Přestože dnes rádi považujeme program Apollo za čistě vědecký počin, jenž byl motivován touhou v míru zkoumat vesmír kolem nás, skutečnost byla mnohem složitější. Jednalo se v podstatě o projekt, jehož přínosem a účelem mělo být získání dokonalejších zbraní a vojenské převahy ve třetí světové válce, na jejímž pokraji se tehdejší svět ocitl…
Ze spojenců nepřáteli
Po druhé světové válce (1939-1945) začalo znovu vyplouvat na povrch vzájemné nepřátelství dvou hlavních vítězů: Spojených států amerických a Sovětského svazu. Brzy bylo jasné, že bývalí spojenci se nyní stanou nesmiřitelnými soupeři a budou se snažit zajistit právě sobě kontrolu nad poválečným světem. Začala tak dějinná epocha, kterou historikové nazývají Studenou válkou. Trvala déle než čtyřicet let a byla typická především masivním jaderným zbrojením na obou stranách, vzájemnými nepřímými střety v zástupných konfliktech a střídavým zhoršováním a zlepšováním mezinárodních vztahů.
Přestože Američané i Sověti měli k dispozici letouny, které byly schopny donést nad soupeřovo území jadernou bombu, vojenské špičky na obou stranách začaly brzy požadovat rychlejší a méně snadno zničitelný stroj pro účely takové mise. Jejich volba přirozeně padla na rakety, protože právě raketová technologie zaznamenala před válkou a během ní značný rozvoj a generálům se stala dobře známou. Těsně před porážkou nacistického Německa rozpoutaly obě velmoci hon na německé raketové odborníky. Nakonec jich v řadách každé z obou velmocí skončil srovnatelný počet – řádově několik set.
Americká armáda získala zdánlivou výhodu, protože do jejího zajetí se dostal Wernher von Braun (1912 – 1977). Šlo zřejmě o nejznámějšího raketového konstruktéra své doby, muže skvělého technického nadání, průkopníka a vizionáře, ale také nesmírně schopného manažera a organizátora. Provedení některých technických novinek se zrodilo v jeho hlavě, konkrétní provedení ale bylo dílem členů jeho týmu – například motor s turbočerpadlem, který poháněl obávanou raketu V2, tak vyvinul von Braunův podřízený Walther Thiel.
Zdálo se, že s tak výraznou sjednocující osobností na své straně získají Američané proti Sovětům rozhodující výhodu. Sověti však měli k dispozici vlastního vědce, jehož znalosti se vyrovnaly těm von Braunovým. Sergej Pavlovič Koroljov (1907 – 1966) byl synem ruského otce a kozácké matky ukrajinské národnosti. Narodil se v Žytomyru na Ukrajině a profiloval se nejprve jako konstruktér kluzáků, jejichž výkony se snažil zlepšovat přidáváním raketového pohonu. Právě ten se později stal jeho životní dráhou, nikoli však přímočaře. V době stalinského teroru byl totiž nespravedlivě odsouzen k pobytu v gulagu. Po několika měsících bylo rozhodnuto jeho případ znovu přezkoumat, proto se musel ze Sibiře vlastními silami dopravit až do Moskvy – a zde se stal malý zázrak. Za Koroljova se opatrně přimluvili jeho spolupracovníci. Do pracovního tábora se tak vrátit nemusel, skončil „pouze“ ve speciálně zřízeném vězení pro tzv. nepřátele lidu, kteří zde vzhledem ke svým znalostem mohli pracovat pro sovětskou vládu. Nakonec byl po válce jmenován vedoucím pracovníkem institutu NII-88, kde dostali technici za úkol z ukořistěných dílů znovu sestavit funkční exemplář von Braunovy V2.
Stále výkonnější, stále hrozivější
Vzhledem k čím dál napjatější mezinárodní situaci, za kterou mohly hlavně Stalinovy megalomanské ambice vytěžit z vítězství ve válce vše, co šlo, rozběhl se na obou stranách Železné opony intenzivní vývoj nových raket. Armády USA i SSSR chtěly získat co nejsilnější jadernou bombu a v příští válce (která, jak věřili, měla vypuknout co nevidět) jí zasadit protivníkovi co nejtvrdší úder. A větší a těžší bomby si samozřejmě žádaly čím dál výkonnější rakety.
