Přednáška „Kosmologie v éře Webbova teleskopu“

9 Lis

27. listopadu 2026 od 19 hodin se bude ve Velkém sále o.p. DELTA konat tradiční astronomická přednáška pro veřejnost. Její název zní „Kosmologie v éře Webbova teleskopu“ a povede ji pan RNDr. Vladimír Wagner, CSc. z Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR.

RNDr. Wagner zde působí na oddělení fyziky těžkých iontů. Zabývá se především studiem horké a husté jaderné hmoty, jaká vzniká např. při explozích supernov. Při svých výzkumech ji se svými kolegy připravuje uměle v laboratoři. Jeho dalším okruhem zájmu pak je produkování neutronů metodou rozbíjení atomů vysokoenergetickými protony – vzniklé neutrony by se totiž daly využít pro likvidaci jaderného odpadu.

Listopad na obloze: padající hvězdy i nebeské konstelace

29 Říj

S pokračujícím podzimem na naší obloze rozhodně nebude nuda. Kromě známého meteorického roje se nám předvede hned několik zajímavých seskupení, do kterých se zapojí objekty Sluneční soustavy i vzdáleného vesmíru…

Přímka a trojúhelník

Na samém začátku měsíce se nám na obloze předvede krásná nebeská přímka. Z pohledu pozemského pozorovatele se do ní zdánlivě seřadí hvězdokupa M44 „Jesličky“ (na mapce označena rámečkem), Měsíc, Mars, Jupiter a nejjasnější hvězda souhvězdí Lva – Regulus. Ta je v celém souhvězdí tou „pravou spodní“. Pohled si vychutnáme od 2. do 4. listopadu, a to vždy časně ráno. Měsíc se bude postupně posouvat směrem k obzoru, ale na naší mapce situace odpovídá 2. listopadu v 5:45 a díváme se vysoko nad jihovýchodní obzor.


Měsíc sice, jak jsme řekli, bude vycházet začátkem listopadu stále později a v ranních hodinách jej tak najdeme stále níže nad jihovýchodním obzorem. Sotva však opustí přímku s Jesličkami, Marsem, Jupiterem a Regulem, přiblíží se k Venuši a hvězdě Spica v souhvězdí Panny a vytvoří s nimi naopak seskupení připomínající trojúhelník. Měsíc v té době už bude mít podobu úzkého srpku, pod tmavou oblohou si samozřejmě všimneme popelavého svitu. Hvězda Spica je na druhé mapce označena kruhovým terčíkem. Pohled na ní vyobrazený odpovídá 6. listopadu v 5:30 ráno. O den později se podoba trojúhelníku promění a Měsíc se k oběma dalším tělesům ještě více přiblíží.

Malá kometa a její velká kouzla

Jednou za 33 let proletí okolo Slunce drobná periodická kometa 55P/Tempel-Tuttle. Jak se její povrch zahřívá, sublimují z něj různé druhy ledu a uvolňují se drobné částečky prachu, plynu a kamenné drti, které těleso tvoří. Tak vzniká charakteristický ohon, přesněji řečeno ohony dva (jeden plynový, druhý prachový), pro které jsou komety tak slavné. Kromě toho ale dojde i k jiné události. Uvolněné úlomky se v souladu se zákony nebeské mechaniky postupně, během velmi dlouhé doby, rozprostřou po celém obvodu kometární oběžné dráhy. A pokud se stane, že Země na své cestě kolem Slunce protne oblast jejich výskytu, začnou tato drobná tělíska vstupovat do naší atmosféry a dojde k jejich ablaci doprovázené ionizací a excitací částic tvořících tělísko i vzduch okolo něj. Výsledkem je světelný záblesk, který je vyvolán deexcitací a rekombinací elektronů. Lidově říkáme, že prachová nebo kamenná částečka „shoří v atmosféře“ a že jsme na obloze zahlédli „padající hvězdu“ alias meteor.

V případě komety Tempel-Tuttle pak Země tímto pásem jejích pozůstatků prolétá zcela pravidelně, a to právě v listopadu. I letos se tak mezi 6. a 30. dnem tohoto měsíce můžeme těšit na meteorický roj jménem Leonidy. Název tyto padající hvězdy dostaly podle souhvězdí Lva, ze kterého zdánlivě vylétávají – je to ovšem dáno pouze naší pozemskou perspektivou. Každý z nás si jistě někdy všiml, že když sedíme v autě a jedeme svižným tempem po rovné silnici, zatímco okolo nás sněží, z našeho pohledu jako by sněhové vločky nalétávaly přímo na naše čelní sklo. Zdá se nám, že všechny mají svůj původ přímo ve směru, kterým jedeme. Velmi podobná je situace i u Leonid. Kometa Tempel-Tuttle přiletěla ke Slunci po určité dráze, Země se pohybuje po jiné, a jejich vzájemný sklon se zasloužil o to, že částicemi z kometárního ohonu prolétáme právě v listopadu a že na hvězdném pozadí je z našeho pohledu souhvězdí Lva. Země se tedy ocitá přesně v situaci „automobilu na silnici“, na jehož „čelní sklo“ nalétávají namísto sněhových vloček úlomky kometárního jádra. Říkáme, že ve Lvovi má tento meteorický roj svůj radiant.

Maxima Leonidy dosáhnou v noci ze 17. na 18. listopad. Tabulkově bychom měli vidět až 15 meteorů za hodinu, tento údaj je ovšem zamýšlen spíše jako orientační pomůcka za situace, kdy by radiant ležel přímo nad naší hlavou a obloha byla velmi tmavá. I kdyby však náš „úlovek“ byl ve skutečnosti o něco skromnější, nemusí nás to mrzet. Úlomky komety totiž vstupují do atmosféry velmi rychle (asi 71 km/s) a rozžhaví se na vysokou teplotu, meteory by tedy pod tmavou oblohou stranou od měst měly být vidět jako poměrně jasné a s trochou štěstí si u některých povšimneme i pozůstávajících ionizačních stop. Pomůže nám v tom Měsíc, který zapadá již okolo půlnoci – ráno bude tedy již schovaný bezpečně hluboko pod obzorem a nebude naše pozorování rušit.

Nepůjde navíc o jedinou zajímavost, která nás ve Lvovi čeká. 16. listopadu se v něm opět předvedou i Mars a Jupiter. Tentokrát spolu vytvoří těsnou konjunkci. Slabší Mars spatříme o malý kousek výše, jasnější Jupiter bude těsně pod ním. Na obrázku v úvodu článku vidíme, že obě planety se budou potulovat pod lví hlavou a také v blízkosti jeho levé přední tlapy. Pro majitele dalekohledu tak nastane vítaná příležitost prohlédnout si Mars i Jupiter v jednom zorném poli. A takový pohled se jen tak neomrzí.

Zdroje:

https://sciencemag.cz/pozoruhodne-a-vzacne-ukazy-na-obloze-v-roce-2026/

https://www.exotech.cz/vesmir/leonidy-2026-pozorovani-cesko

https://science.nasa.gov/solar-system/comets/55p-tempel-tuttle

https://www.amsmeteors.org/calendar

https://www.amsmeteors.org/meteor-showers/2020-meteor-shower-list

Obloha v říjnu: Saturn v opozici, Mars v Jesličkách, hvězdný prach v Orionu

22 Zář


„Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mistička, v té mističce vodička…“ Titulek dnešního článku nám téměř připomíná známou dětskou říkanku. Říjnová hvězdná obloha však bude skutečně vypadat velmi podobně. Pojďme ji společně prozkoumat!

Nejprve budeme věnovat pozornost čtvrtému dni nového měsíce. Právě 4. října ve 14 hodin se planeta Saturn ocitne v opozici se Sluncem. Naši čtenáři už jistě vědí, co termín opozice v astronomii znamená (jde o situaci, kdy se Země a některá další planeta ocitnou na stejné straně Slunce, takže při pohledu ze Země pak je tato planeta vidět po celou noc a vychází na východě právě tehdy, když Slunce zapadá). Když si však tuto situaci rozebereme ještě podrobněji, zjistíme i další zajímavé věci. Například si musíme připomenout, že jednotlivé planety obíhají okolo Slunce různými rychlostmi. Země, která leží ke Slunci blíž než Saturn, tak slavného „krále prstenců“ díky své vyšší obvodové rychlosti (kterou mít musí, aby vyrovnala silnější gravitaci Slunce a nespadla do něj) pravidelně dostihuje a pak předbíhá. Mimochodem, právě to pak při pohledu ze Země způsobuje ono známé „toulání“ planet po obloze. A 4. října ve dvě hodiny odpoledne naše planeta Saturn dostihne, resp. pro pozemského pozorovatele bude Slunce se Saturnem svírat přesně úhel 180°.

