Zveme Vás na pravidelnou veřejnou přednášku, která se uskuteční v pátek 24. dubna 2026 ve Velkém sále SVČ ALFA, o.p. DELTA. Tentokrát bude jejím tématem „Co se děje v kupách galaxií?“ a přednáší Ing. Anežka Srbljanović z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.
Kupy galaxií jsou největší gravitačně vázané objekty ve vesmíru – mohou sestávat ze stovek, ale i tisíců galaxií na jednom místě. Už půlstoletí víme, že galaxie v kupách „červenají“. To znamená, že přicházejí o svou zásobárnu molekulárního plynu, který je nezbytný k tvorbě hvězd, a jejich hvězdná populace tak stárne. Co ale způsobuje tento jev? Jednou z odpovědí je dynamický tlak, který si představíme a podíváme se i na to, jak jeho vlivem vznikají galaktické medúzy. V neposlední řadě se vydáme i do světa radioastronomie, díky které máme nyní galaktické kupy jako na dlani.
Ing. Anežka Srbljanović (převzato z astro.cz, autor: TV Noe)
Ing. Anežka Srbljanović je česká vědecká pracovnice působící v Oddělení galaxií Astronomického ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově. Její výzkum je zaměřen na vývoj galaxií a jejich shluků. Pro svou práci využívá např. data z teleskopu ALMA (Atacama Large Milimeter Array). Pracuje v českém regionálním centru tohoto teleskopu. Dlouhodobě se věnuje také popularizaci vědy, jejím dílem jsou například dva díly cyklu TV Noe „Hlubinami vesmíru“.
Na dubnové obloze nás v rozmezí čtyř dnů čekají hned dvě zajímavé konstelace. O tu první se postará Měsíc společně s Venuší, Uranem a Plejádami.
19. dubna okolo 21. hodiny se na obloze sejde Měsíc s Venuší a slabým Uranem. Stane se tak poměrně nízko nad severozápadním obzorem, pro dobrý výhled tedy bude potřeba vyjet za město. Cestu, kterou budeme muset vážit, nám ale vynahradí další nebeský objekt – otevřená hvězdokupa M45 Plejády, která se bude nacházet těsně pod Měsícem a celé toto uskupení korunuje.
Zatímco planety Sluneční soustavy všichni důvěrně známe, v případě Plejád tomu tak být nemusí. Jde o skupinu asi tisíce hvězd vzdálenou cca 440 světelných let, které vznikly ze stejného kosmického mračna plynů a prachu – tzv. mlhoviny. Pokud se stane, že tato mlhovina zkolabuje (buď vlastní gravitací nebo díky výbuchu blízké supernovy, která její materiál rozvíří), začnou v mlhovině vznikat oblasti s vyšší hustotou materiálu. V takových oblastech se potom částice plynu a prachu vzájemně přitahují mnohem silněji, spustí se tedy proces stále intenzivnějšího houstnutí a zahřívání tohoto materiálu. Nakonec teplota a tlak dosáhnou kritické hodnoty a rozběhne se termojaderná reakce, která dělá hvězdu hvězdou. Při této reakci se, zjednodušeně řečeno, vodík tvořící hvězdu přeměňuje na hélium a zároveň se uvolňuje světlo a teplo.
Z jedné mlhoviny může vzniknout i několik hvězd. Jak jsme již uvedli, v případě Plejád to bylo okolo tisícovky a tyto hvězdy jsou vzájemně přitahovány gravitační silou. Mnoho astronomů je přesvědčeno, že i naše Slunce mělo v dávné minulosti své „sourozence“, jenže dnes již nikdo neví, kde skončili. Vlastností otevřených hvězdokup totiž je, že vzájemná přitažlivost hvězd je relativně slabá a členové skupiny se od sebe postupně vzdalují. U Plejád k tomu zatím nedošlo úplně, protože oproti Slunci jsou tamní hvězdy velice mladé (jejich stáří je asi 110 milionů let, Slunce už má za sebou 5 miliard).
To je také hlavní rozdíl mezi otevřenou a tzv. kulovou hvězdokupou. Tento druhý typ obsahuje naopak hvězdy velmi staré, je jich zde podstatně více (statisíce až miliony) a pohybují se většinou poněkud stranou od ostatních hvězd v galaxii – v oblasti zvané galaktické halo. Je tomu tak proto, že pocházejí ještě z doby, kdy vznikala samotná galaxie, protože i ta měla původně podobu gigantického plynového oblaku. Než tento oblak začal rotovat a utvořila se rovina výskytu většiny hvězd, ti nejstarší hvězdní hráči už měli své ustálené nepravidelné dráhy.
22. dubna ve 21:40 SELČ nastane maximum meteorického roje Lyrid. Jde o pravidelně se opakující událost, která nastává každoročně ve druhé polovině dubna. Svůj název dostala podle souhvězdí Lyry, ze kterého meteory zdánlivě vylétají.
