za Neptunem, přičemž jedna taková „okružní jízda“ jí trvá 76 let. Na těchto cestách se jí navíc může přihodit ledacos – pokud její dráhu svou gravitací pozmění Jupiter nebo jiná obří planeta, může být například vymrštěna pryč ze Sluneční soustavy. Nebo, protože s každým dalším přiblížením ke Slunci se její povrch zahřívá a odpařuje, může se z ní postupně stát těleso podobné mnohem více asteroidu – bez ledové pokrývky, proto i bez jakékoli komy či ohonu. A v neposlední řadě může toto odpařování vést k tak silnému vnitřnímu pnutí, že se kometa celá rozpadne. Vědci odhadují, že s každým průletem okolo Slunce ztratí Halleyova kometa vrstvu ledu o síle asi jeden až tři metry.

Jestliže si uvědomíme, jak rušný život kometa ve skutečnosti vede, ani se nedivíme uvolňování ohromných množství prachu a drobných kamínků z jejího povrchu. Tyto maličké kousky se během velmi dlouhé doby rozprostírají po celém obvodu kometární oběžné dráhy, jak velí zákony nebeské mechaniky. A protože Halleyova kometa – jak jsme si řekli – navštěvuje pravidelně blízké okolí Slunce, pro nás tyto průlety znamenají jediné: Země se každý rok dostává do oblasti výskytu zmiňovaných úlomků z kometárního povrchu. Ty potom vstupují do naší atmosféry a zanikají v ní, což provází kratičký světelný záblesk známý pod romantickým názvem padající hvězda. Astronomové jsou sice v mnoha případech také v jádru romantici, přidržují se však přízemnějšího označení meteor (nebo, je-li „hořící“ kousek o něco větší a jasnější, bolid).

Halleyova kometa nám takto dala dokonce hned dva meteorické roje. Na jaře to jsou Eta Aquaridy a na podzim právě ten, který nás nyní zajímá – Orionidy.

Podívejme se znovu na snímek čínského fotografa. Uvidíme, odkud dostaly Orionidy svůj název: rozuzlením záhady je, že roviny oběžných drah Země a Halleyovy komety jsou vůči sobě určitým způsobem skloněné a kometa přiletěla z určitého konkrétního směru. Hledíme nyní právě vstříc přilétajícímu proudu částic a zdá se nám, jako by meteory vylétaly z konkrétního souhvězdí na pozadí. V našem případě je to právě Orion. Laskaví čtenáři také již určitě chápou, proč se o zimním souhvězdí Orion zmiňujeme už nyní. Pásem úlomků z Halleyovy komety totiž Země prolétá právě v těchto dnech.

Maximum roje nastává každoročně okolo 21. října. Intenzitou se jedná spíše o průměrně aktivní roj, všimnout si můžeme zhruba dvaceti létavic za hodinu. Zajímavé však je, že úlomky komety vstupují do naší atmosféry velmi vysokou rychlostí – asi 66 km/s. Pro srovnání: když se nedávno vraceli od Měsíce čtyři astronauti na palubě své kabiny Integrity před koncem mise Artemis II, kosmická loď prolétala atmosférou rychlostí zhruba 11 km/s. Pro pozorovatele je to dobrá zpráva. Znamená to totiž, že Orionidy jsou velmi jasné a zanechávají dokonce za sebou často světelné ionizační stopy patrné ještě několik sekund po průletu tělíska. Tyto působivé meteory jsou nejlépe pozorovatelné od půlnoci do svítání. Pokud ale nechceme tak dlouho čekat, stačí si protáhnout večerku jen zhruba do půlnoci. Orion ještě nebude (na podzimní poměry) nad obzorem nejvýše, ale vidět padající hvězdy máme šanci i tak. Právě takové situaci odpovídá přiložená mapka.

Leonidy – jasnější, rychlejší a… bouřlivější

Druhým meteorickým rojem, na který se podíváme, jsou Leonidy. Jak název napovídá, jejich radiant (místo, odkud zdánlivě vylétají) leží v souhvězdí Lva. Konkrétně bychom jej našli na jeho hlavě poblíž hvězdy Algieba. Mapka nám prozradí víc.

Zajímají-li čtenáře detaily, situace na mapce odpovídá 6. listopadu 2026 ve 3:25 ráno. Jak vidíme, o Lvovi skutečně nemůžeme říci, že by byl podzimním souhvězdím – vždyť nad ránem teprve zvolna vychází nad obzor, tedy nyní naopak leží spíše v blízkosti Slunce a na svou nejlepší viditelnost nejvýše nad obzorem bude muset počkat do jara. Do seriálu o podzimní obloze se opět nedostal ani tak samotný Lev, jako spíše meteorický roj opakující se každoročně mezi 6. a 30. listopadem.

Stejně jako u Orionid zde platí, že původcem těchto „padajících hvězd“ je kometa. Tentokrát se jedná o drobnou periodickou vlasatici 55P/Tempel-Tuttle, která byla objevena na přelomu let 1865 a 1866. Jako první ji uviděl německý astronom Wilhelm Tempel 19. prosince 1865, osmnáct dní nato si ji nezávisle na něm prohlédl také Američan Horace Tuttle. Kometa dnes nese jména obou. Na rozdíl od své slavnější sestry měří napříč pouze asi 3,5 kilometru, je tedy téměř pětkrát menší.

Ernst Wilhelm Leberecht Tempel
(1821-1889)
Horace Parnell Tuttle
(1837-1923)

To však na drobné úlomky z jejího povrchu nemá žádný vliv – naopak, ty vstupují do zemské atmosféry téměř čelně a ještě ostřejším tempem než Orionidy. Pohybují se rychlostmi až 71 km/s. I přes poměrně skromnou frekvenci meteorů v běžných letech (10-15 za hodinu) se tedy můžeme u Leonid těšit na namodralé světelné záblesky, které doprovodí stejně jako v případě Orionid zřetelné ionizační stopy a doufat lze i ve spatření jasných bolidů. Kromě toho má kometa Tempel-Tuttle v rukávu schovaný ještě poslední, nejvyšší trumf: každých 33 let, což je její oběžná doba, nám do blízkosti Země „dodá“ čerstvou dávku částic a ty potom v těchto letech vytvářejí tzv. meteorické bouře. Jedná se o situace, kdy do zemské atmosféry vstupuje velké množství kometárních úlomků najednou a v případě příznivých pozorovacích podmínek může pozorovatel spatřit až tisíce meteorů za jedinou hodinu. V letech 1833 nebo 1966 dokonce počet meteorů během hodiny přesáhl těžko uvěřitelných 100 000.

Vypůjčíme-li si repliku ze známé české filmové pohádky, kometa 55P/Tempel-Tuttle je vskutku „malá, ale šikovná“!

Zdroje:

https://science.nasa.gov/solar-system/comets/55p-tempel-tuttle

https://science.nasa.gov/solar-system/comets/1p-halley

https://progresy.physics.cz/wp-content/uploads/2020/10/OrionidsOrion_LuShupei_2017.jpg

https://www.amsmeteors.org/calendar

https://www.amsmeteors.org/meteor-showers/2020-meteor-shower-list

2. díl: Souhvězdí Andromedy – bájná princezna, která zvětšila vesmír

15 Říj


Souhvězdí Andromedy, a především pak slavná galaxie M 31 zdánlivě v něm ležící, se do dějin kosmologie zapsalo vskutku zlatým písmem. Navždy už zůstane spojeno s vyřešením největší záhady astronomie počátku 20. století. Připomeňme si tehdejší události a podívejme se na to, co dalšího můžeme v souhvězdí Andromedy spatřit.