O týden později, mezi 10. a 12. říjnem, nás pak zaujme pohled nad jihovýchodní obzor. V souhvězdí Raka si můžeme najít hvězdokupu M 44 zvanou Jesličky nebo také Včelí úl (například metodou „skákání po hvězdách“, tedy začít u souhvězdí, které poznáme, a od něj se přesouvat dál). Pod tmavou oblohou daleko od světel měst je viditelná i pouhým okem, už s malým triedrem můžeme ocenit zdánlivou velikost její nejjasnější oblasti 1,5° – tedy trojnásobek Měsíce v úplňku – a rozeznat jednotlivé světelné body. Vzájemné přátelské „předjíždění“ planet obíhajících okolo Slunce sehraje svou zajímavou roli i tentokrát, protože Mars se tak zdánlivě ocitne právě obklopen hvězdami z Jesliček. Ano, budeme si muset počkat do brzkých ranních hodin nebo si hodně přivstat, protože předtím bude hvězdokupa schovaná pod obzorem, ale litovat určitě nebudeme. Podívejme se na mapku, která odpovídá situaci dne 11.10.2026 ve 4:30 ráno:

A konečně 21. října se nám o krásné přírodní divadlo postarají drobounké úlomky z ohonu nejslavnější komety ze všech: Halleyovy. Při svých pravidelných návštěvách končin blízko Slunce, které se opakují každých 76 let, chrlí do vesmíru obrovské množství prachových částic a plynu ze svého odpařujícího se jádra. Tyto maličké částečky se během velmi dlouhé doby rozprostírají v podstatě rovnoměrně po celé křivce její dráhy a jednou za rok se stane, že Země vletí do míst jejich výskytu. Proto se pak snadno stává, že některé z těchto drobných úlomků vstoupí do zemské atmosféry a shoří v ní. Lidé začali říkat, že „padají hvězdy“, dnes se můžeme přidržet spíše vědečtějšího označení meteor. A jelikož se to pochopitelně při takto zvýšeném množství částic může přihodit opakovaně, používáme termín meteorický roj.

Jistě nás nepřekvapí, že do blízkosti Slunce se příležitostně dostávají různé komety. Záleží na jejich konkrétním směru a rychlosti, jak přesně jejich dráha vypadá, a od toho se také odvíjí to, do kterého souhvězdí se nám pozemšťanům promítají úlomky z jejich ohonů. Letos v říjnu, tak jako každý rok, budou z našeho pohledu meteory přilétat ze souhvězdí Orionu, takže roj dostal jméno Orionidy. Nepatří k těm s úplně nejvyšší frekvencí, zahlédnout můžeme cca od pěti do deseti meteorů za hodinu, některé z nich však mohou být velmi jasné (tzv. bolidy), když se do zemského ovzduší dostane větší kousek kamene. A zatímco jiné roje mají své jasně vymezené maximum, v pozůstatcích ohonu Halleyovy komety se Země nějakou dobu zdrží. Orionidy totiž budeme moci sledovat až cca do 7. listopadu.

Zdroje:

https://rocenka.observatory.cz/2026/kalendar_ukazu-rijen.html

https://progresy.physics.cz/2025/11/23/ukazy-2026/#sat

https://assets.science.nasa.gov/dynamicimage/assets/science/psd/photojournal/pia/pia05/pia05389/jpeg/PIA05389.jpg

23. září nastává podzimní rovnodennost. A také výročí objevení Neptunu

18 Zář


Ve středu 23. září se rozloučíme s létem. Stane se tak pět minut po druhé hodině ranní středoevropského letního času (SELČ). V tento okamžik se totiž Slunce zdánlivě ocitne v tzv. podzimním bodě, což je jeden ze dvou myšlených průsečíků ekliptiky a nebeského rovníku. Zároveň se k tomuto datu váže i objevení planety Neptun v roce 1846. Vzdálený ledový obr se však v teleskopech nic netušících astronomů objevoval už mnohem dříve…

Země i všechny ostatní planety Sluneční soustavy obíhají okolo Slunce zhruba ve stejné rovině. Astronomové jí říkají ekliptika (ze starořeckého ekleiptikos kyklos, tedy „dráha zatmění“). Není nikterak překvapivé, že při pohledu ze Země se pak tato rovina jeví jako linie na obloze, kolem které se zdržují všechny planety a na níž se během roku vystřídají na pozadí za Sluncem zvířetníková souhvězdí (v případě zájmu se čtenáři mohou vrátit k tomuto článku a dočíst se o celé problematice podrobněji).

Druhým pojmem, který budeme pro dnešní článek potřebovat, je tzv. nebeský rovník. A abychom přesně pochopili, oč se jedná, přizvali jsme si tentokrát na pomoc průvodce. Bude jím sympatický kreslený chlapík, neohrožený polárník jménem Franta.

Jak všichni víme, pomyslná zemská osa míří do blízkého okolí Polárky. Tuto hvězdu najdeme velmi snadno, jestliže se podíváme na asterismus Velkého vozu a linii jeho „zadních kol“ si zhruba šestkrát prodloužíme směrem nahoru. A protože Franta se právě nachází na severním pólu, Polárku tu zákonitě uvidí přímo v nadhlavníku:


Pak si Franta vzpomene na zajímavou věc, které si nedávno všiml během letní dovolené v oblasti rovníku. Uvědomí si, že zatímco na severní točně vidí Polárku přímo nad hlavou, na rovníku byla naopak téměř na úrovni obzoru – a že v nadhlavníku tu měl myšlenou čáru nazývanou nebeský rovník. Tedy vlastně kružnici na obloze, která by v nekonečnu obkružovala celý svět přesně nad linií rovníku nakresleného třeba na zemi (stejně jako u památníku Mitad del Mundo v Ekvádoru).

Památník Mitad del Mundo se znázorněnou linií rovníku

Proto je Frantovi najednou jasné, že na pólu je na úrovni obzoru naopak rovník. Když se tu dostatečně vynadívá na věčný sníh a led, vydá se Franta z točny zpět „domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny“ (znalci her Divadla Járy Cimrmana zajisté vědí, o čem je řeč). Aby se sem dostal, musí se posunout na 50. stupeň severní šířky – neboli popojít o 40 stupňů jižněji. Během přesunu bude pochopitelně jeho tělo svírat kolmici se zemí, po které půjde, takže se stane zajímavá věc: po ujití celé cesty se najednou i Frantův pohled vodorovně před sebe oproti pohledu na pólu skloní. Pro názornost se podívejme na obrázek níže:

Pro lepší názornost jsme se rozhodli šikmou linku nadepsat „Frantův obzor“, přestože výstižnější by snad bylo „směr Frantova pohledu“. Aby byla zmíněná čára opravdu Frantovým obzorem, musela by pochopitelně mít společný bod s černou kružnicí tam, kde má Franta naznačeny nohy. Pokud si však uvědomíme, jak nesmírně malý je dospělý člověk oproti celé naší planetě, můžeme výškový rozdíl necelých dvou metrů úplně klidně zanedbat.

Důležitý je pro nás čtyřicetistupňový úhel označený černou šipkou. Na něm je totiž názorně vidět, proč je v České republice nebeský rovník myšlenou čárou na obloze, kterou si můžeme představit 40 ° nad obzorem, a to nad tím jižním. Celá záhada je vysvětlitelná jednoduše tím, že zatímco rovník (i ten nebeský) zůstává stále tam, kde byl, člověk dívající se přímo před sebe v České republice se oproti člověku na pólu vlastně dívá o něco víc „do země“ a linie nebeského rovníku by se objevila naopak nad jeho hlavou.

Stejně jako na jaře nyní již brzy nastane okamžik, kdy Slunce bude svítit prakticky kolmo na zemský rovník (považujeme-li zemskou osu v měřítku lidského života za nehybnou). Země se totiž na své cestě okolo Slunce právě nachází v takovém místě, kde ke Slunci nepřiklání severní ani jižní polokouli více. Na Zemi proto zažijeme chvíli, kdy Slunce doputuje právě do průsečíku ekliptiky s nebeským rovníkem (říkáme, že Slunce projde tzv. podzimním bodem). Zopakujme, že se tak stane 23. září ve 2:05 SELČ.

Vypočítaná planeta

Zajímavou shodou náhod je právě toto datum spojeno i s významnou historickou událostí. Již od konce 18. století víme o planetě Uran, kterou objevil Angličan německého původu William Herschel. Když však astronomové začali jeho pohyb po obloze podrobněji studovat, všimli si podivného chování této planety – nenacházela se téměř nikdy přesně v místě, kde ji pozorovatelé očekávali na základě zákonů nebeské mechaniky. Když v roce 1821 publikoval francouzský astronom Alexis Bouvard (1767 – 1843) své tabulky popisující pohyb tří tehdy známých obřích planet, bylo zřejmé, že Uran se chová výrazně jinak. Bouvard proto vyslovil domněnku, že kdesi za Uranem se musí nacházet ještě jedna obří planeta, která Uran svou gravitací ovlivňuje.

Na základě této hypotézy pak Francouz Urbain Le Verrier (1811 – 1877) a Angličan John Couch Adams (1819 – 1892) nezávisle na sobě vypracovali výpočty polohy této neznámé planety. Je vždy zajímavé nezůstat u jmen a nahlédnout za závoj drobných kapitol lidských osudů, o kterých historie mlčí – a tak zjistíme, že Adams byl v té době čerstvě dostudovaný a také velmi nesmělý a neprůbojný mladík. První výsledky svých výpočtů zaslal v roce 1845 staršímu kolegovi Jamesi Challisovi, ten se jimi však nezabýval. Adams se proto obrátil na ředitele greenwichské hvězdárny George Airyho, jenže v dopise neupřesnil, čeho se zaslané výpočty týkají. Airy mladíkovi odepsal a žádal ho, aby mu vysvětlil jejich účel – jenže Adamse kontakt s druhými lidmi stál poměrně dost přemáhání, takže usoudil, že namísto konzultace se zkušenějším odborníkem si raději poradí sám. Airymu již neodpověděl.

