Historická cesta čtyř astronautů na Měsíc začala. 2. dubna 2026 v 00:35:12 SELČ se raketa SLS s kosmickou lodí Orion (Integrity) odlepila od startovací rampy 39B na ostrově Meritt u Mysu Canaveral na Floridě. Stalo se tak více než 53 let poté, co prakticky ze stejného místa startovalo k Měsíci Apollo 17. Dnešní měsíční průzkumníky ovšem nečeká přistání na povrchu – namísto toho bude jejich výprava uskutečněním záměru, který pochází již z dob počátků měsíčních výprav. Propojení s minulostí stále žije.
Počátek mise Artemis II byl skutečně čítankový. Ke startu do kosmu došlo hned na počátku prvního dubnového startovacího okna, pouze asi s jedenáctiminutovým zpožděním oproti plánu. Bylo zaviněno drobnými technickými potížemi, které se podařilo rychle odstranit – například jedna z baterií zodpovědných za případné zažehnutí záchranné věžičky ukazovala krátkodobě vyšší teplotu, než technici očekávali. Ukázalo se ale, že šlo pouze o chybný příjem dat z čidla a nikoli o skutečnou závadu. Plnění kapalného vodíku do nádrží proběhlo již dříve a zcela bez problémů.
Kontrolorům v řídicím středisku v Houstonu stačilo pouze protáhnout odpočet zhruba o zmíněných deset minut, všechna kontrolní stanoviště ale vydala letovému řediteli signál „Go“. Pětatřicet minut po půlnoci našeho času se proto nosná raketa SLS vznesla.
O dvě minuty a devět vteřin později se od centrálního prvního stupně oddělily obě přídavné rakety SRB. Tou dobou už raketa letěla ve výšce okolo 48 kilometrů a její rychlost byla asi čtyřikrát vyšší než rychlost zvuku – a z tohoto momentu také pochází snímek v úvodu našeho článku. Je převzat ze záběrů na profilu Kosmonautix na YouTube a ten jej zase přebírá přímo od NASA.
V čase T+8:06 umlkly čtyři motory RS-25 na centrálním stupni. Prázdný stupeň byl odhozen a téměř celý shořel v atmosféře. Pouze zbytky dopadly do Tichého oceánu. Druhý stupeň a loď Orion se tak dostaly na protáhlou dráhu s nejvyšším bodem ve výšce cca 2 220 km nad Zemí, tedy zhruba pětkrát dál, než kde obíhá Mezinárodní vesmírná stanice (ISS).
Při kosmickém letu je vše propočítáno na vteřiny a každý člen posádky má předem daný seznam úkolů, které musejí následovat jeden za druhým a jít jako na drátkách. Po usazení lodi na této dráze tak následovalo asi 40 minut, během kterých se měli z křesel odpoutat Christina Kochová s Jeremym Hansenem. Měli na starost zprovoznění některých nejdůležitějších systémů v kabině – dohlédnout na rozvinutí solárních panelů, zprovoznit dávkovač vody nebo palubní toaletu. Právě ta ale astronautům připravila nečekané překvapení, jak se zmíníme dále.
Po uplynutí této doby následovala úprava dráhy za pomoci motoru druhého stupně. Kochová s Hansenem se vrátili zpět do křesel a byl proveden zážeh, který dráhu více „zakulatil“, takže v největším přiblížení k Zemi se kabina už nedostala blíže než asi na 185 km. Kdyby tento zážeh neproběhl, kabina by prolétala jen asi 30 km od povrchu a shořela by třením o vzduch.
Dalším zážehem druhého stupně o něco později se Orion „vyšvihl“ na dráhu vedoucí až téměř 70 400 km daleko od Země. Byla to dráha, z níž později zamíří k Měsíci, ale tentokrát k tomu už nepoužije druhý stupeň nosné rakety. Na rozdíl od dob Apolla se Integrity svého nosiče zbavila a zážeh TLI (Trans-Lunar Injection, česky nejlépe „Navedení na dráhu k Měsíci“) obstaral hlavní motor servisního modulu.
Dráha volného návratu
Kabina Integrity na své cestě podnikne tzv. pasivní oblet Měsíce. Jedná se o koncepci, kterou hodlali použít už Sověti v dobách Studené války, aby porazili své americké rivaly – a který také několik jejich nepilotovaných sond uskutečnilo. Koneckonců i slavná Luna 3, která roku 1959 poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce, letěla právě po této dráze. Ve hře byl i let, při kterém by varianta kabiny Sojuz takto Měsíc obletěla s člověkem na palubě, ale ten se uskutečnit nepodařilo. Nejblíže se k tomu Sovětský svaz dostal v září 1968, kdy během bezpilotní mise Zond 5 zněla od Měsíce slova sovětských kosmonautů z předtočené nahrávky na magnetofonové pásce.
