Tento díl našeho seriálu bude věnován doslova „domu, kde se odehrávají zázraky“. Dobrá, může to znít nadneseně, ale floridská Vehicle Assembly Building si takové označení skutečně právem zaslouží. Je místem s nesmírně zajímavou historií a její vystavění vyžadovalo ta nejdůvtipnější technická řešení. Nemluvě o tom, jak sofistikované stroje už 60 let její zdi opouštějí.
Když prezident Kennedy vyhlásil 25. května 1961 záměr dostat Američana na Měsíc do konce dekády, znamenalo to vyřešit obrovské množství složitých problémů. Nešlo jen o samotné rakety. Že pro urychlení měsíční kabiny až k Měsíci bude třeba postavit raketu ohromných rozměrů, bylo předem jasné. Nikde v USA ale například neexistovalo ani místo, kde by inženýři mohli tak veliké stroje dávat dohromady.
Už od počátku bylo přitom počítáno s tím, že vývoj „měsíčního děla“ dostanou na starost různé společnosti a nikoli pouze jedna. Mělo to několik dobrých důvodů – zaprvé, každý stupeň zamýšleného Saturnu V měl být úplně jiný než ostatní. První musel vyvinout především obrovský tah za pomoci motorů na kapalný kyslík a letecký petrolej, třetí musel být opakovaně zažehnutelný a podobně. Žádná soukromá společnost nemohla disponovat tolika výrobními halami, odborníky a zkušenostmi, aby tyto různorodé výzvy vyřešila sama. Zadruhé: kdyby měla celá měsíční raketa vznikat pouze na Floridě včetně projektování a mnohonásobného testování, vedlo by to doslova k přetížení celého státu. Takové množství pracovníků nebylo možné ubytovat ani živit na jediném místě. A zatřetí, projekt Apollo byl bez nadsázky astronomicky drahý. Aby jeho uskutečnění podporovala americká veřejnost i Kongres, musely z něho mít prospěch celé Spojené státy a ne pouze jeden. NASA se proto vydala cestou prezentace Apolla jako celonárodního úsilí, do něhož každý člen americké unie přispívá svým dílem. Nemluvě o tom, že se jednalo skutečně o vzpružující injekci pro kapitalistický systém hospodaření – vždyť NASA hrála roli hlavního investora a pro stavbu jednotlivých součástí rakety vyhlašovala v rámci možností výběrová řízení. To podporovalo konkurenční soutěž a firmám umožnilo nabyté zkušenosti uplatnit později i v komerčním sektoru.
Nic z toho by však nebylo ani zbla užitečné, kdyby neexistovalo místo konečné montáže obrovské rakety. Místo, kde by se z těchto součástí dodaných jednotlivými výrobci stal konečný produkt. Když vyšlo najevo, že raketa Saturn V bude muset být vysoká přes sto metrů, vyvstala potřeba vybudovat v místě startu ještě vyšší montážní budovu.
Florida je však pro takový záměr doslova noční můrou. Její podloží je vápencové, na něm jsou ale v podstatě hlavně sedimenty (písek, škeble nebo bahno). Jedná se o kraj plný močálů, s velmi vysokou hladinou podzemní vody a půda je všechno možné, jen ne pevná.
Proto bylo třeba začít tím, že na zvoleném místě bylo do země zapuštěno asi 4 tisíce ocelových pilířů o průměru 41 cm. Musely sahat až do hloubky okolo 50 metrů, aby nespočívaly v měkké zemině, ale právě až na zmiňovaném vápencovém podloží. Protože pak slaná spodní voda ve spojení s kovem generovala elektrický náboj a ten by byl mohl konstrukci postupně narušit, museli inženýři tyto kovové sloupy navíc propojit měděnými dráty a uzemnit. (Práce přitom probíhaly tempem, které by dnes bylo nevídané – jak se dozvídáme například z přednášek pana Ing. Tomáše Přibyla dostupných na YouTube, stavba začala ještě v den podpisu smlouvy 2. srpna 1963. Probíhala prakticky nepřetržitě 24 hodin denně na tři směny a byla do ní zapojena veškerá dostupná technika – včetně parního beranidla, které se podílelo na zatloukání ocelových pilířů do země.)