Urbain Le Verrier
John Couch Adams

Mezitím, jak již víme, Urbain Le Verrier na druhé straně kanálu La Manche pracoval na svých vlastních výpočtech. Podobně jako mladý Adams (a koneckonců podobně jako každý, kdo si chce ověřit správnost směřování své práce) poslal i Le Verrier své propočty kolegům, respektive členům Francouzské akademie věd. A zde nastává v celém příběhu ten nejzajímavější zvrat: kromě toho totiž Le Verrier oslovil i dalšího odborníka – a tím nebyl nikdo jiný než George Airy z Greenwiche! Britského astronoma samozřejmě dopis ohromil, okamžitě si vzpomněl na výpočty zakřiknutého mladíka zaslané bez vysvětlení. Spojil se s Jamesem Challisem, ale sám se kupodivu v Greenwichi nepustil do hledání nové planety na obloze. Řekl si, že bude natolik slabá a vzdálená a její „toulání“ oblohou typické pro planety bude tak nevýrazné, že planetu nikdy nikdo nespatří. O něco více nadšení projevil Challis, ale při pozorování narazil přesně na ty obtíže, které Airyho odradily. Začal sice provádět pozorování a jako výchozí bod zvolil zakreslování poloh hvězd v dané oblasti oblohy, jenže mu přitom ušlo, že jedna z těchto hvězd svou polohu stačila změnit. Kdyby si to byl uvědomil, mohl se stát objevitelem Neptunu (později vyšlo najevo, že jej nevědomky pozoroval hned čtyřikrát).

Le Verriera vlažné reakce francouzských i britských kolegů vůbec netěšily. Rozhodl se tedy oslovit Johanna Gottfrieda Galleho (1812 – 1910) z Německa. Byla to od něj dílem také oplátka za laskavost, kterou mu Galle o něco dříve prokázal, když mu poslal k posouzení vlastní disertační práci i s věnováním. Galle byl potěšen, že se na něj nyní Le Verrier obrací s žádostí o pomoc, a ihned se pustil do pozorování. Měl k dispozici také nejnovější hvězdnou mapu, a tak se mu velmi brzy podařilo najít světelný bod, který v ní nebyl zanesen. Ani ne jeden stupeň od předpovězené polohy Neptunu. Následující noc si pak jeho polohu ověřil – a zjistil, že se změnila. Neptun byl objeven.

Johann Gottfried Galle

Stal se první planetou, o které se lidé dozvěděli jiným způsobem než jejím přímým spatřením okem nebo v dalekohledu. Důvody jsme naznačili výše – kvůli obrovské vzdálenosti od Slunce (průměrně asi 4,5 miliardy kilometrů) je na obloze velmi slabý a také jeho zdánlivý pohyb po obloze je velmi nevýrazný. Je tedy velmi snadné se domnívat, že svou polohu vůči hvězdnému pozadí nemění a kolem Slunce neobíhá, a zaměnit jej tak za jednu z hvězd (pokud už tedy máme k dispozici dalekohled a dávku štěstí, abychom jej vůbec spatřili). Koneckonců, právě to se stalo zmiňovanému Jamesi Challisovi, ale několik století před ním dokonce i samotnému Galileovi. Ano, skutečně – v Galileových poznámkách najdeme zmínku o tom, že Neptun pozoroval, ale považoval jej pouze za hvězdu úhlově blízko k Jupiteru, o který mu té noci šlo především. Podobně blízko měl k objevu Neptunu i Francouz Jerôme Lalande v 18. století.

Tajemný svět na okraji Sluneční soustavy nám však svou existenci odhalil až v den podzimní rovnodennosti roku 1846, tedy právě před kulatými 180 lety.

Zdroje:

https://www.astro.cz/clanky/slunecni-soustava/neptun-ma-narozeniny.html

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1239/le-verrier

https://www.etymonline.com/word/ecliptic

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mitad_del_Mundo

https://astronomia.zcu.cz/planety/neptun/2384-historie

https://www.thevintagenews.com/2016/11/28/jerome-lalande-had-calculated-the-return-of-halleys-comet-observed-neptune-in-1795

Výprava za úplným zatměním Slunce

18 Srp


V sobotu 8. srpna 2026 pro zaměstnance a přátele naší hvězdárny nastává dlouho očekávaný den. Zavazadla jsou sbalená, veškerá technika připravena na převoz. Nasedáme do auta a vydáváme se na cestu za nebeským jevem, který člověka odedávna fascinuje jako žádný jiný. Naším cílem je město Burgos v severním Španělsku, které se má za čtyři dny ocitnout přímo v pásu totality slunečního zatmění. Máte-li chuť, můžete alespoň zprostředkovaně tuto cestu prožít s námi…

Zatmění Slunce nastává tehdy, dostanou-li se Země, Slunce a Měsíc přesně do jedné přímky. Lépe řečeno, Měsíc se musí dostat právě mezi Slunce a Zemi, aby z našeho pohledu sluneční disk zakryl. Protože jsou roviny oběžných drah Země a Měsíce vůči sobě skloněné, nedochází k takové situaci pravidelně jednou za měsíc (s každým dalším oběhem Měsíce kolem naší planety), ale pouze dvakrát až pětkrát za rok. Nutno však podotknout, že pět zatmění v jednom roce je velmi vzácných a mluvíme samozřejmě o tom, kolik zatmění může nastat v rámci celého světa. Ze stejného konkrétního místa jej vidíme zhruba jednou za dva až tři roky.

Abychom pak spatřili situaci, kdy je sluneční disk Měsícem zakrytý zcela, navíc záleží i na naší konkrétní pozici na Zemi. Zjednodušeně: nestačí, aby se v jedné přímce s Měsícem a Sluncem nacházela Země, ale musíme v ní být i my. Proto astronomové hovoří o tzv. pásu totality, pochopitelně bez jakéhokoli politického významu (mohli bychom říci i „pás úplnosti“). Jde právě o taková místa na naší planetě, ve kterých jsou pozorovatelé přesně v jedné přímce se Sluncem i Měsícem a mají šanci vidět úplné sluneční zatmění.

Toto všechno máme na paměti, když naše výprava ukrajuje další a další kilometry na třídenní cestě přes Evropu. Náš řidič Milan si podle svých slov chvíle za volantem vysloveně užívá, takže mu nedělá potíže řídit s několika přestávkami celý den sám. Prvním cílem je pro nás vesnice Appenweier na jihozápadě Německa, téměř u francouzských hranic (Štrasburk leží hned za řekou), kde máme první nocleh. Po příjezdu na místo zjišťujeme jen jednu drobnou nepříjemnost: restaurace v našem penzionu je zavřená, kuchaři mají „Urlaub“. Nic si z toho ale neděláme, stačí projít se pěšky o kousek dál a objevujeme příjemnou hospůdku s možností sezení na terase. Vynikající vepřová kotleta s omáčkou s liškami, k tomu pravé německé špecle – a dobrá nálada je zaručená.

Druhý den se nese ve znamení přejezdu přes Francii. Ve večerních hodinách v neděli 9. srpna přijíždíme do Tulle, asi patnáctitisícového města nedaleko dálnice na Bordeaux. Sympatická majitelka penzionu se nám při večeři trochu smutně zmínila o tom, že nestihla včas pořídit brýle vybavené speciálními filtry na bezpečné pozorování a teď že už jsou všude vyprodané, takže si bude muset zatmění (z jejího pohledu částečné) nechat ujít. Nejzapálenější pozorovatel z nás všech, pracovník pardubické hvězdárny Honza, jí tedy svoje brýle daroval. Říká, že až nastane den D, bude mít stejně spoustu práce s obsluhou techniky. Usmyslel si totiž, že celou událost bude nejen zakreslovat podle toho, co uvidí v dalekohledu, ale navíc ještě fotografovat. Bude se tak muset ohánět hned na dvou pozorovacích stanovištích – inu, nadšenec pro vesmír. Hlavně aby se nám nakonec nemusel rozpůlit!

Třetího dne jsme dorazili do Burgosu. Po celém dni v autě jsme se večer omezili už jen na kratší procházku městem spojenou s večeří – dlužno dodat, že ne právě typicky španělskou. Poněkud nás překvapilo, že poblíž našeho hotelu bylo hledání otevřené restaurace trochu dobrodružné. Nakonec jsme tedy povečeřeli v mexickém bistru, ale tortilla plněná mletým masem a fazolemi nám přišla stejně k chuti.

Pokud je v naší skupině někdo, komu bychom měli vzdát hold za perfektní organizaci a zajištění celé expedice, je to Olinka. Dáma mnoha talentů, mezi jinými například brilantní manažerka, která si nás pravidelně bere pod svá křídla. Díky ní máme nejen rezervace na několika oficiálních pozorovacích stanovištích, abychom se mohli podle potřeby (nebo podle rozmarů počasí) usadit na tom nejvhodnějším, ale navíc i celý volný den na objevování Burgosu. Město je to živé, pulzující a dynamické, takže se tu určitě nudit nebudeme. Dojem v nás zanechává především návštěva velkolepé katedrály, hlavního náměstí Plaza Mayor s úpravně a nově vyhlížejícími fasádami domů a s možností klidného posezení nad sklenicí sangrie nebo park s altánem opatřeným květinovou výzdobou.