Před dávnými lety vládli podle řeckých pověstí v Etiopii král Kéfeus a jeho manželka, královna Kassiopea. Měli spolu krásnou dceru, princeznu Andromedu. Hrdá matka se každému na potkání vychloubala, že Andromeda je nejkrásnější stvoření na světě, dokonce krásnější než mořské nymfy Nereidky. Vládce moří Poseidón byl královninou pýchou rozezlen, neboť se s Nereidkami přátelil, a tak se rozhodl Kassiopeu s Kéfeem potrestat. Vyslal do Etiopie mořskou příšeru, která začala zemi pustošit.

Čtenáři se jistě podivují, odkud mohli staří Řekové vědět o Etiopii a jak se tu mohla usadit mořská příšera, když jde o vnitrozemský stát. Vysvětleme tedy, že východoafrická země nazývaná dnes Etiopií nebyla tímtéž územím, které měli Řekové na mysli. Koneckonců, z dějepisu si pamatujeme, že Etiopie byla po většinu své historie známá jako Habeš. Odedávna ale probíhaly čilé styky mezi řeckými městskými státy a Egyptem – nejen obchodní (faraonové dali několikrát svolení k vybudování řeckých obchodních stanic v nilské deltě, za které požadovali pouze daně a cla), ale nejeden řecký žoldnéř dokonce působil přímo v egyptské armádě. Nebylo tedy divu, že se k Řekům dostaly zprávy o zemích na jih od Egypta, ze kterých se pak stal příběh o bájné Aithiopii. Mělo tu vycházet i zapadat slunce a lidé tu měli mít „ožehnuté“ čili opálené tváře, protože žili mnohem blíže k bohům. Předpokládat, že tato blíže neurčená země ležela u moře, pak nebylo nic těžkého – zvláště pro Řeky, kteří kolem sebe moře vídali dnes a denně. Navíc dnešní Etiopie ztratila přístup k moři až v roce 1993 po odtržení Eritreje.

Dejme tedy znovu prostor antickým bájím: zoufalý král Kéfeus se obrátil na věštírnu. Bohové mu ústy tamních věštkyň sdělili, že hněv mořské obludy usmíří jedině nejvyšší oběť – jeho krásná dcera Andromeda musí být tomuto netvorovi předhozena. Princezna proto byla na břehu moře přikována ke skále a čekala zde na svůj hrozivý konec, ale stal se zázrak: právě tou dobou se totiž těmito místy vracel hrdina Perseus, předek samotného Hérakla, který nedlouho předtím úspěšně usekl hlavu Medúze. Přikovanou Andromedu uviděl a rozhodl se jednat. Medúzinu uťatou hlavu nestvůře ukázal a proměnil ji tak v kámen. Poté Perseus princeznu osvobodil a ta se za něj provdala. Nakonec ještě dodejme, že právě okamžik Andromedina vysvobození je ztvárněn na obrázku výše – jedná se o dílo vlámského barokního mistra Petera Paula Rubense (1577 – 1640).


Všechny aktéry tohoto příběhu můžeme na obloze najít. Nechybí dokonce ani Poseidónova mořská obluda – v řečtině pro takové stvoření existoval výraz „kétos“, odtud název souhvězdí Cetus neboli Velryba

Andromeda na obloze

Nebude přehnané prohlásit, že krása nebeských objektů náležejících do souhvězdí Andromedy si v ničem nezadá s krásou bájné princezny. Vezměme si například tři hvězdy, kterých si můžeme snadno všimnout i pouhým okem a které tvoří Andromedinu „loďku“. Z minulého dílu seriálu je nám již známa hvězda Sirrah ležící na pomezí souhvězdí Andromedy a Pegase, která tvoří levý horní roh Pegasova čtverce. V dalekohledu si všimneme jejího modrého zbarvení. Nalevo od ní leží druhý nejjasnější Mirach, jenž má naopak oranžový nádech. A o kousek níže nás čeká (ovšem s pomocí malého dalekohledu) pohled nejhezčí – na dvojhvězdu Alamak, jejíž jedna složka je naoranžovělá a druhá namodralá. Kousek pod Alamakem pak na nás navíc čeká ještě překvapení v podobě otevřené hvězdokupy NGC 752.

Pak je tu planetární mlhovina NGC 7662 nazývaná Modrá sněhová koule. Najdeme ji, jestliže si v sousední Cassiopeji spojíme pravý i levý hrot pomyslného písmene W a ve směru od levého k pravému se posuneme ještě o kousek dál. Pohleďme na mapku, kde je označena žlutým čtverečkem.


Máme-li k ruce pouze triedr, uvidíme ji jen jako slabou hvězdičku. Ale jestliže můžeme použít zvětšení zhruba 80x (čehož snadno dosáhneme už s malým hvězdářským teleskopem pro děti a začátečníky), objeví se nám jako slabý kotouček, který bude mít při pozorném pohledu modrozelenou barvu. Jde přímo o jednu z nejjasnějších planetárních mlhovin severní oblohy, která se nachází zhruba 2 500 světelných let od Země. Takto ji v roce 2000 zachytil Hubbleův kosmický teleskop.

Henrietta Swan Leavittová: neprávem opomíjená vědkyně

Tato výjimečná žena přišla na svět v americkém Lancasteru ve státě Massachusetts, a to vskutku v symbolický den – 4. července 1868, tedy na svátek Dne nezávislosti. Byla nejstarší ze sedmi dětí protestantského duchovního George Roswella Leavitta a jeho ženy Henrietty Swan Kendrickové. V době jejího dětství se rodina několikrát přestěhovala, roku 1885 však našla domov v Clevelandu ve státě Ohio. Pro mladou dívku to bylo mimořádně příznivé prostředí. V nedalekém městě Oberlin totiž byla o pět desetiletí dříve založena vysoká škola Oberlin College, která si zakládala na tom, že jako první odmítla rasovou diskriminaci studentů a zavedla také koedukaci (tj. vzdělávání obou pohlaví společně). Henrietta zde studovala bakalářský studijní program a přestoupila na Harvard Annex, ženský protějšek slavné harvardské univerzity, která byla v té době stále ještě vyhrazena mužům. Navzdory tomu tu však již v 70. letech 19. století neformálně vyučovali mnozí harvardští profesoři. Pravda, vyučování zde bylo zaměřeno sice spíše humanitním směrem, zahrnovalo však přeci jenom i geometrii, fyziku a astronomii. Výsledkem Henriettiných studií byl v roce 1892 diplom, na němž bylo výslovně uvedeno, že je protějškem akademického titulu bakaláře umění.

Následovalo období zhruba deseti let, která byla pro Henriettu ve znamení rodinných povinností, cestování a zájmu o astronomii. Ostatně, právě to bude později typické pro celý její život: jejím osudem mělo být vědeckou práci vykonávat přerušovaně, s několikaletými přestávkami, během nichž buď plnila roli neprovdané dcery starající se o rodiče nebo se potýkala s vlastními zdravotními problémy. Následkem blíže neurčitelné nemoci provázené vysokými horečkami totiž začala na přelomu 19. a 20. století postupně ztrácet sluch. Kurz astronomie vyučovaný na Harvardu, do nějž se zapsala, proto nemohla dokončit. Vyučování přizpůsobené neslyšícím s využitím znakového jazyka bylo pochopitelně ještě časově daleko.

V roce 1895 začala Henrietta působit jako „počítačka“ na Harvard College Observatory. Tento podivný název profese znamenal jednoduše to, že měla na starosti rutinní výpočty a vyhodnocování negativů snímků oblohy, které se k ní dostávaly na exponovaných fotografických deskách. Henrietta se však nabízené šance chopila, dokonce jako dcera ze zajištěné rodiny nejprve souhlasila s prací zadarmo, a skromné začátky přetvořila ve svůj odrazový můstek. Prokázala takové kvality, že její nadřízení o ní začali mluvit jako o nadějné astronomce a roku 1902 jí nabídli stálé místo. Dostala možnost zapojit se do vědeckého projektu započatého tamním ředitelem Edwardem Pickeringem. Projekt měl za cíl změřit jasnost všech detekovatelných hvězd, které bude možné na tamních fotografických deskách najít. Už od 16. století ale také astronomové díky (zprvu náhodným) objevům věděli, že jasnost některých hvězd kolísá.

