
Ve srovnání s jinými souhvězdími může Cassiopea působit nenápadně. Přesto by ale byla škoda, kdybychom ji v našem seriálu vynechali. Patří mezi ta souhvězdí, jejichž název zná široká veřejnost a mnoho lidí je dokáže na obloze najít – ale snad právě proto bychom mohli podlehnout pokušení se mu příliš nevěnovat. V tom případě bychom se ale ochudili!
Báje o pyšné aithiopské královně Cassiopee, matce krásné Andromedy, je našim čtenářům důvěrně známa. Na tento příběh s pohádkovým koncem si můžeme vzpomenout pokaždé, když na obloze spatříme pověstné písmeno W.
V prvé řadě si řekněme, že souhvězdí Cassiopea je v jednom ohledu zvláštní: řadíme je mezi podzimní, zároveň ale také mezi cirkumpolární. To znamená, že v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá pod obzor a vidíme je po celý rok. Koneckonců, význam tohoto slova se nám vyjeví snadno – latinská předložka circum znamená „okolo“, slovopolus zase znamenalo „pól“. Termín cirkumpolární souhvězdí tedy můžeme jednoduše přeložit jako souhvězdí kroužící okolo pólu. To však neznamená, že by se v průběhu roku neměnila jeho výška nad obzorem – a rázem je jasné, proč Cassiopeu řadíme zároveň mezi souhvězdí podzimní. Právě v těchto dnech se totiž nachází na obloze nejvýše (dokonce téměř v našem zdejším nadhlavníku, musíme tedy při jejím hledání zvrátit hlavu poměrně dosti dozadu).
Cassiopea je především domovem mnoha hvězdokup. Najdeme jich tu, alespoň těch zanesených v nejznámějších katalozích, přibližně padesát. K nim ale musíme přičíst i další, málo výrazné, které v poslední době objevují kosmické teleskopy operující z vesmíru. Například rentgenová observatoř Chandra, ale i další zařízení postupně rozšířily počet zdejších hvězdokup až na 150-200. Kromě toho se ale Cassiopea může pochlubit i stovkami mlhovin, budeme-li uvažovat i o těch planetárních nebo temných. Vzpomeňme si jen na slavný snímek z Hubbleova vesmírného dalekohledu, který vznikl po jeho nasměrování do zdánlivě zcela prázdného úseku oblohy ve Velké medvědici – ukázalo se, že namísto toho se zde nachází ohromné množství galaxií tak vzdálených a starých, jaké do té doby nikdy nikdo nespatřil. Pak už se nám nebude zdát podivné, že v souhvězdí Cassiopey se vesmírných objektů nachází tolik.

z prosince roku 1995
Království hvězdokup
Jak již dříve padlo, Cassiopea je bohatá především na hvězdokupy. Podívejme se alespoň na několik nejvýraznějších, například na ty, které si prohlížel už Charles Messier v 18. století se svou tehdejší technikou.
Začněme třeba u M 52. Jde o otevřenou, poměrně mladou hvězdokupu vzdálenou od Země asi 5 000 světelných let. Kdybychom se posadili do kosmické lodi schopné dosáhnout rychlosti světla (které podle fyzikálních zákonů nikdy dosáhnout nelze), cesta napříč touto hvězdokupou by nám trvala 20 let. Dohromady obsahuje okolo 200 hvězd a na obloze se jeví jako relativně veliká – zabírá asi 13 obloukových minut. Je tedy srovnatelná s polovinou průměru měsíčního úplňku. A kde ji na obloze hledat? Podívejme se na nebeské písmeno W a jeho pravé šikmé rameno (spojnici dvou nejjasnějších hvězd z celého souhvězdí) si protáhněme směrem nahoru zhruba na dvojnásobek.

Jako mlhavou skvrnku ji uvidíme již s pomocí běžného triedru. Pokud si vezmeme na pomoc nikterak drahý hvězdářský dalekohled pro začátečníky o průměru zhruba 10 cm, objeví se nám již skupinka slabých světelných bodů. Navíc půjdeme doslova ve stopách samotného Charlese Messiera – takový přístroj je totiž zcela srovnatelný s dalekohledy, které měl ve své době k dispozici on. A právě s takovým vybavením M 52 v roce 1774 sám objevil.

Nemusíme být špičkovými vědci a zdlouhavě se učit popisovat oblohu pomocí oficiálně stanovených nebeských souřadnic. Prohlížet nebeskou klenbu si může i ten, kdo pro orientaci na ní využívá zjednodušené pomůcky – řekněme tedy, že budeme v Cassiopee rozeznávat tři hroty tvořící pomyslné písmeno W: levý, prostřední (obrácený dovnitř) a pravý. Právě na levém hrotu se pak nachází další hvězdokupa – tentokrát je to M 103 nebo také NGC 581. Stejně jako ta, o které jsme hovořili jen o kousek výše, je i ona hvězdokupou otevřenou (připomeňme, že tzv. kulové hvězdokupy jsou velmi staré a hvězdy v nich vzájemně vážou velmi silné přitažlivé síly, zatímco hvězdokupy otevřené jsou řidší, mladší a „volnější“).

M 103 je zhruba stejně rozsáhlá i početná jako výše zmiňovaná M 52. Na rozdíl od ní se ale nachází od Země dál – astronomové si přesnou vzdáleností nejsou zcela jisti, ale hovoří o 8 000 světelných letech. Proto se také na obloze jeví menší (lze ji zhruba srovnat se šířkou tenkého srpku Měsíce několik dní před novem) a s triedrem bychom tentokrát příliš nepochodili, resp. viděli bychom také pouze mlhavý obláček. Vraťme se ale k našemu „messierovskému“ dalekohledu o průměru 10 cm – a vida, už spatříme drobné tečky uspořádané do přibližně trojúhelníkového tvaru a také jasnou stálici uprostřed.