Plaza Mayor v Burgosu
Katedrála Panny Marie

Velký den nastává ve středu 12. srpna. Jsme poměrně nervózní z předpovědi počasí, protože několik různých aplikací slibuje postupný příchod oblačnosti od severu. Dopoledne věnujeme nákupu zásob vody a jídla, potom se jdeme naobědvat a okolo půl třetí odpoledne vyrážíme na cestu na stanoviště. Tím se pro nás nakonec stalo rozlehlé strniště obklopující observatoř Centro Astronómico de Lodoso severozápadně od Burgosu. Výhled na západní obzor je tu víc než dobrý (k zatmění dojde ve večerních hodinách) a oblačnost se naštěstí drží jen na tom severním.

Největší překvapení na nás ale čeká brzy poté, co si instalujeme dalekohled a fotoaparát. Nevelký přístroj na ekvatoriální montáži, který s sebou máme, začne okamžitě přitahovat pozornost okolo stojících lidí. Jiní pozorovatelé tu sice mají i větší a dokonalejší teleskopy než my, ale na tom našem zkrátka mohou lidé oči nechat. Postupně se začínají osmělovat první příchozí, kteří nás oslovují, zda bychom jim nedovolili se podívat. Samozřejmě nemáme důvod nechávat si pohled do dalekohledu pro sebe, a tak každému rádi vyhovíme. V jednu chvíli dokonce stojí u našeho přístroje fronta asi patnácti lidí, kteří jsou nadšení, když si smějí vyfotografovat Slunce v teleskopu na mobil nebo se zeptat na různé detaily, které je zajímají. Z našeho astronoma Honzy se stává hvězda okamžiku. Návštěvníci mají zřejmě pocit, že ekvatoriální montáž vypadá nesmírně profesionálně, a tak se dokonce Honza asi na tři vteřiny dostává do zpráv v místní regionální televizi. To když ho oslovuje mladá reportérka se svou kameramankou a ptají se, jaké dojmy ze zatmění má. Jiný novinář se zase přichází zeptat, kolikrát už Honza tento úkaz v životě viděl, jak se mu Burgos líbí a proč se dnes vypravil právě sem.

Jeden z návštěvníků u našeho teleskopu

Měsíc se do slunečního kotouče zakusuje v 19:33 místního letního času (který je stejný jako ten český). Pohled na postupně ubývající sluneční srpek ještě pro nikoho z naší výpravy není nový, částečné sluneční zatmění jsme zažili už všichni. My si však mezi sebou sdělujeme dojem, že u tohoto zatmění Slunce za Měsícem mizí přece jenom rychle – máme předem zjištěno, že i úplná fáze má trvat jenom 104 vteřin. To je poměrně málo, u většiny zatmění vydrží Slunce zakryté zhruba dvě až čtyři minuty.

Počáteční fáze zatmění. Podíváme-li se dobře, lze si všimnout slabě patrných slunečních skvrn


Nezadržitelně se blíží čas 20:29. Chvíle, kdy má Slunce zmizet za Měsícem. Už chvíli předtím si všímáme, jak nesmírně zvláštní odstín slunečního světla dopadá na okolní krajinu: svit je tlumený, vidíme okolo sebe asi tak dobře, jako by bylo ve dne zataženo, přitom ale na nebi kromě severního obzoru není téměř ani mráček. Poslední slabý záblesk světla – a najednou vše potemní. Tam, kde ještě před chviličkou bylo Slunce, je teď tmavý kotouč obklopený slabou září. Díváme se na sluneční korónu.

Než se vzpamatujeme, je po všem. Po minutě a 44 vteřinách se sluneční disk začíná znovu vynořovat. Úplná fáze zatmění trvala jen chviličku, ale přesto v nás zanechává nepopsatelný dojem. Až nám někdo bude tvrdit, že kvůli tak krátkému okamžiku nemá smysl někam cestovat, neuvěříme mu – naopak, už teď je nám jasné, že bychom jej rádi zažili znovu.

Slunce pomalu zapadá. Letošní zatmění bylo velice zvláštní právě i tím, že se odehrálo v samém závěru dne, takže zakrátko už sledujeme další velkolepé přírodní divadlo: k obzoru se sklání pouze část slunečního disku. Úderem 21. hodiny a 20. minuty mizí docela. Chvíli ještě doufáme, že se nám podaří zahlédnout Perseidy, na ty ale štěstí nemáme. Snad je v ovzduší lehký opar, který nám pozorování „padajících hvězd“ znesnadňuje – těžko říct. Každopádně jsme ale tak plni dojmů z právě skončeného zatmění, že ochuzeni se ani v nejmenším necítíme.

Před 32 lety jsme pozorovali srážku Jupiteru s kometou

22 Čvc

22. července 1994 dopadly do atmosféry Jupiteru poslední úlomky komety Shoemaker-Levy 9. Jednalo se o vůbec první kolizi dvou těles ve Sluneční soustavě, kterou lidé měli možnost spatřit na vlastní oči v reálném čase. Událost nám připomněla, že Sluneční soustava je dosud aktivní a že proces formování planet pokračuje i dnes.

Kometa Shoemaker-Levy 9 byla objevena 24. března 1993 na americké observatoři Palomar nedaleko San Diega v Kalifornii. K objevu posloužil tamní (a dnes již vyřazený) dalekohled typu Schmidt o průměru 46 cm.

Manželé Eugene Shoemaker (1928-1997) a Carolyn Shoemakerová (1929-2021) ve spolupráci s kanadsko-americkým amatérským astronomem Davidem H. Levym (* 1948) pořídili té noci snímek oblohy zachycující oblast v okolí Jupiteru. Byli totiž zapojeni do projektu zaměřeného na hledání blízkozemních vesmírných objektů. Připomeňme, že právě mezi Marsem a Jupiterem se nachází pás asteroidů, z nichž některé by se za určitých okolností mohly stát pro Zemi nebezpečnými.

Do té doby se těmto třem vědcům podařilo společně objevit už osm komet, ale jejich nejnovější úlovek se podle Davida Levyho žádné z nich nepodobal. Ukázalo se totiž, že nová kometa jako by měla několik různých ohonů. Dr. Levy vzpomínal, že při pohledu na pořízené snímky mu jejich tvar připomínal netopýří křídla. Brzy vyšlo najevo, že nezvyklá podoba ohonu je způsobena prostým faktem: nejedná se o jedinou kometu, ale o několik různých úlomků, na něž se kometa na své oběžné dráze rozbila. Pozdější pozorování navíc odhalila, že namísto okolo Slunce obíhá toto podivné těleso po protáhlé dráze kolem Jupiteru.

Pro běžnou veřejnost však tehdy přesto šlo maximálně o drobnou zajímavost:

„O tom, že jsme s Carolyn a Genem Shoemakerovými objevili kometu, vyšel článek na třiadvacáté stránce London Times,“ usmívá se dr. Levy.

Dalšími výpočty a pozorováním se později ukázalo, že kometa původně obíhala kolem Slunce stejně jako všechny ostatní, ale Jupiter ji několik desetiletí před jejím objevením zachytil svou gravitací. Protože nejnižší bod její dráhy ležel pouhých 20 tisíc kilometrů od horní vrstvy Jupiterových mraků, ohromné slapové síly působící na kometu způsobily její rozpad na jedenadvacet kusů. Jejich velikosti se pohybovaly přibližně od stovek metrů po jeden či dva kilometry.

O dalších několik měsíců později však přišla zpráva, která tentokrát již vzbudila i u veřejnosti nesmírné vzrušení: kometa Shoemaker-Levy 9 se s plynnou planetou nachází na kolizním kurzu!

„To už nebyla třiadvacátá stránka London Times, ale první stránka,“ vypráví dr. Levy. „Od doby, kdy se v roce 1609 Galilei poprvé podíval na oblohu dalekohledem a v roce 1610 poprvé sledoval Jupiter, to byla první příležitost spatřit na vlastní oči náraz komety do planety.“

Dr. David H. Levy na snímku z konce 90. let

Význam této události spočíval především v tom, že měla být názorným příkladem procesu, který celou naši Sluneční soustavu vytvořil.

V 60. a 70. letech 20. století totiž ruský astronom Viktor Safronov (1917-1999) znovu oživil dvě století starou teorii o vzniku planet z mlhoviny obíhající Slunce v době jeho vzniku. Přišel s tezí, kterou dnes vědecké kruhy všeobecně přijímají – že totiž planety obíhající Slunce se postupně spojovaly z těch nejjemnějších prachových částeček. Tělesa postupně narostla a začala se srážet. Některé tyto srážky vedly k jejich vzájemnému rozbití, jindy ale byl naopak výsledkem vznik ještě většího skalnatého objektu. Tímto procesem postupně vznikly obrovské planety, které dnes známe. Ty z nich, které se začaly formovat dál od Slunce, pak mohly ke svému růstu využít navíc ohromné množství vody, jež v těch místech už měla podobu věčného ledu. Proto narostly natolik, že začaly postupně přitahovat i plyn z původní sluneční mlhoviny, a výsledkem jsou dnešní plynné planety Jupiter a Saturn.