Na jaře roku 1904 si Henrietta prohlížela snímky Malého Magellanova mračna pořízené na odloučeném pracovišti harvardské observatoře v peruánské Arequipě. Její první geniální myšlenkou bylo, že jelikož jsou všechny tyto hvězdy součástí této struktury, může jejich vzdálenost od Země považovat přibližně za stejnou. Uviděla tu velký počet do té doby neznámých proměnných hvězd nazývaných cefeidy typických tím, že jejich jasnost kolísala plynule a asymetricky (název dostaly podle souhvězdí Cephea, našeho mýtického krále, kde byla spatřena první z nich). Zabývala se jimi dál a v roce 1908 napsala: „Stojí za povšimnutí, že jasnější proměnné hvězdy mají delší periodu.“ Dnes je tato skromná věta oficiálně označována jako zákon Leavittové.

Právě takto Henrietta narazila na klíč k určování vzdálenosti hvězd v cizích galaxiích. Jejího objevu se později chopil Dán Ejnar Hertzsprung a propojil jej s vlastními měřeními vzdáleností k několika cefeidám, kterou určil s využitím paralaxy. Díky tomuto doplnění jsme tak získali nástroj, s jehož pomocí můžeme cefeidy využít jako tzv. standardní svíčky pro měření kosmických vzdáleností.

Henrietta Swan Leavittová byla v roce 1921 jmenována vedoucí pracovnicí harvardského oddělení hvězdné fotometrie. Z profesního triumfu se však bohužel těšila jen krátce – 12. prosince téhož roku prohrála svůj boj s rakovinou žaludku. Bylo jí 53 let.

Andromeda a sebestředný astronom

Teprve o dva roky později, v roce 1923, přichází na scénu Američan Edwin Hubble (1889 – 1953).

Dnes jej celý svět zná jako objevitele rozpínání vesmíru. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že snad neměl bystré oči a nebyl dobrým pozorovatelem. Zároveň však na něj spolupracovníci až na výjimky vzpomínali jako na arogantního, povýšeného a snobského člověka se zálibou v sebepropagaci. Poté, co se v roce 1913 vrátil z tříletého studijního pobytu v Anglii, zvykl si stylizovat se do role anglického aristokrata kouřícího dýmku a popíjejícího čaj. Naučil se mluvit s afektovaným britským přízvukem, začal nosit tvídová saka a pumpky, namyšleně ostatním vyprávěl fiktivní historky o kariéře boxera i advokáta a chtěl, aby jej oslovovali vojenskou hodností „major Hubble“ přesto, že jeho jednotka roku 1918 do Francie dorazila až těsně před podepsáním příměří a do zákopových bojů se vůbec nedostala. Svůj veřejný obraz však překvapivě úspěšně živil i tím, že spolu se svou manželkou Grace pořádal ve svém domě velkolepé večírky pro slavné osobnosti – nechyběli na nich např. Walt Disney, Aldous Huxley, Charlie Chaplin nebo Igor Stravinskij.

Edwin Hubble

Jak jsme však řekli, jeho pozorovací talent nebylo možné popřít. Dostal nabídku pracovat na 100palcovém Hookerově teleskopu, tehdy největším na světě, který byl zamýšlen jako specializovaný přístroj pro sledování slabých mlhovin. Hubble se pustil do jejich systematického pozorování a brzy se předmětem jeho zájmu nevyhnutelně stala i nejvýraznější z nich – tzv. Velká mlhovina v Andromedě, jak byla tehdy nazývána. Najdeme ji kousek nad „stěžněm loďky“, která Andromedu tvoří. Na mapce níže ji označuje bílý čtvereček.

Protože měl k dispozici ohromný přístroj a navíc mohl samozřejmě využívat astrofotografii, brzy se před jeho očima tato „mlhovina“ rozpadla na jednotlivé světelné body – a pak se mu podařilo něco, za co si plným právem zaslouží obdiv: mezi nimi zaznamenal i cefeidu. Na základě zákonitostí popsaných výše pak dokázal spočítat její vzdálenost a zjistil, že M 31 je samostatnou galaxií ležící daleko za hranicemi Mléčné dráhy. Díky tomuto závěru se z Hubblea stala celosvětově známá celebrita – a světe, div se: tentokrát i on sám uznal, že bez práce Henrietty Leavittové by svého objevu nikdy nedosáhl. Podle doložených svědectví se opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že by si zasloužila Nobelovu cenu. Švédský matematik Gösta Mittag-Leffler ji na toto ocenění dokonce v roce 1924 skutečně plánoval navrhnout, než zjistil, že již tři roky nežije.

Historie je plná zajímavých lidských příběhů. Vznikají tím, že jedni musejí na cestě životem překonávat velké překážky a prokázat odvahu, aby po sobě zanechali stopu navzdory nepřízni osudu. Druhým se naopak zdánlivě daří všechno zvládat lehce a štěstí jim jakoby samo padá do klína – dokud se například nedozvíme, že tentýž Edwin Hubble měl dětství poznamenané vztahem se svým přísným, autoritativním otcem, který jej ke studiu práv donutil. Hubble měl celý život pocit, že promarnil nejlepší studentská léta a že s astronomií býval mohl začít mnohem dříve. Nosil pak v sobě strach, že když se jí konečně po otcově smrti mohl začít věnovat, vědecká komunita jej mezi sebe nepřijme. Vybudoval si proto jakousi „obrannou zeď“, když svou nejistotu a obavy maskoval zmíněným afektovaným a nepřátelským vystupováním. Není proto snadné jakéhokoli člověka posuzovat – ale v nekonečném vesmíru jsou i takové záležitosti zcela malicherné.

M 31: Galaxie v Andromedě (autor: Robert Gendler)

Zdroje:

https://www.theoi.com/articles/andromeda-greek-mythology

https://www.theoi.com/Heros/Perseus.html

https://science.nasa.gov/mission/hubble/science/explore-the-night-sky/hubble-caldwell-catalog/caldwell-22/

https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/henrietta-swan-leavitt

https://womensinnovations.org/women-innovator/henrietta-swan-leavitt/

https://www.britannica.com/biography/Henrietta-Swan-Leavitt

https://science.nasa.gov/people/edwin-hubble/

https://www.astro.cz/apod/ap181217.html

1. díl: Souhvězdí Pegase – vzhůru od trojúhelníku ke čtverci!

8 Říj


Podzimní obloha představuje jakýsi zajímavý předěl mezi odcházející letní a tou nastupující zimní. Zatímco ještě poměrně dlouho po skončení léta můžeme pozorovat letní souhvězdí, která se noc za nocí postupně sklánějí stále více k západu, na scénu se pomalu „klube“ například slavný Orion, jehož máme všichni spojeného se zimními měsíci. Pro základní orientaci na podzimní obloze si představme mnemotechnickou pomůcku, která tvoří titulek našeho prvního dílu…

Čtenáři, kteří pravidelně sledovali náš seriál o letní obloze, si zajisté vzpomenou na mnohokrát opakované sousloví „letní trojúhelník“. Jednalo se o název asterismu, tedy jakéhosi snadno zapamatovatelného obrazce na obloze, ale přitom nikoli souhvězdí, který stojí v letních měsících vysoko na nebeské klenbě a astronomové jej používají jako orientační pomůcku. Dobrou zprávou je, že i na podzim se můžeme na obloze orientovat podle asterismu připomínajícího geometrický tvar – tentokrát čtverec. Říkáme mu Pegasův podle souhvězdí Pegase, jehož je součástí.

