Ve středu 23. září se rozloučíme s létem. Stane se tak pět minut po druhé hodině ranní středoevropského letního času (SELČ). V tento okamžik se totiž Slunce zdánlivě ocitne v tzv. podzimním bodě, což je jeden ze dvou myšlených průsečíků ekliptiky a nebeského rovníku. Zároveň se k tomuto datu váže i objevení planety Neptun v roce 1846. Vzdálený ledový obr se však v teleskopech nic netušících astronomů objevoval už mnohem dříve…
Země i všechny ostatní planety Sluneční soustavy obíhají okolo Slunce zhruba ve stejné rovině. Astronomové jí říkají ekliptika (ze starořeckého ekleiptikos kyklos, tedy „dráha zatmění“). Není nikterak překvapivé, že při pohledu ze Země se pak tato rovina jeví jako linie na obloze, kolem které se zdržují všechny planety a na níž se během roku vystřídají na pozadí za Sluncem zvířetníková souhvězdí (v případě zájmu se čtenáři mohou vrátit k tomuto článku a dočíst se o celé problematice podrobněji).
Druhým pojmem, který budeme pro dnešní článek potřebovat, je tzv. nebeský rovník. A abychom přesně pochopili, oč se jedná, přizvali jsme si tentokrát na pomoc průvodce. Bude jím sympatický kreslený chlapík, neohrožený polárník jménem Franta.
Jak všichni víme, pomyslná zemská osa míří do blízkého okolí Polárky. Tuto hvězdu najdeme velmi snadno, jestliže se podíváme na asterismus Velkého vozu a linii jeho „zadních kol“ si zhruba šestkrát prodloužíme směrem nahoru. A protože Franta se právě nachází na severním pólu, Polárku tu zákonitě uvidí přímo v nadhlavníku:
Pak si Franta vzpomene na zajímavou věc, které si nedávno všiml během letní dovolené v oblasti rovníku. Uvědomí si, že zatímco na severní točně vidí Polárku přímo nad hlavou, na rovníku byla naopak téměř na úrovni obzoru – a že v nadhlavníku tu měl myšlenou čáru nazývanou nebeský rovník. Tedy vlastně kružnici na obloze, která by v nekonečnu obkružovala celý svět přesně nad linií rovníku nakresleného třeba na zemi (stejně jako u památníku Mitad del Mundo v Ekvádoru).
Proto je Frantovi najednou jasné, že na pólu je na úrovni obzoru naopak rovník. Když se tu dostatečně vynadívá na věčný sníh a led, vydá se Franta z točny zpět „domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny“ (znalci her Divadla Járy Cimrmana zajisté vědí, o čem je řeč). Aby se sem dostal, musí se posunout na 50. stupeň severní šířky – neboli popojít o 40 stupňů jižněji. Během přesunu bude pochopitelně jeho tělo svírat kolmici se zemí, po které půjde, takže se stane zajímavá věc: po ujití celé cesty se najednou i Frantův pohled vodorovně před sebe oproti pohledu na pólu skloní. Pro názornost se podívejme na obrázek níže:
Pro lepší názornost jsme se rozhodli šikmou linku nadepsat „Frantův obzor“, přestože výstižnější by snad bylo „směr Frantova pohledu“. Aby byla zmíněná čára opravdu Frantovým obzorem, musela by pochopitelně mít společný bod s černou kružnicí tam, kde má Franta naznačeny nohy. Pokud si však uvědomíme, jak nesmírně malý je dospělý člověk oproti celé naší planetě, můžeme výškový rozdíl necelých dvou metrů úplně klidně zanedbat.
Důležitý je pro nás čtyřicetistupňový úhel označený černou šipkou. Na něm je totiž názorně vidět, proč je v České republice nebeský rovník myšlenou čárou na obloze, kterou si můžeme představit 40 ° nad obzorem, a to nad tím jižním. Celá záhada je vysvětlitelná jednoduše tím, že zatímco rovník (i ten nebeský) zůstává stále tam, kde byl, člověk dívající se přímo před sebe v České republice se oproti člověku na pólu vlastně dívá o něco víc „do země“ a linie nebeského rovníku by se objevila naopak nad jeho hlavou.
Stejně jako na jaře nyní již brzy nastane okamžik, kdy Slunce bude svítit prakticky kolmo na zemský rovník (považujeme-li zemskou osu v měřítku lidského života za nehybnou). Země se totiž na své cestě okolo Slunce právě nachází v takovém místě, kde ke Slunci nepřiklání severní ani jižní polokouli více. Na Zemi proto zažijeme chvíli, kdy Slunce doputuje právě do průsečíku ekliptiky s nebeským rovníkem (říkáme, že Slunce projde tzv. podzimním bodem). Zopakujme, že se tak stane 23. září ve 2:05 SELČ.
Vypočítaná planeta
Zajímavou shodou náhod je právě toto datum spojeno i s významnou historickou událostí. Již od konce 18. století víme o planetě Uran, kterou objevil Angličan německého původu William Herschel. Když však astronomové začali jeho pohyb po obloze podrobněji studovat, všimli si podivného chování této planety – nenacházela se téměř nikdy přesně v místě, kde ji pozorovatelé očekávali na základě zákonů nebeské mechaniky. Když v roce 1821 publikoval francouzský astronom Alexis Bouvard (1767 – 1843) své tabulky popisující pohyb tří tehdy známých obřích planet, bylo zřejmé, že Uran se chová výrazně jinak. Bouvard proto vyslovil domněnku, že kdesi za Uranem se musí nacházet ještě jedna obří planeta, která Uran svou gravitací ovlivňuje.
Na základě této hypotézy pak Francouz Urbain Le Verrier (1811 – 1877) a Angličan John Couch Adams (1819 – 1892) nezávisle na sobě vypracovali výpočty polohy této neznámé planety. Je vždy zajímavé nezůstat u jmen a nahlédnout za závoj drobných kapitol lidských osudů, o kterých historie mlčí – a tak zjistíme, že Adams byl v té době čerstvě dostudovaný a také velmi nesmělý a neprůbojný mladík. První výsledky svých výpočtů zaslal v roce 1845 staršímu kolegovi Jamesi Challisovi, ten se jimi však nezabýval. Adams se proto obrátil na ředitele greenwichské hvězdárny George Airyho, jenže v dopise neupřesnil, čeho se zaslané výpočty týkají. Airy mladíkovi odepsal a žádal ho, aby mu vysvětlil jejich účel – jenže Adamse kontakt s druhými lidmi stál poměrně dost přemáhání, takže usoudil, že namísto konzultace se zkušenějším odborníkem si raději poradí sám. Airymu již neodpověděl.
Mezitím, jak již víme, Urbain Le Verrier na druhé straně kanálu La Manche pracoval na svých vlastních výpočtech. Podobně jako mladý Adams (a koneckonců podobně jako každý, kdo si chce ověřit správnost směřování své práce) poslal i Le Verrier své propočty kolegům, respektive členům Francouzské akademie věd. A zde nastává v celém příběhu ten nejzajímavější zvrat: kromě toho totiž Le Verrier oslovil i dalšího odborníka – a tím nebyl nikdo jiný než George Airy z Greenwiche! Britského astronoma samozřejmě dopis ohromil, okamžitě si vzpomněl na výpočty zakřiknutého mladíka zaslané bez vysvětlení. Spojil se s Jamesem Challisem, ale sám se kupodivu v Greenwichi nepustil do hledání nové planety na obloze. Řekl si, že bude natolik slabá a vzdálená a její „toulání“ oblohou typické pro planety bude tak nevýrazné, že planetu nikdy nikdo nespatří. O něco více nadšení projevil Challis, ale při pozorování narazil přesně na ty obtíže, které Airyho odradily. Začal sice provádět pozorování a jako výchozí bod zvolil zakreslování poloh hvězd v dané oblasti oblohy, jenže mu přitom ušlo, že jedna z těchto hvězd svou polohu stačila změnit. Kdyby si to byl uvědomil, mohl se stát objevitelem Neptunu (později vyšlo najevo, že jej nevědomky pozoroval hned čtyřikrát).
Le Verriera vlažné reakce francouzských i britských kolegů vůbec netěšily. Rozhodl se tedy oslovit Johanna Gottfrieda Galleho (1812 – 1910) z Německa. Byla to od něj dílem také oplátka za laskavost, kterou mu Galle o něco dříve prokázal, když mu poslal k posouzení vlastní disertační práci i s věnováním. Galle byl potěšen, že se na něj nyní Le Verrier obrací s žádostí o pomoc, a ihned se pustil do pozorování. Měl k dispozici také nejnovější hvězdnou mapu, a tak se mu velmi brzy podařilo najít světelný bod, který v ní nebyl zanesen. Ani ne jeden stupeň od předpovězené polohy Neptunu. Následující noc si pak jeho polohu ověřil – a zjistil, že se změnila. Neptun byl objeven.
Stal se první planetou, o které se lidé dozvěděli jiným způsobem než jejím přímým spatřením okem nebo v dalekohledu. Důvody jsme naznačili výše – kvůli obrovské vzdálenosti od Slunce (průměrně asi 4,5 miliardy kilometrů) je na obloze velmi slabý a také jeho zdánlivý pohyb po obloze je velmi nevýrazný. Je tedy velmi snadné se domnívat, že svou polohu vůči hvězdnému pozadí nemění a kolem Slunce neobíhá, a zaměnit jej tak za jednu z hvězd (pokud už tedy máme k dispozici dalekohled a dávku štěstí, abychom jej vůbec spatřili). Koneckonců, právě to se stalo zmiňovanému Jamesi Challisovi, ale několik století před ním dokonce i samotnému Galileovi. Ano, skutečně – v Galileových poznámkách najdeme zmínku o tom, že Neptun pozoroval, ale považoval jej pouze za hvězdu úhlově blízko k Jupiteru, o který mu té noci šlo především. Podobně blízko měl k objevu Neptunu i Francouz Jerôme Lalande v 18. století.
Tajemný svět na okraji Sluneční soustavy nám však svou existenci odhalil až v den podzimní rovnodennosti roku 1846, tedy právě před kulatými 180 lety.
Zdroje:
https://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/neptun-ma-narozeniny.html
https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1239/le-verrier
https://www.etymonline.com/word/ecliptic
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mitad_del_Mundo
Závěrečný díl seriálu o letní obloze se bude věnovat velmi zajímavé planetární mlhovině. Říkáme jí „Kočičí oko“ a nachází se v souhvězdí Draka. Přestože Drak není vysloveně letním souhvězdím, nejlepší podmínky pro jeho pozorování nastávají právě v létě. V 19. století se Kočičí oko stalo předmětem zájmu anglického astronoma, který na něj aplikoval tehdy mladou vědeckou metodu zvanou spektroskopie…
Patrně neexistuje člověk, který by nebyl okouzlen pohledem na duhu.
