Souhvězdí Andromedy, a především pak slavná galaxie M 31 zdánlivě v něm ležící, se do dějin kosmologie zapsalo vskutku zlatým písmem. Navždy už zůstane spojeno s vyřešením největší záhady astronomie počátku 20. století. Připomeňme si tehdejší události a podívejme se na to, co dalšího můžeme v souhvězdí Andromedy spatřit.
Před dávnými lety vládli podle řeckých pověstí v Etiopii král Kéfeus a jeho manželka, královna Kassiopea. Měli spolu krásnou dceru, princeznu Andromedu. Hrdá matka se každému na potkání vychloubala, že Andromeda je nejkrásnější stvoření na světě, dokonce krásnější než mořské nymfy Nereidky. Vládce moří Poseidón byl královninou pýchou rozezlen, neboť se s Nereidkami přátelil, a tak se rozhodl Kassiopeu s Kéfeem potrestat. Vyslal do Etiopie mořskou příšeru, která začala zemi pustošit.
Čtenáři se jistě podivují, odkud mohli staří Řekové vědět o Etiopii a jak se tu mohla usadit mořská příšera, když jde o vnitrozemský stát. Vysvětleme tedy, že východoafrická země nazývaná dnes Etiopií nebyla tímtéž územím, které měli Řekové na mysli. Koneckonců, z dějepisu si pamatujeme, že Etiopie byla po většinu své historie známá jako Habeš. Odedávna ale probíhaly čilé styky mezi řeckými městskými státy a Egyptem – nejen obchodní (faraonové dali několikrát svolení k vybudování řeckých obchodních stanic v nilské deltě, za které požadovali pouze daně a cla), ale nejeden řecký žoldnéř dokonce působil přímo v egyptské armádě. Nebylo tedy divu, že se k Řekům dostaly zprávy o zemích na jih od Egypta, ze kterých se pak stal příběh o bájné Aithiopii. Mělo tu vycházet i zapadat slunce a lidé tu měli mít „ožehnuté“ čili opálené tváře, protože žili mnohem blíže k bohům. Předpokládat, že tato blíže neurčená země ležela u moře, pak nebylo nic těžkého – zvláště pro Řeky, kteří kolem sebe moře vídali dnes a denně. Navíc dnešní Etiopie ztratila přístup k moři až v roce 1993 po odtržení Eritreje.
Dejme tedy znovu prostor antickým bájím: zoufalý král Kéfeus se obrátil na věštírnu. Bohové mu ústy tamních věštkyň sdělili, že hněv mořské obludy usmíří jedině nejvyšší oběť – jeho krásná dcera Andromeda musí být tomuto netvorovi předhozena. Princezna proto byla na břehu moře přikována ke skále a čekala zde na svůj hrozivý konec, ale stal se zázrak: právě tou dobou se totiž těmito místy vracel hrdina Perseus, předek samotného Hérakla, který nedlouho předtím úspěšně usekl hlavu Medúze. Přikovanou Andromedu uviděl a rozhodl se jednat. Medúzinu uťatou hlavu nestvůře ukázal a proměnil ji tak v kámen. Poté Perseus princeznu osvobodil a ta se za něj provdala. Nakonec ještě dodejme, že právě okamžik Andromedina vysvobození je ztvárněn na obrázku výše – jedná se o dílo vlámského barokního mistra Petera Paula Rubense (1577 – 1640).
Všechny aktéry tohoto příběhu můžeme na obloze najít. Nechybí dokonce ani Poseidónova mořská obluda – v řečtině pro takové stvoření existoval výraz „kétos“, odtud název souhvězdí Cetus neboli Velryba
Andromeda na obloze
Nebude přehnané prohlásit, že krása nebeských objektů náležejících do souhvězdí Andromedy si v ničem nezadá s krásou bájné princezny. Vezměme si například tři hvězdy, kterých si můžeme snadno všimnout i pouhým okem a které tvoří Andromedinu „loďku“. Z minulého dílu seriálu je nám již známa hvězda Sirrah ležící na pomezí souhvězdí Andromedy a Pegase, která tvoří levý horní roh Pegasova čtverce. V dalekohledu si všimneme jejího modrého zbarvení. Nalevo od ní leží druhý nejjasnější Mirach, jenž má naopak oranžový nádech. A o kousek níže nás čeká (ovšem s pomocí malého dalekohledu) pohled nejhezčí – na dvojhvězdu Alamak, jejíž jedna složka je naoranžovělá a druhá namodralá. Kousek pod Alamakem pak na nás navíc čeká ještě překvapení v podobě otevřené hvězdokupy NGC 752.
Pak je tu planetární mlhovina NGC 7662 nazývaná Modrá sněhová koule. Najdeme ji, jestliže si v sousední Cassiopeji spojíme pravý i levý hrot pomyslného písmene W a ve směru od levého k pravému se posuneme ještě o kousek dál. Pohleďme na mapku, kde je označena žlutým čtverečkem.