Proto v roce 1957 spatřily světlo světa dvě do té doby nejsilnější rakety světa. Na americké straně to byl Atlas SM-65 a na sovětské R-7. (Skutečně, obě země představily své nejlepší zbraně téhož roku!) Zatímco americký Atlas měl nést bombu o hmotnosti cca 1,5 tuny, na sovětské straně zněl požadavek generálů celých pět tun. Sověti totiž věděli, že jejich bomby jsou o něco zaostalejší, větší a těžší a že Američané jsou schopni postavit větší množství o něco menších raket. Aby proto dosáhli ve válce stejného účinku, vydali se cestou menšího množství robustnějších a silnějších bomb.
Mít k dispozici takto silnou raketu ovšem pro Sověty znamenalo ještě jednu výhodu. Získali totiž prostředek, který byl schopen dopravit na zemskou oběžnou dráhu špionážní družici značných rozměrů. Možnost pořizovat z oběžné dráhy snímky území nepřítele se sice dříve zrodila v hlavách Američanů, s vývojem satelitu vybaveného kamerou začali o rok dříve než Sověti, vinou vlastní neprozřetelnosti však přišli o možnost získat výhodu. Wernher von Braun byl již v roce 1956 schopen vynést na oběžnou dráhu malý špionážní satelit na palubě svého Jupiteru C, vláda však dala přednost projektu Vanguard pod vedením námořnictva. První pokus o start Vanguardu navíc skončil explozí rakety přímo na rampě.
Z prvního dějství Studené války tak Sověti vyšli vítězně. Dokázali postavit raketu mnohem silnější než jejich soupeř, která navíc na objednávku generálů dokázala do vesmíru dopravit pětitunové špionážní zařízení.
Netřeba dodávat, že jako předvoj těchto špionážních družic byl pak 4. října 1957 vypuštěn z Bajkonuru slavný Sputnik 1.
Člověk ve vesmíru bojovníkem?
Není žádným překvapením, že s nástupem špionážních satelitů začali vojáci uvažovat o možnostech zneškodnění těch nepřátelských. Na Západě se tak již ve stejném roce (1957) zrodil projekt DynaSoar.
Mělo jít o jednomístný raketoplán, který by byl do vesmíru vynášen raketou a plnil zde nejrůznější vojenské úkoly. Kromě ničení sovětských satelitů mělo jít o lety dálkozvědné, bombardovací, servis vlastních satelitů a podobně. Celý projekt se přitom dostal mnohem dál, než by se zdálo – nejen že byly do úplného konce dotaženy technické nákresy a smlouvy s dodavateli, nejen že již započaly práce na prvním prototypu, ale dokonce byla do výcviku na něj zařazena i první skupina astronautů-válečníků. Jedním z nich byl i veterán z války v Koreji, držitel tří vyznamenání a zkušební pilot jménem Neil Armstrong. Netřeba zdůrazňovat, čím se právě on o devět let později proslavil.
Tyto americké snahy pochopitelně sovětským generálům neušly. V roce 1957 se již pohybujeme uvolněnější dobou předsednictví Nikity Chruščova, doba Stalinovy hrůzovlády byla konečně minulostí, a tak i Sergej Koroljov se po jeho smrti dočkal rehabilitace. Posléze byl jmenován vedoucím konstrukční kanceláře OKB-1.
V rámci tohoto závodu vznikl v dubnu 1957 tzv. oddíl číslo 9. Jeho pracovníci měli mít na starosti výhradně stavbu družic – a to i těch pilotovaných. V září následujícího roku měli již Koroljovovi lidé připraveny podklady pro stavbu pětitunového satelitu, který se dal na základě jednoduchých úprav pojmout buď jako pilotovaný nebo jako bezpilotní. Varianta bez člověka na palubě nesla označení Zenit, pilotovaná pak Vostok. Tyto materiály byly zaslány ke schválení Radě ministrů, generálům se začínala zamlouvat hlavně možnost špionáže z vesmíru. Dávali tak přednost bezpilotní variantě, která byla nakonec schválena jako primární. Chruščov zase na vypuštění pilotované verze oceňoval psychologický dopad na amerického soupeře a možnost demonstrovat technologickou převahu Východu.
Mezi oběma velmocemi začala nevypsaná soutěž o vyslání prvního člověka do vesmíru. Američané nakonec upustili od úmyslu postavit okřídlený stroj, protože při tehdejší úrovni techniky se jednalo o příliš náročnou výzvu. Namísto toho se zaměřili na vývoj kabiny ve tvaru tupého tělesa, kterou dnes známe pod označením Mercury – a tak nakonec znovu obě strany dobíhaly k pomyslnému cíli prakticky současně.