Poté mohlo být na těchto pilířích zhotoveno bednění a vybudovány masivní železobetonové patky, které spojovaly skupinky ocelových pilířů dohromady. Abychom získali lepší představu – základem pro stěnu domu bývá dlouhý betonový základový pás. Patka je v podstatě menší betonový či železobetonový blok, který slouží jako základ například pod sloupy (používá se třeba u sloupků plotu, při stavbě přístřešku na automobil atd.) Má za úkol rozložit koncentrovanou váhu sloupu do větší plochy a zabránit tak tomu, aby se sloup probořil.
Trik při stavbě budovy VAB spočíval v tom, že budoucí stěny měly být podpírány nadzemním ocelovým skeletem podobně jako např. u pražského obchodního domu Bílá labuť. Tento ocelový skelet pochopitelně také obsahoval mnoho sloupů, jejichž tíhu bylo třeba rozložit do větší plochy – a tak to inženýři provedli právě pomocí základových patek, z nichž každá spočívala hned na několika pilířích zapuštěných v zemi. Může se nám zdát překvapivé, že zmíněné pilíře v zemi byly rovněž ocelové a pro rozložení váhy nadzemního skeletu to bylo dostačující, své ale vykonal právě tvrdý železobeton mezi podzemními a nadzemními sloupy umístěný.
Na základové patky a podlahovou desku bylo spotřebováno 38 200 m3 betonu, který se pochopitelně musel na zem lít bez přestávky, aby nepopraskal. I proto, jak víme, musela práce probíhat na tři směny a nepřetržitě. Následně muselo být dovezeno 98 590 tun oceli na nadzemní skelet a dalších téměř 11 500 m3 betonu na vybudování stěn.
Impozantní budova VAB byla dokončena během tří let a sestává hned ze čtyř montážních hal. V počátcích programu Apollo totiž plánovači snili o vysoké frekvenci startů Saturnu V a dokonce i o vybudování dalších podobných budov (v jedné z nich se měly do Saturnů montovat nukleární raketové motory!). Původní název dnešní budovy VAB dokonce nezněl Vehicle Assembly Building, nýbrž Vertical Assembly Building. Z toho je jasně patrné, že měla být součástí mnohem většího komplexu.
Dnes sice s mnoha z těchto plánů sešlo, ale budova VAB i tak zůstává fantastickým technologickým počinem. Vezměme si například fakt, že se nejedná jen o montážní halu, ale v podstatě o malé město, kde se nacházejí i kanceláře a další prostory. Je 160 metrů vysoká, tj. asi jako polovina Eiffelovy věže, a za velmi vysoké vzdušné vlhkosti se tu může u stropu tvořit mlha (proto musí být vybavena výkonnou klimatizací). Rakety se tu kompletují za pomoci mostních jeřábů, jejichž obsluha musí mít skutečně mistrovské dovednosti. Na práci se zaměstnanci připravují například tím, že mají s pomocí těžkého zavěšeného břemena přitisknout k podlaze syrové vejce tak, aby nebylo možné je vytáhnout, ale zároveň se nerozbilo.
Právě v tomto prostředí se dnes kompletují rakety SLS a jimi vynášené Oriony. Můžeme tedy bez obav prohlásit, že vesmírná technika 21. století je skutečně v nejlepších rukou.
Zdroje:
https://www.nasa.gov/wp-content/uploads/2019/08/718659main_vab.pdf
https://www.kennedyspacecenter-tickets.com/vehicle-assembly-building
https://en.wikipedia.org/wiki/Vehicle_Assembly_Building
https://www.enr.com/articles/12241-engineering-the-relaunch-of-nasas-historic-vab
https://ntrs.nasa.gov/api/citations/19790003956/downloads/19790003956.pdf