Naše toulky letní oblohou mohou začít. Cestovatelé mířící do neznáma začínají své výpravy vždy v okolí domova a postupně se pouštějí stále dál; a my to uděláme právě tak. Cestování vesmírem je však přeci jenom specifické – i pro průzkum těch „nejbližších“ míst se musíme pustit pořádně daleko. Představíme si jedno ze souhvězdí, budeme se tedy pohybovat vlastně v blízkém sousedství Slunce, přesto nás ale cesta zavede asi 3 000 světelných let od něj. Nám pozorovatelům je však toto souhvězdí blízké i tím, že jej na obloze najdeme velmi snadno…
Najít na obloze asterismus Velkého vozu dokáže nejspíš každý. Pokud tím naše znalosti o hvězdách končí, nemusíme zoufat – sami astronomové nabízejí jednoduchou metodu „skákání po hvězdách“, která nám umožní zakrátko oslňovat naše blízké znalostmi mnohem širšími.
Začneme tím, že se podíváme na Velký vůz a najdeme si jeho zadní kola, tedy dvě hvězdy pod sebou přesně na opačném konci, než je oj. Tyto dvě hvězdy si spojíme myšlenou čarou a v představě si ji prodloužíme zhruba na šestinásobek směrem nahoru. Právě jsme spatřili Polárku, hvězdu (ve skutečnosti skupinu hvězd), která nám stejně jako dávným mořeplavcům ukáže severní směr. Její druhé jméno Severka koneckonců mluví za vše.
Nyní se posuneme od Polárky na východ, tedy směrem doprava. Zanedlouho narazíme na nápadné souhvězdí ve tvaru písmene W nebo skládacího metru: dostali jsme se ke Cassiopei.
Cassiopea je sama o sobě také zajímavým souhvězdím, naším dnešním cílem ale není. Posuneme se od ní ještě dále na východ (tj. doprava) a o kousek výš spatříme vpravo nad ní jakýsi „Severní kříž“:
Mimochodem, jméno Severní kříž jsme si nevymysleli. Jedná se o název, který se pro část tohoto souhvězdí skutečně vžil. Rozdíl je ale právě v tom, zda hovoříme o celém souhvězdí nebo jen o jeho části. Souhvězdí se jmenuje Labuť, a pokud použijeme název Severní kříž, v tu chvíli již mluvíme o tzv. asterismu. Tento termín už na začátku našeho článku jednou padl – použili jsme jej v souvislosti s Velkým vozem, který také není samostatným souhvězdím. Jde pouze o asterismus, tj. o část souhvězdí Velké medvědice.
Jestliže se nám podařilo najít asterismus Severního kříže, zbývá poslední malý krok: totiž přidat k němu na obou stranách „vodorovného břevna“ po dvou hvězdách. Najednou tak spatříme Labuť v celé její kráse.
Typicky letní souhvězdí
Jak je vlastně možné, že astronomové neustále mluví o jarní obloze, letní obloze, podzimní a zimní obloze, jarních souhvězdích, letních souhvězdích atd.? Copak noční obloha nad námi není stále stejná? Nemůže nám za chvíli pohled na ni zevšednět?
Ne, to opravdu nemůže!
Ve skutečnosti se obloha nad našimi hlavami neustále mění. Jak Země během roku krouží okolo Slunce, dostává se postupně do přímé linie s různými oblastmi naší galaxie i s různými hvězdami, které se nacházejí v jejím okolí. Navíc ještě nesmíme zapomenout, že oběžná dráha Země je oproti ideálnímu vodorovnému směru skloněná.
Výsledkem je, že na Zemi vidíme na obloze během roku různá souhvězdí. Některá jsou v konkrétním období vysoko nad obzorem, jiná schovaná pod ním, protože se z našeho pohledu zdržují v podobných místech jako Slunce. Je-li v noci Slunce pod obzorem, jsou pod obzorem i ona. Pro Mléčnou dráhu platí něco podobného – v létě se vypíná vysoko nad našimi hlavami a hledíme veskrze na její střed, v zimě je sice také vysoko nad obzorem, ale slabá (pozorujeme totiž její okraj), na jaře vychází až tehdy, když se noc chýlí k ránu, a podobně. O těchto nebeských zákonitostech jsme psali již ve starším článku věnovaném obloze v květnu.