Jedním z důkazů pro Safronovova tvrzení byla výprava sondy Mariner 10 k Merkuru v roce 1973, která na povrchu této malé planety objevila obrovské množství kráterů jako pozůstatků po dávných srážkách.

Náraz komety Shoemaker-Levy 9 do Jupiteru se tak měl stát dalším potvrzením správnosti této teorie. Navíc jej bylo možné minutu za minutou pozorovat nejen teleskopy ze Země, ale i s pomocí robotických zařízení operujících ve vesmíru. Sonda Galileo, která tehdy byla právě na cestě k Jupiteru, nám například s určitým zpožděním poskytla přímý pohled na dopady i přesto, že k nim došlo na straně Jupiteru od Země odvrácené. Pozadu nezůstal ani Hubbleův kosmický teleskop – protože části komety dopadaly na rozhraní Jupiterovy denní a noční strany a planeta se otáčí jednou za pouhých 10 hodin, mohl i od Země pořídit snímky vzedmutí plynu způsobených srážkami a starých jen několik minut.

Manželé Shoemakerovi sledují zánik „své“ komety

Dopady jednotlivých úlomků komety do atmosféry začaly 16. července. Každý z nich zahřál plyn v atmosféře na teplotu 30 až 40 tisíc stupňů Celsia a zdvihl sloupec plynu a kouře do výšky mezi dvěma a třemi tisíci kilometrů. Tmavé skvrny, které po sobě dopady v atmosféře zanechaly, byly viditelné ještě několik týdnů poté a největší z nich byla velká jako celá Země. Nárazy pokračovaly dalších pět a půl dne, až do 22. července 1994.

Složený snímek ze sondy Galileo odhaluje okamžik jednoho z dopadů

„Takto vznikla Sluneční soustava – srážkami komet s planetami,“ upozorňuje dr. Levy. „A kometa Shoemaker-Levy 9 nám názorně ukázala, že to stále ještě neskončilo – v létě 1994 stály kolem Jupiteru velké žluté policejní zátarasy, které oznamovaly: pozor, nebezpečí, výstavba Sluneční soustavy,“ říká s nadsázkou.

„Pokračuje to stále dál. Jupiter po třetím červencovém týdnu roku 1994 zase o něco povyrostl. Dostal nový příděl vody, uhlíku a síry. Vypadalo to, jako by nám příroda řekla: tak, pánové, teď vám ukážu, jak se to dělá. A vy se můžete jen dívat!“ uzavírá zasněně.

Dnes se vědci domnívají, že za desítky milionů let se naše Sluneční soustava výrazně promění. Phobos, měsíc Marsu, patrně do své planety narazí nebo jí bude roztrhán. Výsledkem bude vznik marťanských prstenců podobných těm, které dnes známe okolo Saturnu – a tato plynná planeta naopak v budoucnu své prstence ztratí. V posledních letech také například sledujeme postupné zmenšování Velké rudé skvrny na Jupiteru. Je jisté, že i tato obří bouře jednoho dne utichne. Žijeme zkrátka v proměnlivém prostředí a události staré 32 let nám to připomněly.

Zdroje:

https://science.nasa.gov/solar-system/comets/p-shoemaker-levy-9

https://www.ebsco.com/research-starters/astronomy-and-astrophysics/comet-shoemaker-levy-9

https://www.aura-astronomy.org/blog/2019/07/15/what-the-shoemaker-levy-9-impact-taught-us/

Úryvky z rozhovoru s dr. Davidem H. Levym byly převzaty z dokumentárního seriálu BBC „Planety“ z roku 1999 (režie: David McNab).

Startuje soutěž „Vesmír a život“

13 Čvc


Knihovna U Mokřinky vyhlašuje ve spolupráci s Hvězdárnou barona Artura Krause Pardubice, Hvězdárnou Žebrák, Fyzikálním ústavem v Opavě, Slovenským zväzom astronómov a s Českou astronomickou společností jubilejní 10. ročník fotografické a výtvarné soutěže. Tentokráte na téma „Vesmír a život“, určenou pro fotografy i výtvarníky. Téma otevírá možnosti a hlubokou inspiraci všem fotografům, kreslířům, malířům a dalším grafickým umělcům. Tématem letošního ročníku je rovněž palčivý problém světelného znečištění.

Téma „Vesmír a život“ se dá vnímat velice rozmanitě. Příroda kolem nás, momentky pod hvězdným nebem, západy a východy, roztodivné mraky, ale i nápadité vyjádření vlastního chápání vesmíru – to vše a určitě mnohem více si můžete představit pod tématem nejnovějšího ročníku tradiční populární mokerské fotosoutěže. Pochopitelně se nabízí zapojit se do soutěže s nějakým astrofotografickým úlovkem, který vyjadřuje vztah života k vesmíru i naopak. Inspirovat se můžete i vzácnými nebeskými úkazy, které nás teprve čekají. K takovým snímkům budou v soutěži určeny samostatné kategorie. Vesmír a život ale není jen o vztahu člověka k noční obloze: pro některé jsou to krásné zážitky v přírodě, bouřky, pohledy do vody… ale samozřejmě k tématu života v (ne)konečném vesmíru nesmí chybět ani exotické kosmické objekty, které „žijí“ vlastním způsobem. Prostě všechno, co se pod pojmem „vesmír a život“ dá představit.

Na mysl jistě vytane cestování vesmírem i časem. Ve všech případech záleží na vlastní fantazii a vztahu k vesmíru kolem nás. Hodnotí se totiž hlavně originalita, ale i vzácnost (ať už úkazu či dění kolem vás). Zapojit do soutěže se mohou, jak mladí fotografové, tak i mladí umělci – kreslíři, malíři nebo mladí počítačoví grafici. Soutěž je opravdu pro všechny fotografy i umělce.

Světelné znečištění, které nás okrádá…

Tématem letošního ročníku je opět i palčivý problém světelného znečištění. Už několik desítek let ekologové, astronomové, ale i řidiči či běžní obyvatelé přesvětlených měst narážejí na problémy spojené s přemírou umělého osvětlení. Světelné znečištění negativně ovlivňuje naše zdraví, noční druhy zvěře, komplikuje na některých místech i dopravu a neposledně nás připravuje o krásu hvězdné oblohy. Více o světelném znečištění se každý může dozvědět v dokumentárních filmech „Hledání ztracené tmy“ nebo „Vo svetle noci“. Podrobnosti také na stránce www.svetelneznecisteni.cz. Fotografové se v rámci soutěže mohou zapojit se snímky ukazujícími na tento problém, ale také na jeho možné řešení. I tady se meze nekladou, může jít o obrázky přesvětlených měst, snímky správného osvětlení, snímky noční zvěře atd.

Do kdy se zapojit?

Soutěž probíhá do 8. ledna 2027 a na účastníky již teď čekají pěkné ceny, které dodali partneři soutěže (viz níže). Hodnotit se bude v několika kategoriích, jednak podle typu díla (fotografie, kresby či malby, díla v grafických programech) a také podle věku účastníků. Hodnotit bude porota složená ze zástupců pořadatelů a ta si vyhrazuje právo určit přesné kategorie podle typu zaslaných děl. Těšíme se na zajímavá díla, která si budete moci prohlédnout na stránkách soutěže.

Základní kategorie

  • Vesmír a život očima dětí (do 17 let včetně)
  • Vesmír a život dospělých (od 18 let výše)
  • Vesmír a život očima mladých astrofotografů (do 15 let včetně)
  • V zajetí vesmíru očima dospělých astrofotografů (od 16 let výš)
  • Světelné znečištění, které nás okrádá o pohledy do vesmíru…
  • Bludičky obklopené vesmírem a životem (od 7 let výše)

Porota si vyhrazuje právo vytvořit další kategorie a podkategorie podle věku i podle typů a počtu děl došlých do soutěže.

Podmínky:

  • Každý může zaslat nanejvýš 1 fotografii případně 1 grafické dílo (kresba, malba, grafika).
  • Do soutěže NEBUDOU ZAŘAZENA výtvarná díla generovaná umělou inteligencí (tedy grafické dílo nesmí vzniknout zadáním textového pokynu do AI generátoru jako například Jasper Art, Firefly, Dall-E, Midjourney, Nightcafe, Deep Dream Generator a podobně).
  • Zasláním přihlášky dává účastník (či jeho rodiče) souhlas s evidencí osobních údajů a k prezenci zaslaných dokumentů na webových stránkách obce a knihovny v Mokrém, partnerských webových stránkách a v médiích.
  • Požadavky na obrázky: čtvrtka A4 – techniky malování barvami, pastelkami, koláže, kombinace s fotografiemi, kresba uhlem, pastely apod. Dílo lze přeskenovat a zaslat emailem nebo zaslat fyzicky (upřednostňujeme z důvodu vystavení děl), na adresu Knihovna U Mokřinky, Mokré 12, 517 71 České Meziříčí. V obou případech je třeba přiložit vyplněný formulář.
  • Přihláška ke každému dílu je povinná, přihlášky k jednotlivým kategoriím jsou ke stažení na webu knihovny: Vesmír a život
  • Přihlášky je nutné pečlivě vyplnit a zaslat pouze ve Wordu, abychom si do nich mohli psát poznámky. Případně zkopírovat do e-mailu.
  • Fotografie a obrázky zaslané e-mailem je nutné popsat jménem soutěžícího.
  • Obrázky zasílané poštou je nutné vzadu popsat jménem soutěžícího, věk, adresa a název obrázku, v „bludičkové“ kategorii příběh bludičky napsaný ve Wordu (v přihlášce nebo zvlášť) či přímo v e-mailu.
  • Podmínky jsou v jednotlivých přihláškách dané kategorie.
  • Elektronicky své práce zasílejte na foto-vesmir@seznam.cz, do předmětu napište „Vesmír 2026“ a do emailu pak přiložte svá díla i formuláře podle informací výše.