Úplně stejně to platilo i pro naše předky. V dávných kulturách se s tímto úkazem pojila celá řada legend a příběhů – například původní obyvatelé Austrálie, kterým říkáme Aboriginové nebo Austrálci, v ní viděli přímo božského stvořitele světa a všech bytostí. Starogermánské kmeny na severu Evropy měly svůj duhový most Bifröst spojující Ásgard (svět bohů) s Midgardem (světem lidí). Antičtí Řekové si duhu zosobňovali jako bohyni Iris a věřili, že na ní rychlostí větru létá a přináší od bohů zprávy plné míru a štěstí. Nám nejbližší staří Slované naopak měli z duhy respekt – kdo by toužil po tom, aby se jí snad dotkl a ona jej odnesla na nebe? Ještě by se z něj mohl stát „planetnik“, napůl démonická bytost poddaná vládci hromů Perunovi! Mnohem sympatičtější by zřejmě každému bylo uvidět duhu v Irsku. Tam bychom se totiž mohli pokusit dojít na její konec a najít hrnec zlaťáků, který tu schoval skřítek leprikón.
Středověký perský matematik a fyzik Ibn Sahl (asi 940 – 1000) působil v Bagdádu jako dvorní učenec vládnoucí dynastie Bújovců. Za svého života se věnoval sklíčkům a zrcadlům různých tvarů, protože měl v úmyslu zdokonalit tzv. zápalná skla. Dnes jim samozřejmě říkáme spojné čočky a víme, že se dají použít k soustředění slunečních paprsků do jednoho bodu a rozdělání ohně. Odedávna toho hojně využívají kněží (vzpomeňme si na sluncem zapalovaný olympijský oheň), alchymisté, lékaři, námořníci a mnozí další. V Ibn Sahlově době však ještě „zápalným sklům“ něco k dokonalosti chybělo: lidé neznali žádný jiný druh zakřivení než kulové, které má ale nectnost nazývanou dnes kulová (sférická) aberace. Jedná se o to, že paprsky procházející blíže k okraji čočky se lámou více (pod ostřejším úhlem) než paprsky blíže ke středu, takže ať se snažíme sebevíc, nepodaří se nám soustředit je do jediného bodu zcela přesně. Dosáhneme vždy pouze soustředění do malého kruhového terčíku, což pak účinnost takového „zápalného skla“ snižuje. (Kdybychom si v moderní době koupili laciný fotoaparát s objektivem trpícím sférickou aberací, vedla by tato vada ke snížení kontrastu na snímcích, „měknutí“ jejich kresby či přímo k rozmazání. Touto vadou také zpočátku trpělo hlavní zrcadlo Hubbleova dalekohledu, než k němu přiletěla servisní mise STS-61 a instalovala přídavný optický systém COSTAR.)
Ibn Sahl tedy začal experimentovat se sklíčky a zrcadly různých tvarů. O svých pokusech napsal vědecký spis, ve kterém se věnoval zakřivení elipsoidálnímu, parabolickému i hyperbolickému. Navrhoval, aby zápalná skla byla broušena s parabolickým zakřivením, a s pomocí jednoduché geometrie (např. pravoúhlého trojúhelníku) objevil zákon lomu světla. Dnes mu říkáme Snellův zákon podle jeho znovuobjevitele, Holanďana Willebrorda Snella (1580 – 1626). Bohužel také neznáme žádný Ibn Sahlův portrét, protože muslimské národy z náboženských důvodů živé bytosti příliš často nezobrazují.
Významnou práci věnovanou lomu světla vydal proslulý francouzský filozof a učenec René Descartes (1596 – 1650). V roce 1648 pak objevuje málo známý český polyhistor Jan Marek Marci z Kronlandu (1595 – 1667) disperzi světla, tj. jeho rozklad na barvy po průchodu hranolem, o 18 let dříve než Isaac Newton. Oproti Newtonovi se chybně domnívá, že barevné složky bílého paprsku jsou důsledkem různě intenzivního zhušťování světla při průchodu sklem, takže jej na rozdíl od Newtona nenapadne barvy své duhy opět složit. Tím byla podstata vzniku „mostu mezi božským a lidským světem“ vysvětlena – sluneční světlo prochází z našeho pohledu dešťovými kapkami a rozkládá se na barevné složky.
A tak se konečně dostáváme k počátku spektroskopie. Na základě bádání všech těchto velikánů totiž mohl německý vědec Joseph von Fraunhofer (1787 – 1826) sestrojit difrakční mřížku a upevnit ji za dalekohled. Namířil dalekohled na Slunce a sledoval sluneční světlo rozložené na jednotlivé barvy. V této své „umělé duze“ pozoroval tmavé čáry, které dnes nesou jeho jméno. Jeho přínos spočíval především v tom, že dokázal pochopit význam těchto čar – všiml si, že prochází-li sluneční světlo různými druhy skla, spektra sice mají různou šířku podle chemického složení skla, ale jedna konkrétní čára – například ta první zleva – se bude vždy nacházet mezi dvěma stejnými barvami. Díky tomu mohl začít počítat konkrétní vlnové délky spektrálních čar.
Pak už bylo vše připraveno k tomu, abychom objevili, že různé materiály vydávají při zahřívání své specifické světlo. Vyvinuli jsme postup, při kterém se určitá látka uzavře ve skleněné trubici bez vzduchu a do té se pustí elektrický proud. Začne se odpařovat a díky excitaci vydávat světlo, díky Fraunhoferovi už o známé vlnové délce, jehož spektrum si zaznamenáme. A jako velké finále přichází aplikace tohoto postupu v astronomii – pořídíme-li spektrum světla přicházejícího od nebeského tělesa, můžeme jeho analýzou odhalit jeho chemické složení.
Nové metody v podobě spektroskopie se chopil i italský kněz, člen jezuitského řádu a vědec, otec Angelo Secchi (1818 – 1878). Když byl ve věku 32 let jmenován ředitelem Římské koleje, rozhodl o stavbě nové vatikánské observatoře na střeše kostela sv. Ignáce z Loyoly. Po jejím dokončení se zde začal věnovat pečlivým výzkumům. S pomocí spektroskopu začal nejen jako první na světě zakreslovat sluneční protuberance i mimo zatmění, ale navíc porovnáním slunečního spektra se spektrem hvězd noční oblohy dokázal zásadní fakt: naše Slunce je jednou z hvězd. Kromě toho začal hvězdy na obloze rozřazovat do spektrálních tříd, které pak nadlouho převzala celá vědecká komunita.
O spektru mlhovin všeobecně a o těch planetárních zvláště
Snad by nám Jan Neruda odpustil, že jsme si vypůjčili název jeho fejetonu o malostranských bubácích z roku 1876 a vtiskli mu astronomickou podobu. Právě tento posun v našem využívání spektroskopie totiž nastal jako další.
Angličan William Huggins (1824 – 1910) pocházel z dobře zajištěné rodiny. Díky úsilí svého otce si mohl dovolit vzdělání u soukromých učitelů a postavil si také vlastní observatoř na Upper Tulse Hill (před dvěma staletími se ještě jednalo o klidné místo nedaleko Londýna, dnes už je jeho součástí). Huggins se zde nejprve začal věnovat obvyklým pozorovacím aktivitám, brzy mu ale začaly připadat poněkud rutinní a zatoužil po inovacích. Kdyby tak dostal nějaký neotřelý nápad, kdyby dokázal přijít s něčím nezvyklým, co by posunulo astronomii o další kousek dopředu! Po nějaké době se mu přání splnilo – doslechl se o spektroskopii a byl nadšen. Rozhodl se, že ji do svých pozorování zahrne. Začal systematicky mapovat spektra hvězd. Jako správný vědec ale ani tady neustrnul a večer 29. srpna 1864 sám před sebe postavil ještě větší výzvu.
V 19. století už se astronomové dočkali natolik velkých teleskopů, že mnoho „mlhovin“ se při pohledu do nich ukázalo být ve skutečnosti shluky hvězd. Mnozí proto vedli debaty v tom smyslu, že nic takového jako „mlhovina“ by ani nemuselo existovat a že s dostatečně výkonným dalekohledem bychom nakonec ve všech spatřili jednotlivé světelné body. Huggins tedy svůj dalekohled namířil na mlhovinu NGC 6543 „Kočičí oko“. Ti, kdo znají všechny předchozí díly tohoto seriálu, už s jejím nalezením nebudou mít žádné potíže – nachází se totiž mezi Herkulem a Labutí, nad napřaženým kyjem bájného siláka:
K Hugginsovu překvapení mu spektroskop upevněný za dalekohledem neukázal spojité spektrum přerušované Fraunhoferovými čarami jako u hvězd, nýbrž pouze několik izolovaných svítících linií. Ihned mu bylo jasné, o co jde – mlhovina Kočičí oko nemůže být tvořena hvězdami, ale pouze oblakem plynu. Ve svých zápiscích potom učinil závěr, že Slunce i všechny ostatní hvězdy musely v dávné minulosti vzniknout z takových plynných oblaků. Myšlenka to byla naprosto správná a dnes ji všeobecně přijímáme. Již také víme, že spektrum mlhoviny a planetární mlhoviny se liší: zatímco u emisních mlhovin dominuje ve spektru vodík a ty reflexní „kopírují“ spektrum hvězdy, která je osvětluje, planetární svítí díky excitaci plynu ultrafialovým zářením bílého trpaslíka a ve spektru je patrný především kyslík a vodík H α.
Vědecká dráha Williama Hugginse dostala nový impuls v polovině 70. let 19. století, kdy poznal svou manželku Margaret. Tato výjimečná žena se pro něj stala velikou oporou a nesmírně zdatnou spolupracovnicí. Koneckonců, sama si již dříve postavila vlastní dalekohled i vlastní spektroskop. Věnovala se také fotografování, a protože její manžel se předtím nepříliš úspěšně snažil fotografovat naměřená spektra hvězd, vyřešila tento jeho problém použitím suchých želatinových desek. Díky svým zkušenostem se stavbou optických přístrojů vybavení observatoře v Upper Tulse Hill zásadně vylepšila, aby bylo možné jej používat pro jejich zásluhou se rodící hvězdnou spektroskopii. William Huggins si pochopitelně Margaretina přínosu nesmírně vážil, v publikovaných spisech ji otevřeně uváděl jako spoluautorku. Svou společnou práci oba manželé dovedli dokonce tak daleko, že pořídili spektrum komety, vybuchlé novy a nakonec se coby současníci Marie Curie-Sklodowské a jejího manžela Pierra pokusili i o zachycení spektra radioaktivního záření.
Roku 1890 byla Margaret Hugginsová jednou ze čtyř žen zvolených do rady Britské astronomické asociace (BAA) a o 13 let později se stala i čestnou členkou Královské astronomické společnosti.
Co víme dnes?
Již za života manželů Hugginsových byl lidem znám světelný bod, který se v centru mlhoviny Kočičí oko nachází. Teprve ve 20. století však vědci postupně odhalili mechanismus životního cyklu hvězd a zjistili, že tento bod je ve skutečnosti odhalené, nesmírně žhavé jádro bývalé hvězdy. Ta na konci svého života svůj plazmatický obal rozptýlila do vesmíru a stala se tzv. planetární mlhovinou. Tento pojem již naši čtenáři také dobře znají. V našem konkrétním případě se tedy nejedná o volně rozptýlený plyn a prach přítomný v galaxiích, který by se vlivem gravitace shlukl a postupně v něm začaly vznikat nové hvězdy, ale naopak o „pohrobka“ hvězdy, která spotřebovala své vodíkové palivo.
