Archiv rubriky: Články

Knihovna U Mokřinky vyhlašuje ve spolupráci s Hvězdárnou barona Artura Krause Pardubice, Hvězdárnou Žebrák, Fyzikálním ústavem v Opavě, Slovenským zväzom astronómov a s Českou astronomickou společností jubilejní 10. ročník fotografické a výtvarné soutěže. Tentokráte na téma „Vesmír a život“, určenou pro fotografy i výtvarníky. Téma otevírá možnosti a hlubokou inspiraci všem fotografům, kreslířům, malířům a dalším grafickým umělcům. Tématem letošního ročníku je rovněž palčivý problém světelného znečištění.

Téma „Vesmír a život“ se dá vnímat velice rozmanitě. Příroda kolem nás, momentky pod hvězdným nebem, západy a východy, roztodivné mraky, ale i nápadité vyjádření vlastního chápání vesmíru – to vše a určitě mnohem více si můžete představit pod tématem nejnovějšího ročníku tradiční populární mokerské fotosoutěže. Pochopitelně se nabízí zapojit se do soutěže s nějakým astrofotografickým úlovkem, který vyjadřuje vztah života k vesmíru i naopak. Inspirovat se můžete i vzácnými nebeskými úkazy, které nás teprve čekají. K takovým snímkům budou v soutěži určeny samostatné kategorie. Vesmír a život ale není jen o vztahu člověka k noční obloze: pro některé jsou to krásné zážitky v přírodě, bouřky, pohledy do vody… ale samozřejmě k tématu života v (ne)konečném vesmíru nesmí chybět ani exotické kosmické objekty, které „žijí“ vlastním způsobem. Prostě všechno, co se pod pojmem „vesmír a život“ dá představit.

Na mysl jistě vytane cestování vesmírem i časem. Ve všech případech záleží na vlastní fantazii a vztahu k vesmíru kolem nás. Hodnotí se totiž hlavně originalita, ale i vzácnost (ať už úkazu či dění kolem vás). Zapojit do soutěže se mohou, jak mladí fotografové, tak i mladí umělci – kreslíři, malíři nebo mladí počítačoví grafici. Soutěž je opravdu pro všechny fotografy i umělce.

Světelné znečištění, které nás okrádá…

Tématem letošního ročníku je opět i palčivý problém světelného znečištění. Už několik desítek let ekologové, astronomové, ale i řidiči či běžní obyvatelé přesvětlených měst narážejí na problémy spojené s přemírou umělého osvětlení. Světelné znečištění negativně ovlivňuje naše zdraví, noční druhy zvěře, komplikuje na některých místech i dopravu a neposledně nás připravuje o krásu hvězdné oblohy. Více o světelném znečištění se každý může dozvědět v dokumentárních filmech „Hledání ztracené tmy“ nebo „Vo svetle noci“. Podrobnosti také na stránce www.svetelneznecisteni.cz. Fotografové se v rámci soutěže mohou zapojit se snímky ukazujícími na tento problém, ale také na jeho možné řešení. I tady se meze nekladou, může jít o obrázky přesvětlených měst, snímky správného osvětlení, snímky noční zvěře atd.

Do kdy se zapojit?

Soutěž probíhá do 8. ledna 2027 a na účastníky již teď čekají pěkné ceny, které dodali partneři soutěže (viz níže). Hodnotit se bude v několika kategoriích, jednak podle typu díla (fotografie, kresby či malby, díla v grafických programech) a také podle věku účastníků. Hodnotit bude porota složená ze zástupců pořadatelů a ta si vyhrazuje právo určit přesné kategorie podle typu zaslaných děl. Těšíme se na zajímavá díla, která si budete moci prohlédnout na stránkách soutěže.

Základní kategorie

• Vesmír a život očima dětí (do 17 let včetně)
• Vesmír a život dospělých (od 18 let výše)
• Vesmír a život očima mladých astrofotografů (do 15 let včetně)
• V zajetí vesmíru očima dospělých astrofotografů (od 16 let výš)
• Světelné znečištění, které nás okrádá o pohledy do vesmíru…
• Bludičky obklopené vesmírem a životem (od 7 let výše)

Porota si vyhrazuje právo vytvořit další kategorie a podkategorie podle věku i podle typů a počtu děl došlých do soutěže.