Jak všichni víme, podle mýtů se jedná o postavu okřídleného koně. Ve starých řeckých bájích měl tento tvor skutečně kuriózní původ – jmenoval se Pégasos a narodil se z krátkého milostného románku démonické Medúzy (která měla schopnost proměnit v kámen každého, kdo na ni pohlédl, a místo vlasů měla klubko zmijí) a boha moří Poseidóna. Poseidón přicházel s Medúzou obcovat buď v podobě koně nebo ptáka a jeho syn Pégasos (spolu se svým bratrem, obrem Chrýsáórem) opustil Medúzino tělo poté, co jí hrdina Perseus s pomocí bohů uťal hlavu. Je nám zřejmé, že oproti letním souhvězdím a jejich mýtům se na podzim začneme seznamovat s dalšími antickými hrdiny a postavami, ale že i ty mezi sebou budou mít nejrůznější souvislosti a vztahy. Naši předkové si totiž byli proměn noční oblohy velmi dobře vědomi a chtěli se v ní vyznat neustále. Je hezké, že i my dnes můžeme udělat přesně totéž.

Víčko keramické pyxidy, dámské nádobky na líčidla a osobní předměty, pocházející ze 6. století př. n. l. Výjevy zobrazují zrození Pégasa a Chrýsáóra (postava Medúzy má v horní části hlavu ještě stále na těle, vlevo dole je však již bez hlavy)

Kde je Pegas?

Dokážeme se již na obloze orientovat natolik, abychom našli asterismus Velkého vozu a podívali se na jeho oj. Otočíme hlavou směrem k zadním kolům, u kterých se ovšem nezastavíme a pokračujeme dál. Brzy narazíme na souhvězdí Cassiopey ve tvaru písmene W.


Pod souhvězdím Cassiopey se nacházejí dvě souhvězdí, na která se blíže podíváme v pozdějších dílech tohoto seriálu. Vlevo je to Perseus – ano, právě ten hrdina Perseus, který podle starodávných pověstí setnul hlavu Pegasově matce Medúze. Na obloze nám toto souhvězdí připomíná „kácející se tyč podepřenou druhou tyčí“. Vpravo pod Cassiopeou pak vidíme souhvězdí Andromedy (mimo jiné domov slavné Galaxie v Andromedě), které má zase podobu jakési loďky se stěžněm uprostřed:

Na tomto místě musíme čtenáře upozornit na pozoruhodný historický paradox. Mnozí jistě vědí, že po první světové válce provedl belgický astronom Eugène Delporte se souhlasem Mezinárodní astronomické unie rozparcelování oblohy na jakési „regiony“ odpovídající co nejvěrněji dávným souhvězdím. Cílem astronomů tehdy bylo usnadnit vědcům orientaci na nebi v době, kdy již pro ně nebylo problémem vyměňovat si informace a nápady doslova přes půl světa. Proto byly stanoveny jednotné hranice souhvězdí – nově však již nešlo o pouhé obrazce vzniklé myšleným spojováním hvězd, ale i o jejich blízké okolí, takže dnes na rozdíl od minulých dob slovo „souhvězdí“ chápeme skutečně spíše jako úsek plochy nebeské klenby.

Eugène Delporte samozřejmě coby zkušený astronom věděl velmi dobře o blízkém sousedství dávných souhvězdí Pegase a Andromedy. Věděl i o tom, že hvězda Alpheratz ležící na jejich pomezí byla v průběhu dějin různými autory řazena tu do Andromedy, tu do Pegase. Nakonec rozhodl, že praktičtější bude její zařazení do „okresu“ Andromedy, protože tak se o této hvězdě mluvilo v minulosti přece jenom častěji a hvězda Alpheratz pak bude z celého souhvězdí nejjasnější.

Nám pak tato malá historická odbočka poslouží hlavně k tomu, abychom se konečně spolehlivě naučili najít Pegasův čtverec. Pokud totiž dokážeme nalézt souhvězdí Cassiopey a vpravo pod ní „loďku“ Andromedu, stane se pro nás její nejjasnější hvězda kýženým levým horním rohem tohoto čtverce – a budeme moci mít radost, že už se teď na noční obloze určitě orientujeme mnohem lépe než většina ostatních.


Objekty v souhvězdí Pegase


Umíme-li si najít levý horní roh Pegasova čtverce, nebude pro nás žádným problémem posunout se k tomu pravému hornímu. A jen kousek nad ním, jak naznačuje černý čtvereček na mapce výše, najdeme pozoruhodnou skupinu pěti galaxií zvanou Stephanův kvintet. Jmenují se tak podle francouzského astronoma 19. století Édouarda Stephana, jenž je v roce 1877 poprvé spatřil.

Édouard Stephan

Galaktický shluk nese označení HCG 92 (je totiž zanesen v katalogu Hickson Compact Group vytvořeném roku 1982 a zaměřeném právě na kompaktní a těsné skupiny galaxií). Jedná se vlastně o čtyři galaxie svázané vzájemně přitažlivými silami a o pátou, která leží k Zemi mnohem blíže a se svými „sestrami“ nemá společného zhola nic, snad jen kromě toho, že při pohledu ze Země se nám zdá být součástí celé skupiny. Ve zmíněných čtyřech galaxiích pak jejich vzájemné gravitační ovlivňování způsobuje změny jejich tvarů a spouští tvorbu nových hvězd.

Stephanův kvintet na snímku z observatoře Kitt Peak, 2014

Není to ale jediná zajímavost, kterou má náš okřídlený kůň schovanou v rukávu. Na další mapce tentokrát černý čtvereček označuje M15. Kulovou hvězdokupu starou přes 12 miliard let, tedy jednu z vůbec nejstarších v Mléčné dráze. Objevil ji Jean-Dominique Maraldi v roce 1746. Je zajímavá například tím, že se jedná o hvězdokupu s jednou z nejkratších vzájemných vzdáleností mezi hvězdami, tedy o hvězdokupu vměstnanou do velmi malého prostoru a nesmírně hustou. Kdybychom se postavili na planetu obíhající jednu ze zdejších hvězd, prakticky by pro nás přestala existovat noc – na její obloze bychom totiž viděli stovky hvězd, které by byly tak jasné, že by předměty vrhaly i v noci na zem zřetelné stíny. Noční obloha nad námi by se navíc velmi rychle proměňovala: vzhledem k extrémní vzájemné blízkosti jednotlivých hvězd by se jejich vzájemná pozice stačila znatelně změnit už v řádu desetiletí, ne tisíciletí jako na Zemi. Astronomové se také domnívají, že uvnitř této hvězdokupy se nachází středně hmotná černá díra, takže bychom na tamní obloze mohli spatřit světelný kužel vytvářený rozžhavenou hmotou, která by do této černé díry padala.

A nakonec je tu ještě hvězda 51 Pegasi. Právě u ní byla v roce 1995 objevena první exoplaneta obíhající hvězdu hlavní posloupnosti (tři roky předtím jsme objevili vůbec první planetu obíhající jiné těleso než Slunce, to ale obíhá kolem pulsaru).

Objev učinili švýcarští astronomové Michel Mayor a Didier Queloz na observatoři v Haute-Provence ve Francii. Oba vědci tehdy věděli, že před nimi už byl podobný průlom avizován téměř desetkrát a vždy se ukázalo, že jde o planý poplach; proto byli velmi opatrní a své výsledky se rozhodli nezveřejňovat, dokud si nebudou naprosto jistí správností svých pozorování. Zároveň ale nechtěli, aby se někdo jiný zaměřil na stejnou oblast oblohy a s objevem je těsně před cílem předběhl.

