Archiv rubriky: Články

Milovníci noční oblohy si v máji přijdou na své. Čeká nás meteorický roj Eta Akvaridy, nerušený výhled za hranice Mléčné dráhy a v polovině měsíce nám krásné divadlo předvede Jupiter spolu s Venuší a Měsícem. Celou scenérii budou dobarvovat ještě hvězdy Castor, Pollux, Capella a Procyon, takže se máme nač těšit.

Každý rok zhruba mezi 20. dubnem a 20. květnem prolétá naše Země po své dráze místy, kudy vede trasa nejslavnější komety ze všech. Je jí Halleyova kometa, která své jméno dostala na počest britského učence Edmunda Halleye (1656 – 1742). Ten se zabýval kromě jiného geometrií a historickými astronomickými metodami a vyslovil myšlenku, že dochované záznamy o pozorování vlasatic v určitých konkrétních letech mohly ve skutečnosti znamenat návštěvy stále stejné komety. Předpověděl, že by se měla v roce 1758 opět vrátit. Když se pak toho roku skutečně na obloze zjevila kometa, dostala jeho jméno.

Halleyova kometa je těleso z ledu a kamenné drti. K Zemi se vrací jednou za 76 let, protože obíhá okolo Slunce po značně protáhlé dráze – jejím osudem je toulat se stále dokola od naší hvězdy až za Neptun a zase zpět. Stejně jako u ostatních komet se i z jejího povrchu začínají v blízkosti Slunce odpařovat těkavé látky a uvolňuje se nesčetné množství plynu, prachu a kamenných úlomků. Tyto pevné částice se rovnoměrně rozprostřou po celé její dráze, jak velí zákony nebeské mechaniky, a tak se naše Země každoročně dostává do míst jejich výskytu.

Vrchol tohoto meteorického roje nastává pravidelně okolo 6. května. Meteory zdánlivě vylétají ze souhvězdí Vodnáře, přesněji z blízkosti jeho nejjasnější hvězdy Eta Aquarii. Odtud dostaly svůj název. Meteory uvidíme s frekvencí zhruba jeden za minutu.

Jak jsme si již dříve řekli, během roku se Země dostává do jedné přímky se Sluncem (s ním je v přímce neustále) a různými dalšími objekty ve vesmíru. Proto nás nepřekvapí, že z našeho pohledu se pak mohou v jedné přímce ocitnout Slunce a střed naší galaxie. Projeví se to tím, že v jarních měsících (zhruba od března do května) vychází Mléčná dráha až ve druhé polovině noci či nad ránem. Drží se poměrně nízko nad obzorem nebo pouze ve východní polovině oblohy („zůstává v blízkosti Slunce“). V době, kdy Slunce ani Mléčná dráha nejsou viditelné, tak zraky pozemšťanů hledí na opačnou stranu – směrem k okraji.

Když k tomu připočítáme ještě fakt, že Země obíhá Slunce po mírně nakloněné dráze, stane se v jarních měsících jediné: otevře se nám pohled mimo rovinu Mléčné dráhy, do hlubin nekonečného vesmíru. Právě v této době si můžeme dalekohledem prohlížet velké množství cizích galaxií, které spatříme jako krásné mlhavé obláčky. Například v souhvězdí Lva spatříme hned čtyři.

Mezi 18. a 20. květnem se pak Měsíc zdánlivě obklopí dvěma jasnými průvodci – Venuší a Jupiterem. Venuše, věrna svému zvyku nevystupovat příliš vysoko nad obzor (protože i ona se z našeho pohledu drží blízko Slunce), se bude nacházet vpravo od Měsíce. Jupiter bude nalevo. Celou podívanou ještě doplní nad Jupiterem hvězdy Pollux a Castor ze souhvězdí Blíženců, jižněji zhruba ve výšce Měsíce uvidíme hvězdu Procyon (souhvězdí Malého psa) a severněji taktéž na úrovni Měsíce hvězdu Capella (souhvězdí Vozky). Celá situace je znázorněna na úvodním obrázku výše.