Ceny a vyhodnocení soutěže

Vyhodnocení soutěže proběhne jako již tradičně v mokerském společenském klubu nedaleko místní knihovny, a to v květnu 2027. Pokud popřeje počasí a bude to organizačně možné, bude součástí akce pozorování noční oblohy hvězdářským dalekohledem s Petrem Horálkem z Fyzikálního ústavu v Opavě a Petrem Komárkem z pardubické hvězdárny. Jako bonus možnost spaní pod hvězdami či pod stany na místním hřišti (kde je základní zařízení včetně mobilního WC, chladničky a rychlovarné konvice, v areálu je možné i opékání vuřtů). V případě nepřízně počasí je připraven náhradní program v podobě besedy o hvězdách spolu s občerstvením. Pro soutěžící jsou připraveny krásné ceny, které dodali jednotliví partneři soutěže (viz níže). Podrobné informace najdete na stránce Knihovny U Mokřinky.

Organizátoři soutěže si vyhrazují možnost přidat kategorie podle došlých děl a změny programu vyhodnocení soutěže. Doporučujeme všem soutěžícím pravidelně sledovat stránky soutěže, kde budou průběžně zveřejňovány veškeré informace, a také přesný datum vyhodnocení.

Partneři soutěže

Spoluorganizátoři soutěže jsou již tradičně: Hvězdárna barona Artura Krause Pardubice, Hvězdárna Žebrák a Česká astronomická společnost. Dále soutěž podpořili Slovenský zväz astronómov (zastupuje v porotě Pavol Rapavý) nebo Fyzikální ústav v Opavě (zastupuje v porotě Petr Horálek (astrofotograf, cestovatel a spisovatel) a Tomáš Slovinský (slovenský astrofotograf několikrát oceněný v NASA).

Partnery soutěže jsou: SOMIPO Opočno – papírnictví, hračky, knihy a výtvarné potřeby, Spolek ABAKUS – autor projektu Rodný kraj Františka Kupky, Spolek Senioři z Opočenska, Marta Pohnerová (malířka a spisovatelka), Petr Stančík (spisovatel, oceněný cenou Magnesia Litera 2015), Tiskárna LT Trutnov, Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov a Agentura Dobrý den, spisovatel Pavel Fara, Knihy Stehlík a Petr Netík (kreslíř a ilustrátor). Mediálními partnery jsou Fotoškoda a Nikon.

Za všechny spoluorganizátory a partnery soutěže se na vaše soutěžní díla i na samotné vyhodnocení v příjemné atmosféře v Mokrém těší organizátorka Dagmar Honsnejmanová z Knihovny U Mokřinky!

Kontakty

Dagmar Honsnejmanová
Knihovnice a organizátorka soutěže
E-mail: kronika.mokre@seznam.cz
Telefon: +420 601 339 859

Petr Komárek
Vedoucí Hvězdárny barona Artura Krause v Pardubicích
Email: petr.komarek@ddmalfa.cz
Telefon: +420 603 165 366

Pavol Rapavý
Slovenský zväz astronómov
Tel: +421 907 854 928
E-mail: pavol.rapavy@gmail.com

Pavel Suchan
Tiskový tajemník České astronomické společnosti
Tel: +420 737 322 815
E-mail: suchan@astro.cz

Petr Horálek
Astrofotograf a popularizátor astronomie
Fyzikální ústav v Opavě

Tel: +420 732 826 853
E-mail: petr.horalek@slu.cz

Uprostřed parného léta je Země… nejdál od Slunce!

3 Čvc

6. července 2026 zhruba v sedm hodin večer se Země na své cestě kolem Slunce dostane od ústřední hvězdy vůbec nejdál. Mnohým z nás se to zdá podivné, protože rozum nám napovídá, že v nejteplejším ročním období by přeci měla Země prolétat ke Slunci naopak nejblíže. Kdyby tomu ale tak bylo, nemohli bychom si například přečíst aktuální předpověď počasí pro město Esquel v Argentině – teploty okolo nuly a sněžení s deštěm nebo přeháňky.

Zveme Vás k fascinujícímu nahlédnutí do světa nebeské mechaniky. Pokusíme se pochopit, jakými pravidly se řídí pohyby planet okolo hvězd, a jestli jsou to právě tato pravidla, která zodpovídají za střídání ročních období na Zemi i na jiných planetách. Zákony nebeské mechaniky mohou sice na první pohled působit neintuitivně, ale ve skutečnosti jsou nesmírně elegantní.

Vesmírný balet

V našem nedávném článku týkajícím se příprav na pilotovaný kosmický let Artemis III jsme nastínili, co vlastně znamená, že těleso krouží po oběžné dráze okolo jiného tělesa. Připomeňme, že celý problém si můžeme představit na příkladu člověka, který stále větší silou vrhá rovnoběžně se zemí kámen. Pokud kámen nebo jiné těleso pouze podržíme nad zemí a upustíme, spadne přímo dolů (resp. směrem ke středu Země, protože stejného výsledku docílíme, ať se na světě postavíme kamkoli – na severním pólu se stane totéž jako v Sydney nebo pod egyptskými pyramidami). Pokud ale našemu kameni napříště udělíme dopřednou rychlost, kterou budeme s každým dalším hodem stále zvyšovat, bude se čím dál déle pohybovat rovnoběžně se zemí v určité výšce a pak teprve na ni dopadne. Celá situace je zřejmá z tohoto schématického obrázku:

Pokud se přidržíme lidských a ne vesmírných měřítek, má samozřejmě Země velmi silnou gravitaci. Ani kdybychom do vržení kamene vložili veškerou sílu našich paží, nedohodíme s ním nijak zvlášť daleko. Mohli bychom si teoreticky pomoci tím, že bychom jej vystřelili například z luku a pak z pušky či z kanónu, ale výsledek bude nakonec stejný: pouze se zvýší vzdálenost, ve které od nás kámen dopadne a zůstane ležet. Právě tady ale činíme první krůčky k pochopení zákonitostí nebeské mechaniky – představme si, že máme k dispozici raketu, na jejíž špici můžeme kámen upevnit. Raketa se vlastně chová jako „postupně vybuchující bomba“, ostatně už sami Číňané začali brzy po vynálezu střelného prachu experimentovat s úpravami jeho složení. Podařilo se jim připravit směs, která hořela delší dobu a méně prudce než ostatní, a používali ji pak například pro své „ohnivé šípy“. I u moderních raket zůstává princip stále tentýž – abychom dokázali kameni udělit dostatečnou rychlost, potřebujeme sílu bomby, která se ale musí uvolnit postupně a nikoli všechna najednou (jinak by plášť rakety nevydržel a namísto urychlení kamene by se tato jen rozletěla na kusy). Teprve s raketou docílíme toho, že kámen poletí dopředu dostatečně rychle a udrží si od země stále stejnou vzdálenost – neboli se ocitne na oběžné dráze.

Nyní také již rozumíme tomu, proč se každá raketa už poměrně krátce po startu začíná naklánět do šikmé polohy – a nejen to, dokonce se postupně naklání stále více, až se zcela „položí na záda“. Musí, protože jejím úkolem je udělit nákladu především obrovskou dopřednou rychlost. Konkrétně jde o 7,8 km/s a my této rychlosti říkáme první kosmická. Teprve druhým, i když neméně důležitým úkolem rakety je dopravit náklad také dostatečně vysoko, do míst, kde je již zemská atmosféra zanedbatelně řídká a z pracně nabyté první kosmické rychlosti tak nebude tomuto nákladu ukrajovat (neboli kámen či jiný náklad se nebude potýkat s odporem atmosféry – „protivětrem“). Na Zemi leží tato mezinárodně stanovená tzv Kármánova hranice ve výšce 100 km.

Každá startující raketa nebo jakékoli těleso, které bychom silou svých paží vrhli do výšky, opíše ve vzduchu část elipsy (někdy se hovoří o dráze parabolické, což by však platilo pouze v případě, že by Země byla plochá). Záleží na tom, jestli větší část rychlosti tohoto tělesa směřovala nahoru nebo dopředu – podle toho těleso buď dosáhne větší výšky nebo dopadne do větší vzdálenosti (viz obr. níže):

Nyní si představme, že s pomocí rakety vymrštíme těleso (třeba zmíněný kámen) do takové vzdálenosti a výšky, že dopadne až na „opačný konec“ světa – v případě Pardubic se jedná o místo v Tichém oceánu, asi 500 km od pobřeží Nového Zélandu.

