Na dubnové obloze nás v rozmezí čtyř dnů čekají hned dvě zajímavé konstelace. O tu první se postará Měsíc společně s Venuší, Uranem a Plejádami.
19. dubna okolo 21. hodiny se na obloze sejde Měsíc s Venuší a slabým Uranem. Stane se tak poměrně nízko nad severozápadním obzorem, pro dobrý výhled tedy bude potřeba vyjet za město. Cestu, kterou budeme muset vážit, nám ale vynahradí další nebeský objekt – otevřená hvězdokupa M45 Plejády, která se bude nacházet těsně pod Měsícem a celé toto uskupení korunuje.
Zatímco planety Sluneční soustavy všichni důvěrně známe, v případě Plejád tomu tak být nemusí. Jde o skupinu asi tisíce hvězd vzdálenou cca 440 světelných let, které vznikly ze stejného kosmického mračna plynů a prachu – tzv. mlhoviny. Pokud se stane, že tato mlhovina zkolabuje (buď vlastní gravitací nebo díky výbuchu blízké supernovy, která její materiál rozvíří), začnou v mlhovině vznikat oblasti s vyšší hustotou materiálu. V takových oblastech se potom částice plynu a prachu vzájemně přitahují mnohem silněji, spustí se tedy proces stále intenzivnějšího houstnutí a zahřívání tohoto materiálu. Nakonec teplota a tlak dosáhnou kritické hodnoty a rozběhne se termojaderná reakce, která dělá hvězdu hvězdou. Při této reakci se, zjednodušeně řečeno, vodík tvořící hvězdu přeměňuje na hélium a zároveň se uvolňuje světlo a teplo.
Z jedné mlhoviny může vzniknout i několik hvězd. Jak jsme již uvedli, v případě Plejád to bylo okolo tisícovky a tyto hvězdy jsou vzájemně přitahovány gravitační silou. Mnoho astronomů je přesvědčeno, že i naše Slunce mělo v dávné minulosti své „sourozence“, jenže dnes již nikdo neví, kde skončili. Vlastností otevřených hvězdokup totiž je, že vzájemná přitažlivost hvězd je relativně slabá a členové skupiny se od sebe postupně vzdalují. U Plejád k tomu zatím nedošlo úplně, protože oproti Slunci jsou tamní hvězdy velice mladé (jejich stáří je asi 110 milionů let, Slunce už má za sebou 5 miliard).
To je také hlavní rozdíl mezi otevřenou a tzv. kulovou hvězdokupou. Tento druhý typ obsahuje naopak hvězdy velmi staré, je jich zde podstatně více (statisíce až miliony) a pohybují se většinou poněkud stranou od ostatních hvězd v galaxii – v oblasti zvané galaktické halo. Je tomu tak proto, že pocházejí ještě z doby, kdy vznikala samotná galaxie, protože i ta měla původně podobu gigantického plynového oblaku. Než tento oblak začal rotovat a utvořila se rovina výskytu většiny hvězd, ti nejstarší hvězdní hráči už měli své ustálené nepravidelné dráhy.
22. dubna ve 21:40 SELČ nastane maximum meteorického roje Lyrid. Jde o pravidelně se opakující událost, která nastává každoročně ve druhé polovině dubna. Svůj název dostala podle souhvězdí Lyry, ze kterého meteory zdánlivě vylétají.
Původcem těchto prachových částic je kometa C/1861 G1 Tatcher, která kolem Slunce obíhá s periodou přibližně 415 let. Naposledy se k Zemi přiblížila v roce 1861 a tak jako při každém průletu uvolnilo její zahřáté jádro mnoho tun materiálu každou sekundu. Tento jemný prach se vlivem gravitační síly ostatních planet rozprostřel prakticky přes celou její dráhu, takže Země jejím ohonem každoročně prolétá i přesto, že sama kometa je již dávno daleko. Meteory pak říkáme hořícím prachovým částicím z tohoto ohonu, které vstoupí do naší atmosféry.
Meteory budeme moci pozorovat nejen 22. dubna večer. Spatříme je zhruba v rozmezí tří nocí, tj. mezi 21. a 23. dubnem. I tentokrát však budeme muset vyjet za město, protože Lyridy nejsou nijak zvlášť jasné a světelný smog by nám umožnil zahlédnout nanejvýš dva za hodinu. Na tmavém místě, pokud máme štěstí, jich může být přibližně 18 během jedné hodiny.
Zdroje:
https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0019103512003612
https://www.space.com/36550-history-lyrid-meteor-shower-2017.html