Máme-li k ruce pouze triedr, uvidíme ji jen jako slabou hvězdičku. Ale jestliže můžeme použít zvětšení zhruba 80x (čehož snadno dosáhneme už s malým hvězdářským teleskopem pro děti a začátečníky), objeví se nám jako slabý kotouček, který bude mít při pozorném pohledu modrozelenou barvu. Jde přímo o jednu z nejjasnějších planetárních mlhovin severní oblohy, která se nachází zhruba 2 500 světelných let od Země. Takto ji v roce 2000 zachytil Hubbleův kosmický teleskop.
Henrietta Swan Leavittová: neprávem opomíjená vědkyně
Tato výjimečná žena přišla na svět v americkém Lancasteru ve státě Massachusetts, a to vskutku v symbolický den – 4. července 1868, tedy na svátek Dne nezávislosti. Byla nejstarší ze sedmi dětí protestantského duchovního George Roswella Leavitta a jeho ženy Henrietty Swan Kendrickové. V době jejího dětství se rodina několikrát přestěhovala, roku 1885 však našla domov v Clevelandu ve státě Ohio. Pro mladou dívku to bylo mimořádně příznivé prostředí. V nedalekém městě Oberlin totiž byla o pět desetiletí dříve založena vysoká škola Oberlin College, která si zakládala na tom, že jako první odmítla rasovou diskriminaci studentů a zavedla také koedukaci (tj. vzdělávání obou pohlaví společně). Henrietta zde studovala bakalářský studijní program a přestoupila na Harvard Annex, ženský protějšek slavné harvardské univerzity, která byla v té době stále ještě vyhrazena mužům. Navzdory tomu tu však již v 70. letech 19. století neformálně vyučovali mnozí harvardští profesoři. Pravda, vyučování zde bylo zaměřeno sice spíše humanitním směrem, zahrnovalo však přeci jenom i geometrii, fyziku a astronomii. Výsledkem Henriettiných studií byl v roce 1892 diplom, na němž bylo výslovně uvedeno, že je protějškem akademického titulu bakaláře umění.
Následovalo období zhruba deseti let, která byla pro Henriettu ve znamení rodinných povinností, cestování a zájmu o astronomii. Ostatně, právě to bude později typické pro celý její život: jejím osudem mělo být vědeckou práci vykonávat přerušovaně, s několikaletými přestávkami, během nichž buď plnila roli neprovdané dcery starající se o rodiče nebo se potýkala s vlastními zdravotními problémy. Následkem blíže neurčitelné nemoci provázené vysokými horečkami totiž začala na přelomu 19. a 20. století postupně ztrácet sluch. Kurz astronomie vyučovaný na Harvardu, do nějž se zapsala, proto nemohla dokončit. Vyučování přizpůsobené neslyšícím s využitím znakového jazyka bylo pochopitelně ještě časově daleko.
V roce 1895 začala Henrietta působit jako „počítačka“ na Harvard College Observatory. Tento podivný název profese znamenal jednoduše to, že měla na starosti rutinní výpočty a vyhodnocování negativů snímků oblohy, které se k ní dostávaly na exponovaných fotografických deskách. Henrietta se však nabízené šance chopila, dokonce jako dcera ze zajištěné rodiny nejprve souhlasila s prací zadarmo, a skromné začátky přetvořila ve svůj odrazový můstek. Prokázala takové kvality, že její nadřízení o ní začali mluvit jako o nadějné astronomce a roku 1902 jí nabídli stálé místo. Dostala možnost zapojit se do vědeckého projektu započatého tamním ředitelem Edwardem Pickeringem. Projekt měl za cíl změřit jasnost všech detekovatelných hvězd, které bude možné na tamních fotografických deskách najít. Už od 16. století ale také astronomové díky (zprvu náhodným) objevům věděli, že jasnost některých hvězd kolísá.
Na jaře roku 1904 si Henrietta prohlížela snímky Malého Magellanova mračna pořízené na odloučeném pracovišti harvardské observatoře v peruánské Arequipě. Její první geniální myšlenkou bylo, že jelikož jsou všechny tyto hvězdy součástí této struktury, může jejich vzdálenost od Země považovat přibližně za stejnou. Uviděla tu velký počet do té doby neznámých proměnných hvězd nazývaných cefeidy typických tím, že jejich jasnost kolísala plynule a asymetricky (název dostaly podle souhvězdí Cephea, našeho mýtického krále, kde byla spatřena první z nich). Zabývala se jimi dál a v roce 1908 napsala: „Stojí za povšimnutí, že jasnější proměnné hvězdy mají delší periodu.“ Dnes je tato skromná věta oficiálně označována jako zákon Leavittové.
Právě takto Henrietta narazila na klíč k určování vzdálenosti hvězd v cizích galaxiích. Jejího objevu se později chopil Dán Ejnar Hertzsprung a propojil jej s vlastními měřeními vzdáleností k několika cefeidám, kterou určil s využitím paralaxy. Díky tomuto doplnění jsme tak získali nástroj, s jehož pomocí můžeme cefeidy využít jako tzv. standardní svíčky pro měření kosmických vzdáleností.