Hubbleův kosmický teleskop se nenechal zahanbit a planetární mlhovinu NGC 6543 „Kočičí oko“ vyfotografoval takto:
Doufáme, že celý seriál o letní obloze byl pro čtenáře zábavným a poučným čtením.
Zdroje:
https://www.ossila.com/pages/history-of-spectroscopy
https://ui.adsabs.harvard.edu/scan/manifest/1950PA…..58..153M
https://web.mit.edu/spectroscopy/history/history-classical.html
https://archive.org/details/jstor-40691722/page/n11/mode/2up
https://www.dib.ie/biography/huggins-margaret-lindsay-a4135
https://www.ebsco.com/research-starters/history/margaret-lindsay-huggins
https://scientificwomen.net/women/huggins-margaret-46
https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-61/index.htm
https://www.britannica.com/science/Secchi-classification
https://catholicscientists.org/scientists-of-the-past/angelo-secchi/
https://monoceros.physics.muni.cz/astrohistorie/node35.html
https://nasivynalezci.webnode.cz/jan-marek-marci
https://www.spektroskopie.cz/jmm_cv
https://aty.sdsu.edu/explain/optics/discovery.html
https://www.ebsco.com/research-starters/history/astronauts-repair-hubble-space-telescope
Je na čase, abychom poznali souhvězdí Orla. Jak víme, zdejší hvězda Altair tvoří poslední z vrcholů Letního trojúhelníku, a my jej nyní budeme mít konečně kompletní. Orel je souhvězdí zajímavé především planetární mlhovinou Svítící oko, výbuchy a potemněním několika jasných nov a také temnou mlhovinou Barnard 142/143. Právě tento kontrast mezi jasnými a tmavými objekty, které můžeme v Orlovi nalézt, byl inspirací pro název dnešního článku.
V úvodu jsme si mohli všimnout fotografie starobylé římské mozaiky. Pochází ze 2. století n. l. a původně se nacházela ve vile patřící rodině císaře Septimia Severa. Zobrazuje výjev z báje o mladíku Ganymedovi, který se zalíbil vládci bohů Jupiterovi. Jupiter se rozhodl, že Ganymeda unese na Olymp, a poslal pro něj svého zlatého orla. Ganymedes pak na Olympu obsluhoval bohy a nosil jim číše s nektarem. V antickém světě se samozřejmě k dravému ptákovi vážou i další příběhy – například, že orel každý den přilétal k přikovanému Prométheovi a kloval jeho játra. Prométheus totiž lidem přinesl na svět oheň z Olympu, za což byl bohy odsouzen k věčnému utrpení. Jeho muka ukončil až Herkules, který orla zastřelil šípem. Mimochodem, souhvězdí Šípu najdeme na obloze také – a to právě na základě tohoto příběhu hned nad Orlovou hlavou, jako by každým okamžikem měl Orla zasáhnout.
Stejně jako dávní astronomové si tedy můžeme vybrat, kterého z těchto orlů bude pro nás souhvězdí představovat.
Podívejme se, kde Orla na obloze najít. Důvěrně již známe Letní trojúhelník, který nám budiž odrazovým můstkem: začneme třeba u starého dobrého Velkého vozu, ve směru od jeho oje ke kolům se posuneme ke Cassiopei a pak k Labuti, najdeme si Deneb na jejím ocase a máme první z vrcholů trojúhelníku (ten „levý horní“). Otočíme se ve stejném směru ještě dál a najdeme hvězdu Vega v Lyře, která je „pravým horním rohem“. Pak už stačí se poohlédnout po „spodním rohu“, tedy po hvězdě Altair na hlavě Orla.
Jasné novy
Souhvězdí Orla prochází zdánlivě Mléčnou dráhou. Proto se v historii více než desetkrát stalo, že jsme v něm pozorovali zajímavý jev zvaný výbuch novy. Lidé většinou mají představu spíše o tom, co je to supernova – zde se jedná o obrovskou a velmi hmotnou hvězdu na konci životní pouti, která svou existenci ukončila gigantickým výbuchem jasnějším než celý zbytek galaxie. V případě novy je naše povědomí většinou mlhavější. Vězme tedy, že nova je v podstatě bílý trpaslík (chladnoucí jádro zaniklé hvězdy) obíhající okolo hvězdy dosud zářící. Mohlo dojít například k tomu, že dvě hvězdy se zformovaly ze stejného prachoplynného mračna velmi blízko u sebe a původně tvořily fyzickou dvojhvězdu, ve které jeden ze společníků své vodíkové palivo spotřeboval rychleji a zanikl jako první. Když se potom i z druhého partnera stal červený obr a vnější vrstvy jeho plazmatu se dostaly do značné vzdálenosti od jádra, začala být tato plazma gravitačně vázána poměrně slabě a pro bílého trpaslíka začalo být snadné ji svou gravitací červenému obrovi „ujídat“. Ve chvíli, kdy tato odčerpaná plazma dosáhne určité kritické hmotnosti, dojde k náhlému a krátkodobému zážehu termojaderné reakce, která uvolní obrovské množství energie a vznikne rázová vlna. Bílý trpaslík tak od sebe plazmu opět odmrští. Na obloze pozorujeme prudké zjasnění, kterému potom říkáme nova. Nejpůvabnější na tomto procesu je fakt, že jej oba společníci přežijí a bílý trpaslík může ve své potměšilé činnosti pokračovat nanovo. V podstatě tak svého většího společníka postupně „nahlodává“, odebírá mu stavební materiál a poslední zbytky vodíku, tím urychluje zhroucení jeho jádra a jeho vlastní přechod do stádia bílého trpaslíka.
Víme například o tom, že takovou novu v Orlovi pozorovali starověcí astronomové v roce 389 n. l. Podle historických záznamů byla po určitý čas zhruba stejně jasná jako planeta Venuše. Další si v roce 1918 všimla britská amatérská astronomka Alice Grace Cooková (1877 – 1958) a třetí tu vzplála v roce 1999. Tehdy na ni upozornil japonský amatérský hvězdář Akihiko Tago (* 1932).
Planetární mlhovina „Svítící oko“
Potřebujeme k tomu dalekohled o průměru alespoň 20 cm. Pokud jej ale máme, můžeme se pokusit najít objekt označovaný NGC 6751. Jako by se tu opět projevilo ono zmiňované propojení mezi světlem a tmou – abychom totiž měli šanci spatřit planetární mlhovinu přezdívanou Svítící oko, musíme se vydat pod tmavou oblohu nezatíženou světelným znečištěním. Tento nebeský objekt se nachází asi 6 500 světelných let od Země a jeho nesmírně působivý snímek pořídil v roce 2000 Hubbleův kosmický teleskop.
Tmavá mračna prachu – a zářící hvězdokupy
Pro pořádek se nejprve podívejme na to, jaké typy mlhovin ve vesmíru rozeznáváme.
Dělíme je dále na emisní, které září díky ionizaci a následné deexcitaci atomů svého plynu; a reflexní, které vidíme díky pouhému odrazu světla blízkých hvězd.
Jak víme, Orlem prochází pás Mléčné dráhy, takže tato podmínka je splněna do puntíku. Všímavého čtenáře také jistě zaujalo pro nás nezvyklé označení obou temných mlhovin – Barnard 142 a 143. Vzpomeneme-li si na první díl seriálu, v jeho závěru padla zmínka o méně známých a tématicky úzce zaměřených katalozích. Jedním z takových je i Barnardův katalog temných mlhovin.
V souhvězdí Orla tak najdeme dvě temné mlhoviny, které bývají někdy souhrnně označovány i jako Barnard E. Při pohledu do okuláru nebo na snímky totiž jejich vzájemná pozice připomíná právě velké tiskací písmeno E. Může nás příjemně překvapit, že spatřit obě mlhoviny na vlastní oči je snazší, než by se zdálo – na obloze totiž zabírají zhruba jeden úhlový stupeň, tj. dvojnásobek velikosti Měsíce v úplňku. Proto nám také při jejich snímkování přijde vhod širokoúhlý objektiv. Takto je například zachytil český astrofotograf David Kraft poblíž Bezvěrova na Plzeňsku.
A nakonec poslední třešnička na dnešním vesmírném dortu. Světlo a tma jsou dva protipóly, které se zkrátka v souhvězdí Orla dokonale snoubí. Komu by se totiž pohled na temné mlhoviny omrzel, může si pro změnu najít dvě struktury plné světla – otevřené hvězdokupy NGC 6709 a NGC 6755. Polohu všech čtyř struktur přikládáme na mapce níže, protože věříme, že v Orlovi si na své přijdou všichni.
Zdroje:
https://www.astronom.cz/deavi/B142_143.html
https://astronomynow.com/2023/08/21/capitalise-on-barnards-giant-e-in-the-sky
https://www.astro.cz/clanky/hvezdy/nova-aquilae-1999.html
https://britastro.org/forums/topic/nova-aquilae-1918
https://noirlab.edu/public/education/constellations/aquila
https://www.eadt.co.uk/news/23409105.asteroid-named-stowmarket-astronomer-alice-grace-cook
https://britastro.org/wp-content/uploads/sites/A.C.%20Cook.pdf
https://www.theoi.com/Ouranios/Ganymedes.html
V sobotu 8. srpna 2026 pro zaměstnance a přátele naší hvězdárny nastává dlouho očekávaný den. Zavazadla jsou sbalená, veškerá technika připravena na převoz. Nasedáme do auta a vydáváme se na cestu za nebeským jevem, který člověka odedávna fascinuje jako žádný jiný. Naším cílem je město Burgos v severním Španělsku, které se má za čtyři dny ocitnout přímo v pásu totality slunečního zatmění. Máte-li chuť, můžete alespoň zprostředkovaně tuto cestu prožít s námi…
Zatmění Slunce nastává tehdy, dostanou-li se Země, Slunce a Měsíc přesně do jedné přímky. Lépe řečeno, Měsíc se musí dostat právě mezi Slunce a Zemi, aby z našeho pohledu sluneční disk zakryl. Protože jsou roviny oběžných drah Země a Měsíce vůči sobě skloněné, nedochází k takové situaci pravidelně jednou za měsíc (s každým dalším oběhem Měsíce kolem naší planety), ale pouze dvakrát až pětkrát za rok. Nutno však podotknout, že pět zatmění v jednom roce je velmi vzácných a mluvíme samozřejmě o tom, kolik zatmění může nastat v rámci celého světa. Ze stejného konkrétního místa jej vidíme zhruba jednou za dva až tři roky.
Abychom pak spatřili situaci, kdy je sluneční disk Měsícem zakrytý zcela, navíc záleží i na naší konkrétní pozici na Zemi. Zjednodušeně: nestačí, aby se v jedné přímce s Měsícem a Sluncem nacházela Země, ale musíme v ní být i my. Proto astronomové hovoří o tzv. pásu totality, pochopitelně bez jakéhokoli politického významu (mohli bychom říci i „pás úplnosti“). Jde právě o taková místa na naší planetě, ve kterých jsou pozorovatelé přesně v jedné přímce se Sluncem i Měsícem a mají šanci vidět úplné sluneční zatmění.
