V pátek 16. ledna 2026 přinesl web Universe Today novinu ze světa kosmonautiky. Vědcům z Institutu geologie a geofyziky spadajícího pod Čínskou akademii věd se podařilo vyvodit pozoruhodné závěry o historii odvrácené strany Měsíce, protože provedli analýzu vzorků měsíčních hornin dopravených na Zemi před dvěma lety v rámci mise Čchang-e 6. Ukázalo se, že zhruba před 4,25 miliardami let muselo do našeho vesmírného souputníka narazit obrovské těleso, které nejen že vyrylo kráter o průměru 2 500 kilometrů, ale síla nárazu dokonce pozměnila i jeho vnitřní složení. Následkem toho pak na té straně Měsíce, kterou dnes známe jako odvrácenou, ustala sopečná činnost.
Ze Země jsme zvyklí vidět stále jen jednu stranu Měsíce. Může za to tzv. slapová síla, kterou na sebe Země a její přirozený satelit působí. Přestože název této síly může působit složitě, jedná se vlastně pouze o jeden z projevů síly gravitační – lidově řečeno, o „gravitaci v převleku“. Jak totiž Země svou gravitací přitahuje Měsíc k sobě, dochází nejen k tomu, že Měsíc od Země neodletí. ale navíc jej přitažlivost Země mírně deformuje do tvaru elipsoidu. Přesněji řečeno, projevilo se to hlavně v dávné minulosti, kdy ještě Měsíc nebyl zcela pevným tělesem a teprve chladl po svém vzniku srážkou Země s cizí planetou – Země jej zdeformovala do lehce protáhlého tvaru připomínajícího například míč na rugby. Vlivem toho pak začala jednu stranu tohoto elipsoidu, která se z ní nacházela blíž, přitahovat silněji a postupně tím zpomalila rotaci Měsíce.
Pro nás pozemšťany se tak zhruba 50 % měsíčního povrchu stalo neviditelnými. Vůbec první snímek odvrácené strany Měsíce pořídila teprve v roce 1959 sovětská sonda Luna 3 – pravda, tehdejší možnosti techniky ještě byly značně omezené, takže výsledný snímek nebyl příliš kvalitní. Na palubě sondy se například musela nacházet aparatura, která nasnímaný film automaticky vyvolala, ustálila a vysušila jako ve fotokomoře. Poté bylo nutné hotové snímky naskenovat jednoduchým skenerem, elektrické signály z něj převést na rádiové a ty potom radioaparaturou odvysílat na Zemi.
Od té doby jsme pochopitelně získali i kvalitnější snímky měsíční odvrácené strany. Ukázalo se, že se od „naší“ přivrácené strany v mnohém liší – například zde nenajdeme téměř žádná měsíční moře. Je tak oproti přivrácené straně mnohem hornatější, najdeme zde o poznání více kráterů a v době osvětlení Sluncem se jeví jako jasnější. Tím ale rozdíly nekončí – navíc má odvrácená strana silnější kůru a odlišné chemické složení hornin. Vědci dnes hovoří o dvou možných důvodech: zaprvé, v roztaveném zárodku Měsíce si k sobě mladá Země přitáhla slapovou silou radioaktivní prvky, které svým rozpadem přivrácenou stranu déle zahřívaly, takže odvrácená ztuhla dříve. A zadruhé, jelikož Měsíc byl v dávné minulosti k Zemi několikanásobně blíže než dnes, byla jeho přivrácená strana déle vystavena teplu z roztavené Země. To pak opět pozdrželo její vychladnutí.
Přistání do neznáma
Bylo proto jen otázkou času, než člověka jeho přirozená zvídavost začne pobízet k prozkoumání této neznámé strany našeho kosmického průvodce. Mise na odvrácenou stranu Měsíce však s sebou nese množství nových a obtížných výzev – například je třeba zajistit, aby sonda vůbec dokázala svá zjištění odvysílat na Zemi. Rádiové ani obrazové signály nemají šanci proniknout hmotou tak velikého skalnatého tělesa, jakým Měsíc je, takže ve chvíli přistání nebo jen přeletu nad odvrácenou stranou je se sondou ztraceno veškeré spojení. (O to větší obdiv pak cítíme k neohrožené odvaze amerických astronautů, kteří v 60. letech minulého století při svých výpravách strávili vlastně polovinu času u Měsíce bez spojení se světem – a během té doby byli odkázáni jen sami na sebe nejen při řešení všech případných problémů, ale i při složitém manévrování a provádění zážehů.)