Jestliže jsme si tedy uvědomili tato základní fakta, rozumíme již lépe tomu, proč v létě astronomové mluví o „letní obloze“. Jde o to, že v létě jsou zkrátka kolem půlnoci některá souhvězdí nejvýše na obloze – například Lyra, Orel nebo právě Labuť. Jiná souhvězdí jsou pochopitelně vidět také, např. Perseus nebo Andromeda, ale ta se zdržují přeci jenom níž. (Pak je tu ovšem ještě fakt, že my jako pozorovatelé se nacházíme na určité konkrétní zeměpisné šířce, tj. buď blíže k rovníku nebo k pólu. V českých zemích, které se nacházejí zhruba na 50. stupni severní šířky, tak za letní souhvězdí považujeme například i Střelce, protože se z našeho pohledu dostává v létě nejvýše nad obzor – jenže to znamená jen asi 10 až 15 stupňů nad horizontem. Vydejme se k moři do Řecka nebo Egypta a uvidíme Střelce v létě o poznání výš.)
Co nám Labuť nabízí
Podívejme se tedy nyní na souhvězdí Labutě. Při pohledu na jeho tvar není překvapivé, že již ve starověku v něm lidé spatřovali obraz velkého ptáka s roztaženými křídly a dlouhým krkem. Různé kultury si s ním pochopitelně spojovaly různé ptáky a různé příběhy (Arabové v něm viděli slepici, staří Egypťané podle archeologických důkazů ibise nebo snad husu atd.) My se v tomto článku přidržíme obrazu zavedeného zakladateli civilizace evropské, totiž starověkými Řeky, a budeme hovořit právě o labuti.
Antický učenec Ptolemaios ve 2. století n.l. popsal „jasnou hvězdu na ocasu Labutě“. Tento jeho název se po rozpadu antického světa dostal k Arabům, kteří si jej přeložili a přizpůsobili svým mýtům. Říkali tedy „Dhanab al-Dajájah“, což lze přeložit jako „ocas Slepice“ (nechť ti z našich čtenářů, kteří umějí plynně arabsky, prominou případné nepřesnosti). Právě slovo dhanab se zachovalo a dalším jeho komolením vznikl dnešní název této hvězdy: Deneb. Dnes víme, že jde o modrého superobra (však je také nejjasnější hvězdou v Labuti a tvoří jeden z vrcholů asterismu zvaného Letní trojúhelník, doprovázejí ho tu Altair v Orlovi a Vega v Lyře).
Stejně zajímavé jako Deneb je i oko naší Labutě, tedy světelný bod přesně na jejím opačném konci. Jedná se o dvojhvězdu jménem Albireo. Pokud budeme mít trochu trpělivosti a podaří se nám na ni namířit dalekohled, uvidíme jasně, že je tvořena jednou oranžovou a jednou modrou hvězdou. Zatímco oranžová Albireo A je větší, modrá Albireo B je žhavější. Vědci se dnes domnívají, že tyto dvě hvězdy ve skutečnosti nejsou gravitačně svázané a že oranžová Albireo A má namísto toho několik dalších hvězdných průvodců. Pokud je to pravda, je celý systém ve skutečnosti tvořen 4-5 hvězdami a nejde o pravou dvojhvězdu, nýbrž pouze o tzv. dvojhvězdu optickou (tj. jeví se tak pouze při pohledu ze Země).
Zbývají další hvězdy, kterých bude pochopitelně při pohledu dalekohledem ještě mnohem více než bez něj. Jsou od sebe navzájem nesmírně daleko. Několik hlavních, které při pohledu ze Země tvoří tvar celého souhvězdí a nacházejí se relativně nedaleko od Slunce, se v podstatě pouze zdánlivě dostalo do jedné přímky s dalšími hvězdami v mnohem větších vzdálenostech. Proto má i v dnešní době smysl vyznat se v souhvězdích – možná s nimi již nemáme spojené náboženské představy a jejich legendy dnes vnímáme spíše jako historickou zajímavost, ale astronomové je dodnes používají k rozdělení oblohy na jednotlivé sektory. Je to něco podobného, jako když jsou státy kvůli lepší správě rozděleny na kraje, départmenty nebo jiné menší celky.