Toto všechno máme na paměti, když naše výprava ukrajuje další a další kilometry na třídenní cestě přes Evropu. Náš řidič Milan si podle svých slov chvíle za volantem vysloveně užívá, takže mu nedělá potíže řídit s několika přestávkami celý den sám. Prvním cílem je pro nás vesnice Appenweier na jihozápadě Německa, téměř u francouzských hranic (Štrasburk leží hned za řekou), kde máme první nocleh. Po příjezdu na místo zjišťujeme jen jednu drobnou nepříjemnost: restaurace v našem penzionu je zavřená, kuchaři mají „Urlaub“. Nic si z toho ale neděláme, stačí projít se pěšky o kousek dál a objevujeme příjemnou hospůdku s možností sezení na terase. Vynikající vepřová kotleta s omáčkou s liškami, k tomu pravé německé špecle – a dobrá nálada je zaručená.
Druhý den se nese ve znamení přejezdu přes Francii. Ve večerních hodinách v neděli 9. srpna přijíždíme do Tulle, asi patnáctitisícového města nedaleko dálnice na Bordeaux. Sympatická majitelka penzionu se nám při večeři trochu smutně zmínila o tom, že nestihla včas pořídit brýle vybavené speciálními filtry na bezpečné pozorování a teď že už jsou všude vyprodané, takže si bude muset zatmění (z jejího pohledu částečné) nechat ujít. Nejzapálenější pozorovatel z nás všech, pracovník pardubické hvězdárny Honza, jí tedy svoje brýle daroval. Říká, že až nastane den D, bude mít stejně spoustu práce s obsluhou techniky. Usmyslel si totiž, že celou událost bude nejen zakreslovat podle toho, co uvidí v dalekohledu, ale navíc ještě fotografovat. Bude se tak muset ohánět hned na dvou pozorovacích stanovištích – inu, nadšenec pro vesmír. Hlavně aby se nám nakonec nemusel rozpůlit!
Třetího dne jsme dorazili do Burgosu. Po celém dni v autě jsme se večer omezili už jen na kratší procházku městem spojenou s večeří – dlužno dodat, že ne právě typicky španělskou. Poněkud nás překvapilo, že poblíž našeho hotelu bylo hledání otevřené restaurace trochu dobrodružné. Nakonec jsme tedy povečeřeli v mexickém bistru, ale tortilla plněná mletým masem a fazolemi nám přišla stejně k chuti.
Pokud je v naší skupině někdo, komu bychom měli vzdát hold za perfektní organizaci a zajištění celé expedice, je to Olinka. Dáma mnoha talentů, mezi jinými například brilantní manažerka, která si nás pravidelně bere pod svá křídla. Díky ní máme nejen rezervace na několika oficiálních pozorovacích stanovištích, abychom se mohli podle potřeby (nebo podle rozmarů počasí) usadit na tom nejvhodnějším, ale navíc i celý volný den na objevování Burgosu. Město je to živé, pulzující a dynamické, takže se tu určitě nudit nebudeme. Dojem v nás zanechává především návštěva velkolepé katedrály, hlavního náměstí Plaza Mayor s úpravně a nově vyhlížejícími fasádami domů a s možností klidného posezení nad sklenicí sangrie nebo park s altánem opatřeným květinovou výzdobou.
Velký den nastává ve středu 12. srpna. Jsme poměrně nervózní z předpovědi počasí, protože několik různých aplikací slibuje postupný příchod oblačnosti od severu. Dopoledne věnujeme nákupu zásob vody a jídla, potom se jdeme naobědvat a okolo půl třetí odpoledne vyrážíme na cestu na stanoviště. Tím se pro nás nakonec stalo rozlehlé strniště obklopující observatoř Centro Astronómico de Lodoso severozápadně od Burgosu. Výhled na západní obzor je tu víc než dobrý (k zatmění dojde ve večerních hodinách) a oblačnost se naštěstí drží jen na tom severním.
Největší překvapení na nás ale čeká brzy poté, co si instalujeme dalekohled a fotoaparát. Nevelký přístroj na ekvatoriální montáži, který s sebou máme, začne okamžitě přitahovat pozornost okolo stojících lidí. Jiní pozorovatelé tu sice mají i větší a dokonalejší teleskopy než my, ale na tom našem zkrátka mohou lidé oči nechat. Postupně se začínají osmělovat první příchozí, kteří nás oslovují, zda bychom jim nedovolili se podívat. Samozřejmě nemáme důvod nechávat si pohled do dalekohledu pro sebe, a tak každému rádi vyhovíme. V jednu chvíli dokonce stojí u našeho přístroje fronta asi patnácti lidí, kteří jsou nadšení, když si smějí vyfotografovat Slunce v teleskopu na mobil nebo se zeptat na různé detaily, které je zajímají. Z našeho astronoma Honzy se stává hvězda okamžiku. Návštěvníci mají zřejmě pocit, že ekvatoriální montáž vypadá nesmírně profesionálně, a tak se dokonce Honza asi na tři vteřiny dostává do zpráv v místní regionální televizi. To když ho oslovuje mladá reportérka se svou kameramankou a ptají se, jaké dojmy ze zatmění má. Jiný novinář se zase přichází zeptat, kolikrát už Honza tento úkaz v životě viděl, jak se mu Burgos líbí a proč se dnes vypravil právě sem.
Měsíc se do slunečního kotouče zakusuje v 19:33 místního letního času (který je stejný jako ten český). Pohled na postupně ubývající sluneční srpek ještě pro nikoho z naší výpravy není nový, částečné sluneční zatmění jsme zažili už všichni. My si však mezi sebou sdělujeme dojem, že u tohoto zatmění Slunce za Měsícem mizí přece jenom rychle – máme předem zjištěno, že i úplná fáze má trvat jenom 104 vteřin. To je poměrně málo, u většiny zatmění vydrží Slunce zakryté zhruba dvě až čtyři minuty.
Nezadržitelně se blíží čas 20:29. Chvíle, kdy má Slunce zmizet za Měsícem. Už chvíli předtím si všímáme, jak nesmírně zvláštní odstín slunečního světla dopadá na okolní krajinu: svit je tlumený, vidíme okolo sebe asi tak dobře, jako by bylo ve dne zataženo, přitom ale na nebi kromě severního obzoru není téměř ani mráček. Poslední slabý záblesk světla – a najednou vše potemní. Tam, kde ještě před chviličkou bylo Slunce, je teď tmavý kotouč obklopený slabou září. Díváme se na sluneční korónu.
Než se vzpamatujeme, je po všem. Po minutě a 44 vteřinách se sluneční disk začíná znovu vynořovat. Úplná fáze zatmění trvala jen chviličku, ale přesto v nás zanechává nepopsatelný dojem. Až nám někdo bude tvrdit, že kvůli tak krátkému okamžiku nemá smysl někam cestovat, neuvěříme mu – naopak, už teď je nám jasné, že bychom jej rádi zažili znovu.
Slunce pomalu zapadá. Letošní zatmění bylo velice zvláštní právě i tím, že se odehrálo v samém závěru dne, takže zakrátko už sledujeme další velkolepé přírodní divadlo: k obzoru se sklání pouze část slunečního disku. Úderem 21. hodiny a 20. minuty mizí docela. Chvíli ještě doufáme, že se nám podaří zahlédnout Perseidy, na ty ale štěstí nemáme. Snad je v ovzduší lehký opar, který nám pozorování „padajících hvězd“ znesnadňuje – těžko říct. Každopádně jsme ale tak plni dojmů z právě skončeného zatmění, že ochuzeni se ani v nejmenším necítíme.
Blízko myšlené spojnice hvězd Deneb a Altair z Letního trojúhelníku najdeme nevelké souhvězdí Delfína. Lze v něm najít dvě planetární mlhoviny a jednu dvojhvězdu, to však není vše. Naši pozornost upoutají především hvězdy Sualocin a Rotanev. Bude zajímavé zjistit, jak mohly k tak neobvyklým názvům vlastně přijít…
Delfín patří mezi 48 souhvězdí, která popsal Ptolemaios ve 2. století n.l. V moderní době na něj nezapomněl ani minule zmiňovaný Eugène Delporte, takže i my dnes Delfína řadíme mezi celkem 88 souhvězdí, která na severní i jižní obloze dohromady známe.
Podle pověsti se jedná o delfína, jenž mluvil lidskou řečí a sloužil vládci moří Poseidónovi. Poseidón se zamiloval do krásné mořské nymfy Amfitríty, ta se však za něj zprvu odmítala provdat a uprchla před ním k obru Atlasovi. Delfín ji našel a přesvědčil, aby se stala Poseidónovou ženou.
Hvězdy Sualocin a Rotanev
Už od začátku 17. století jsme zvyklí na tzv. Bayerovo značení hvězd. Ve svém hvězdném atlase jej zavedl německý astronom Johann Bayer (1572-1625). Je velmi jednoduché – hvězda se označí písmenem řecké abecedy (přičemž α připadne zpravidla té nejjasnější) a přidá se latinský druhý pád názvu souhvězdí, v němž leží. Pouze některé hvězdy mají své historicky vžité názvy jako např. Altair, Polárka a další.
Téměř o dvě století později jistý mladík studuje v Palermu na Sicílii matematiku a fyziku. Jmenuje se Niccolò Cacciatore (1770-1841). Během svých studentských let se šťastnou náhodou setkává s renomovaným astronomem Giuseppem Piazzim (1746-1826), jenž se později proslaví jako vůbec první objevitel asteroidu mezi Marsem a Jupiterem, a jejich osudy se propojují. Piazzi bere mladého Cacciatoreho pod ochranu a o dva roky později už začínající vědec pracuje na palermské observatoři jako Piazziho podřízený.
Roku 1814 spolu oba pracují na sestavení přepracovaného vydání Palermského hvězdného katalogu. Mladší Cacciatore však při práci nemůže vypudit z hlavy nepříjemnou myšlenku: vedle svého představeného si připadá nedůležitý. Vždyť to není tak dávno, co si Piazzi vysloužil obrovské uznání u odborníků i laické veřejnosti díky objevu asteroidu Ceres. Nešlo o objev ledajaký, Ceres byl zprvu považován za novou planetu Sluneční soustavy! Co když naproti tomu Cacciatore zůstane pro všechny navždy jen jakousi anonymní součástí palermské hvězdárny, šedou eminencí bez významu a bez tváře? Nebudou jej snad lidé nakonec pokládat jen za obyčejného Piazziho písaře?