S tím se ale nespokojíme a použijeme raketu ještě silnější. Bod dopadu se tedy posune ještě dál, ovšem na kulaté Zemi:


Ani to nám nebude stačit. Musíme vyslat kámen ještě vyšší rychlostí. Bude tu však jeden rozdíl oproti vystřelení z kanónu – s ním by se nám stalo, že kámen obletí celou Zemi a zasáhne hlaveň zezadu. U rakety bude situace trochu jiná: oběžná dráha kamene bude ležet ve výšce, v níž byl raketou naposledy urychlen, tedy například ve zmíněných 100 km. Není vlastně ani příliš složité pochopit proč – když fotbalista vykopne svůj míč, udělí mu určitou rychlost. Kdyby se mohl vznést s ním a kopnout do něj znovu, rychlost míče by se zvýšila. Naše raketa uštědřuje během stoupání našemu kameni podobných „kopanců“ kontinuálně nespočet. Pro začátek tedy řekněme, že v ideálním případě by měla oběžná dráha kamene mít podobu kruhu:


A nyní přichází asi nejdůležitější poznatek. Co by se stalo, kdybychom na této kruhové oběžné dráze kámen znovu urychlili? Tedy kdybychom například nad Pardubicemi znovu uvedli motor rakety do chodu? Podobalo by se to případu, kdy by člověk na motocyklu kroužil po kruhovém objezdu a na krátkou chvíli „prohrábl“ plyn. Zatáčka, která tvoří kruhový objezd, by pro něj začala být „příliš ostrá“ a začal by se vzdalovat od středu. Svůj náklon do zatáčky by nezměnil, tj. neměl by zájem z objezdu ujet, ale jeho motocykl by pomalu vyjel do vedlejšího pruhu; a to kvůli své dopředné rychlosti přesně na opačné straně objezdu, než kde byl, když řidič plyn přidal.

Proč právě na opačné straně objezdu? Copak by nestačilo, aby řidič zkrátka přidal plyn mnohem víc a do vedlejšího pruhu se dostal dřív? Odpověď zní, že pouhým přidáním plynu bez otočení řídítky by toho docílit nemohl. Abychom pochopili proč, vezmeme si k ruce mělký talíř a propisku. Přiložíme propisku špičkou k hornímu okraji talíře (tam, kde jsou na našich obrázcích vyznačeny Pardubice) tak, aby špička mířila doprava. Zážeh motorů si nasimulujeme tím, že propisku začneme postupně a po kouscích posouvat směrem doprava, ale s každým posunutím se zároveň posuneme i kousek doprava po obvodu talíře. Zjistíme, že když se naše propiska bude nacházet ve čtvrtině obvodu talíře, její hrot bude směřovat nikoli směrem dolů, ale teprve šikmo ven. Aby hrot propisky (rychlost kabiny) směřoval přímo pryč od středu, musí se propiska posunout právě o polovinu obvodu talíře. Rovnoměrné zakřivení kruhové dráhy totiž způsobuje, že část naší rychlosti ve vodorovném směru je odkloněna směrem svislým.

Vrátíme se od talířů a motocyklů zpět do vesmíru. V souladu s výše popsaným principem jsme v určitém bodě oběžné dráhy naše kroužící těleso urychlili a přesně o polovinu oběhu později se to projeví nárůstem jeho vzdálenosti od Země. Vzdálit se od Země (tedy nabrat větší výšku nad povrchem) však také znamená překonávat gravitaci, v podstatě „škrábat se do kopce“. Z toho plyne jediné – v nejvzdálenějším místě svého oběhu, na pomyslném vrcholku kopce, se bude těleso pohybovat nejpomaleji. Mnozí z nás jistě zažili namáhavé šlapání na vrcholek kopce na jízdním kole a únavu po skončení stoupání. Pak jsme se teprve přes tento vrcholek přehoupli a začali opět zrychlovat. Oběh tělesa okolo planety či hvězdy funguje naprosto stejně – teprve po průletu nejvzdálenějším bodem dráhy začne gravitace těleso opět nemilosrdně stahovat zpět, těleso nabírá stále větší rychlost a v nejnižším bodě dráhy se pohybuje naopak úplně nejrychleji.

V praxi každá oběžná dráha, na které se kámen nebo planeta může ocitnout, bude eliptická. Usadit totiž těleso na dokonale kruhové oběžné dráze je v podstatě nemožné. Abychom to dokázali, musela by raketa úplně vynechat zrychlování a jako mávnutím kouzelného proutku se najednou začít pohybovat první kosmickou rychlostí, přičemž už v té chvíli by se musela nacházet ve správné výšce. V úvahu by nepřipadalo spotřebovávat postupně palivo nebo odhazovat jeden po druhém její vyhořelé stupně a měnit tím hmotnost celé soustavy. Nepřípustné by bylo postupně zrychlovat z klidu a ze svislé polohy (což by bylo v přímém rozporu s prvním Newtonovým zákonem). Je jasné, že ničeho takového dosáhnout nelze. Ani sama Země to nedokáže – vezměme si pro příklad už jen skutečnost, že v dobách svého vzniku se srážela s mnoha jinými tělesy v okolí a její dráha neměla šanci stát se ani na chvilku dokonale kruhovou.

Jak vlastně lidé na něco takového přišli? Mnohé z nás to překvapí, ale to, že všechna roční období nejsou stejně dlouhá, víme již velmi dlouho. Možná tento fakt ještě nebyl znám těm nejstarším civilizacím jako např. Sumerům, ale například řecký astronom a matematik Eudoxos z Knidu (asi 408 – 355 př.n.l.) už si byl vědom nestejného počtu dní, které uplynou mezi různými rovnodennostmi a slunovraty. Jeho tehdejší měření bylo zatíženo velkou chybou, protože určit správně okamžik rovnodennosti je oproti určení slunovratu mnohem obtížnější, ale semínko bylo zaseto. O Eudoxově práci jsme se dozvěděli z dochovaného řeckého papyru zvaného dnes Ars Eudoxi a uloženého v pařížském Louvru. Má se jednat o text, jehož autorem byl pravděpodobně mladý student, kterému sloužil jako učební pomůcka. Proto jsou v něm zmíněna jména starších učenců a proto také obsahuje mnoho faktických nepřesností a chyb.

O dvě století později žil slavný Hipparchos z Nikaie. Ten už učil, že jaro trvá 94,5 dne a léto 92,5 dne. Nesoulad vysvětlil prohlášením, že Země se nenachází přesně ve středu oběžné dráhy Slunce (byl zastáncem geocentrismu), nýbrž mírně mimo tento střed. Tyto skutečnosti zase známe od Ptolemaia z jeho spisu Almagest – a opět nám nezbývá, než před těmito antickými učenci hluboce smeknout. Dnes sice víme, že astronomické jaro trvá přibližně 92 dní a 19 hodin a léto asi 93 dní a 15 hodin, ale to platí pro naši historickou etapu. V Hipparchově době totiž bylo jaro skutečně o trochu delší než léto díky jevu, kterému říkáme apsidální precese. Jde ve zkratce o fakt, že vlivem gravitace ostatních planet není zemská oběžná dráha v prostoru stabilní, ale samotný její nejvzdálenější bod okolo Slunce během tisíců let krouží.


Al-Battání (asi 850 – 929)

V 9. století tato pozorování dále rozvinul arabský astronom a matematik Al-Battání. Žil v době, které se říká „Zlatý věk islámu“. Znal prokazatelně Ptolemaiovo dílo. Ve své observatoři ve městě Rakka v dnešní Sýrii (tehdy ovšem v rozlehlém Abbásovském chalífátu) pořizoval mnohem přesnější pozorování oblohy než kdokoli z jeho současníků. Vymínil si například, aby tamní přístroje měly rozměry minimálně v řádu několika loktů a jejich stupnice mohly být dostatečně podrobné. Mnohdy tak dokonce dosáhl větší přesnosti než později Mikuláš Koperník (což bylo ale dáno i tím, že Rakka leží blíže k rovníku a Al-Battáního tedy tolik nerušila refrakce světla v atmosféře). Jako jeden z prvních si byl vědom toho, že vzdálenost Země od Slunce se během roku mění, což jej vedlo k pochopení zákonitostí určujících, kdy nastanou sluneční zatmění. Ptolemaiovo dílo opravil a doplnil (samozřejmě ani on se nevyhnul omylům, převzal například Ptolemaiovo geocentrické přesvědčení).

V 17. století se již mezi astronomy vášnivě debatovalo o pozorování proměn zdánlivé velikosti Slunce na obloze během roku. Francouzský astronom Pierre Gassendi (1592 – 1655) používal cameru obscuru k tomu, aby tento jev systematicky měřil.

„Kde je zakopaný pes?“

Jestliže tedy toto vše víme, jak je to s ročními obdobími? Proč je Země od Slunce prokazatelně nejdál právě tehdy, když je na severní polokouli léto? Odpověď je překvapivě prostá – nezáleží totiž na vzdálenosti od Slunce, ale na úhlu, pod kterým na povrch Země sluneční paprsky dopadají. Jak víme, zemská osa vykonává během 26 tisíc let precesní pohyb, ale v měřítku jednoho lidského života ji můžeme považovat za nehybnou. Během roku tak nastávají v podstatě dvě základní situace:

Jak vidíme, ve chvíli, kdy je Země ke Slunci nejblíže, je její severní polokoule odkloněná pryč od něj. Sluneční paprsky dopadají pod mnohem ostřejším úhlem, Slunce nevystupuje tak vysoko nad obzor a v našich končinách je tou dobou zima. Australané a další protinožci si naopak užívají léto. O půl oběhu neboli půl roku později se situace obrátí.