„Dělali jsme si z toho legraci,“ vzpomíná prof. Mayor. „Můj syn, kterému tehdy bylo sedmnáct, říkal, že zná číslo té hvězdy – protože byl v té době v observatoři s námi. Byl už dost chytrý na to, aby si všiml, že měříme stále stejnou hvězdu! Pamatuji si, jak jsme s Didierem diskutovali o tom, jestli ho nemáme zabít, aby nic neprozradil,“ směje se.

Exoplaneta 51 Pegasi b (malířova představa)

Podzimní obloha nás opět přímo vybízí k tomu, abychom ji začali společně objevovat. Máte-li chuť, připojte se k tomuto objevování a zvedněte oči vzhůru!

Zdroje:

https://science.nasa.gov/mission/hubble/science/explore-the-night-sky/hubble-messier-catalog/messier-15/

https://noirlab.edu/public/images/noao-stephblock2

https://cs.wikipedia.org/wiki/51_Pegasi_b

https://www.hvezdnouoblohou.wz.cz/pegas.php

https://www.theoi.com/Ther/HipposPegasos.html

Vyprávění profesora Mayora o okolnostech objevu exoplanety 51 Pegasi b bylo převzato z 8. dílu dokumentárního seriálu BBC „Planety“ z roku 1999 (režie: David McNab)

Obloha v říjnu: Saturn v opozici, Mars v Jesličkách, hvězdný prach v Orionu

22 Zář


„Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička, v té mističce vodička…“ Titulek dnešního článku nám téměř připomíná známou dětskou říkanku. Říjnová hvězdná obloha však bude skutečně vypadat velmi podobně. Pojďme ji společně prozkoumat!

Nejprve budeme věnovat pozornost čtvrtému dni nového měsíce. Právě 4. října ve 14 hodin se planeta Saturn ocitne v opozici se Sluncem. Naši čtenáři už jistě vědí, co termín opozice v astronomii znamená (jde o situaci, kdy se Země a některá další planeta ocitnou na stejné straně Slunce, takže při pohledu ze Země pak je tato planeta vidět po celou noc a vychází na východě právě tehdy, když Slunce zapadá). Když si však tuto situaci rozebereme ještě podrobněji, zjistíme i další zajímavé věci. Například si musíme připomenout, že jednotlivé planety obíhají okolo Slunce různými rychlostmi. Země, která leží ke Slunci blíž než Saturn, tak slavného „krále prstenců“ díky své vyšší obvodové rychlosti (kterou mít musí, aby vyrovnala silnější gravitaci Slunce a nespadla do něj) pravidelně dostihuje a pak předbíhá. Mimochodem, právě to pak při pohledu ze Země způsobuje ono známé „toulání“ planet po obloze. A 4. října ve dvě hodiny odpoledne naše planeta Saturn dostihne, resp. pro pozemského pozorovatele bude Slunce se Saturnem svírat přesně úhel 180°.

O týden později, mezi 10. a 12. říjnem, nás pak zaujme pohled nad jihovýchodní obzor. V souhvězdí Raka si můžeme najít hvězdokupu M 44 zvanou Jesličky nebo také Včelí úl (například metodou „skákání po hvězdách“, tedy začít u souhvězdí, které poznáme, a od něj se přesouvat dál). Pod tmavou oblohou daleko od světel měst je viditelná i pouhým okem, už s malým triedrem můžeme ocenit zdánlivou velikost její nejjasnější oblasti 1,5° – tedy trojnásobek Měsíce v úplňku – a rozeznat jednotlivé světelné body. Vzájemné přátelské „předjíždění“ planet obíhajících okolo Slunce sehraje svou zajímavou roli i tentokrát, protože Mars se tak zdánlivě ocitne právě obklopen hvězdami z Jesliček. Ano, budeme si muset počkat do brzkých ranních hodin nebo si hodně přivstat, protože předtím bude hvězdokupa schovaná pod obzorem, ale litovat určitě nebudeme. Podívejme se na mapku, která odpovídá situaci dne 11.10.2026 ve 4:30 ráno:

A konečně 21. října se nám o krásné přírodní divadlo postarají drobounké úlomky z ohonu nejslavnější komety ze všech: Halleyovy. Při svých pravidelných návštěvách končin blízko Slunce, které se opakují každých 76 let, chrlí do vesmíru obrovské množství prachových částic a plynu ze svého odpařujícího se jádra. Tyto maličké částečky se během velmi dlouhé doby rozprostírají v podstatě rovnoměrně po celé křivce její dráhy a jednou za rok se stane, že Země vletí do míst jejich výskytu. Proto se pak snadno stává, že některé z těchto drobných úlomků vstoupí do zemské atmosféry a shoří v ní. Lidé začali říkat, že „padají hvězdy“, dnes se můžeme přidržet spíše vědečtějšího označení meteor. A jelikož se to pochopitelně při takto zvýšeném množství částic může přihodit opakovaně, používáme termín meteorický roj.

Jistě nás nepřekvapí, že do blízkosti Slunce se příležitostně dostávají různé komety. Záleží na jejich konkrétním směru a rychlosti, jak přesně jejich dráha vypadá, a od toho se také odvíjí to, do kterého souhvězdí se nám pozemšťanům promítají úlomky z jejich ohonů. Letos v říjnu, tak jako každý rok, budou z našeho pohledu meteory přilétat ze souhvězdí Orionu, takže roj dostal jméno Orionidy. Nepatří k těm s úplně nejvyšší frekvencí, zahlédnout můžeme cca od pěti do deseti meteorů za hodinu, některé z nich však mohou být velmi jasné (tzv. bolidy), když se do zemského ovzduší dostane větší kousek kamene. A zatímco jiné roje mají své jasně vymezené maximum, v pozůstatcích ohonu Halleyovy komety se Země nějakou dobu zdrží. Orionidy totiž budeme moci sledovat až cca do 7. listopadu.

Zdroje:

https://rocenka.observatory.cz/2026/kalendar_ukazu-rijen.html

https://progresy.physics.cz/2025/11/23/ukazy-2026/#sat

https://assets.science.nasa.gov/dynamicimage/assets/science/psd/photojournal/pia/pia05/pia05389/jpeg/PIA05389.jpg

23. září nastává podzimní rovnodennost. A také výročí objevení Neptunu

18 Zář


Ve středu 23. září se rozloučíme s létem. Stane se tak pět minut po druhé hodině ranní středoevropského letního času (SELČ). V tento okamžik se totiž Slunce zdánlivě ocitne v tzv. podzimním bodě, což je jeden ze dvou myšlených průsečíků ekliptiky a nebeského rovníku. Zároveň se k tomuto datu váže i objevení planety Neptun v roce 1846. Vzdálený ledový obr se však v teleskopech nic netušících astronomů objevoval už mnohem dříve…

Země i všechny ostatní planety Sluneční soustavy obíhají okolo Slunce zhruba ve stejné rovině. Astronomové jí říkají ekliptika (ze starořeckého ekleiptikos kyklos, tedy „dráha zatmění“). Není nikterak překvapivé, že při pohledu ze Země se pak tato rovina jeví jako linie na obloze, kolem které se zdržují všechny planety a na níž se během roku vystřídají na pozadí za Sluncem zvířetníková souhvězdí (v případě zájmu se čtenáři mohou vrátit k tomuto článku a dočíst se o celé problematice podrobněji).

Druhým pojmem, který budeme pro dnešní článek potřebovat, je tzv. nebeský rovník. A abychom přesně pochopili, oč se jedná, přizvali jsme si tentokrát na pomoc průvodce. Bude jím sympatický kreslený chlapík, neohrožený polárník jménem Franta.