V Cacciatoreho mysli proto dozrává nezvyklé rozhodnutí. Skládá si dohromady latinskou podobu svého jména – Nicolaus Venator – a sedá k rozpracovanému hvězdnému katalogu. K Bayerovu názvu hvězdy α Delphini připisuje pozpátku „Sualocin“. U sousední hvězdy β Delphini provede totéž a dává jí jméno „Rotanev“. Když potom dokončený katalog vyjde tiskem, tento jeho drobný podvůdek kupodivu nikdo neprohlédne a oba názvy se nakonec vžijí. Teprve o 45 let později je to anglický astronom a reverend Thomas William Webb, kdo původ obou jmen rozklíčuje, a v roce 2016 je dokonce Mezinárodní astronomická unie oficiálně potvrzuje.
Na toulkách souhvězdím Delfína
Čtyři hvězdy, které tvoří Delfínovo tělo a hlavu, bývají také někdy označovány jako asterismus jménem Jobova truhla nebo Jobova rakev. Přesný původ tohoto pojmenování neznáme.
Vlevo nahoře na obrázku vidíme šipku mířící vzhůru. Označuje kulovou hvězdokupu NGC 7006 vzdálenou od Země asi 135 tisíc světelných let.
Svislá šipka vlevo dole ukazuje na druhou kulovou hvězdokupu, o něco jasnější, NGC 6934. Ta obsahuje oproti první zmiňované sice méně hvězd, od Země se však nachází zhruba v třetinové vzdálenosti.
Dále tu najdeme dvě planetární mlhoviny. První z nich, označená na našem obrázku vodorovnou šipkou vpravo nahoře, nese označení NGC 6905 a říká se jí též „Modrý záblesk“. Termín pochází pravděpodobně ze 60. let 20. století, kdy se jednomu astronomovi v jeho dalekohledu střídavě objevovala a mizela namodralá záře okolo trojice hvězd, jejichž okolí si právě prohlížel. V článku o souhvězdí Labutě jsme o tomto optickém klamu již hovořili.
Šipka vpravo dole pak míří na NGC 6891. Její zdánlivá jasnost je jen 10,5 magnitudy, takže ji spatříme až ve středně velkém dalekohledu o průměru zhruba 20 cm. I pak budeme ale potřebovat dosti velké zvětšení (např. 150x), abychom ji neviděli jen jako namodralý světelný bod.
Takto zachytily tyto čtyři vesmírné objekty profesionální teleskopy:
A nakonec tu máme ještě γ Delphini. Nachází se na samotném Delfínově nose a nabízí nám krásnou podívanou i v případě, že nejsme majiteli patnácti- až dvaceticentimetrového dalekohledu. Pokud na ni totiž svůj přístroj zaměříme, najednou uvidíme, že se ve skutečnosti jedná o dvojhvězdu. Astronomové zjistili, že na rozdíl od tzv. optických dvojhvězd, které se tak jeví pouze při pohledu ze Země, v případě γ Delphini jsou k sobě obě hvězdy v tomto systému skutečně velmi blízko a obíhají okolo společného těžiště. Mluvíme tedy o tzv. fyzické dvojhvězdě. Jedna z obou hvězd se nám bude jevit jako žlutooranžová, v případě druhé hovoří astronomové o nažloutlém nádechu.
Pět nebeských objektů, které si v souhvězdí Delfína můžeme prohlédnout – to není na tak malé souhvězdí ani trochu špatné. Chopme se dalekohledů a vzhůru do vesmíru!
Zdroje:
https://earthsky.org/constellations/delphinus-the-dolphin-summer-triangle/
https://www.theoi.com/Ther/Delphin.html
https://observing.skyhound.com/archives/aug1/NGC_6905.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Niccol%C3%B2_Cacciatore
https://en.wikisource.org/wiki/Star_Lore_Of_All_Ages/Delphinus
https://hvezdnouoblohou.wz.cz/delfin.php
https://science.nasa.gov/missions/hubble/hubbles-view-of-planetary-nebula-reveals-complex-structure/
https://astronomynow.com/2022/09/05/ngc-6905-a-planetary-nebula-thats-no-flash-in-the-pan
Nejen pozorováním živ je člověk. Dnešní díl našeho průvodce letní oblohou nabízí čtenářům skutečnou lahůdku. Mnozí o ní jistě slyšeli v souvislosti se slavnými Sloupy stvoření zachycenými Hubbleovým kosmickým teleskopem, ale k jejímu spatření si tentokrát musíme pomoci technikou. Podíváme se totiž na Orlí mlhovinu, kterou prostým pohledem do dalekohledu rozeznáme velmi špatně. Budeme si muset vzít k ruce fotoaparát, přesně tak, jak to Hubbleův kosmický teleskop skutečně udělal.
Pro začátek si ale musíme udělat malou historickou odbočku. Mezi astronomy je Orlí mlhovina po dlouhá léta řazena do souhvězdí Hada, přestože ji musíme hledat poměrně daleko od něj. Nejprve tedy věnujme pozornost valnému shromáždění Mezinárodní astronomické unie v roce 1928.
Mezinárodní astronomická unie (IAU) je nevládní organizace, jejímž cílem je koordinovat aktivity v oblasti rozvoje astronomie, sdružovat profesionální vědce i mladé studenty a všestranně podporovat rozvoj tohoto odvětví. Založena byla 28. července 1919 v Bruselu a původně ji tvořili vědci ze sedmi zemí světa. Jejich řady se ale rychle rozšiřovaly, takže ještě před konáním prvního valného shromáždění v roce 1922 bylo členských zemí už devatenáct (a to včetně tehdejší ČSR). Tato valná shromáždění se až na výjimky konají jednou za tři roky, to z roku 1928 konkrétně v nizozemském Leidenu.
Lidé pochopitelně během celé své historie spatřovali na obloze obrazce svých božstev a mýtických postav. V dřívějších dobách nikomu nevadilo, že v jiné části světa rozeznávají tamní obyvatelé jiná souhvězdí, pak ale nastoupila éra objevných zaoceánských plaveb a následně i průmyslové revoluce a snadné komunikace na velké vzdálenosti. Astronomové navíc neváhali nacházet mezi hvězdami spojnice stále nové, často z důvodu pochlebování patronovi nebo panovníkovi – a tak se v 19. století v různých mapách oblohy dalo nalézt už okolo stovky různých souhvězdí. Nebylo zkrátka problémem si podle své momentální potřeby jejich podobu flexibilně přizpůsobit. Zároveň však astronomové ve vzájemné korespondenci čile používali souhvězdí k tomu, aby polohu toho či onoho objektu popsali svým kolegům, a tak začala vyvstávat potřeba tyto popisy nějak zjednodušit a podobu souhvězdí sjednotit.
Právě touto otázkou se zabývala i nově vzniklá Mezinárodní astronomická unie. Nakonec byl pověřen zaměstnanec (a pozdější ředitel) Belgické královské observatoře Eugène Delporte, aby navrhl celosvětově jednotné hranice mezi souhvězdími. S úpravami byly tyto hranice schváleny právě na leidenském valném shromáždění v roce 1928.
Od té doby tak existuje souhvězdí Hada, které je mezi ostatními výjimečné tím, že je jako jedno z mála rozděleno do dvou částí: Hlava Hada a Ocas Hada. V této podobě jej znali již astronomové ve starověku, přičemž Eugène Delporte zachoval i souhvězdí Hadonoše, který má držet tohoto hada v rukou. Snad i z důvodu této historické návaznosti dnes v případě Hlavy Hada a Ocasu Hada nehovoříme o dvou asterismech, ale o dvou částech jednoho souhvězdí.
Od toho, jak Eugène Delporte v roce 1928 se souhlasem IAU „rozparceloval“ oblohu, se odvíjí i poloha našeho dnešního cíle – totiž Orlí mlhoviny. Na obrázku níže je vyznačena hranatým rámečkem v dolní části a všimněme si i pravoúhlých čar znázorňujících zmíněné hranice souhvězdí.
Orlí mlhovina: trofej pro vytrvalé
Pokoušíme-li se Orlí mlhovinu najít a nemáme-li s astronomií mnoho zkušeností, vidíme, že lépe bude se při hledání orientovat podle dalších souhvězdí v okolí.
Využijeme svých dosavadních znalostí. Na obloze již dokážeme najít Cassiopeu ve tvaru písmene W, od ní se posunout k Labuti a Lyře a dokonce nám není neznámý ani asterismus Letního trojúhelníku. Umíme si prozatím najít dva jeho vrcholy – hvězdu Deneb na ocase Labutě a hvězdu Vega v Lyře. Třetí, která tvoří „spodní“ vrchol, je hvězda Altair v souhvězdí Orla. O souhvězdí Orla jsme sice prozatím nehovořili, můžeme však Altair (ležící na Orlově hlavě) použít jako dnešní orientační pomůcku. Vidíme, že Orel by měl dávat pozor, aby nenarazil křídlem do Štítu – my proto budeme moudřejší než on a souhvězdí Štítu mineme. Podíváme se raději kousek vedle, tam, kde má Štít pravý spodní roh. Právě tady se nám s trochou trpělivosti podaří v dalekohledu najít otevřenou (a tedy mladou) hvězdokupu NGC 6611 ležící uvnitř Orlí mlhoviny.
Až se nás tedy budou naši známí pokoušet „nachytat na švestkách“ a zeptají se nás, co má Orlí mlhovina společného se souhvězdím Orla, odpovíme správně, že nic. Oslníme je svými znalostmi o Eugènu Delportovi a o tom, jak díky jeho práci patří Orlí mlhovina stejně jako kdysi do souhvězdí Hada, a dodáme, že název Orlí mlhovina pochází až od astrofotografů na konci 19. století. Ty totiž se stále detailnějšími snímky zaujala tmavá oblast v centrální části mlhoviny, která některým z nich připomněla dravce v letu.
Hvězdokupu v této mlhovině uviděl jako první švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux někdy v rozmezí let 1745 a 46. Teprve o osmnáct let později přichází Charles Messier, který si do svých poznámek zapisuje: „Téže noci z 3. na 4. dne měsíce června 1764 spatřil jsem hromádku hvězd drobných, obklíčených září slabou, nedaleko od ocasu Hadova. Užil-li jsem toliko malého perspektivu optického, hvězdy tyto jakožto mráček se zdály; avšak k instrumentům dokonalejším přistoupiv, spatřil jsem body hvězdné a vůkol tří závoj světla mlhavého.“ Přidává i co nejpřesnější popis pozice této hvězdokupy na obloze a její úhlové velikosti. Proto dnes víme, že byl prvním, kdo si okolo některých hvězd v této hvězdokupě všiml i (pouhého) náznaku mlhovinového obláčku. Do svého katalogu hvězdokupu zanesl pod číslem 16.
Stejně jako on bychom dopadli i my, kdybychom museli spoléhat pouze na své oči. Má to několik důvodů – prvním je to, že mlhoviny jsou neuvěřitelně řídké. Na slavných snímcích z Hubbleova teleskopu se nám to tak nezdá, ale hustota plynu v mlhovinách se ve skutečnosti nijak dramaticky neliší od okolního vesmírného vakua. Ani viditelné světlo z hvězd se proto v podstatě nemá na čem rozptylovat. Nemluvě o tom, že emisní mlhoviny (jako je právě M 16) září hlavně díky tomu, že jejich plyn pohlcuje světlo ultrafialové (pocházející z hvězd) a pak teprve jej opět vyzáří na velmi specifických vlnových délkách – jenže protože je plyn v mlhovinách tak řídký, lidské oko vzhledem k principu svého fungování nemá čas toto slaboučké a rozptýlené záření hromadit. Na mnoho z těchto vlnových délek navíc lidské oko není v noci citlivé.