Prvním výtvorem lidských rukou, který na odvrácené straně přistál, byla v roce 2019 čínská sonda Čchang-e 4. Právě z výše popsaných důvodů byla několik měsíců před ní vyslána k Měsíci přenosová družice Quequiao, jež zajišťovala spojení. Za místo přistání byla zvolena zřejmě nejzajímavější možná oblast – takzvaná Aitkenova pánev u měsíčního jižního pólu. Nejedná se o nic menšího než o největší impaktní kráter ve Sluneční soustavě, ve kterém navíc dřívější průzkumy odhalily přítomnost miliard tun vodního ledu. Vozítko nazvané Nefritový králík 2, které sonda přivezla s sebou, potom po dobu 322 dní zkoumalo povrch a nasbíralo o této lokalitě mnoho cenných dat.
Podruhé na odvrácené straně
Úspěch mise vedl k tomu, že čínští inženýři začali uvažovat o dalším kroku. Nesmírně je lákala možnost, že by z Aitkenovy pánve byly na Zemi dopraveny vzorky. 3. května 2024 se proto vznesla k nebi raketa Čchang-čeng 5 („Dlouhý pochod 5“), na jejíž palubě byla sonda Čchang-e 6. Stejně jako u její předchůdkyně ji v cíli cesty již očekával přenosový satelit Quequiao, aby byla Čchang-e po přistání schopna komunikace se Zemí.
Přistávací stupeň se do Aitkenovy pánve snesl 2. června 2024. Na jeho palubě tentokrát nechyběly robotická paže ani jádrový vrták, jehož pomocí sonda odebrala podpovrchové vzorky z hloubky okolo dvou metrů. Tuto proceduru si Číňané o tři a půl roku vyzkoušeli poprvé na přivrácené straně Měsíce během mise Čchang-e 5, nyní se tedy již přeci jenom pohybovali po prošlapané cestě – a získané zkušenosti přišly na odvrácené straně jistě více než vhod.
Horniny sonda ukládala do speciálního kontejneru uvnitř vzletové části modulu. Po skončení hlavního úkolu se pak vzletová část dne 4. června 2024 odlepila od Měsíce a zamířila k automatickému spojení s mateřskou lodí, která kontejner s cennými vzorky dopravila zpět k Zemi. Návratové pouzdro sondy Čchang-e 6 přistálo na padáku dne 25. června 2024, a to v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko na severu Číny.
Dodejme ještě, že vědci mohli s výsledkem mise být maximálně spokojeni. V konstrukčních možnostech sondy bylo dopravit z Měsíce nejvýše 2 kg horniny, přičemž skutečná hmotnost dovezených vzorků nakonec byla 1,935 kg.
Vzorky v rukou vědců
Jak bylo uvedeno na začátku článku, tyto vzácné horniny právě nedávno zkoumali členové Čínské akademie věd. Na základě podrobné analýzy měsíčního čediče dospěli ke zjištění, že náraz, který vyhloubil Aitkenovu pánev, roztavil lunární horninu do značné hloubky a teplo, které při srážce vzniklo, vedlo k dramatickému urychlení rozpadu některých méně stabilních izotopů draslíku, zinku nebo gallia. Z toho důvodu dnes v horninách z odvrácené strany nacházíme mnohem větší poměry těžkých izotopů některých prvků, což mělo překvapivý následek – na měsíční odvrácené straně to vedlo k ustání sopečné činnosti. Zjištění čínských vědců nám tak odhalilo další z důvodů, proč se přivrácená a odvrácená strana Měsíce od sebe tolik liší.
Zdroje:
https://www.globaltimes.cn/page/202601/1353053.shtml
https://www.cnsa.gov.cn/english/n6465652/n6465653/c10573102/content.html