Jak všichni víme, pomyslná zemská osa míří do blízkého okolí Polárky. Tuto hvězdu najdeme velmi snadno, jestliže se podíváme na asterismus Velkého vozu a linii jeho „zadních kol“ si zhruba šestkrát prodloužíme směrem nahoru. A protože Franta se právě nachází na severním pólu, Polárku tu zákonitě uvidí přímo v nadhlavníku:


Pak si Franta vzpomene na zajímavou věc, které si nedávno všiml během letní dovolené v oblasti rovníku. Uvědomí si, že zatímco na severní točně vidí Polárku přímo nad hlavou, na rovníku byla naopak téměř na úrovni obzoru – a že v nadhlavníku tu měl myšlenou čáru nazývanou nebeský rovník. Tedy vlastně kružnici na obloze, která by v nekonečnu obkružovala celý svět přesně nad linií rovníku nakresleného třeba na zemi (stejně jako u památníku Mitad del Mundo v Ekvádoru).

Památník Mitad del Mundo se znázorněnou linií rovníku

Proto je Frantovi najednou jasné, že na pólu je na úrovni obzoru naopak rovník. Když se tu dostatečně vynadívá na věčný sníh a led, vydá se Franta z točny zpět „domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny“ (znalci her Divadla Járy Cimrmana zajisté vědí, o čem je řeč). Aby se sem dostal, musí se posunout na 50. stupeň severní šířky – neboli popojít o 40 stupňů jižněji. Během přesunu bude pochopitelně jeho tělo svírat kolmici se zemí, po které půjde, takže se stane zajímavá věc: po ujití celé cesty se najednou i Frantův pohled vodorovně před sebe oproti pohledu na pólu skloní. Pro názornost se podívejme na obrázek níže:

Pro lepší názornost jsme se rozhodli šikmou linku nadepsat „Frantův obzor“, přestože výstižnější by snad bylo „směr Frantova pohledu“. Aby byla zmíněná čára opravdu Frantovým obzorem, musela by pochopitelně mít společný bod s černou kružnicí tam, kde má Franta naznačeny nohy. Pokud si však uvědomíme, jak nesmírně malý je dospělý člověk oproti celé naší planetě, můžeme výškový rozdíl necelých dvou metrů úplně klidně zanedbat.

Důležitý je pro nás čtyřicetistupňový úhel označený černou šipkou. Na něm je totiž názorně vidět, proč je v České republice nebeský rovník myšlenou čárou na obloze, kterou si můžeme představit 40 ° nad obzorem, a to nad tím jižním. Celá záhada je vysvětlitelná jednoduše tím, že zatímco rovník (i ten nebeský) zůstává stále tam, kde byl, člověk dívající se přímo před sebe v České republice se oproti člověku na pólu vlastně dívá o něco víc „do země“ a linie nebeského rovníku by se objevila naopak nad jeho hlavou.

Stejně jako na jaře nyní již brzy nastane okamžik, kdy Slunce bude svítit prakticky kolmo na zemský rovník (považujeme-li zemskou osu v měřítku lidského života za nehybnou). Země se totiž na své cestě okolo Slunce právě nachází v takovém místě, kde ke Slunci nepřiklání severní ani jižní polokouli více. Na Zemi proto zažijeme chvíli, kdy Slunce doputuje právě do průsečíku ekliptiky s nebeským rovníkem (říkáme, že Slunce projde tzv. podzimním bodem). Zopakujme, že se tak stane 23. září ve 2:05 SELČ.

Vypočítaná planeta

Zajímavou shodou náhod je právě toto datum spojeno i s významnou historickou událostí. Již od konce 18. století víme o planetě Uran, kterou objevil Angličan německého původu William Herschel. Když však astronomové začali jeho pohyb po obloze podrobněji studovat, všimli si podivného chování této planety – nenacházela se téměř nikdy přesně v místě, kde ji pozorovatelé očekávali na základě zákonů nebeské mechaniky. Když v roce 1821 publikoval francouzský astronom Alexis Bouvard (1767 – 1843) své tabulky popisující pohyb tří tehdy známých obřích planet, bylo zřejmé, že Uran se chová výrazně jinak. Bouvard proto vyslovil domněnku, že kdesi za Uranem se musí nacházet ještě jedna obří planeta, která Uran svou gravitací ovlivňuje.

Na základě této hypotézy pak Francouz Urbain Le Verrier (1811 – 1877) a Angličan John Couch Adams (1819 – 1892) nezávisle na sobě vypracovali výpočty polohy této neznámé planety. Je vždy zajímavé nezůstat u jmen a nahlédnout za závoj drobných kapitol lidských osudů, o kterých historie mlčí – a tak zjistíme, že Adams byl v té době čerstvě dostudovaný a také velmi nesmělý a neprůbojný mladík. První výsledky svých výpočtů zaslal v roce 1845 staršímu kolegovi Jamesi Challisovi, ten se jimi však nezabýval. Adams se proto obrátil na ředitele greenwichské hvězdárny George Airyho, jenže v dopise neupřesnil, čeho se zaslané výpočty týkají. Airy mladíkovi odepsal a žádal ho, aby mu vysvětlil jejich účel – jenže Adamse kontakt s druhými lidmi stál poměrně dost přemáhání, takže usoudil, že namísto konzultace se zkušenějším odborníkem si raději poradí sám. Airymu již neodpověděl.

Urbain Le Verrier
John Couch Adams

Mezitím, jak již víme, Urbain Le Verrier na druhé straně kanálu La Manche pracoval na svých vlastních výpočtech. Podobně jako mladý Adams (a koneckonců podobně jako každý, kdo si chce ověřit správnost směřování své práce) poslal i Le Verrier své propočty kolegům, respektive členům Francouzské akademie věd. A zde nastává v celém příběhu ten nejzajímavější zvrat: kromě toho totiž Le Verrier oslovil i dalšího odborníka – a tím nebyl nikdo jiný než George Airy z Greenwiche! Britského astronoma samozřejmě dopis ohromil, okamžitě si vzpomněl na výpočty zakřiknutého mladíka zaslané bez vysvětlení. Spojil se s Jamesem Challisem, ale sám se kupodivu v Greenwichi nepustil do hledání nové planety na obloze. Řekl si, že bude natolik slabá a vzdálená a její „toulání“ oblohou typické pro planety bude tak nevýrazné, že planetu nikdy nikdo nespatří. O něco více nadšení projevil Challis, ale při pozorování narazil přesně na ty obtíže, které Airyho odradily. Začal sice provádět pozorování a jako výchozí bod zvolil zakreslování poloh hvězd v dané oblasti oblohy, jenže mu přitom ušlo, že jedna z těchto hvězd svou polohu stačila změnit. Kdyby si to byl uvědomil, mohl se stát objevitelem Neptunu (později vyšlo najevo, že jej nevědomky pozoroval hned čtyřikrát).

Le Verriera vlažné reakce francouzských i britských kolegů vůbec netěšily. Rozhodl se tedy oslovit Johanna Gottfrieda Galleho (1812 – 1910) z Německa. Byla to od něj dílem také oplátka za laskavost, kterou mu Galle o něco dříve prokázal, když mu poslal k posouzení vlastní disertační práci i s věnováním. Galle byl potěšen, že se na něj nyní Le Verrier obrací s žádostí o pomoc, a ihned se pustil do pozorování. Měl k dispozici také nejnovější hvězdnou mapu, a tak se mu velmi brzy podařilo najít světelný bod, který v ní nebyl zanesen. Ani ne jeden stupeň od předpovězené polohy Neptunu. Následující noc si pak jeho polohu ověřil – a zjistil, že se změnila. Neptun byl objeven.