Mlhoviny v Cassiopee
Kromě hvězdokup tu máme ještě mlhovinu NGC 281 Pacman. Bude zajímavou výzvou pro ty, kteří se věnují astrofotografii – a pokud by snad někdo právě nyní plánoval, že zkusí do tohoto světa vstoupit, může si přečíst tento článek vysvětlující základy celé problematiky.

Je pravda, že tentokrát už se neobejdeme bez trochy cviku a bez několika vymožeností techniky navíc. O tom, že se musíme vypravit daleko od světel měst a pozorovat pod tmavou oblohou, jistě není třeba hovořit, svůj oblíbený deseticentimetrový dalekohled si pochopitelně přibalíme s sebou – navíc ale potřebujeme motorek na pohon polární montáže a zrcadlovku, abychom s pomocí T2 kroužku mohli fotografovat v primárním ohnisku. Cena obojího nás děsit nemusí. Máme-li trochu štěstí, zrcadlovku z druhé ruky můžeme pořídit už za několik tisíc korun (samozřejmě pozor na zjevné i skryté závady) a podobný obnos nám bude stačit i pro pořízení řečeného motorku. Když potom upevníme fotoaparát k dalekohledu tak, aby se samotný dalekohled stal jeho objektivem, je třeba nastavit správné ISO a expozici – a snímání může začít. Musíme nashromáždit dostatek fotografií i kalibračních snímků, které pak v počítači složíme, ale pak se před našima očima najednou objeví krásná mlhovina. Zvláště tehdy, jestliže jsme si předtím nechali z fotoaparátu odstranit filtr blokující infračervené světlo. Ten totiž zároveň odstiňuje i čáru H-alfa, takže nás připraví o řadu barevných odstínů naší mlhoviny – hlavně těch červených. Pokud se ale tento filtr odstraní a nahradí například speciálním astrofiltrem, který propustí více vlnových délek světla a „neukrajuje“ ze spodní hranice červeného viditelného, barev zachytíme mnohem více. Navíc se dnes pro většinu značek zrcadlových fotoaparátů vyrábějí nacvakávací filtry, tzv. clip-in filtry OWB (Original White Balance), se kterými můžeme vyvážení bílé znovu posunout do původního stavu a fotoaparát tak bude spolehlivě sloužit i ve dne. Nemusíme se bát, že by kvůli chybějícímu filtru byly naše denní snímky z dovolené zbarvené příliš dočervena.

Když už jsme se pustili do těchto úprav svého fotoaparátu, byla by určitě škoda nepokusit se „ulovit“ také dvě nejfotografovanější mlhoviny tohoto souhvězdí: nesou označení IC 1805 a IC 1848, známější jsou ale pod názvy Srdce a Duše. Nesmíme se ale zaleknout jednoho – tentokrát budeme muset pořídit širokoúhlý záběr.
Dobrou zprávou je, že můžeme bez problémů použít vybavení, které jsme již nakoupili. Fotografování v primárním ohnisku dalekohledu by tentokrát bylo nepohodlné, protože mlhoviny zabírají na obloze asi 4,5 x 2,5 úhlového stupně, tj. asi jako devět měsíčních úplňků vedle sebe, a do zorného pole dalekohledu by se jednoduše nevešly. Vyžadovalo by to buď nafotit je po částech a pak je poskládat vedle sebe (ale to už by bylo pro začátek značně komplikované) nebo si říct, že se obejdeme bez dalekohledu. Pokud jsme si dali trochu práce a polární osu našeho stativu jsme ustavili přesně na severní nebeský pól, stačí nám už jen dalekohled z montáže sundat a původní závaží nahradit menším a lehčím, které bude vyvažovat pouze fotoaparát. Ten do montáže upevníme namísto dalekohledu (poslouží k tomu např. upínací lišta se 1/4″ fotografickým šroubem za několik stokorun), elektromotorek pro pohon montáže již máme – a můžeme se pustit do díla. Je dobré nastavit malou clonu – kdybychom nepoužili žádnou (resp. nejnižší, kterou náš objektiv dovoluje), potýkali bychom se s vinětací čili ztmavnutím okrajů, astigmatismem a komou neboli rozostřením hvězd na okrajích snímku a také s barevnou vadou. Zvolme tedy clonu druhou nejnižší. Při ISO 1600, které je vhodné pro starší modely zrcadlovek, bude stačit doba expozice jednoho snímku okolo 90 sekund. A na závěr poslední drobná rada: aby se nám do záběru vešly obě mlhoviny celé, ohnisková vzdálenost objektivu je důležitá. Zvolme něco mezi 85 a 135 mm.


Jak je vidět, i takové „všední“ souhvězdí jako Cassiopea skrývá nejedno překvapení. A my bychom prohloupili, kdybychom k němu neobrátili své zraky a přístroje!
Zdroje:
https://www.hvezdnouoblohou.wz.cz/kasiopeja.php#ngc281(pacman)
https://www.universetoday.com/articles/messier-52
http://www.messier.seds.org/m/m052.html
http://www.messier.seds.org/more/m103_more.html
https://urbanastrophotography.com/the-heart-soul-nebulae-ic-1805-ic-1848/
