18. a 19. únor 2026 se ponesou ve znamení atraktivní podívané na oblohu. Tři planety Sluneční soustavy a náš Měsíc se totiž seřadí do zajímavého seskupení, kdy nad západojihozápadním obzorem spatříme doslova planetární oblouk. Viditelný bude na večerní obloze, zhruba od 17:30 do 18:15. Společně s Měsícem se do tohoto seskupení zařadí Saturn, Merkur a Venuše.
Podle Hvězdářské ročenky pro rok 2026 se ve zmíněných dnech bude Měsíc nacházet ve fázi novu a těsně po ní, Merkur pak v největší východní elongaci. Termín elongace označuje úhlovou vzdálenost od Slunce buď na ranní nebo na večerní obloze – v ranních hodinách hovoříme o západní elongaci, protože těleso se nachází od Slunce západněji, a večer o elongaci východní, protože oproti Slunci zajde za pozemský obzor později. Sečteno a podtrženo: budeme mít vzácnou příležitost spatřit planetu Merkur, která se většinou schovává ve sluneční záři, protože nyní se zdánlivě nachází v úvrati své dráhy a z našeho pohledu je od Slunce nejdále.
Začněme ale pěkně od začátku. 18. února spatříme v horní části oblouku planetu Saturn. Budeme-li mít po ruce hvězdářský dalekohled, můžeme se opět těšit na jeho prstence přerušené Cassiniho dělením i na jeho věrný měsíc Titan (v případě zájmu si dovolíme laskavého čtenáře odkázat na naše dřívější články, kde jsou některé pojmy podrobněji vysvětleny).
Dole pod Saturnem uvidíme Merkur. V případě této malé skalnaté planety sice ani s dalekohledem nemůžeme doufat v prohlídku detailů na jeho povrchu, ale přesto jako těleso rozhodně není nezajímavý. Jedná se o planetu o průměru necelých 5 000 kilometrů, je tedy ze všech planet naší soustavy tou nejmenší (velikostně je zhruba srovnatelný se šířkou Spojených států od pobřeží k pobřeží). Díky návštěvám dvou vesmírných sond v letech 1974 a 2011 víme, že i přesto má ze všech planet nejvyšší koncentrací kráterů ve Sluneční soustavě, takže jeho povrch silně připomíná ten měsíční. Nacházejí se tu dokonce i lávové planiny velmi podobné měsíčním mořím. Kvůli jeho blízkosti k ústřední hvězdě a absenci atmosféry jsou zde nejvyšší teplotní rozdíly mezi dnem a nocí z celé soustavy – asi 600 °C – ale přesto se zde nachází vodní led, který se drží v trvale zastíněných kráterech v okolí pólů. Za celý oběh okolo Slunce se toto zvláštní těleso otočí jen 1,5krát, takže výsledkem je, že den je na Merkuru dvakrát delší než rok: den trvá 176 pozemských dnů, ale rok jen 88.
Ještě níže se na naší obloze objeví Měsíc. Protože se však bude nacházet bezprostředně po fázi novu, bude 18. února v nejlepším případě viditelný jen jako náznak úzkého srpku. Jen za velmi dobrých pozorovacích podmínek uvidíme tzv. popelavý svit jeho zastíněné části, který vzniká proto, že od Země se na povrch Měsíce odrazí sluneční světlo.
Nejníže z celého uskupení se bude nacházet Venuše. V současné době je její kotouček v dalekohledu vidět téměř celý – jak si povšiml Galileo Galilei (1564-1642), u Venuše se střídají fáze od novu po úplněk stejně jako u Měsíce, samozřejmě s jinou periodou. Považoval to za jasný důkaz toho, že Venuše obíhá kolem Slunce.
Venuše je planeta téměř stejně velká jako Země a již dávní astronomové si ve svých dalekohledech všimli, že je zakrytá vrstvou mraků. Dlouhá léta pak tento Venušin závoj podněcoval jejich fantazii – představovali si, že na Venuši se nacházejí pralesy a bažiny, žijí tu inteligentní bytosti a vůbec že se jedná o dvojče Země. Pravda však bohužel nemohla být odlišnější: díky sovětským sondám Veněra a americkému Magellanu vyšlo najevo, že teplota na povrchu je neustále 480 °C a tlak atmosféry je asi 95krát vyšší než na Zemi. Atmosféra se skládá téměř výhradně z oxidu uhličitého a navíc mraky, které tolik vábily ke snění o zdejších obyvatelích, jsou tvořeny aerosolem kyseliny sírové. Když tu jako první v roce 1970 přistála sovětská sonda Veněra 7, ke svému brždění v závěrečné fázi sestupu již ani nepotřebovala používat padák – v určité výšce nad povrchem totiž ovzduší natolik zhoustlo, že snášet se skrze něj se podobalo spíše padání skrze vodu. Ke zpomalení stačil pouze kovový prstenec v horní části sondy. Celý povrch planety byl kdysi zformován intenzivní sopečnou činností, která, jak opatrně naznačují nedávné výzkumy, možná pokračuje dodnes. Je tedy vidět, že venušské prostředí rozhodně nepatří k těm nejpohostinnějším.
19. února se situace na obloze mírně změní. Merkur a Měsíc si vymění své pozice, Měsíc tak spatříme pod Saturnem a také jeho srpek již bude oproti předcházejícímu dnu větší. Po oba večery se tak bude jednat o příjemné nebeské divadlo, které se nám (při pohledu z naší uctivé vzdálenosti) naskytne.