Henrietta Swan Leavittová byla v roce 1921 jmenována vedoucí pracovnicí harvardského oddělení hvězdné fotometrie. Z profesního triumfu se však bohužel těšila jen krátce – 12. prosince téhož roku prohrála svůj boj s rakovinou žaludku. Bylo jí 53 let.
Andromeda a sebestředný astronom
Teprve o dva roky později, v roce 1923, přichází na scénu Američan Edwin Hubble (1889 – 1953).
Dnes jej celý svět zná jako objevitele rozpínání vesmíru. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že snad neměl bystré oči a nebyl dobrým pozorovatelem. Zároveň však na něj spolupracovníci až na výjimky vzpomínali jako na arogantního, povýšeného a snobského člověka se zálibou v sebepropagaci. Poté, co se v roce 1913 vrátil z tříletého studijního pobytu v Anglii, zvykl si stylizovat se do role anglického aristokrata kouřícího dýmku a popíjejícího čaj. Naučil se mluvit s afektovaným britským přízvukem, začal nosit tvídová saka a pumpky, namyšleně ostatním vyprávěl fiktivní historky o kariéře boxera i advokáta a chtěl, aby jej oslovovali vojenskou hodností „major Hubble“ přesto, že jeho jednotka roku 1918 do Francie dorazila až těsně před podepsáním příměří a do zákopových bojů se vůbec nedostala. Svůj veřejný obraz však překvapivě úspěšně živil i tím, že spolu se svou manželkou Grace pořádal ve svém domě velkolepé večírky pro slavné osobnosti – nechyběli na nich např. Walt Disney, Aldous Huxley, Charlie Chaplin nebo Igor Stravinskij.
Jak jsme však řekli, jeho pozorovací talent nebylo možné popřít. Dostal nabídku pracovat na 100palcovém Hookerově teleskopu, tehdy největším na světě, který byl zamýšlen jako specializovaný přístroj pro sledování slabých mlhovin. Hubble se pustil do jejich systematického pozorování a brzy se předmětem jeho zájmu nevyhnutelně stala i nejvýraznější z nich – tzv. Velká mlhovina v Andromedě, jak byla tehdy nazývána. Najdeme ji kousek nad „stěžněm loďky“, která Andromedu tvoří. Na mapce níže ji označuje bílý čtvereček.
Protože měl k dispozici ohromný přístroj a navíc mohl samozřejmě využívat astrofotografii, brzy se před jeho očima tato „mlhovina“ rozpadla na jednotlivé světelné body – a pak se mu podařilo něco, za co si plným právem zaslouží obdiv: mezi nimi zaznamenal i cefeidu. Na základě zákonitostí popsaných výše pak dokázal spočítat její vzdálenost a zjistil, že M 31 je samostatnou galaxií ležící daleko za hranicemi Mléčné dráhy. Díky tomuto závěru se z Hubblea stala celosvětově známá celebrita – a světe, div se: tentokrát i on sám uznal, že bez práce Henrietty Leavittové by svého objevu nikdy nedosáhl. Podle doložených svědectví se opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že by si zasloužila Nobelovu cenu. Švédský matematik Gösta Mittag-Leffler ji na toto ocenění dokonce v roce 1924 skutečně plánoval navrhnout, než zjistil, že již tři roky nežije.
Historie je plná zajímavých lidských příběhů. Vznikají tím, že jedni musejí na cestě životem překonávat velké překážky a prokázat odvahu, aby po sobě zanechali stopu navzdory nepřízni osudu. Druhým se naopak zdánlivě daří všechno zvládat lehce a štěstí jim jakoby samo padá do klína – dokud se například nedozvíme, že tentýž Edwin Hubble měl dětství poznamenané vztahem se svým přísným, autoritativním otcem, který jej ke studiu práv donutil. Hubble měl celý život pocit, že promarnil nejlepší studentská léta a že s astronomií býval mohl začít mnohem dříve. Nosil pak v sobě strach, že když se jí konečně po otcově smrti mohl začít věnovat, vědecká komunita jej mezi sebe nepřijme. Vybudoval si proto jakousi „obrannou zeď“, když svou nejistotu a obavy maskoval zmíněným afektovaným a nepřátelským vystupováním. Není proto snadné jakéhokoli člověka posuzovat – ale v nekonečném vesmíru jsou i takové záležitosti zcela malicherné.
Zdroje:
https://www.theoi.com/articles/andromeda-greek-mythology
https://www.theoi.com/Heros/Perseus.html
https://www.womenshistory.org/education-resources/biographies/henrietta-swan-leavitt
https://womensinnovations.org/women-innovator/henrietta-swan-leavitt/
https://www.britannica.com/biography/Henrietta-Swan-Leavitt