Po jistou dobu dokonce NASA měla jako datum startu s člověkem na palubě stanoven počátek dubna 1961, pokud předcházející zkušební lety dopadnou dobře. Bohužel však během suborbitální mise MR-2, kdy na palubě kabiny byl šimpanz Ham, došlo k závažným technickým problémům a Wernher von Braun rozhodl, že před vysláním člověka je nutná alespoň jedna bezproblémová zkušební mise. První let s lidskou posádkou proto odsunul až na počátek května.
12. duben 1961 se přesto stal historickým datem. Právě toho dne se sovětské straně velmi těsně podařilo přebrat Američanům prvenství a Jurij Gagarin se zapsal do dějin. Jeho rival Alan Shepard na svou šanci musel čekat další tři týdny, než 5. května uskutečnil svůj suborbitální let o délce zhruba 15 minut.
Hraje se s novými kartami!
Nedávno zvolený americký prezident John F. Kennedy byl jakožto politik a voják přesvědčen, že musí přijít rozhodná akce. Mezinárodní situace naznačovala každým dnem možnost vypuknutí války. Nyní navíc viděl, že jeho protivník má pro tuto válku k dispozici lepší zbraně v podobě rakety R-7, zatímco nosič Redstone použitý při Shepardově letu nedokáže nákladu udělit první kosmickou rychlost. Silnější, dvoustupňový americký Atlas zatím při testech pravidelně vybuchoval.
Kennedy proto oslovil své poradce a chtěl vědět, co s touto situací mohou USA dělat. Poradci jej přivedli na nápad přijít s novou iniciativou a stanovit pro americkou raketovou vědu nový cíl. Ten by měl být natolik náročný, aby v něm Sovětům jejich R-7 nepostačovala a museli znovu zasednout k rýsovacím prknům. Navíc by měl na Sověty psychologicky zapůsobit tak, aby se domnívali, že USA ve skutečnosti nedokáží tak silnou raketu postavit a jedná se pouze o provokaci.
Kennedy se nato obrátil na špičkové americké vědce a inženýry. Položil jim otázku: dokázali bychom do konce desetiletí přistát s člověkem na Měsíci? Všichni dotázaní sice věděli, že by šlo vskutku o téměř nemožný úkol a byla by k němu dlouhodobě zapotřebí soustředěná pracovní síla a ohromné zdroje, nakonec se však prezidentovi dostalo kladné odpovědi.
Ve čtvrtek 25. května 1961 proto Kennedy předstoupil před Kongres. Zpoza řečnického pultu pronesl k politikům projev, který vešel do dějin – zazněla během něj následující věta: „Věřím, že tento národ by si měl dát za cíl dostat do konce desetiletí člověka na Měsíc a bezpečně jej zase vrátit na Zemi!“
Nové kolo vesmírných závodů bylo odstartováno.
Amerika se ujímá vedení…
Kennedyho řeč měla na Sověty přesně ten vliv, ve který Američané doufali. Usoudili, že jejich soupeř se je pouze snaží dohnat k utrácení ohromných peněžních částek a plýtvání vědeckou a pracovní silou na cíl, který se sebelepší technikou té doby není splnitelný. Po celé tři roky tak sovětský kosmický program stagnoval. Došlo pouze k vypuštění pěti dalších Vostoků, přičemž některé z nich letěly do vesmíru ve dvojici – například Vostok 6 pilotovala první žena Valentina Těreškovová, zároveň s ní byl však ve vesmíru i Valerij Bykovskij ve Vostoku 5. Celkově ale bylo jasné, že po počátečních triumfech najednou sovětské kosmonautice chybí koncepce a směr.
Američané mezitím zmobilizovali 400 tisíc lidí po celé zemi včetně největších vědeckých kapacit. Úsilí o splnění Kennedyho výzvy bylo obrovské, protože v případě neúspěchu by Západ patrně prohrál celou Studenou válku. Laboratoře vyvíjely nové materiály, raketoví inženýři zase silnější nosiče, technici zdokonalovali elektroniku. Světlo světa spatřily dnes běžné součásti našich životů – suchý zip, meteorologické družice, filtry na vodu, paměťová pěna do polštářů, lyofilizované potraviny, digitální zpracování obrazu používané dnes v CT a při magnetické rezonanci a další.