Použijeme-li ale fotoaparát, šance na úspěch podstatně vzrostou. Jestliže se spokojíme s méně kvalitním výsledkem než u snímků z Hubbleova či Webbova teleskopu, můžeme se pro začátek uchýlit i k tzv. afokální metodě. Je sice vhodná spíše na jasné objekty Sluneční soustavy a „chytit“ mlhovinu bude vyžadovat trochu trpělivosti a počítačových kouzel, ale uspokojení z naší první vlastnoručně pořízené fotografie vesmíru se nebude podobat žádnému jinému.
Na internetových stránkách prodejců astronomické techniky dokážeme poměrně snadno zakoupit afokální nástavec za okulár. Jedná se o držák, který bude na našem dalekohledu umístěn tam, kam jsme předtím přikládali oko, a ke kterému můžeme připevnit fotoaparát. Bohužel, ty kompaktní nebo zabudované v chytrých telefonech nejsou příliš vhodné kvůli velikým ztrátám světla (musí projít několika vrstvami skla) a šumu způsobenému malým snímačem. Zrcadlovka by byla o poznání lepší, ale pokud jsme pouze majiteli kompaktu, i on v nouzi poslouží. V tom případě však potřebujeme dalekohled o průměru alespoň 15 cm, okulár s co největší ohniskovou vzdáleností a co nejširší pupilou a zoom používat velmi obezřetně, raději vůbec. Nutností je samozřejmě také vypravit se pryč od světel města a fotografii pořizovat pod velmi tmavou oblohou.
Je třeba, aby fotoaparát měl možnost plně manuálního režimu. Bez toho, abychom si sami směli zvolit clonu, délku expozice a ISO (ekvivalent citlivosti filmu), se nám dílo nepodaří. Zadruhé: nutností je možnost manuálního ostření nebo alespoň zámku ostření. A je lépe, pokud fotoaparát umožňuje ukládat snímky ve formátu RAW.
Po upevnění fotoaparátu do nástavce budeme muset chvíli věnovat nalezení správné polohy, ve které jeho objektiv bude přesně proti pupile okuláru dalekohledu. Nenechme se vylekat tím, že fotoaparát bude zabírat kruhovou oblast s obrazem z okuláru a okolo že budou na fotografii černé okraje (tomuto jevu říkáme vinětace a může mít několik příčin, v našem případě je zkrátka pupila okuláru pro objektiv našeho fotoaparátu příliš úzká a aparát zabírá i její okolí). Odpomůžeme tomu poměrně jednoduše tím, že výsledný snímek nakonec ořízneme.
Pak může začít samotné snímání. Zapomeňme rovnou na to, že bychom spoušť fotoaparátu mačkali sami – tím bychom jej roztřásli a pořídit snímek by bylo nemožné. Musíme použít samospoušť s určitou časovou prodlevou. Podle slov vyznavačů afokálního fotografování je dobré nastavit ISO 800 nebo i 1600, dnes už mnoho fotoaparátů dokáže i vyšší (nebojme se tedy zvolit ISO 6400, případně 8000 apod.) Expozici zvolme raději kratší (pod 1 s) a ostřit musíme na nekonečno, popř. alespoň přepnout do režimu „krajina“. Ostření obrazu se dolaďuje především okulárovým výtahem na dalekohledu, nikoli fotoaparátem. Nasnímat musíme mnoho snímků, čím více, tím lépe – klidně i pět nebo šest stovek. Nesmíme opomenout ani několik desítek kalibračních snímků neboli tzv. dark frames, kdy po skončení fotografování ponecháme vše nastavené tak jako předtím a zakryjeme krytkou objektiv. Tyto černé snímky budou v počítači sloužit k potlačení šumu.
Po stažení těchto snímků do počítače nastal čas si je složit. V dřívějších dobách museli astronomové skutečně vyvolané skleněné desky pokládat jednu na druhou a výsledné fotografie vytvářet ve fotokomorách, dnes už tuto práci odvede počítač za nás. Stačí si zdarma stáhnout např. program Sequator.
Jak dosáhnout ještě lepších snímků?
Musíme se smířit s tím, že kompaktní fotoaparát má při snímání objektů vzdáleného vesmíru přeci jen značně omezené možnosti. Pomůže nám, jestliže je náš dalekohled upevněn na ekvatoriální (neboli paralaktické) montáži. K té totiž můžeme za rozumnou cenu pořídit motorizovaný pohon a rázem nám odpadne mnoho starostí. Motorek totiž bude naším dalekohledem pomalu otáčet přesně tou rychlostí, jakou se vlivem rotace Země zdánlivě otáčí obloha. Výhody jsou nasnadě – můžeme najednou použít mnohem delší expozici, třeba i 30 sekund či dokonce dvě minuty. ISO postačí nastavit např. na 800. Na rovinu si však řekněme, že při takových požadavcích na kompaktní fotoaparát by se jeho baterie velmi rychle vybila – už po několika desítkách snímků – a pořídit nový kompakt schopný výkonů popsaných výše už by bylo poměrně nákladné. Možnou cestou by bylo koupit jej z druhé ruky, musíme však dát dobrý pozor například na stav baterie nebo snímače. V praxi tedy dvouminutovou expozici s kompaktním fotoaparátem patrně nevyužijeme. Na druhou stranu, i dvě nebo tři vteřiny jsou lepší než necelá jedna.
Jsme-li majiteli digitální zrcadlovky, máme možnosti ještě širší. Pomocí levného T2 kroužku totiž můžeme okulár z dalekohledu vyndat a místo něj připevnit rovnou fotoaparát. Ten bude náš dalekohled vlastně využívat přímo jako svůj objektiv – a rázem se od afokální metody posouváme k tzv. fotografování v primárním ohnisku. Pak už pro nás dvouminutová expozice nebude nereálná a naše snímky budou na úplně jiné úrovni.
Protože při fotografování vesmíru se vlastně věnujeme „zviditelňování neviditelného“, nestyďme se po složení všech snímků ten výsledný ještě mírně upravit v počítači. Zatvrzelým zastáncům prohlížení vesmíru vlastníma očima se to může na první pohled zdát jako podvod, nemohou se však více mýlit – znovu totiž narážíme na to, jak funguje lidské oko. Náš zrak se vyvinul tak, abychom v přírodě přežili za jasného denního světla stejně jako v noci, proto intenzitu světla nevnímá lineárně, nýbrž logaritmicky. Sedíme-li v naprosté tmě a někdo zapálí svíčku, vnímáme to jako obrovský rozdíl v jasu světla; pokud ale v místnosti hoří sto svíček a někdo k tomu přidá sto první, rozdílu si téměř nevšimneme. Snímač fotoaparátu (naproti tomu) zaznamená přesné množství fotonů, které dopadlo na každý jednotlivý pixel, jenže od objektů vzdáleného vesmíru jich přichází velmi málo a naše oči budou vnímat všechny pixely stejně – jako naprostou tmu. Proto je namístě provést především tzv. roztažení histogramu neboli stretching. Jedná se vlastně pouze o úpravu, která obrazová data transformuje nelineárně přesně pro potřeby našeho oka – nejtmavší oblasti zvýrazní nejvíce a ty nejsvětlejší (např. hvězdy v hvězdokupě) jen velmi málo. Užitečná je také kalibrace barev – program porovná odstíny na našem snímku s online astronomickou databází a provede vyvážení bílé tak, aby barvy na našem snímku co nejpřesněji odpovídaly realitě ve vesmíru.
Dobrý pocit z dobré práce
Pokud budeme trpěliví a neodradí nás prvotní neúspěchy, po nějaké době už budeme moci rodině a přátelům ukázat snímek Orlí mlhoviny tak, jak ji nikdo na světě nedokáže spatřit vlastníma očima.
Nebude možná tak kvalitní jako z elitních kosmických teleskopů NASA, které mohou používat monochromatické (černobílé) kamery a barvy dodávat teprve s pomocí úzkopásmových filtrů propouštějících vždy jen barvu záření konkrétních prvků; kdo by však pohrdl pohledem na snímek podobný např. tomuto?
Ve střední části tohoto obrázku můžeme bezpečně rozeznat tmavou oblast. Jsou to legendární Sloupy stvoření. Jedná se o mračna plynu a prachu, která od jednoho konce ke druhému měří asi 5 světelných let. Jejich charakteristický tvar jim dalo zmíněné ultrafialové záření blízkých hvězd a také elektricky nabité částice z nich uvolňované (tzv. hvězdný vítr, obdoba slunečního větru). Protože se v těchto sloupech nachází obrovské množství mezihvězdné hmoty, vzniká právě zde mnoho nových protohvězd, což také dalo Sloupům stvoření jejich jméno.
Naši čtenáři by nám však patrně neodpustili, kdybychom na závěr článku přeci jen neukázali ten nejslavnější snímek ze všech. Proto neodoláme a zveme Vás k pohledu na Sloupy stvoření v Orlí mlhovině tak, jak je svou vyspělou optikou viděl Hubbleův kosmický teleskop v roce 1995.
Autor článku děkuje Mgr. Petru Horálkovi za odbornou pomoc a konzultaci.
Zdroje:
https://www.astro.cz/fotogalerie/ceska-astrofotografie-mesice.html?id=2942
https://en.wikipedia.org/wiki/IAU_designated_constellations
https://en.wikipedia.org/wiki/International_Astronomical_Union
https://www.constellation-guide.com/eagle-nebula-messier-16
https://earthsky.org/clusters-nebulae-galaxies/the-awesome-beauty-of-m16-the-eagle-nebula/
https://www.cloudynights.com/forums/topic/882798-very-disappointing-eagle-nebula
22. července 1994 dopadly do atmosféry Jupiteru poslední úlomky komety Shoemaker-Levy 9. Jednalo se o vůbec první kolizi dvou těles ve Sluneční soustavě, kterou lidé měli možnost spatřit na vlastní oči v reálném čase. Událost nám připomněla, že Sluneční soustava je dosud aktivní a že proces formování planet pokračuje i dnes.
Kometa Shoemaker-Levy 9 byla objevena 24. března 1993 na americké observatoři Palomar nedaleko San Diega v Kalifornii. K objevu posloužil tamní (a dnes již vyřazený) dalekohled typu Schmidt o průměru 46 cm.
Manželé Eugene Shoemaker (1928-1997) a Carolyn Shoemakerová (1929-2021) ve spolupráci s kanadsko-americkým amatérským astronomem Davidem H. Levym (* 1948) pořídili té noci snímek oblohy zachycující oblast v okolí Jupiteru. Byli totiž zapojeni do projektu zaměřeného na hledání blízkozemních vesmírných objektů. Připomeňme, že právě mezi Marsem a Jupiterem se nachází pás asteroidů, z nichž některé by se za určitých okolností mohly stát pro Zemi nebezpečnými.