Rozdíl ve vzdálenostech naší planety od Slunce v nejbližším a nejvzdálenějším bodě činí přibližně 5 milionů kilometrů, což ale ve vesmírném měřítku nic neznamená. Abychom nějaký znatelný rozdíl v průměrné teplotě na Zemi poznali, musela by se vzdálenost lišit například o 75 milionů kilometrů, což je průměrná vzdálenost mezi Zemí a Marsem. A na Marsu už se v těch nejteplejších dnech teploty pohybují jen okolo nuly.

Ničeho takového se ale bát nemusíme.

Zdroje:

https://espacepourlavie.ca/en/equinoxes-and-solstices

https://www.encyclopedia.com/science/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/euctemon__cf_chl_f_tk=FDO7rHCGWNTwLNDLn4xvMCO5DJIDVQ7ROz1FUrzMFio-1783064456-1.0.1.1-TCMJwA5PWb.oRreTZ5ER_JIYgqM9Hpz_LhkDkrMJe7M

https://en.wikipedia.org/wiki/Milankovitch_cycles

https://en.wikipedia.org/wiki/Hipparchus

https://en.wikipedia.org/wiki/Al-Battani

https://mathshistory.st-andrews.ac.uk/SH/hipparchus_sh.pdf

HEILBRON, J. L. The sun in the Church: cathedrals as solar observatories. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, [1999]. ISBN 0-674-85433-0.

https://grbs.library.duke.edu/article/download/12101/4015

Modrý Měsíc

25 Kvě


„Věda musí začít mýty a jejich kritikou.“ Citát rakouského filosofa Karla Poppera z roku 1963 je stále aktuální. S jedním takovým mýtem se setkáme zanedlouho, a tak by bylo dobré jej uvést na pravou míru. Během května se totiž Měsíc ocitne dvakrát ve fázi úplňku – 1. a 31. května. Proč se o tom druhém v pořadí říká, že bude modrý? Se změnou barvy nemá tento termín pranic společného…

Během jednoho ročního období obvykle nastanou tři úplňky.

Nepřipadá nám to nijak podivné, protože každá roční doba trvá zhruba tři kalendářní měsíce. Jarní rovnodennost letos nastala 20. března, letní slunovrat přijde 21. června, podzimní rovnodennost 23. září, zimní slunovrat pak 21. prosince.

Opakovaně jsme se ale přesvědčili, že naše měření času a orientace v kalendáři jsou pro běžný život zjednodušené. Jeden kalendářní měsíc trvá s výjimkou února buď třicet nebo jedenatřicet dní, ve skutečnosti ale Měsíc (těleso) oběhne Zemi jednou za 27,322 dne. Tomuto časovému úseku říkáme siderický měsíc a je určen vzhledem ke vzdáleným hvězdám. Navíc se ještě určuje tzv. synodický měsíc vzhledem ke Slunci, který trvá 29,5 dne a je určen jako doba mezi dvěma stejnými fázemi Měsíce. O něco delší je proto, že než náš satelit kolem Země jednou obkrouží, samotná planeta se také na své cestě okolo Slunce posune o kousek vpřed. Měsíc tedy musí „urazit kousek cesty navíc“, aby se z našeho pohledu dostal do stejné fáze.

Řehoř XIII.

Papež Řehoř XIII. je rozporuplnou postavou. S radostí přivítal zprávu o vraždění protestantů o Bartolomějské noci a nechal při té příležitosti sloužit Te Deum a razit pamětní minci. Nelze mu však upřít, že roku 1582 také zavedl velmi přesný a spolehlivý gregoriánský kalendář. Protože ale ani ten nemůže být zcela přesně v souladu se všemi cykly v přírodě, jednou za čas se stane, že během jednoho ročního období nastanou čtyři úplňky. A vlastně jen shodou náhod dnes mluvíme o tzv. „modrém úplňku“, přičemž roli sehrála lidová tvořivost a zkreslené pochopení faktů.

Původcem celé záhady je ročenka Farmers’ Almanac vydávaná v americkém státě Maine. Jedná se o publikaci, ve které mohou zemědělci a zahrádkáři najít dlouhodobé předpovědi počasí nebo rady pro pěstitele. Kromě toho zde bývají uvedena data úplňků během roku, články o léčivých bylinkách, lidová moudrost, autoři doporučují nejvhodnější dobu pro to nebo ono apod. Čtenáři byli s touto duševní potravou očividně spokojeni, protože vychází nepřetržitě už od roku 1818 a teprve letos budou vydavatelé nuceni přejít na výhradně elektronickou verzi.

Autoři této ročenky se při svém počítání dat řídí tropickým rokem. V našem článku o jarní rovnodennosti jsme uvedli, že tropický rok trvá o 5 hodin a 49 minut déle než kalendářní. Ročenka navíc určuje začátky jednotlivých ročních období tak, jako by se Slunce pohybovalo po obloze stále stejnou rychlostí. Pro farmáře je možná praktické si přečíst, že všechny roční doby mohou považovat za stejně dlouhé, neodpovídá to však skutečnosti. Země má eliptickou oběžnou dráhu a v průběhu roku se kolem Slunce pohybuje proměnlivou rychlostí a v proměnlivé vzdálenosti.

A tak se ve Farmářském almanachu z roku 1937 dočteme, že má nastat 13 úplňků místo dvanácti. Autoři však potřebovali, aby „jejich“ roční období jinak začínala ve správný čas, a tak se rozhodli za „přebytečný“ označit třetí úplněk v létě. Své přitom mohl sehrát i slovní obrat „once in a blue moon“, který angličtina používá už od 16. století a dnes má podobný význam jako české „jednou za uherský rok“.

Farmářský almanach z roku 1937 se o šest let později dostal do rukou Laurenci J. Lafleurovi (1907-1966) ze školy Antioch College v Ohiu. Napsal tehdy příspěvek do časopisu Sky & Telescope, ve kterém se pouze pozastavoval nad zajímavým faktem, že během roku občas může nastat jeden úplněk navíc. V roce 1946 se však k tomuto tématu vrátil i amatérský astronom a častý přispěvatel Sky & Telescope James Hugh Pruett (1886-1955). Svérázně určený „přebytečný“ úplněk z roku 1937 si vyložil po svém a napsal, že podobná situace nastává sedmkrát během devatenácti let. V příslušných letech se tedy stane, že jedenáct měsíců uvidíme na obloze po jednom úplňku a jednou dva. Proto bychom prý měli jako „modrý“ označovat každý úplněk nastalý jako druhý během stejného měsíce.

James Hugh Pruett

Pověra zakořenila. Časopis Sky & Telescope začal pozměněné označení svého dopisovatele používat a teprve v roce 1999 jeho vydavatel zkroušeně přiznal, odkud se objevilo. Letos 31. května se tak můžeme těšit pouze na pěkný úplněk, shodou okolností druhý májový, a nemusíme se bát žádného jeho zmodrání. Nejlépe bude si poslední květnový večer udělat příjemný a pro dokreslení atmosféry si pustit třeba pěknou hudbu. Například jemnou a uklidňující píseň „Blue Moon“ od Deana Martina.

Zdroje:

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1999-apr-04-me-24010-story.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Blue_moon?oldid=674194136

https://skyandtelescope.org/stargazing-and-observing/what-is-a-blue-moon

https://www.space.com/blue-moon-what-is-it-2026

https://www.asu.cas.cz/cz/verejnost-a-media/obloha

https://citaty.net/citaty/2146776-karl-raimund-popper-veda-musi-zacit-myty-a-jejich-kritikou

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bs%C3%ADc

https://fineartamerica.com/featured/full-moon-on-a-cloudy-night-sky-bjorn-holland.html

Přednáška „Co se dá uplést z kvantového propletení“

5 Kvě

Další z našich pravidelných veřejných přednášek se uskuteční v pátek 29. května 2026 ve Velkém sále SVČ ALFA, o.p. DELTA. Tentokrát bude jejím tématem „Co se dá uplést z kvantového propletení“ a přednášet bude RNDr. Zdeňka Koupilová, Ph.D. z Katedry didaktiky fyziky MFF UK v Praze. Jste srdečně zváni.

Představíme si záhadný svět kvantové fyziky. Ukážeme si, co je propletení (entanglement). Zjistíme, jestli je teoreticky možné využít tohoto jevu k teleportaci a jestli kvantová fyzika skutečně dovoluje vytvářet kopie. Řekneme si, co Albertu Einsteinovi na kvantové fyzice vadilo a jak se ukázalo, že se mýlil. Naučíme se bezpečně přenést klíč pro šifrování – BB84.

RNDr. Zdeňka Koupilová, Ph.D. (převzato z mff.cuni.cz)

RNDr. Zdeňka Koupilová, Ph.D. (*1979) je česká fyzička. Působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kromě kvantové fyziky se věnuje i popularizaci a metodice vyučování tohoto tématu pro budoucí pedagogy. Je například autorkou souboru výukových her „Různé? Stejné!“ zaměřeného na pochopení různých matematických a fyzikálních konceptů. Na Katedře didaktiky fyziky MFF UK je v současné době lektorkou.