Podmínky:

• Každý může zaslat nanejvýš 1 fotografii případně 1 grafické dílo (kresba, malba, grafika).
• Do soutěže NEBUDOU ZAŘAZENA výtvarná díla generovaná umělou inteligencí (tedy grafické dílo nesmí vzniknout zadáním textového pokynu do AI generátoru jako například Jasper Art, Firefly, Dall-E, Midjourney, Nightcafe, Deep Dream Generator a podobně).
• Zasláním přihlášky dává účastník (či jeho rodiče) souhlas s evidencí osobních údajů a k prezenci zaslaných dokumentů na webových stránkách obce a knihovny v Mokrém, partnerských webových stránkách a v médiích.
• Požadavky na obrázky: čtvrtka A4 – techniky malování barvami, pastelkami, koláže, kombinace s fotografiemi, kresba uhlem, pastely apod. Dílo lze přeskenovat a zaslat emailem nebo zaslat fyzicky (upřednostňujeme z důvodu vystavení děl), na adresu Knihovna U Mokřinky, Mokré 12, 517 71 České Meziříčí. V obou případech je třeba přiložit vyplněný formulář.
• Přihláška ke každému dílu je povinná, přihlášky k jednotlivým kategoriím jsou ke stažení na webu knihovny: Vesmír a život
• Přihlášky je nutné pečlivě vyplnit a zaslat pouze ve Wordu, abychom si do nich mohli psát poznámky. Případně zkopírovat do e-mailu.
• Fotografie a obrázky zaslané e-mailem je nutné popsat jménem soutěžícího.
• Obrázky zasílané poštou je nutné vzadu popsat jménem soutěžícího, věk, adresa a název obrázku, v „bludičkové“ kategorii příběh bludičky napsaný ve Wordu (v přihlášce nebo zvlášť) či přímo v e-mailu.
• Podmínky jsou v jednotlivých přihláškách dané kategorie.
• Elektronicky své práce zasílejte na foto-vesmir@seznam.cz, do předmětu napište „Vesmír 2026“ a do emailu pak přiložte svá díla i formuláře podle informací výše.

Ceny a vyhodnocení soutěže

Vyhodnocení soutěže proběhne jako již tradičně v mokerském společenském klubu nedaleko místní knihovny, a to v květnu 2027. Pokud popřeje počasí a bude to organizačně možné, bude součástí akce pozorování noční oblohy hvězdářským dalekohledem s Petrem Horálkem z Fyzikálního ústavu v Opavě a Petrem Komárkem z pardubické hvězdárny. Jako bonus možnost spaní pod hvězdami či pod stany na místním hřišti (kde je základní zařízení včetně mobilního WC, chladničky a rychlovarné konvice, v areálu je možné i opékání vuřtů). V případě nepřízně počasí je připraven náhradní program v podobě besedy o hvězdách spolu s občerstvením. Pro soutěžící jsou připraveny krásné ceny, které dodali jednotliví partneři soutěže (viz níže). Podrobné informace najdete na stránce Knihovny U Mokřinky.

Organizátoři soutěže si vyhrazují možnost přidat kategorie podle došlých děl a změny programu vyhodnocení soutěže. Doporučujeme všem soutěžícím pravidelně sledovat stránky soutěže, kde budou průběžně zveřejňovány veškeré informace, a také přesný datum vyhodnocení.

Partneři soutěže

Spoluorganizátoři soutěže jsou již tradičně: Hvězdárna barona Artura Krause Pardubice, Hvězdárna Žebrák a Česká astronomická společnost. Dále soutěž podpořili Slovenský zväz astronómov (zastupuje v porotě Pavol Rapavý) nebo Fyzikální ústav v Opavě (zastupuje v porotě Petr Horálek (astrofotograf, cestovatel a spisovatel) a Tomáš Slovinský (slovenský astrofotograf několikrát oceněný v NASA).