Johann Gottfried Galle

Stal se první planetou, o které se lidé dozvěděli jiným způsobem než jejím přímým spatřením okem nebo v dalekohledu. Důvody jsme naznačili výše – kvůli obrovské vzdálenosti od Slunce (průměrně asi 4,5 miliardy kilometrů) je na obloze velmi slabý a také jeho zdánlivý pohyb po obloze je velmi nevýrazný. Je tedy velmi snadné se domnívat, že svou polohu vůči hvězdnému pozadí nemění a kolem Slunce neobíhá, a zaměnit jej tak za jednu z hvězd (pokud už tedy máme k dispozici dalekohled a dávku štěstí, abychom jej vůbec spatřili). Koneckonců, právě to se stalo zmiňovanému Jamesi Challisovi, ale několik století před ním dokonce i samotnému Galileovi. Ano, skutečně – v Galileových poznámkách najdeme zmínku o tom, že Neptun pozoroval, ale považoval jej pouze za hvězdu úhlově blízko k Jupiteru, o který mu té noci šlo především. Podobně blízko měl k objevu Neptunu i Francouz Jerôme Lalande v 18. století.

Tajemný svět na okraji Sluneční soustavy nám však svou existenci odhalil až v den podzimní rovnodennosti roku 1846, tedy právě před kulatými 180 lety.

Zdroje:

https://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/neptun-ma-narozeniny.html

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1239/le-verrier

https://www.etymonline.com/word/ecliptic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mitad_del_Mundo

https://astronomia.zcu.cz/planety/neptun/2384-historie

https://www.thevintagenews.com/2016/11/28/jerome-lalande-had-calculated-the-return-of-halleys-comet-observed-neptune-in-1795

9. díl: NGC 6543 „Kočičí oko“ – planetární mlhovina, která nám dala astrofyziku

7 Zář


Závěrečný díl seriálu o letní obloze se bude věnovat velmi zajímavé planetární mlhovině. Říkáme jí „Kočičí oko“ a nachází se v souhvězdí Draka. Přestože Drak není vysloveně letním souhvězdím, nejlepší podmínky pro jeho pozorování nastávají právě v létě. V 19. století se Kočičí oko stalo předmětem zájmu anglického astronoma, který na něj aplikoval tehdy mladou vědeckou metodu zvanou spektroskopie…

Patrně neexistuje člověk, který by nebyl okouzlen pohledem na duhu.

Úplně stejně to platilo i pro naše předky. V dávných kulturách se s tímto úkazem pojila celá řada legend a příběhů – například původní obyvatelé Austrálie, kterým říkáme Aboriginové nebo Austrálci, v ní viděli přímo božského stvořitele světa a všech bytostí. Starogermánské kmeny na severu Evropy měly svůj duhový most Bifröst spojující Ásgard (svět bohů) s Midgardem (světem lidí). Antičtí Řekové si duhu zosobňovali jako bohyni Iris a věřili, že na ní rychlostí větru létá a přináší od bohů zprávy plné míru a štěstí. Nám nejbližší staří Slované naopak měli z duhy respekt – kdo by toužil po tom, aby se jí snad dotkl a ona jej odnesla na nebe? Ještě by se z něj mohl stát „planetnik“, napůl démonická bytost poddaná vládci hromů Perunovi! Mnohem sympatičtější by zřejmě každému bylo uvidět duhu v Irsku. Tam bychom se totiž mohli pokusit dojít na její konec a najít hrnec zlaťáků, který tu schoval skřítek leprikón.

Středověký perský matematik a fyzik Ibn Sahl (asi 940 – 1000) působil v Bagdádu jako dvorní učenec vládnoucí dynastie Bújovců. Za svého života se věnoval sklíčkům a zrcadlům různých tvarů, protože měl v úmyslu zdokonalit tzv. zápalná skla. Dnes jim samozřejmě říkáme spojné čočky a víme, že se dají použít k soustředění slunečních paprsků do jednoho bodu a rozdělání ohně. Odedávna toho hojně využívají kněží (vzpomeňme si na sluncem zapalovaný olympijský oheň), alchymisté, lékaři, námořníci a mnozí další. V Ibn Sahlově době však ještě „zápalným sklům“ něco k dokonalosti chybělo: lidé neznali žádný jiný druh zakřivení než kulové, které má ale nectnost nazývanou dnes kulová (sférická) aberace. Jedná se o to, že paprsky procházející blíže k okraji čočky se lámou více (pod ostřejším úhlem) než paprsky blíže ke středu, takže ať se snažíme sebevíc, nepodaří se nám soustředit je do jediného bodu zcela přesně. Dosáhneme vždy pouze soustředění do malého kruhového terčíku, což pak účinnost takového „zápalného skla“ snižuje. (Kdybychom si v moderní době koupili laciný fotoaparát s objektivem trpícím sférickou aberací, vedla by tato vada ke snížení kontrastu na snímcích, „měknutí“ jejich kresby či přímo k rozmazání. Touto vadou také zpočátku trpělo hlavní zrcadlo Hubbleova dalekohledu, než k němu přiletěla servisní mise STS-61 a instalovala přídavný optický systém COSTAR.)

Ibn Sahl tedy začal experimentovat se sklíčky a zrcadly různých tvarů. O svých pokusech napsal vědecký spis, ve kterém se věnoval zakřivení elipsoidálnímu, parabolickému i hyperbolickému. Navrhoval, aby zápalná skla byla broušena s parabolickým zakřivením, a s pomocí jednoduché geometrie (např. pravoúhlého trojúhelníku) objevil zákon lomu světla. Dnes mu říkáme Snellův zákon podle jeho znovuobjevitele, Holanďana Willebrorda Snella (1580 – 1626). Bohužel také neznáme žádný Ibn Sahlův portrét, protože muslimské národy z náboženských důvodů živé bytosti příliš často nezobrazují.

Významnou práci věnovanou lomu světla vydal proslulý francouzský filozof a učenec René Descartes (1596 – 1650). V roce 1648 pak objevuje málo známý český polyhistor Jan Marek Marci z Kronlandu (1595 – 1667) disperzi světla, tj. jeho rozklad na barvy po průchodu hranolem, o 18 let dříve než Isaac Newton. Oproti Newtonovi se chybně domnívá, že barevné složky bílého paprsku jsou důsledkem různě intenzivního zhušťování světla při průchodu sklem, takže jej na rozdíl od Newtona nenapadne barvy své duhy opět složit. Tím byla podstata vzniku „mostu mezi božským a lidským světem“ vysvětlena – sluneční světlo prochází z našeho pohledu dešťovými kapkami a rozkládá se na barevné složky.

Jan Marek Marci z Kronlandu

A tak se konečně dostáváme k počátku spektroskopie. Na základě bádání všech těchto velikánů totiž mohl německý vědec Joseph von Fraunhofer (1787 – 1826) sestrojit difrakční mřížku a upevnit ji za dalekohled. Namířil dalekohled na Slunce a sledoval sluneční světlo rozložené na jednotlivé barvy. V této své „umělé duze“ pozoroval tmavé čáry, které dnes nesou jeho jméno. Jeho přínos spočíval především v tom, že dokázal pochopit význam těchto čar – všiml si, že prochází-li sluneční světlo různými druhy skla, spektra sice mají různou šířku podle chemického složení skla, ale jedna konkrétní čára – například ta první zleva – se bude vždy nacházet mezi dvěma stejnými barvami. Díky tomu mohl začít počítat konkrétní vlnové délky spektrálních čar.