Původcem těchto prachových částic je kometa C/1861 G1 Tatcher, která kolem Slunce obíhá s periodou přibližně 415 let. Naposledy se k Zemi přiblížila v roce 1861 a tak jako při každém průletu uvolnilo její zahřáté jádro mnoho tun materiálu každou sekundu. Tento jemný prach se vlivem gravitační síly ostatních planet rozprostřel prakticky přes celou její dráhu, takže Země jejím ohonem každoročně prolétá i přesto, že sama kometa je již dávno daleko. Meteory pak říkáme hořícím prachovým částicím z tohoto ohonu, které vstoupí do naší atmosféry.
Prolétající meteor (ilustrační obrázek)
Meteory budeme moci pozorovat nejen 22. dubna večer. Spatříme je zhruba v rozmezí tří nocí, tj. mezi 21. a 23. dubnem. I tentokrát však budeme muset vyjet za město, protože Lyridy nejsou nijak zvlášť jasné a světelný smog by nám umožnil zahlédnout nanejvýš dva za hodinu. Na tmavém místě, pokud máme štěstí, jich může být přibližně 18 během jedné hodiny.
Ze školy si pamatujeme, že jaro začíná o jarní rovnodennosti 21. března. Už několik let je ale situace trochu jiná. Ve skutečnosti máme do konce tohoto století čas na to, abychom si zapamatovali jiné datum a po něm dokonce ještě třetí…
Jarní rovnodennost znamená nepřekvapivě okamžik, kdy na Zemi na začátku jara zažíváme stejně dlouhý den jako noc. Samozřejmě, spíše bychom měli říci „téměř stejně dlouhý“ nebo „přibližně stejně dlouhý“ – všichni chápeme, že ve vesmíru jsou vůči sobě všechna tělesa v pohybu a neexistují zde žádné pevné body, takže žádné pravidlo není zcela dokonalé. V den rovnodennosti je ale rozdíl v délce dne a noci velmi malý, pouze asi 20 minut, a Slunce v ten den svítí kolmo na zemský rovník. Pro lepší názornost si řekněme, že pak nastává situace velmi podobná té na obrázku dole. Ve skutečnosti je samozřejmě zemská osa nakloněná a Země by musela být mnohem menší a dál.
Jak vidíme, pokud Slunce svítí na Zemi přímo kolmo k rovníku, je potom osvícená právě polovina zemské koule. Proto může nastat den dlouhý téměř stejně jako noc. Na obloze se taková situace projeví tím, že Slunce uvidíme v rovině nebeského rovníku – jak víme, jedná se o myšlenou čáru, která by vznikla promítnutím skutečného rovníku na oblohu.
Zároveň jsme patrně všichni už někdy slyšeli pojem ekliptika. Jde o rovinu, ve které kolem Slunce obíhají planety včetně Země. Z našeho pozemského pohledu, jestliže má Země svou rovinu oběhu Slunce danou, se pak tedy Slunce zdánlivě pohybuje po obloze také po stále stejné dráze – a tato dráha vede postupně třinácti souhvězdími, kterým říkáme zvěrokruh. Jedná se o souhvězdí, která důvěrně znají příznivci horoskopů: Beran, Býk, Blíženci atd., přičemž do této skupiny musíme počítat i souhvězdí Hadonoše. To, že se Slunce právě zdánlivě nachází v některém z nich, je dáno jednoduše konkrétní polohou Země na její dráze.
Můžeme se o tom přesvědčit například brzy ráno, pokud si přivstaneme a podíváme se na východ Slunce. Zjistíme, že se nad obzorem začíná objevovat právě v místě, kde zároveň na konci noci zapadá jedno ze zvířetníkových souhvězdí. A že během roku Slunce vychází v různých těchto souhvězdích.
Nyní tedy již víme, že na Zemi nastává astronomické jaro přesně ve chvíli, kdy Slunce na své cestě ekliptikou protne nebeský rovník. Tomuto průsečíku se říká jarní bod. Okamžik, kdy se v něm Slunce zdánlivě ocitne, dnes již astronomové dovedou spočítat na minutu přesně. Proto vědí, že mezi dvěma průchody Slunce jarním bodem uplyne 365 dní, 5 hodin a 49 minut. Tomuto intervalu začali říkat tropický rok, a jak vidíme, ten je o 5 hodin a 49 minut delší než rok kalendářní. Složitě stanovený tropický rok by se však lidem špatně měřil, a tak v běžném životě zanedbáváme fakt, že okamžik rovnodennosti se každým rokem zhruba o šest hodin opožďuje. Řešíme to pouze tím, že jednou za čtyři roky přidáme do kalendáře jeden den navíc a vznikne přestupný rok. Takové opatření ovšem není perfektní, díky němu potom například místo 21. března v poledne nastane příště rovnodennost sice o šest hodin později, pro nás ale 20. března v šest hodin večer. Náš kalendář se pak navíc každé čtyři roky naopak předběhne asi o tři čtvrtě hodiny oproti realitě, protože skutečnému tropickému roku chybí k pěkné zaokrouhlené délce 365,25 dne jedenáct minut. Kalendář jsme si prodloužili zhruba o tři čtvrtě hodiny více, než bylo třeba, takže si myslíme, že letos rovnodennost nastala nikoli o šest hodin později, ale jen o pět a čtvrt oproti loňskému roku.