Zdroje:

„https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Edmond_Halley_072_old_version.jpg“

„https://en.wikipedia.org/wiki/Eta_Aquariids?oldid=744234371„

„http://manetinskatma.cz/pozorovani/manetinska-obloha/„

„https://sciencemag.cz/pozoruhodne-a-vzacne-ukazy-na-obloze-v-roce-2026/„

Když se začátkem 90. let 20. století sešla skupina astronomů a začali nezávazně debatovat o novém dalekohledu, nikdo netušil, jak významný projekt se právě zrodil. Co začalo jako záměr postavit teleskop na hledání temné hmoty, rozvinulo se postupně do podoby nejmodernější observatoře současnosti s nesmírně širokým spektrem možností. První výsledky právě přicházejí – a stojí opravdu za to.

Přitom vlastně dalekohled stále ještě není plně zprovozněn. K předání do rukou vědců došlo oficiálně v říjnu 2025 a od té doby zatím probíhají zkoušky složité techniky.

Nejlépe ale bude začít od začátku. Observatoř Very C. Rubinové je zcela nové vědecké pracoviště stojící na vrcholku hory Cerro Pachón (2 715 m n.m.) v Chile, necelých 370 km severně od hlavního města. Tato jihoamerická země je pro astronomy oblíbenou destinací, protože pohoří Andy je druhé nejvyšší na světě hned po Himalájích. Zdejší vysoké nadmořské výšky tak umožňují stavět teleskopy vysoko nad mraky a samozřejmě také daleko od světelného znečištění v metropolích.

Pokaždé, když ale astronomové uvažují o stavbě teleskopu právě v chilských Andách, berou na sebe obrovský úkol. Kromě zmíněných výhod mají totiž tyto hory jednu zásadní nevýhodu – jedná se o vulkanicky aktivní oblast. Z hodin zeměpisu si pamatujeme, že právě v této oblasti se tektonická deska Nazca podsouvá pod Jihoamerickou tektonickou desku, což dalo Andám vzniknout, a že tento proces stále ještě neskončil. Andy s každým rokem povyrostou o několik desetin milimetru a jsou místem častých zemětřesení a sopečných erupcí.

Pro konstruktéry observatoře Vera C. Rubin Observatory to znamenalo, že museli celou stavbu a hlavně její srdce – dalekohled Simonyi o průměru 8,4 m – důkladně ochránit před otřesy půdy. Činné sopky se sice v okolí hory Cerro Pachón nenacházejí, zemětřesení tu však jsou zcela běžná, a proto bylo nejprve třeba odstřelit vrchol hory a zvětralou horninu těsně pod ním. Teprve na masivní skále bylo možné vybudovat ohromný betonový pilíř pro dalekohled a okolo něj budovu observatoře. Záměrně jsme použili slova „okolo“, protože pilíř dalekohledu se ve skutečnosti konstrukce budovy nedotýká – příchozí návštěvník by uvnitř viděl mezeru, která betonový blok od stavby dělí. Když potom přijde otřes půdy, pilíř dalekohledu se nechvěje se stejnou frekvencí jako budova a nedochází ke skládání otřesů vlivem rezonance. Zároveň je zrcadlo teleskopu chráněno pneumatickými ovladači a dalšími druhy seizmických izolátorů podobných těm, jaké můžeme najít v mrakodrapech.

Ani všechna tato opatření však nezajistí dalekohledu Simonyi perfektní ochranu. Bylo by určitě pěkné, kdyby – s nadsázkou řečeno – se při zemětřesení všechno kolem hroutilo a teleskop nerušeně snímal oblohu dál, to ale bohužel není možné. Jde spíše o to zajistit, aby technika přečkala otřesy bez poškození a mohla se co nejdříve vrátit k práci, když chvění země ustane.

Observatoř nese jméno americké astronomky židovského původu Very C. Rubinové (1928 – 2016), která se za svého života zabývala rychlostí oběhu hvězd ve spirálních galaxiích. Objevila nesoulad mezi oběžnou dobou hvězd a molekulárních mračen, což byl jeden ze zásadních argumentů podporujících teorii temné hmoty. A je jistě velmi sympatické, že přes své vědecké úspěchy neopomíjela ani rodinný život – byla 60 let vdaná za jediného muže a vychovala s ním čtyři děti. Aby jim mohla věnovat čas, pracovala často z domova.

Slavnostní položení základního kamene proběhlo 14. dubna 2015. Dalekohled byl zprovozňován postupně – i když v červnu 2025 proběhlo první zkušební pozorování, formálně byl stále ještě v rukou stavitelů a vědci jej převzali až 25. října. Od té doby probíhá jeho závěrečné „dolaďování“. Například jemné nastavování optiky do finální konfigurace (pro dosažení co nejostřejších snímků), zkoušky mechanismu na 3,2gigapixelové kameře pro rychlou výměnu filtrů nebo testovací přenosy dat, protože dalekohled jich bude muset umět zpracovat až 20 terabajtů za noc.