Do té doby se těmto třem vědcům podařilo společně objevit už osm komet, ale jejich nejnovější úlovek se podle Davida Levyho žádné z nich nepodobal. Ukázalo se totiž, že nová kometa jako by měla několik různých ohonů. Dr. Levy vzpomínal, že při pohledu na pořízené snímky mu jejich tvar připomínal netopýří křídla. Brzy vyšlo najevo, že nezvyklá podoba ohonu je způsobena prostým faktem: nejedná se o jedinou kometu, ale o několik různých úlomků, na něž se kometa na své oběžné dráze rozbila. Pozdější pozorování navíc odhalila, že namísto okolo Slunce obíhá toto podivné těleso po protáhlé dráze kolem Jupiteru.
Pro běžnou veřejnost však tehdy přesto šlo maximálně o drobnou zajímavost:
„O tom, že jsme s Carolyn a Genem Shoemakerovými objevili kometu, vyšel článek na třiadvacáté stránce London Times,“ usmívá se dr. Levy.
Dalšími výpočty a pozorováním se později ukázalo, že kometa původně obíhala kolem Slunce stejně jako všechny ostatní, ale Jupiter ji několik desetiletí před jejím objevením zachytil svou gravitací. Protože nejnižší bod její dráhy ležel pouhých 20 tisíc kilometrů od horní vrstvy Jupiterových mraků, ohromné slapové síly působící na kometu způsobily její rozpad na jedenadvacet kusů. Jejich velikosti se pohybovaly přibližně od stovek metrů po jeden či dva kilometry.
O dalších několik měsíců později však přišla zpráva, která tentokrát již vzbudila i u veřejnosti nesmírné vzrušení: kometa Shoemaker-Levy 9 se s plynnou planetou nachází na kolizním kurzu!
„To už nebyla třiadvacátá stránka London Times, ale první stránka,“ vypráví dr. Levy. „Od doby, kdy se v roce 1609 Galilei poprvé podíval na oblohu dalekohledem a v roce 1610 poprvé sledoval Jupiter, to byla první příležitost spatřit na vlastní oči náraz komety do planety.“
Význam této události spočíval především v tom, že měla být názorným příkladem procesu, který celou naši Sluneční soustavu vytvořil.
V 60. a 70. letech 20. století totiž ruský astronom Viktor Safronov (1917-1999) znovu oživil dvě století starou teorii o vzniku planet z mlhoviny obíhající Slunce v době jeho vzniku. Přišel s tezí, kterou dnes vědecké kruhy všeobecně přijímají – že totiž planety obíhající Slunce se postupně spojovaly z těch nejjemnějších prachových částeček. Tělesa postupně narostla a začala se srážet. Některé tyto srážky vedly k jejich vzájemnému rozbití, jindy ale byl naopak výsledkem vznik ještě většího skalnatého objektu. Tímto procesem postupně vznikly obrovské planety, které dnes známe. Ty z nich, které se začaly formovat dál od Slunce, pak mohly ke svému růstu využít navíc ohromné množství vody, jež v těch místech už měla podobu věčného ledu. Proto narostly natolik, že začaly postupně přitahovat i plyn z původní sluneční mlhoviny, a výsledkem jsou dnešní plynné planety Jupiter a Saturn.
Jedním z důkazů pro Safronovova tvrzení byla výprava sondy Mariner 10 k Merkuru v roce 1973, která na povrchu této malé planety objevila obrovské množství kráterů jako pozůstatků po dávných srážkách.
Náraz komety Shoemaker-Levy 9 do Jupiteru se tak měl stát dalším potvrzením správnosti této teorie. Navíc jej bylo možné minutu za minutou pozorovat nejen teleskopy ze Země, ale i s pomocí robotických zařízení operujících ve vesmíru. Sonda Galileo, která tehdy byla právě na cestě k Jupiteru, nám například s určitým zpožděním poskytla přímý pohled na dopady i přesto, že k nim došlo na straně Jupiteru od Země odvrácené. Pozadu nezůstal ani Hubbleův kosmický teleskop – protože části komety dopadaly na rozhraní Jupiterovy denní a noční strany a planeta se otáčí jednou za pouhých 10 hodin, mohl i od Země pořídit snímky vzedmutí plynu způsobených srážkami a starých jen několik minut.
Dopady jednotlivých úlomků komety do atmosféry začaly 16. července. Každý z nich zahřál plyn v atmosféře na teplotu 30 až 40 tisíc stupňů Celsia a zdvihl sloupec plynu a kouře do výšky mezi dvěma a třemi tisíci kilometrů. Tmavé skvrny, které po sobě dopady v atmosféře zanechaly, byly viditelné ještě několik týdnů poté a největší z nich byla velká jako celá Země. Nárazy pokračovaly dalších pět a půl dne, až do 22. července 1994.
„Takto vznikla Sluneční soustava – srážkami komet s planetami,“ upozorňuje dr. Levy. „A kometa Shoemaker-Levy 9 nám názorně ukázala, že to stále ještě neskončilo – v létě 1994 stály kolem Jupiteru velké žluté policejní zátarasy, které oznamovaly: pozor, nebezpečí, výstavba Sluneční soustavy,“ říká s nadsázkou.
„Pokračuje to stále dál. Jupiter po třetím červencovém týdnu roku 1994 zase o něco povyrostl. Dostal nový příděl vody, uhlíku a síry. Vypadalo to, jako by nám příroda řekla: tak, pánové, teď vám ukážu, jak se to dělá. A vy se můžete jen dívat!“ uzavírá zasněně.
Dnes se vědci domnívají, že za desítky milionů let se naše Sluneční soustava výrazně promění. Phobos, měsíc Marsu, patrně do své planety narazí nebo jí bude roztrhán. Výsledkem bude vznik marťanských prstenců podobných těm, které dnes známe okolo Saturnu – a tato plynná planeta naopak v budoucnu své prstence ztratí. V posledních letech také například sledujeme postupné zmenšování Velké rudé skvrny na Jupiteru. Je jisté, že i tato obří bouře jednoho dne utichne. Žijeme zkrátka v proměnlivém prostředí a události staré 32 let nám to připomněly.
Zdroje:
https://science.nasa.gov/solar-system/comets/p-shoemaker-levy-9
https://www.ebsco.com/research-starters/astronomy-and-astrophysics/comet-shoemaker-levy-9
https://www.aura-astronomy.org/blog/2019/07/15/what-the-shoemaker-levy-9-impact-taught-us/
Úryvky z rozhovoru s dr. Davidem H. Levym byly převzaty z dokumentárního seriálu BBC „Planety“ z roku 1999 (režie: David McNab).
V roce 1729 bylo v Anglii vydáno dílo Atlas Coelestis vzniklé díky spolupráci dvou mužů. První královský astronom John Flamsteed a malíř James Thornhill se zasloužili o vytvoření nejpřesnějšího a nejpodrobnějšího atlasu souhvězdí ve své době. Našli bychom v něm i vyobrazení souhvězdí Herkula, které bylo později znovu přetištěno podle stejné mědirytiny a ručně obarveno. Pro účely našeho článku jsme museli tento přetisk pootočit, aby pozice Herkula odpovídala našim dnešním představám. Najdeme-li toto souhvězdí na obloze, můžeme si v něm prohlédnout hned dvě kulové hvězdokupy a nejen je!
Pojďme se hned na začátku podívat na to, kde souhvězdí Herkula na nebi hledat. Začneme u nám důvěrně známého asterismu Velkého vozu. Podíváme se na jeho zadní kola a pohledem se začneme přesouvat k oji. Tam se však nezastavíme a stejným směrem otáčíme hlavu dál – po chvíli narazíme na seskupení hvězd připomínající velké písmeno P. Jedná se o základ souhvězdí Pastýře, které ale naším cílem není. Proto posuneme pohled (stále ve stejném směru) ještě dál. A po chvíli se už před námi objeví bájný antický hrdina i se svým kyjem:
Herkules (v řecké podobě Hérakles) byl podle pověstí synem nejvyššího boha Dia a pozemské ženy Alkmény. Od mládí vynikal velikou silou. Poté, co mu věštba uložila splnit deset úkolů od svého příbuzného Eurysthea, jenž byl vládcem Mykén, vydal se Hérakles podle přání bohů do jeho služeb. Král Eurystheus byl zbabělý slaboch, který Héraklovi záviděl jeho slávu, a tak na něm chtěl vykonání těch nejobtížnějších skutků. Nejprve musel Hérakles zabít strašlivého nemejského lva, od jehož kůže se odrážely všechny šípy. Hérakles ho nejprve omráčil kyjem a pak zardousil. Následně Eurystheus chtěl, aby Hérakles zabil hydru od města Lerny. Ten jí musel useknout devět hlav a rány spalovat hořící větví, aby místo uťaté hlavy hned nenarostla nová. Dalšími jeho úkoly pak bylo přinést do Mykén divokého kance z hor, dovést králi laň bohyně Artemis, vyhnat z Řecka stymfalské ptáky s kovovými drápy, vyčistit chlévy krále Augiáše, přivléct do Mykén býka z ostrova Kréty a pak zuřivé koně krále Dioméda pojídající lidské maso. Králově dceři musel Hérakles donést pás královny bojovných Amazonek a z daleké Afriky přivést do Řecka stáda obra Géryóna, Král Eurystheus však Hérakla ani poté nechtěl ze svých služeb propustit a dal mu ještě další dva úkoly – přinést zlatá jablka ze zahrady Hesperidek a nakonec přivést z podsvětí tříhlavého psa Kerbera hlídajícího vstup do říše mrtvých. Poté jej strachy se třesoucí Eurystheus konečně propustil. Hérakles v životě vykonal ještě mnoho dalších hrdinských skutků a nakonec sám usedl na svou pohřební hranici a nechal ji zapálit. V tu chvíli jej bohové přijali mezi sebe a odnesli na Olymp.
V souhvězdí Herkula se nachází 15 hvězd, u kterých byly objeveny exoplanety. Nejznámějšími strukturami v tomto souhvězdí jsou ale dvě kulové hvězdokupy – M 13 a M 92.
Hvězdokupu M 13 objevil Edmund Halley v roce 1714. Pokud vyjedeme daleko za město, na tmavé místo s čistým vzduchem (tedy například na hory), můžeme ji s trochou snahy spatřit pouhým okem. Najdeme ji na Herkulově levém boku, zhruba v polovině výšky jeho trupu (na obrázku ji vyznačuje modrý hranatý rámeček):
Jedná se o oblast ve vesmíru vzdálenou od nás asi 25 tisíc světelných let. Obsahuje více než 300 tisíc hvězd a v průměru má asi 145 světelných let – z těchto čísel je tedy jasné, že hvězdy jsou tu k sobě doslova natěsnány. Vědci se domnívají, že jejich hustota výskytu je asi 100x větší než v okolí Slunce a že se spolu dokonce občas srážejí, což vede ke vzniku hvězd nových. Zkoumáním tzv. „modrých opozdilců“, jak říkají, došli totiž k závěru, že tyto hvězdy jsou mnohem mladší než jiné v jejich sousedství.
