Podzimní obloha představuje jakýsi zajímavý předěl mezi odcházející letní a tou nastupující zimní. Zatímco ještě poměrně dlouho po skončení léta můžeme pozorovat letní souhvězdí, která se noc za nocí postupně sklánějí stále více k západu, na scénu se pomalu „klube“ například slavný Orion, jehož máme všichni spojeného se zimními měsíci. Pro základní orientaci na podzimní obloze si představme mnemotechnickou pomůcku, která tvoří titulek našeho prvního dílu…
Čtenáři, kteří pravidelně sledovali náš seriál o letní obloze, si zajisté vzpomenou na mnohokrát opakované sousloví „letní trojúhelník“. Jednalo se o název asterismu, tedy jakéhosi snadno zapamatovatelného obrazce na obloze, ale přitom nikoli souhvězdí, který stojí v letních měsících vysoko na nebeské klenbě a astronomové jej používají jako orientační pomůcku. Dobrou zprávou je, že i na podzim se můžeme na obloze orientovat podle asterismu připomínajícího geometrický tvar – tentokrát čtverec. Říkáme mu Pegasův podle souhvězdí Pegase, jehož je součástí.
Jak všichni víme, podle mýtů se jedná o postavu okřídleného koně. Ve starých řeckých bájích měl tento tvor skutečně kuriózní původ – jmenoval se Pégasos a narodil se z krátkého milostného románku démonické Medúzy (která měla schopnost proměnit v kámen každého, kdo na ni pohlédl, a místo vlasů měla klubko zmijí) a boha moří Poseidóna. Poseidón přicházel s Medúzou obcovat buď v podobě koně nebo ptáka a jeho syn Pégasos (spolu se svým bratrem, obrem Chrýsáórem) opustil Medúzino tělo poté, co jí hrdina Perseus s pomocí bohů uťal hlavu. Je nám zřejmé, že oproti letním souhvězdím a jejich mýtům se na podzim začneme seznamovat s dalšími antickými hrdiny a postavami, ale že i ty mezi sebou budou mít nejrůznější souvislosti a vztahy. Naši předkové si totiž byli proměn noční oblohy velmi dobře vědomi a chtěli se v ní vyznat neustále. Je hezké, že i my dnes můžeme udělat přesně totéž.
Kde je Pegas?
Dokážeme se již na obloze orientovat natolik, abychom našli asterismus Velkého vozu a podívali se na jeho oj. Otočíme hlavou směrem k zadním kolům, u kterých se ovšem nezastavíme a pokračujeme dál. Brzy narazíme na souhvězdí Cassiopey ve tvaru písmene W.
Pod souhvězdím Cassiopey se nacházejí dvě souhvězdí, na která se blíže podíváme v pozdějších dílech tohoto seriálu. Vlevo je to Perseus – ano, právě ten hrdina Perseus, který podle starodávných pověstí setnul hlavu Pegasově matce Medúze. Na obloze nám toto souhvězdí připomíná „kácející se tyč podepřenou druhou tyčí“. Vpravo pod Cassiopeou pak vidíme souhvězdí Andromedy (mimo jiné domov slavné Galaxie v Andromedě), které má zase podobu jakési loďky se stěžněm uprostřed:
Na tomto místě musíme čtenáře upozornit na pozoruhodný historický paradox. Mnozí jistě vědí, že po první světové válce provedl belgický astronom Eugène Delporte se souhlasem Mezinárodní astronomické unie rozparcelování oblohy na jakési „regiony“ odpovídající co nejvěrněji dávným souhvězdím. Cílem astronomů tehdy bylo usnadnit vědcům orientaci na nebi v době, kdy již pro ně nebylo problémem vyměňovat si informace a nápady doslova přes půl světa. Proto byly stanoveny jednotné hranice souhvězdí – nově však již nešlo o pouhé obrazce vzniklé myšleným spojováním hvězd, ale i o jejich blízké okolí, takže dnes na rozdíl od minulých dob slovo „souhvězdí“ chápeme skutečně spíše jako úsek plochy nebeské klenby.
Eugène Delporte samozřejmě coby zkušený astronom věděl velmi dobře o blízkém sousedství dávných souhvězdí Pegase a Andromedy. Věděl i o tom, že hvězda Alpheratz ležící na jejich pomezí byla v průběhu dějin různými autory řazena tu do Andromedy, tu do Pegase. Nakonec rozhodl, že praktičtější bude její zařazení do „okresu“ Andromedy, protože tak se o této hvězdě mluvilo v minulosti přece jenom častěji a hvězda Alpheratz pak bude z celého souhvězdí nejjasnější.