V průběhu roku 2026 by měl dalekohled Simonyi zahájit svou hlavní činnost, totiž projekt Legacy Survey of Space and Time (LSST). Půjde o nasnímání celé jižní oblohy v průběhu 3 až 4 nocí, které se bude opakovat znovu a znovu po dobu neuvěřitelných 10 let. Vznikne tak v podstatě časosběrný film mapující dění na obloze. Snímky budou přitom natolik kvalitní, že během těchto deseti let získáme z teleskopu okolo 30 petabajtů dat – jinak řečeno, 30 000 000 GB. Teleskop bude schopen zachytit velmi slabé objekty, což nám umožní zmapovat 90 % blízkozemních planetek, získat snímky drobných těles za Neptunem a prohloubit tak naše pochopení vzniku Sluneční soustavy nebo zachytit snímky vybuchujících supernov v dalekém vesmíru. Těch jsme si předtím mohli všimnout pouze tehdy, když jsme měli to štěstí a naše přístroje právě mířily správným směrem.

Tyto neuvěřitelné schopnosti teleskop Simonyi využije především proto, aby se pokusil odhalit podstatu temné hmoty (pokud tato naše představa není mylná, jak se snaží upozornit český astrofyzik prof. Kroupa). Teleskop totiž dokáže odhalit např. i pokřivení a nepravidelnosti ve struktuře galaxií, což nám umožní pátrat po důvodu jejich vzniku.

Lovec asteroidů

Dalekohled Simonyi hned na počátku předvedl, co v něm je. Přestože se zatím jedná pouze o zkušební pozorování prováděná kvůli správnému seřízení zrcadel a optiky, už nyní se mu podařilo zaznamenat více než 80 tisíc známých asteroidů a navíc jakoby mimochodem odhalit zhruba 11 tisíc dalších, o kterých jsme prozatím nevěděli. Astronomové si mnou ruce, protože nový přístroj bude skutečně multifunkční a bude jej možné využívat nejen k pátrání po temné hmotě, ale i jako zásadního pomocníka při odhalování potenciálně nebezpečných planetek ohrožujících Zemi.

Zdroje:

https://www.universetoday.com/articles/the-vera-c-rubin-observatory-has-discovered-11000-new-asteroids-and-its-barely-even-started

https://rubinobservatory.org/news/11000-new-asteroids

https://project.lsst.org/sites/default/files/Visiting%20Cerro%20Pachon_2.pdf

https://news.northeastern.edu/2025/06/27/vera-c-rubin-observatory-asteroid-discoveries

https://www.lsst.org/news/first-stone

https://rubinobservatory.org/news/first-imagery-rubin

https://rubinobservatory.org/news/rubin-update-dec-25

Zveme Vás na pravidelnou veřejnou přednášku, která se uskuteční v pátek 24. dubna 2026 ve Velkém sále SVČ ALFA, o.p. DELTA. Tentokrát bude jejím tématem „Co se děje v kupách galaxií?“ a přednáší Ing. Anežka Srbljanović z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.

Kupy galaxií jsou největší gravitačně vázané objekty ve vesmíru – mohou sestávat ze stovek, ale i tisíců galaxií na jednom místě. Už půlstoletí víme, že galaxie v kupách „červenají“. To znamená, že přicházejí o svou zásobárnu molekulárního plynu, který je nezbytný k tvorbě hvězd, a jejich hvězdná populace tak stárne. Co ale způsobuje tento jev? Jednou z odpovědí je dynamický tlak, který si představíme a podíváme se i na to, jak jeho vlivem vznikají galaktické medúzy. V neposlední řadě se vydáme i do světa radioastronomie, díky které máme nyní galaktické kupy jako na dlani.

Ing. Anežka Srbljanović je česká vědecká pracovnice působící v Oddělení galaxií Astronomického ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově. Její výzkum je zaměřen na vývoj galaxií a jejich shluků. Pro svou práci využívá např. data z teleskopu ALMA (Atacama Large Milimeter Array). Pracuje v českém regionálním centru tohoto teleskopu. Dlouhodobě se věnuje také popularizaci vědy, jejím dílem jsou například dva díly cyklu TV Noe „Hlubinami vesmíru“.