Pak už bylo vše připraveno k tomu, abychom objevili, že různé materiály vydávají při zahřívání své specifické světlo. Vyvinuli jsme postup, při kterém se určitá látka uzavře ve skleněné trubici bez vzduchu a do té se pustí elektrický proud. Začne se odpařovat a díky excitaci vydávat světlo, díky Fraunhoferovi už o známé vlnové délce, jehož spektrum si zaznamenáme. A jako velké finále přichází aplikace tohoto postupu v astronomii – pořídíme-li spektrum světla přicházejícího od nebeského tělesa, můžeme jeho analýzou odhalit jeho chemické složení.

Nové metody v podobě spektroskopie se chopil i italský kněz, člen jezuitského řádu a vědec, otec Angelo Secchi (1818 – 1878). Když byl ve věku 32 let jmenován ředitelem Římské koleje, rozhodl o stavbě nové vatikánské observatoře na střeše kostela sv. Ignáce z Loyoly. Po jejím dokončení se zde začal věnovat pečlivým výzkumům. S pomocí spektroskopu začal nejen jako první na světě zakreslovat sluneční protuberance i mimo zatmění, ale navíc porovnáním slunečního spektra se spektrem hvězd noční oblohy dokázal zásadní fakt: naše Slunce je jednou z hvězd. Kromě toho začal hvězdy na obloze rozřazovat do spektrálních tříd, které pak nadlouho převzala celá vědecká komunita.

Angelo Secchi

O spektru mlhovin všeobecně a o těch planetárních zvláště

Snad by nám Jan Neruda odpustil, že jsme si vypůjčili název jeho fejetonu o malostranských bubácích z roku 1876 a vtiskli mu astronomickou podobu. Právě tento posun v našem využívání spektroskopie totiž nastal jako další.

Angličan William Huggins (1824 – 1910) pocházel z dobře zajištěné rodiny. Díky úsilí svého otce si mohl dovolit vzdělání u soukromých učitelů a postavil si také vlastní observatoř na Upper Tulse Hill (před dvěma staletími se ještě jednalo o klidné místo nedaleko Londýna, dnes už je jeho součástí). Huggins se zde nejprve začal věnovat obvyklým pozorovacím aktivitám, brzy mu ale začaly připadat poněkud rutinní a zatoužil po inovacích. Kdyby tak dostal nějaký neotřelý nápad, kdyby dokázal přijít s něčím nezvyklým, co by posunulo astronomii o další kousek dopředu! Po nějaké době se mu přání splnilo – doslechl se o spektroskopii a byl nadšen. Rozhodl se, že ji do svých pozorování zahrne. Začal systematicky mapovat spektra hvězd. Jako správný vědec ale ani tady neustrnul a večer 29. srpna 1864 sám před sebe postavil ještě větší výzvu.

V 19. století už se astronomové dočkali natolik velkých teleskopů, že mnoho „mlhovin“ se při pohledu do nich ukázalo být ve skutečnosti shluky hvězd. Mnozí proto vedli debaty v tom smyslu, že nic takového jako „mlhovina“ by ani nemuselo existovat a že s dostatečně výkonným dalekohledem bychom nakonec ve všech spatřili jednotlivé světelné body. Huggins tedy svůj dalekohled namířil na mlhovinu NGC 6543 „Kočičí oko“. Ti, kdo znají všechny předchozí díly tohoto seriálu, už s jejím nalezením nebudou mít žádné potíže – nachází se totiž mezi Herkulem a Labutí, nad napřaženým kyjem bájného siláka:


K Hugginsovu překvapení mu spektroskop upevněný za dalekohledem neukázal spojité spektrum přerušované Fraunhoferovými čarami jako u hvězd, nýbrž pouze několik izolovaných svítících linií. Ihned mu bylo jasné, o co jde – mlhovina Kočičí oko nemůže být tvořena hvězdami, ale pouze oblakem plynu. Ve svých zápiscích potom učinil závěr, že Slunce i všechny ostatní hvězdy musely v dávné minulosti vzniknout z takových plynných oblaků. Myšlenka to byla naprosto správná a dnes ji všeobecně přijímáme. Již také víme, že spektrum mlhoviny a planetární mlhoviny se liší: zatímco u emisních mlhovin dominuje ve spektru vodík a ty reflexní „kopírují“ spektrum hvězdy, která je osvětluje, planetární svítí díky excitaci plynu ultrafialovým zářením bílého trpaslíka a ve spektru je patrný především kyslík a vodík H α.

Vědecká dráha Williama Hugginse dostala nový impuls v polovině 70. let 19. století, kdy poznal svou manželku Margaret. Tato výjimečná žena se pro něj stala velikou oporou a nesmírně zdatnou spolupracovnicí. Koneckonců, sama si již dříve postavila vlastní dalekohled i vlastní spektroskop. Věnovala se také fotografování, a protože její manžel se předtím nepříliš úspěšně snažil fotografovat naměřená spektra hvězd, vyřešila tento jeho problém použitím suchých želatinových desek. Díky svým zkušenostem se stavbou optických přístrojů vybavení observatoře v Upper Tulse Hill zásadně vylepšila, aby bylo možné jej používat pro jejich zásluhou se rodící hvězdnou spektroskopii. William Huggins si pochopitelně Margaretina přínosu nesmírně vážil, v publikovaných spisech ji otevřeně uváděl jako spoluautorku. Svou společnou práci oba manželé dovedli dokonce tak daleko, že pořídili spektrum komety, vybuchlé novy a nakonec se coby současníci Marie Curie-Sklodowské a jejího manžela Pierra pokusili i o zachycení spektra radioaktivního záření.

Roku 1890 byla Margaret Hugginsová jednou ze čtyř žen zvolených do rady Britské astronomické asociace (BAA) a o 13 let později se stala i čestnou členkou Královské astronomické společnosti.

Co víme dnes?

Již za života manželů Hugginsových byl lidem znám světelný bod, který se v centru mlhoviny Kočičí oko nachází. Teprve ve 20. století však vědci postupně odhalili mechanismus životního cyklu hvězd a zjistili, že tento bod je ve skutečnosti odhalené, nesmírně žhavé jádro bývalé hvězdy. Ta na konci svého života svůj plazmatický obal rozptýlila do vesmíru a stala se tzv. planetární mlhovinou. Tento pojem již naši čtenáři také dobře znají. V našem konkrétním případě se tedy nejedná o volně rozptýlený plyn a prach přítomný v galaxiích, který by se vlivem gravitace shlukl a postupně v něm začaly vznikat nové hvězdy, ale naopak o „pohrobka“ hvězdy, která spotřebovala své vodíkové palivo.

Hubbleův kosmický teleskop se nenechal zahanbit a planetární mlhovinu NGC 6543 „Kočičí oko“ vyfotografoval takto:

Doufáme, že celý seriál o letní obloze byl pro čtenáře zábavným a poučným čtením.

Zdroje:

https://www.ossila.com/pages/history-of-spectroscopy

https://ui.adsabs.harvard.edu/scan/manifest/1950PA…..58..153M

https://web.mit.edu/spectroscopy/history/history-classical.html

https://archive.org/details/jstor-40691722/page/n11/mode/2up

https://www.dib.ie/biography/huggins-margaret-lindsay-a4135

https://www.ebsco.com/research-starters/history/margaret-lindsay-huggins

https://scientificwomen.net/women/huggins-margaret-46

https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-61/index.htm

https://www.britannica.com/science/Secchi-classification

https://catholicscientists.org/scientists-of-the-past/angelo-secchi/

https://monoceros.physics.muni.cz/astrohistorie/node35.html

https://nasivynalezci.webnode.cz/jan-marek-marci

https://www.spektroskopie.cz/jmm_cv

https://aty.sdsu.edu/explain/optics/discovery.html

https://www.ebsco.com/research-starters/history/astronauts-repair-hubble-space-telescope

https://info.dingir.cz/2020/10/duha-v-mytech