Nám pak tato malá historická odbočka poslouží hlavně k tomu, abychom se konečně spolehlivě naučili najít Pegasův čtverec. Pokud totiž dokážeme nalézt souhvězdí Cassiopey a vpravo pod ní „loďku“ Andromedu, stane se pro nás její nejjasnější hvězda kýženým levým horním rohem tohoto čtverce – a budeme moci mít radost, že už se teď na noční obloze určitě orientujeme mnohem lépe než většina ostatních.
Objekty v souhvězdí Pegase
Umíme-li si najít levý horní roh Pegasova čtverce, nebude pro nás žádným problémem posunout se k tomu pravému hornímu. A jen kousek nad ním, jak naznačuje černý čtvereček na mapce výše, najdeme pozoruhodnou skupinu pěti galaxií zvanou Stephanův kvintet. Jmenují se tak podle francouzského astronoma 19. století Édouarda Stephana, jenž je v roce 1877 poprvé spatřil.
Galaktický shluk nese označení HCG 92 (je totiž zanesen v katalogu Hickson Compact Group vytvořeném roku 1982 a zaměřeném právě na kompaktní a těsné skupiny galaxií). Jedná se vlastně o čtyři galaxie svázané vzájemně přitažlivými silami a o pátou, která leží k Zemi mnohem blíže a se svými „sestrami“ nemá společného zhola nic, snad jen kromě toho, že při pohledu ze Země se nám zdá být součástí celé skupiny. Ve zmíněných čtyřech galaxiích pak jejich vzájemné gravitační ovlivňování způsobuje změny jejich tvarů a spouští tvorbu nových hvězd.
Není to ale jediná zajímavost, kterou má náš okřídlený kůň schovanou v rukávu. Na další mapce tentokrát černý čtvereček označuje M15. Kulovou hvězdokupu starou přes 12 miliard let, tedy jednu z vůbec nejstarších v Mléčné dráze. Objevil ji Jean-Dominique Maraldi v roce 1746. Je zajímavá například tím, že se jedná o hvězdokupu s jednou z nejkratších vzájemných vzdáleností mezi hvězdami, tedy o hvězdokupu vměstnanou do velmi malého prostoru a nesmírně hustou. Kdybychom se postavili na planetu obíhající jednu ze zdejších hvězd, prakticky by pro nás přestala existovat noc – na její obloze bychom totiž viděli stovky hvězd, které by byly tak jasné, že by předměty vrhaly i v noci na zem zřetelné stíny. Noční obloha nad námi by se navíc velmi rychle proměňovala: vzhledem k extrémní vzájemné blízkosti jednotlivých hvězd by se jejich vzájemná pozice stačila znatelně změnit už v řádu desetiletí, ne tisíciletí jako na Zemi. Astronomové se také domnívají, že uvnitř této hvězdokupy se nachází středně hmotná černá díra, takže bychom na tamní obloze mohli spatřit světelný kužel vytvářený rozžhavenou hmotou, která by do této černé díry padala.
A nakonec je tu ještě hvězda 51 Pegasi. Právě u ní byla v roce 1995 objevena první exoplaneta obíhající hvězdu hlavní posloupnosti (tři roky předtím jsme objevili vůbec první planetu obíhající jiné těleso než Slunce, to ale obíhá kolem pulsaru).
Objev učinili švýcarští astronomové Michel Mayor a Didier Queloz na observatoři v Haute-Provence ve Francii. Oba vědci tehdy věděli, že před nimi už byl podobný průlom avizován téměř desetkrát a vždy se ukázalo, že jde o planý poplach; proto byli velmi opatrní a své výsledky se rozhodli nezveřejňovat, dokud si nebudou naprosto jistí správností svých pozorování. Zároveň ale nechtěli, aby se někdo jiný zaměřil na stejnou oblast oblohy a s objevem je těsně před cílem předběhl.
„Dělali jsme si z toho legraci,“ vzpomíná prof. Mayor. „Můj syn, kterému tehdy bylo sedmnáct, říkal, že zná číslo té hvězdy – protože byl v té době v observatoři s námi. Byl už dost chytrý na to, aby si všiml, že měříme stále stejnou hvězdu! Pamatuji si, jak jsme s Didierem diskutovali o tom, jestli ho nemáme zabít, aby nic neprozradil,“ směje se.
Podzimní obloha nás opět přímo vybízí k tomu, abychom ji začali společně objevovat. Máte-li chuť, připojte se k tomuto objevování a zvedněte oči vzhůru!
Zdroje:
https://noirlab.edu/public/images/noao-stephblock2
https://cs.wikipedia.org/wiki/51_Pegasi_b
https://www.hvezdnouoblohou.wz.cz/pegas.php
https://www.theoi.com/Ther/HipposPegasos.html
Vyprávění profesora Mayora o okolnostech objevu exoplanety 51 Pegasi b bylo převzato z 8. dílu dokumentárního seriálu BBC „Planety“ z roku 1999 (režie: David McNab)