Na dubnové obloze nás v rozmezí čtyř dnů čekají hned dvě zajímavé konstelace. O tu první se postará Měsíc společně s Venuší, Uranem a Plejádami.

19. dubna okolo 21. hodiny se na obloze sejde Měsíc s Venuší a slabým Uranem. Stane se tak poměrně nízko nad severozápadním obzorem, pro dobrý výhled tedy bude potřeba vyjet za město. Cestu, kterou budeme muset vážit, nám ale vynahradí další nebeský objekt – otevřená hvězdokupa M45 Plejády, která se bude nacházet těsně pod Měsícem a celé toto uskupení korunuje.

Zatímco planety Sluneční soustavy všichni důvěrně známe, v případě Plejád tomu tak být nemusí. Jde o skupinu asi tisíce hvězd vzdálenou cca 440 světelných let, které vznikly ze stejného kosmického mračna plynů a prachu – tzv. mlhoviny. Pokud se stane, že tato mlhovina zkolabuje (buď vlastní gravitací nebo díky výbuchu blízké supernovy, která její materiál rozvíří), začnou v mlhovině vznikat oblasti s vyšší hustotou materiálu. V takových oblastech se potom částice plynu a prachu vzájemně přitahují mnohem silněji, spustí se tedy proces stále intenzivnějšího houstnutí a zahřívání tohoto materiálu. Nakonec teplota a tlak dosáhnou kritické hodnoty a rozběhne se termojaderná reakce, která dělá hvězdu hvězdou. Při této reakci se, zjednodušeně řečeno, vodík tvořící hvězdu přeměňuje na hélium a zároveň se uvolňuje světlo a teplo.

Z jedné mlhoviny může vzniknout i několik hvězd. Jak jsme již uvedli, v případě Plejád to bylo okolo tisícovky a tyto hvězdy jsou vzájemně přitahovány gravitační silou. Mnoho astronomů je přesvědčeno, že i naše Slunce mělo v dávné minulosti své „sourozence“, jenže dnes již nikdo neví, kde skončili. Vlastností otevřených hvězdokup totiž je, že vzájemná přitažlivost hvězd je relativně slabá a členové skupiny se od sebe postupně vzdalují. U Plejád k tomu zatím nedošlo úplně, protože oproti Slunci jsou tamní hvězdy velice mladé (jejich stáří je asi 110 milionů let, Slunce už má za sebou 5 miliard).

To je také hlavní rozdíl mezi otevřenou a tzv. kulovou hvězdokupou. Tento druhý typ obsahuje naopak hvězdy velmi staré, je jich zde podstatně více (statisíce až miliony) a pohybují se většinou poněkud stranou od ostatních hvězd v galaxii – v oblasti zvané galaktické halo. Je tomu tak proto, že pocházejí ještě z doby, kdy vznikala samotná galaxie, protože i ta měla původně podobu gigantického plynového oblaku. Než tento oblak začal rotovat a utvořila se rovina výskytu většiny hvězd, ti nejstarší hvězdní hráči už měli své ustálené nepravidelné dráhy.

22. dubna ve 21:40 SELČ nastane maximum meteorického roje Lyrid. Jde o pravidelně se opakující událost, která nastává každoročně ve druhé polovině dubna. Svůj název dostala podle souhvězdí Lyry, ze kterého meteory zdánlivě vylétají.

Původcem těchto prachových částic je kometa C/1861 G1 Tatcher, která kolem Slunce obíhá s periodou přibližně 415 let. Naposledy se k Zemi přiblížila v roce 1861 a tak jako při každém průletu uvolnilo její zahřáté jádro mnoho tun materiálu každou sekundu. Tento jemný prach se vlivem gravitační síly ostatních planet rozprostřel prakticky přes celou její dráhu, takže Země jejím ohonem každoročně prolétá i přesto, že sama kometa je již dávno daleko. Meteory pak říkáme hořícím prachovým částicím z tohoto ohonu, které vstoupí do naší atmosféry.

Meteory budeme moci pozorovat nejen 22. dubna večer. Spatříme je zhruba v rozmezí tří nocí, tj. mezi 21. a 23. dubnem. I tentokrát však budeme muset vyjet za město, protože Lyridy nejsou nijak zvlášť jasné a světelný smog by nám umožnil zahlédnout nanejvýš dva za hodinu. Na tmavém místě, pokud máme štěstí, jich může být přibližně 18 během jedné hodiny.