Kulové hvězdokupy obsahují tolik hvězd proto, že jsou velmi staré. Formovaly se asi před 10 – 13 miliardami let, tedy nedlouho po Velkém třesku, kdy byla všude hojnost mezihvězdného plynu. Ve vznikající galaxii Mléčné dráze spolu oblaka tohoto plynu interagovala a vzniknout mohlo mnoho hvězd na poměrně velmi malém prostoru. Hvězdy jsou tak k sobě také velmi pevně gravitačně vázány a kulové hvězdokupy jsou velmi stabilními kosmickými strukturami. Většinou se nacházejí mimo hlavní rovinu Mléčné dráhy, v tzv. galaktickém halu, protože v době jejich zformování ještě ani samotná galaxie nebyla tím, čím je dnes. Teprve vznikala postupnou rotací a zplošťováním ohromných mas mezihvězdného plynu. Když se tedy objevila hlavní rovina výskytu hvězd v galaxii, kulové hvězdokupy už nebyly vychýleny ze svých původních drah.
Druhou kulovou hvězdokupu najdeme nad Herkulovým trupem. Jedná se o M 92, kterou na konci prosince roku 1777 objevil německý astronom Johann Elert Bode. Leží ještě o dva tisíce světelných let dál než M 13, ale obsahuje prakticky stejný počet hvězd – a v průměru má jen asi 100 světelných let. Hvězdy jsou tedy k sobě navzájem ještě blíž. Také ji spatříme za velmi tmavé noci pouhým okem.
Tím však zajímavosti spojené se souhvězdím Herkula zdaleka nekončí. Jsme-li majiteli dalekohledu o průměru alespoň 75 mm, můžeme se pokusit najít planetární mlhovinu NGC 6210 přezdívanou „Želva“. V okuláru se nám bude jevit jako eliptický modrozelený obláček. Pro její nalezení však už jsou potřeba dobré oči, protože její zdánlivá magnituda je 9,65.
V roce 2018 byl v souhvězdí Herkula pozorován mimořádně silný výbuch supernovy. Událost dostala označení SN 2018cow (šlo o náhodně vygenerovaná písmena, ale astronomové jí nyní vtipně přezdívají „Kráva“) a ve vědeckých kruzích vzbudila rozruch, protože exploze proběhla zcela jinak než u ostatních supernov. Těm trvá řádově týdny, než dosáhnou svého maximálního jasu, tato to ale dokázala za pouhých 1,5 dne a produkovala také modré světlo, což naznačovalo, že exploze byla nesmírně žhavá.
V souhvězdí Herkula se pro zdatné (nebo profesionální) pozorovatele nachází i několik dalších zajímavých objektů. Jsou to například další kulová hvězdokupa a další planetární mlhovina nebo eliptická galaxie Herkules A vysílající rádiové pulzy natolik silné, že je lze zachytit ze vzdálenosti 2,1 miliardy světelných let. Pro nás je však zajímavá ještě kupa galaxií označovaná Abell 2151. Pravda, její spatření už patří mezi obtížnější výzvy – potřebujeme k tomu dalekohled o průměru alespoň 15 cm, velmi tmavou oblohu a alespoň půlhodinovou adaptaci zraku na tmu, než se do lovu pustíme. Pokud však tímto vybavením disponujeme a vydáme se za město, může se nám podařit pod Herkulovou levou nohou spatřit přibližně tři až osm slabých mlhavých skvrnek. Rozhodneme-li se navštívit namísto toho některou hvězdárnu, kde můžeme využít dalekohledy ještě větší, těchto obláčků můžeme zahlédnout až desítky.
Pro znázornění umístění vesmírných objektů v souhvězdí Herkula na obloze bylo využito programu Stellarium.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/SN_2018cow
https://noirlab.edu/public/education/constellations/hercules
https://en.wikipedia.org/wiki/Hercules_(constellation)
https://www.sothebys.com/en/buy/_antique-john-flamsteed-hercules-corona-and-lyra-7f23
Knihovna U Mokřinky vyhlašuje ve spolupráci s Hvězdárnou barona Artura Krause Pardubice, Hvězdárnou Žebrák, Fyzikálním ústavem v Opavě, Slovenským zväzom astronómov a s Českou astronomickou společností jubilejní 10. ročník fotografické a výtvarné soutěže. Tentokráte na téma „Vesmír a život“, určenou pro fotografy i výtvarníky. Téma otevírá možnosti a hlubokou inspiraci všem fotografům, kreslířům, malířům a dalším grafickým umělcům. Tématem letošního ročníku je rovněž palčivý problém světelného znečištění.
Téma „Vesmír a život“ se dá vnímat velice rozmanitě. Příroda kolem nás, momentky pod hvězdným nebem, západy a východy, roztodivné mraky, ale i nápadité vyjádření vlastního chápání vesmíru – to vše a určitě mnohem více si můžete představit pod tématem nejnovějšího ročníku tradiční populární mokerské fotosoutěže. Pochopitelně se nabízí zapojit se do soutěže s nějakým astrofotografickým úlovkem, který vyjadřuje vztah života k vesmíru i naopak. Inspirovat se můžete i vzácnými nebeskými úkazy, které nás teprve čekají. K takovým snímkům budou v soutěži určeny samostatné kategorie. Vesmír a život ale není jen o vztahu člověka k noční obloze: pro některé jsou to krásné zážitky v přírodě, bouřky, pohledy do vody… ale samozřejmě k tématu života v (ne)konečném vesmíru nesmí chybět ani exotické kosmické objekty, které „žijí“ vlastním způsobem. Prostě všechno, co se pod pojmem „vesmír a život“ dá představit.
Na mysl jistě vytane cestování vesmírem i časem. Ve všech případech záleží na vlastní fantazii a vztahu k vesmíru kolem nás. Hodnotí se totiž hlavně originalita, ale i vzácnost (ať už úkazu či dění kolem vás). Zapojit do soutěže se mohou, jak mladí fotografové, tak i mladí umělci – kreslíři, malíři nebo mladí počítačoví grafici. Soutěž je opravdu pro všechny fotografy i umělce.
Světelné znečištění, které nás okrádá…
Tématem letošního ročníku je opět i palčivý problém světelného znečištění. Už několik desítek let ekologové, astronomové, ale i řidiči či běžní obyvatelé přesvětlených měst narážejí na problémy spojené s přemírou umělého osvětlení. Světelné znečištění negativně ovlivňuje naše zdraví, noční druhy zvěře, komplikuje na některých místech i dopravu a neposledně nás připravuje o krásu hvězdné oblohy. Více o světelném znečištění se každý může dozvědět v dokumentárních filmech „Hledání ztracené tmy“ nebo „Vo svetle noci“. Podrobnosti také na stránce www.svetelneznecisteni.cz. Fotografové se v rámci soutěže mohou zapojit se snímky ukazujícími na tento problém, ale také na jeho možné řešení. I tady se meze nekladou, může jít o obrázky přesvětlených měst, snímky správného osvětlení, snímky noční zvěře atd.
Do kdy se zapojit?
Soutěž probíhá do 8. ledna 2027 a na účastníky již teď čekají pěkné ceny, které dodali partneři soutěže (viz níže). Hodnotit se bude v několika kategoriích, jednak podle typu díla (fotografie, kresby či malby, díla v grafických programech) a také podle věku účastníků. Hodnotit bude porota složená ze zástupců pořadatelů a ta si vyhrazuje právo určit přesné kategorie podle typu zaslaných děl. Těšíme se na zajímavá díla, která si budete moci prohlédnout na stránkách soutěže.
Základní kategorie
Porota si vyhrazuje právo vytvořit další kategorie a podkategorie podle věku i podle typů a počtu děl došlých do soutěže.
Podmínky:
Ceny a vyhodnocení soutěže
Vyhodnocení soutěže proběhne jako již tradičně v mokerském společenském klubu nedaleko místní knihovny, a to v květnu 2027. Pokud popřeje počasí a bude to organizačně možné, bude součástí akce pozorování noční oblohy hvězdářským dalekohledem s Petrem Horálkem z Fyzikálního ústavu v Opavě a Petrem Komárkem z pardubické hvězdárny. Jako bonus možnost spaní pod hvězdami či pod stany na místním hřišti (kde je základní zařízení včetně mobilního WC, chladničky a rychlovarné konvice, v areálu je možné i opékání vuřtů). V případě nepřízně počasí je připraven náhradní program v podobě besedy o hvězdách spolu s občerstvením. Pro soutěžící jsou připraveny krásné ceny, které dodali jednotliví partneři soutěže (viz níže). Podrobné informace najdete na stránce Knihovny U Mokřinky.
Organizátoři soutěže si vyhrazují možnost přidat kategorie podle došlých děl a změny programu vyhodnocení soutěže. Doporučujeme všem soutěžícím pravidelně sledovat stránky soutěže, kde budou průběžně zveřejňovány veškeré informace, a také přesný datum vyhodnocení.
Partneři soutěže
Spoluorganizátoři soutěže jsou již tradičně: Hvězdárna barona Artura Krause Pardubice, Hvězdárna Žebrák a Česká astronomická společnost. Dále soutěž podpořili Slovenský zväz astronómov (zastupuje v porotě Pavol Rapavý) nebo Fyzikální ústav v Opavě (zastupuje v porotě Petr Horálek (astrofotograf, cestovatel a spisovatel) a Tomáš Slovinský (slovenský astrofotograf několikrát oceněný v NASA).
Partnery soutěže jsou: SOMIPO Opočno – papírnictví, hračky, knihy a výtvarné potřeby, Spolek ABAKUS – autor projektu Rodný kraj Františka Kupky, Spolek Senioři z Opočenska, Marta Pohnerová (malířka a spisovatelka), Petr Stančík (spisovatel, oceněný cenou Magnesia Litera 2015), Tiskárna LT Trutnov, Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov a Agentura Dobrý den, spisovatel Pavel Fara, Knihy Stehlík a Petr Netík (kreslíř a ilustrátor). Mediálními partnery jsou Fotoškoda a Nikon.
Za všechny spoluorganizátory a partnery soutěže se na vaše soutěžní díla i na samotné vyhodnocení v příjemné atmosféře v Mokrém těší organizátorka Dagmar Honsnejmanová z Knihovny U Mokřinky!
Kontakty
Dagmar Honsnejmanová
Knihovnice a organizátorka soutěže
E-mail: kronika.mokre@seznam.cz
Telefon: +420 601 339 859
Petr Komárek
Vedoucí Hvězdárny barona Artura Krause v Pardubicích
Email: petr.komarek@ddmalfa.cz
Telefon: +420 603 165 366
Pavol Rapavý
Slovenský zväz astronómov
Tel: +421 907 854 928
E-mail: pavol.rapavy@gmail.com
Pavel Suchan
Tiskový tajemník České astronomické společnosti
Tel: +420 737 322 815
E-mail: suchan@astro.cz
Petr Horálek
Astrofotograf a popularizátor astronomie
Fyzikální ústav v Opavě
Tel: +420 732 826 853
E-mail: petr.horalek@slu.cz