Tyto výdobytky moderní doby se pak stávaly sortimentem soukromých výrobců, kteří na nich dokázali zbohatnout. Proto lze říci, že program letu na Měsíc poskytl v dlouhodobějším měřítku Západu finanční injekci, ze které v podstatě těží dodnes.
Velký sen se plní
Teprve v roce 1964 si sovětští politici uvědomují, k čemu na Západě došlo. Vydávají nařízení, že Sovětský svaz musí dosáhnout Měsíce do tří let – je jasné, že něco takového bylo naprosto nereálné. Navíc tu byly hned dvě konstrukční kanceláře, které spolu navzájem soupeřily: jednu vedl Koroljov, druhou Vladimir Čeloměj. Docházelo tak ke tříštění financí i lidských zdrojů. Sovětští politici se navíc konstruktérům neustále vměšovali do práce, pod dojmem dvoumístných amerických kabin Gemini například trvali na kosmickém letu se třemi kosmonauty (pro který musel Koroljov improvizovaně adaptovat svůj Vostok, ze kterého se tak stal Voschod – vyvíjel sice zcela novou kabinu Sojuz, ta však v té době v žádném případě nebyla letuschopná).
Největší ránu však sovětským snahám o Měsíc zasadil 14. leden 1966, kdy Sergej Koroljov náhle zemřel během operace zhoubného nádoru.
Bez vůdčí osobnosti sovětští technici nedokáží Američanům konkurovat, protože „jejich“ Wernher von Braun v té době již naplno pracoval ne gigantické raketě Saturn V i jejích menších variantách. Podle Koroljovových nákresů nakonec zhotovili několik exemplářů rakety N-1 srovnatelné s americkým Saturnem, všechny zkušební lety ale skončily obrovskými výbuchy.
Měsíční závod se bohužel ani na jedné straně neobešel bez obětí na životech. Vinou uspěchaných termínů a nedůsledné práce při výrobě, která pokračovala na úkor bezpečnosti, nejprve 27. ledna 1967 v Americe tragicky zahynula posádka Apolla 1. Virgil Grissom, Roger Chaffee a Edward White uhořeli během cvičného odpočtu v kabině lodi, na které měli o tři týdny později startovat na oběžnou dráhu Země. V dubnu téhož roku vzlétl do vesmíru Vladimir Komarov na palubě Sojuzu 1, došlo ale k celé řadě selhání a kosmonaut zahynul během návratu. Nad Orenburskou oblastí se jeho kabině neotevřel padák.
Pro Sověty se tím uzavřela možnost, že by v závěrečné fázi vesmírných závodů své rivaly porazili. 20. července 1969 se opět psala historie, když do měsíční oblasti Moře klidu dosedl americký lunární modul Eagle (Orel) s Neilem Armstrongem a Edwinem Aldrinem na palubě. Slib prezidenta Kennedyho byl splněn a Západ mohl slavit triumf.
Návraty k domovu
Po neúspěšné snaze dosáhnout Měsíce se sovětská kosmonautika opět ocitla na rozcestí. Roku 1971 byla do vesmíru vynesena první orbitální stanice světa – Saljut 1. Pohybovala se na oběžné dráze Země a po dobu 175 dní se stala základnou pro sovětské kosmonauty, kteří sem měli v kabinách Sojuz létat na vědecké mise. V případě prvního Saljutu k tomu bohužel došlo pouze jednou a s další tragickou dohrou (kosmonauti Dobrovolskij, Volkov a Pacajev se udusili během návratu), u dalších stanic Saljut však byl tento cíl bohatě naplněn. Na palubu Saljutu 6 zavítal v roce 1978 i náš kosmonaut Vladimír Remek. Mimochodem, šlo o prvního člověka ve vesmíru vůbec, který pocházel z jiné země než z USA nebo SSSR – takové kosmické prvenství je pro náš národ velmi příjemné.
Program Apollo pokračoval pouze do konce roku 1972. V pořadí sedmnáctá mise (a šestá, která na Měsíci přistála) tento program završila a americká kosmonautika se ocitla přesně v téže situaci jako sovětská. Raketoplán byl teprve v počátcích svého vývoje, proto bylo rozhodnuto o stavbě kosmické stanice. Skylab, jak se těleso jmenovalo, zůstal v provozu po dobu 6 let a hostil postupně tři posádky na vědeckých misích. Jedná se tak o pozoruhodnou tečku za dnes již šedesát let starými vesmírnými závody – neboť přestože se při nich každá ze stran všemožně snažila tu druhou předstihnout, nakonec byl jejich osud nápadně podobný…