Zdroje:

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0019103512003612

https://www.space.com/36550-history-lyrid-meteor-shower-2017.html

Ze školy si pamatujeme, že jaro začíná o jarní rovnodennosti 21. března. Už několik let je ale situace trochu jiná. Ve skutečnosti máme do konce tohoto století čas na to, abychom si zapamatovali jiné datum a po něm dokonce ještě třetí…

Jarní rovnodennost znamená nepřekvapivě okamžik, kdy na Zemi na začátku jara zažíváme stejně dlouhý den jako noc. Samozřejmě, spíše bychom měli říci „téměř stejně dlouhý“ nebo „přibližně stejně dlouhý“ – všichni chápeme, že ve vesmíru jsou vůči sobě všechna tělesa v pohybu a neexistují zde žádné pevné body, takže žádné pravidlo není zcela dokonalé. V den rovnodennosti je ale rozdíl v délce dne a noci velmi malý, pouze asi 20 minut, a Slunce v ten den svítí kolmo na zemský rovník. Pro lepší názornost si řekněme, že pak nastává situace velmi podobná té na obrázku dole. Ve skutečnosti je samozřejmě zemská osa nakloněná a Země by musela být mnohem menší a dál.

Jak vidíme, pokud Slunce svítí na Zemi přímo kolmo k rovníku, je potom osvícená právě polovina zemské koule. Proto může nastat den dlouhý téměř stejně jako noc. Na obloze se taková situace projeví tím, že Slunce uvidíme v rovině nebeského rovníku – jak víme, jedná se o myšlenou čáru, která by vznikla promítnutím skutečného rovníku na oblohu.

Zároveň jsme patrně všichni už někdy slyšeli pojem ekliptika. Jde o rovinu, ve které kolem Slunce obíhají planety včetně Země. Z našeho pozemského pohledu, jestliže má Země svou rovinu oběhu Slunce danou, se pak tedy Slunce zdánlivě pohybuje po obloze také po stále stejné dráze – a tato dráha vede postupně třinácti souhvězdími, kterým říkáme zvěrokruh. Jedná se o souhvězdí, která důvěrně znají příznivci horoskopů: Beran, Býk, Blíženci atd., přičemž do této skupiny musíme počítat i souhvězdí Hadonoše. To, že se Slunce právě zdánlivě nachází v některém z nich, je dáno jednoduše konkrétní polohou Země na její dráze.

Můžeme se o tom přesvědčit například brzy ráno, pokud si přivstaneme a podíváme se na východ Slunce. Zjistíme, že se nad obzorem začíná objevovat právě v místě, kde zároveň na konci noci zapadá jedno ze zvířetníkových souhvězdí. A že během roku Slunce vychází v různých těchto souhvězdích.

Nyní tedy již víme, že na Zemi nastává astronomické jaro přesně ve chvíli, kdy Slunce na své cestě ekliptikou protne nebeský rovník. Tomuto průsečíku se říká jarní bod. Okamžik, kdy se v něm Slunce zdánlivě ocitne, dnes již astronomové dovedou spočítat na minutu přesně. Proto vědí, že mezi dvěma průchody Slunce jarním bodem uplyne 365 dní, 5 hodin a 49 minut. Tomuto intervalu začali říkat tropický rok, a jak vidíme, ten je o 5 hodin a 49 minut delší než rok kalendářní. Složitě stanovený tropický rok by se však lidem špatně měřil, a tak v běžném životě zanedbáváme fakt, že okamžik rovnodennosti se každým rokem zhruba o šest hodin opožďuje. Řešíme to pouze tím, že jednou za čtyři roky přidáme do kalendáře jeden den navíc a vznikne přestupný rok. Takové opatření ovšem není perfektní, díky němu potom například místo 21. března v poledne nastane příště rovnodennost sice o šest hodin později, pro nás ale 20. března v šest hodin večer. Náš kalendář se pak navíc každé čtyři roky naopak předběhne asi o tři čtvrtě hodiny oproti realitě, protože skutečnému tropickému roku chybí k pěkné zaokrouhlené délce 365,25 dne jedenáct minut. Kalendář jsme si prodloužili zhruba o tři čtvrtě hodiny více, než bylo třeba, takže si myslíme, že letos rovnodennost nastala nikoli o šest hodin později, ale jen o pět a čtvrt oproti loňskému roku.