Především astrofotografové se tak mohou pokusit „ulovit“ hned dvě mlhoviny, které v Labuti zdánlivě leží. První z nich je známá jako Blikající planetární mlhovina. Má označení NGC 6826 (nijak nás tedy nepřekvapí, že ji v roce 1793 objevil William Herschel) nebo také Caldwell 15. Zasvěcení pozorovatelé jistě vědí, že planetární mlhovina ve skutečnosti s planetami nemá co dělat – jedná se o pozůstatek po zaniklé hvězdě střední velikosti, která ještě nebyla dostatečně hmotná na to, aby efektně vybuchla jako supernova. Svůj materiál na konci života relativně poklidně rozptýlila do okolí. (Omyl ve skutečnosti pochází právě od Williama Herschela, jenž jich sám objevil několik – v tehdejších dalekohledech se mu jevily jako disky připomínající planety.) NGC 6826 pak svůj název „Blikající“ dostala proto, že když se pozorovatel v dalekohledu dívá na bílého trpaslíka (žhavé jádro bývalé hvězdy) v jejím středu, odvržený plyn okolo není patrný. Podíváme-li se ale kousek stranou, plyn se jako kouzlem objeví.
Druhou mlhovinou v Labuti je NGC 7000 a říká se jí Severní Amerika. Také za její objev vděčíme Williamu Herschelovi a najdeme ji vedle hvězdy Deneb. Jde o tzv. emisní mlhovinu, tedy vlastně nahromaděný mezihvězdný plyn a prach zbylý z raných fází historie vesmíru. Konkrétně emisní mlhoviny jsou tvořeny plynem ionizovaným, většinou díky vysokoenergetickému záření přicházejícímu z blízké hvězdy. Díky tomu pak vyzařují (emitují) světlo různých barev. Kdyby byla mlhovina Severní Amerika viditelná pouhým okem, zabírala by na obloze plochu desetkrát větší než Měsíc v úplňku. Přichází z ní tolik světla, že by měla odpovídat magnitudě 4, což už v astronomii znamená jasný objekt, jenže toto množství světla je rozptýleno do její veliké plochy. Navíc její plyn září převážně v oblasti vodíku Hα, což je sytě červená barva, na kterou naše oční tyčinky používané v noci nejsou téměř vůbec citlivé. Kdybychom si ale umístili před oči filtr propouštějící záření Hα, pod tmavou oblohou bychom Severní Ameriku spatřili i bez dalekohledu. Za běžných okolností však, jak jsme již zmínili, mají na její prohlídku největší šanci astrofotografové. Ti si mohou svými přístroji nashromáždit na čip mnohem více světla než lidské oko, takže po dostatečně dlouhé expozici se jim na snímku objeví tvar i barva této zajímavé mlhoviny. Odměnou jim pak bude i to, že společně s ní spatří hned vedle i mlhovinu Pelikán – ve skutečnosti nejde o dvě oddělené mlhoviny, ale o jedno veliké mračno ionizovaného vodíku rozdělené zdánlivě na dvě jen díky pásu tmavého prachu nacházejícímu se z našeho pohledu v popředí.
Nejen mlhoviny
V místě, kde se stýkají pomyslný svislý a vodorovný trám Severního kříže, spatříme otevřenou hvězdokupu M 29. Charles Messier ji pozoroval poprvé v roce 1764. Hvězdokup rozeznáváme dva typy – otevřené a kulové. V obou případech se jedná o skupiny navzájem gravitačně svázaných hvězd, které se vesmírem pohybují společně. Rozdíl je v tom, že v otevřených hvězdokupách jsou vzájemné přitažlivé síly mnohem slabší – hvězd je tu totiž méně a jsou od sebe poměrně daleko. Většinou tu totiž najdeme mladé hvězdy, které se zformovaly už jen ze „ zbytků“ mezihvězdného plynu a prachu. Oproti nim jsou kulové hvězdokupy daleko starší, hvězd se v nich drží více a jsou k sobě vázány mnohem silněji, takže i hvězdokupa je kompaktnější.
Najděte si na letní obloze Labuť a nechte se okouzlit jejími krásami. Stojí to za to!
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/North_America_Nebula
https://theskylive.com/planetarium
https://www.astronomie.cz/archiv/modules138c.html?name=News&file=article&sid=152