23. ledna 2026 dojde v podvečerních a večerních hodinách ke konjunkci Měsíce a Saturnu. Obě tělesa budou viditelná nad jihozápadním obzorem od 17. do 21. hodiny, než zapadnou.
Termínem konjunkce (z lat. coniungere, tj. spojit) rozumíme situaci, kdy se k sobě dvě nebeská tělesa při pohledu ze Země zdánlivě přiblíží. Nejčastější pak je konjunkce Měsíce s některou z planet naší Sluneční soustavy, a to proto, že Měsíc je od Země vzdálen pouze zhruba 400 tisíc kilometrů. Ve vesmírném měřítku se tedy nachází velmi blízko a obíhá okolo ní poměrně rychle (přestože některé cizí měsíce obíhají kolem svých planet ještě mnohem blíže a rychleji – například měsíc Io obkrouží kolem plynného obra Jupiteru za pouhých 1,8 dne).
Speciálním typem konjunkce pak je tzv. zákryt neboli okultace (z lat. occultus – skrytý). Při ní se kotouček planety zdánlivě schová za Měsícem a projde za ním. K poslednímu zákrytu Saturnu Měsícem došlo 4. ledna loňského roku, na další si musíme počkat až do roku 2036.
Měsíc bude v těchto dnech viditelný jako poměrně úzký dorůstající srpek. Bude se nacházet pět dní po fázi novu, osvětleno tedy bude jen 22 % jeho přivrácené strany. Právě taková fáze je pro pozorování nebeských těles velmi výhodná, protože ostatní tělesa na obloze pak nejsou přezářena velmi jasným slunečním svitem. „Vesmírný pán prstenců“ od něj navíc bude vzdálen jen asi čtyři úhlové stupně.
Na Měsíci spatříme při pohledu dalekohledem velké množství detailů. Kupodivu i z tohoto důvodu je pro pozorovatele dobře, že jeho přivrácená strana nebude osvětlena celá – mnohem lépe pak vyniknou terénní nerovnosti, neboť vrhají na povrch Měsíce stíny. Můžeme se tak těšit na pozorování mnoha kráterů, z nichž některé budou zpola pohrouženy ve tmě a u jiných zase spatříme jejich středové vrcholky. Na rozhraní světlé a tmavé části Měsíce pak bude viditelná oblast Moře klidu, kam v roce 1969 přistáli první astronauti Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin během výpravy Apollo 11.
U Saturnu nás pochopitelně nejvíce upoutají jeho slavné prstence. Jedná se ve skutečnosti o obrovské množství malých těles zhruba velikosti zrnka prachu až nákladního automobilu, která kolem planety krouží. Pravděpodobně jsou pozůstatkem jednoho nebo několika Saturnových měsíců, které byly rozbity při vzájemných srážkách.
Při vhodně zvoleném zvětšení si i na prstencích všimneme výrazného detailu – jde o úzkou mezeru zvanou Cassiniho dělení. Jméno dostala podle svého objevitele, italsko-francouzského astronoma Giovanniho Cassiniho (1626-1712). Ve skutečnosti je široká téměř 5000 kilometrů a vytvořil ji pravděpodobně Saturnův měsíc Mimas. Obíhá totiž okolo planety zhruba dvakrát pomaleji než tělesa tvořící prstence, čímž docházelo k orbitálním rezonancím (pravidelnému „sčítání“ přitažlivých sil měsíce a těles v prstenci, která tak byla buď urychlena na vyšší nebo naopak zpomalena na nižší oběžné dráhy).
Všímavý pozorovatel pak navíc v blízkosti Saturnu uvidí i největší z jeho měsíců – Titan. Jedná se o těleso větší než planeta Merkur, které má okolo svého pevného povrchu hustou atmosféru. Tím se ode všech ostatních měsíců Sluneční soustavy zásadně liší. Dnes již dokonce víme i to, jak vypadá povrch Titanu – v roce 2004 totiž k Saturnu doletěla sonda Cassini, na jejíž palubě byl i malý modul Huygens pojmenovaný na počest objevitele Titanu Christiaana Huygense (1629-1695). Poté, co se modul Huygens oddělil od sondy Cassini, zamířil skrze atmosféru Titanu dolů k jeho povrchu a přistál v terénu připomínajícím písek a oblázky – tyto termíny samozřejmě nesmíme chápat doslova. Na Titanu vládnou totiž tak nízké teploty, že „písek“ a „oblázky“ zde nejsou tvořeny úlomky kamene, ale částečkami vodního ledu. Modul rovněž objevil říční koryta, jezera nebo déšť – na rozdíl od Země však na tomto podivuhodném místě neprší voda, ale tekutý metan.
Mít možnost si na vlastní oči prohlédnout tyto vzdálené světy bude jistě nevšedním zážitkem.