Tyto „dřívější nástupy“ se postupně nasčítají, až získáme představu, že rovnodennost nastala o den dříve i přes přidání přestupných roků.

Proto se ve 21. století budeme učit, že jaro začíná 20. března – letos konkrétně v 15 hodin a 46 minut. A roku 2048 se začátek jara posune dokonce až na 19. březen.

V roce 1582 počítání přestupných roků dále upřesnil papež Řehoř XIII. Než svou životní dráhu spojil s církví, byl profesorem práva na univerzitě v Bologni a měl dokonce syna, jako vzdělaný učenec se tedy s vervou sobě vlastní pustil do reformy kalendáře. Již v tehdejší době lidé věděli, že vložit do roku celý den navíc je vlastně příliš a postupně to zapříčiní nasčítání drobných odchylek, které jsme si popsali o dva odstavce výše. Papež Řehoř proto zavedl pravidlo, že roky končící dvěma nulami budou přestupné pouze tehdy, jsou-li dělitelné 400. Proto například rok 1600 přestupný byl, ale 1700 nebo 1900 ne. V naší době nám toto pravidlo zajistí, že roku 2100 se datum rovnodennosti znovu posune z 19. zpátky na 20. březen. A možná si pak naši pravnuci vzpomenou na papeže Řehoře a budou rádi, že lidové pranostiky jejich předků jsou stále platné i pro ně.

Zdroje:

https://rocenka.observatory.cz/2026/kalendar_a_cas.html

https://www.stoplusjednicka.cz/proc-neplati-ze-prvni-jarni-den-nastava-vzdy-21-brezna#:~:text=T%C3%A9mata%20*%20Zdroj%20textu:%20*%20Tajemstv%C3%AD%20vesm%C3%ADru.

https://www.unibo.it/en/university/who-we-are/our-history/famous-people-and-students/gregory-xiii

Pan RNDr. Jiří Grygar, CSc. je určitě náš nejznámější astrofyzik a popularizátor vědy. Mnozí dodnes vzpomínají, jak v dětství formoval jejich zájem o vesmír díky svému televiznímu pořadu Okna vesmíru dokořán. Kromě toho je spoluzakladatelem Českého klubu skeptiků Sisyfos, autorem více než 200 vědeckých prací, sběratelem citátů slavných vědců, otcem tří dětí a praktikujícím katolíkem. 17. března 2026 oslaví 90. narozeniny.

Mnohé z nás určitě potěší, že se opět přiblížilo jaro. V posledních dnech jsme mohli zaznamenat neklamné známky probouzení přírody, ve vzduchu je cítit stará známá svěží vůně a všichni živí tvorové se dychtivě vystavují slunečním paprskům a vracejí do života. Na obloze tomu není jinak…

Profesor dr. Pavel Kroupa (*1963) je český astrofyzik působící na Karlově univerzitě v Praze a rovněž na univerzitě v německém Bonnu. Nedávno se v Německu spolu s kolegy Dongem Zhangem a Akram Zonooziovou věnoval zkoumání temné hmoty ve známém vesmíru – a jejich výzkum naznačil možnost natolik převratnou, že by to v našem chápání vesmíru mohlo způsobit doslova zemětřesení.

18. a 19. únor 2026 se ponesou ve znamení atraktivní podívané na oblohu. Tři planety Sluneční soustavy a náš Měsíc se totiž seřadí do zajímavého seskupení, kdy nad západojihozápadním obzorem spatříme doslova planetární oblouk. Viditelný bude na večerní obloze, zhruba od 17:30 do 18:15. Společně s Měsícem se do tohoto seskupení zařadí Saturn, Merkur a Venuše.

Ve středu 4. února 2026 si připomeneme 120 let od narození amerického astronoma Clydea Tombaugha. Tento pozoruhodný muž se do historie nejvíce zapsal v roce 1930, kdy jako čtyřiadvacetiletý mladík objevil záhadnou „Planetu X“ za dráhou Neptunu. Planeta dostala jméno Pluto a zůstala jí (alespoň v myslích lidi) po dobu dalších 76 let. Clyde Tombaugh však má na svém kontě i mnohé další objevy, a to nejen v oboru astronomie…