Tyto „dřívější nástupy“ se postupně nasčítají, až získáme představu, že rovnodennost nastala o den dříve i přes přidání přestupných roků.
Proto se ve 21. století budeme učit, že jaro začíná 20. března – letos konkrétně v 15 hodin a 46 minut. A roku 2048 se začátek jara posune dokonce až na 19. březen.
V roce 1582 počítání přestupných roků dále upřesnil papež Řehoř XIII. Než svou životní dráhu spojil s církví, byl profesorem práva na univerzitě v Bologni a měl dokonce syna, jako vzdělaný učenec se tedy s vervou sobě vlastní pustil do reformy kalendáře. Již v tehdejší době lidé věděli, že vložit do roku celý den navíc je vlastně příliš a postupně to zapříčiní nasčítání drobných odchylek, které jsme si popsali o dva odstavce výše. Papež Řehoř proto zavedl pravidlo, že roky končící dvěma nulami budou přestupné pouze tehdy, jsou-li dělitelné 400. Proto například rok 1600 přestupný byl, ale 1700 nebo 1900 ne. V naší době nám toto pravidlo zajistí, že roku 2100 se datum rovnodennosti znovu posune z 19. zpátky na 20. březen. A možná si pak naši pravnuci vzpomenou na papeže Řehoře a budou rádi, že lidové pranostiky jejich předků jsou stále platné i pro ně.
Pan RNDr. Jiří Grygar, CSc. je určitě náš nejznámější astrofyzik a popularizátor vědy. Mnozí dodnes vzpomínají, jak v dětství formoval jejich zájem o vesmír díky svému televiznímu pořadu Okna vesmíru dokořán. Kromě toho je spoluzakladatelem Českého klubu skeptiků Sisyfos, autorem více než 200 vědeckých prací, sběratelem citátů slavných vědců, otcem tří dětí a praktikujícím katolíkem. 17. března 2026 oslaví 90. narozeniny.
Mnohé z nás určitě potěší, že se opět přiblížilo jaro. V posledních dnech jsme mohli zaznamenat neklamné známky probouzení přírody, ve vzduchu je cítit stará známá svěží vůně a všichni živí tvorové se dychtivě vystavují slunečním paprskům a vracejí do života.Na obloze tomu není jinak…
Profesor dr. Pavel Kroupa (*1963) je český astrofyzik působící na Karlově univerzitě v Praze a rovněž na univerzitě v německém Bonnu. Nedávno se v Německu spolu s kolegy Dongem Zhangem a Akram Zonooziovou věnoval zkoumání temné hmoty ve známém vesmíru – a jejich výzkum naznačil možnost natolik převratnou, že by to v našem chápání vesmíru mohlo způsobit doslova zemětřesení.
18. a 19. únor 2026 se ponesou ve znamení atraktivní podívané na oblohu. Tři planety Sluneční soustavy a náš Měsíc se totiž seřadí do zajímavého seskupení, kdy nad západojihozápadním obzorem spatříme doslova planetární oblouk. Viditelný bude na večerní obloze, zhruba od 17:30 do 18:15. Společně s Měsícem se do tohoto seskupení zařadí Saturn, Merkur a Venuše.
Ve středu 4. února 2026 si připomeneme 120 let od narození amerického astronoma Clydea Tombaugha. Tento pozoruhodný muž se do historie nejvíce zapsal v roce 1930, kdy jako čtyřiadvacetiletý mladík objevil záhadnou „Planetu X“ za dráhou Neptunu. Planeta dostala jméno Pluto a zůstala jí (alespoň v myslích lidi) po dobu dalších 76 let. Clyde Tombaugh však má na svém kontě i mnohé další objevy, a to nejen v oboru astronomie…
Trojici vědců z univerzity v nizozemském Leidenu zaujala spektra světla červených trpaslíků nacházejících se v naší galaxii. K jejich výzkumu použili data nasbíraná kanadsko-francouzským teleskopem CFHT a zaměřili se hlavně na hledání vzácných izotopů uhlíku a kyslíku. Díky tomu našli nástroj pro lepší porozumění procesu tvorby chemických prvků uvnitř hvězd.
V pátek 16. ledna 2026 přinesl web Universe Today novinu ze světa kosmonautiky. Vědcům z Institutu geologie a geofyziky spadajícího pod Čínskou akademii věd se podařilo vyvodit pozoruhodné závěry o historii odvrácené strany Měsíce, protože provedli analýzu vzorků měsíčních hornin dopravených na Zemi před dvěma lety v rámci mise Čchang-e 6. Ukázalo se, že zhruba před 4,25 miliardami let muselo do našeho vesmírného souputníka narazit obrovské těleso, které nejen že vyrylo kráter o průměru 2 500 kilometrů, ale síla nárazu dokonce pozměnila i jeho vnitřní složení. Následkem toho pak na té straně Měsíce, kterou dnes známe jako odvrácenou, ustala sopečná činnost. Celý příspěvek →