Dráha volného návratu znamená, že kabina využije gravitačního působení Měsíce ke svému urychlení zpět k Zemi. Pokusme se nyní podrobněji popsat podstatu tohoto manévru.
Představme si, že vyšleme kosmickou loď k Měsíci nízkou rychlostí. Může to skončit pouze jediným způsobem – až se kabina k Měsíci přiblíží, jeho gravitace ji přitáhne a kabina spadne na povrch. Kdybychom ale naopak vyslali kabinu příliš rychle, přitažlivost Měsíce by po ní nestačila „natáhnout ruku“ a kabina by pokračovala po přímce dál a dál do vesmíru. Musíme proto kolem Měsíce proletět právě tak daleko a právě tak rychle, aby nastal kompromis (nemluvíme nyní o zabrždění těsně u Měsíce a vstupu na oběžnou dráhu, to by byl jiný scénář).
V podstatě si lze celý manévr představit na příkladu atleta, který běží po rovné sprinterské dráze. Dejme tomu, že našemu atletovi řekneme, aby běžel od startu k cíli a zase zpět. Musel by nejprve zrychlit z nulové rychlosti, těsně před koncem dráhy zase zpomalit až téměř do klidu a teprve poté by mohl celou svoji váhu obrátit a začít znovu zrychlovat na zpáteční cestě. My bychom se ale napříště rozhodli, že atletovi pomůžeme, a na konci dráhy bychom zarazili do země sloupek. Dovolili bychom mu, aby se sloupku při otáčení přidržel rukou – v tom případě by se situace změnila. Atlet by na konci dráhy nemusel vůbec zpomalovat, naopak by mohl svou rychlost využít k otočení „švihem“ a rovnou se vydat na cestu zpátky k nám.
Právě tak funguje dráha volného návratu ve vesmíru. I kabina Integrity použije Měsíc jako pomyslný sloupek, kterého se „přidrží jednou rukou“ a otočí se okolo něj na zpáteční cestu.
Zpropadený záchod
Na každé výpravě do vesmíru se objevují drobné obtíže, které je třeba řešit operativně přímo na místě. Christina Kochová během svého předepsaného zprovozňování kosmické toalety zjistila, že na jednom z přístrojových panelů svítí barevná kontrolka signalizující zaseknutý ventilátor uvnitř. Na rozdíl od našich pozemských porcelánových trůnů, které splachují naše příspěvky pouhým proudem vody, takové řešení by pochopitelně ve vesmíru nefungovalo. Zde je potřeba spoléhat na podtlak, který se musí vyrobit ventilátorem. Kdyby se tedy závada neodstranila, toaletu by nebylo možné používat – minimálně ne pro malou potřebu. U velké by závada neznamenala takový problém, kousky lidských produktů se totiž skladují v sáčcích a poté ukládají do kontejneru, který se vrátí zpět na Zemi. V nejhorším případě by astronauti svoje příslušné výrobky mohli do sáčků umisťovat ručně. Tekutý odpad by se ale s nefunkčním odsáváním rozptyloval volně po kabině, což by astronautům určitě příliš zábavné nepřipadalo.
Christina Kochová tedy na sebe vzala roli, jak sama prohlásila, „kosmické instalatérky“. S pomocí řídicího střediska v Houstonu se jí podařilo během zhruba šesti hodin část toalety za 30 milionů dolarů rozebrat a zaseknutý ventilátor uvolnit. Houston potom toaletu na dálku vypnul a zapnul, čímž byl problém vyřešen – a mimochodem, mezitím loď dvakrát pozměnila svou oběžnou dráhu, odhodila druhý stupeň nosné rakety a vypustila několik malých satelitů.
Na cestě k Měsíci
3. dubna v nočních hodinách, asi v 01:49 SELČ, se Integrity i s fungující toaletou vydala pryč ze zemské oběžné dráhy. Jak již víme, manévru se říká TLI a jednalo se o zhruba 30minutový zážeh hlavního motoru servisního modulu. Napomohla mu gravitace Země, protože zážeh začal v blízkosti nejnižšího bodu dráhy (perigea), kde kabina prolétá okolo planety nejvyšší rychlostí.
K cíli své cesty Integrity dorazí 6. dubna.
Zdroje:
https://www.facebook.com/ccnyplanetarium/reels
https://www.scientificamerican.com/article/artemis-ii-mission-timeline