Partnery soutěže jsou: SOMIPO Opočno – papírnictví, hračky, knihy a výtvarné potřeby, Spolek ABAKUS – autor projektu Rodný kraj Františka Kupky, Spolek Senioři z Opočenska, Marta Pohnerová (malířka a spisovatelka), Petr Stančík (spisovatel, oceněný cenou Magnesia Litera 2015), Tiskárna LT Trutnov, Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov a Agentura Dobrý den, spisovatel Pavel Fara, Knihy Stehlík a Petr Netík (kreslíř a ilustrátor). Mediálními partnery jsou Fotoškoda a Nikon.

Za všechny spoluorganizátory a partnery soutěže se na vaše soutěžní díla i na samotné vyhodnocení v příjemné atmosféře v Mokrém těší organizátorka Dagmar Honsnejmanová z Knihovny U Mokřinky!

Kontakty

Dagmar Honsnejmanová
Knihovnice a organizátorka soutěže
E-mail: kronika.mokre@seznam.cz
Telefon: +420 601 339 859

Petr Komárek
Vedoucí Hvězdárny barona Artura Krause v Pardubicích
Email: petr.komarek@ddmalfa.cz
Telefon: +420 603 165 366

Pavol Rapavý
Slovenský zväz astronómov
Tel: +421 907 854 928
E-mail: pavol.rapavy@gmail.com

Pavel Suchan
Tiskový tajemník České astronomické společnosti
Tel: +420 737 322 815
E-mail: suchan@astro.cz

Petr Horálek
Astrofotograf a popularizátor astronomie
Fyzikální ústav v Opavě
Tel: +420 732 826 853
E-mail: petr.horalek@slu.cz

6. července 2026 zhruba v sedm hodin večer se Země na své cestě kolem Slunce dostane od ústřední hvězdy vůbec nejdál. Mnohým z nás se to zdá podivné, protože rozum nám napovídá, že v nejteplejším ročním období by přeci měla Země prolétat ke Slunci naopak nejblíže. Kdyby tomu ale tak bylo, nemohli bychom si například přečíst aktuální předpověď počasí pro město Esquel v Argentině – teploty okolo nuly a sněžení s deštěm nebo přeháňky.

Zveme Vás k fascinujícímu nahlédnutí do světa nebeské mechaniky. Pokusíme se pochopit, jakými pravidly se řídí pohyby planet okolo hvězd, a jestli jsou to právě tato pravidla, která zodpovídají za střídání ročních období na Zemi i na jiných planetách. Zákony nebeské mechaniky mohou sice na první pohled působit neintuitivně, ale ve skutečnosti jsou nesmírně elegantní.

Vesmírný balet

V našem nedávném článku týkajícím se příprav na pilotovaný kosmický let Artemis III jsme nastínili, co vlastně znamená, že těleso krouží po oběžné dráze okolo jiného tělesa. Připomeňme, že celý problém si můžeme představit na příkladu člověka, který stále větší silou vrhá rovnoběžně se zemí kámen. Pokud kámen nebo jiné těleso pouze podržíme nad zemí a upustíme, spadne přímo dolů (resp. směrem ke středu Země, protože stejného výsledku docílíme, ať se na světě postavíme kamkoli – na severním pólu se stane totéž jako v Sydney nebo pod egyptskými pyramidami). Pokud ale našemu kameni napříště udělíme dopřednou rychlost, kterou budeme s každým dalším hodem stále zvyšovat, bude se čím dál déle pohybovat rovnoběžně se zemí v určité výšce a pak teprve na ni dopadne. Celá situace je zřejmá z tohoto schématického obrázku:

Pokud se přidržíme lidských a ne vesmírných měřítek, má samozřejmě Země velmi silnou gravitaci. Ani kdybychom do vržení kamene vložili veškerou sílu našich paží, nedohodíme s ním nijak zvlášť daleko. Mohli bychom si teoreticky pomoci tím, že bychom jej vystřelili například z luku a pak z pušky či z kanónu, ale výsledek bude nakonec stejný: pouze se zvýší vzdálenost, ve které od nás kámen dopadne a zůstane ležet. Právě tady ale činíme první krůčky k pochopení zákonitostí nebeské mechaniky – představme si, že máme k dispozici raketu, na jejíž špici můžeme kámen upevnit. Raketa se vlastně chová jako „postupně vybuchující bomba“, ostatně už sami Číňané začali brzy po vynálezu střelného prachu experimentovat s úpravami jeho složení. Podařilo se jim připravit směs, která hořela delší dobu a méně prudce než ostatní, a používali ji pak například pro své „ohnivé šípy“. I u moderních raket zůstává princip stále tentýž – abychom dokázali kameni udělit dostatečnou rychlost, potřebujeme sílu bomby, která se ale musí uvolnit postupně a nikoli všechna najednou (jinak by plášť rakety nevydržel a namísto urychlení kamene by se tato jen rozletěla na kusy). Teprve s raketou docílíme toho, že kámen poletí dopředu dostatečně rychle a udrží si od země stále stejnou vzdálenost – neboli se ocitne na oběžné dráze.

Nyní také již rozumíme tomu, proč se každá raketa už poměrně krátce po startu začíná naklánět do šikmé polohy – a nejen to, dokonce se postupně naklání stále více, až se zcela „položí na záda“. Musí, protože jejím úkolem je udělit nákladu především obrovskou dopřednou rychlost. Konkrétně jde o 7,8 km/s a my této rychlosti říkáme první kosmická. Teprve druhým, i když neméně důležitým úkolem rakety je dopravit náklad také dostatečně vysoko, do míst, kde je již zemská atmosféra zanedbatelně řídká a z pracně nabyté první kosmické rychlosti tak nebude tomuto nákladu ukrajovat (neboli kámen či jiný náklad se nebude potýkat s odporem atmosféry – „protivětrem“). Na Zemi leží tato mezinárodně stanovená tzv Kármánova hranice ve výšce 100 km.

Každá startující raketa nebo jakékoli těleso, které bychom silou svých paží vrhli do výšky, opíše ve vzduchu část elipsy (někdy se hovoří o dráze parabolické, což by však platilo pouze v případě, že by Země byla plochá). Záleží na tom, jestli větší část rychlosti tohoto tělesa směřovala nahoru nebo dopředu – podle toho těleso buď dosáhne větší výšky nebo dopadne do větší vzdálenosti (viz obr. níže):

Nyní si představme, že s pomocí rakety vymrštíme těleso (třeba zmíněný kámen) do takové vzdálenosti a výšky, že dopadne až na „opačný konec“ světa – v případě Pardubic se jedná o místo v Tichém oceánu, asi 500 km od pobřeží Nového Zélandu.

S tím se ale nespokojíme a použijeme raketu ještě silnější. Bod dopadu se tedy posune ještě dál, ovšem na kulaté Zemi:

Ani to nám nebude stačit. Musíme vyslat kámen ještě vyšší rychlostí. Bude tu však jeden rozdíl oproti vystřelení z kanónu – s ním by se nám stalo, že kámen obletí celou Zemi a zasáhne hlaveň zezadu. U rakety bude situace trochu jiná: oběžná dráha kamene bude ležet ve výšce, v níž byl raketou naposledy urychlen, tedy například ve zmíněných 100 km. Není vlastně ani příliš složité pochopit proč – když fotbalista vykopne svůj míč, udělí mu určitou rychlost. Kdyby se mohl vznést s ním a kopnout do něj znovu, rychlost míče by se zvýšila. Naše raketa uštědřuje během stoupání našemu kameni podobných „kopanců“ kontinuálně nespočet. Pro začátek tedy řekněme, že v ideálním případě by měla oběžná dráha kamene mít podobu kruhu:

A nyní přichází asi nejdůležitější poznatek. Co by se stalo, kdybychom na této kruhové oběžné dráze kámen znovu urychlili? Tedy kdybychom například nad Pardubicemi znovu uvedli motor rakety do chodu? Podobalo by se to případu, kdy by člověk na motocyklu kroužil po kruhovém objezdu a na krátkou chvíli „prohrábl“ plyn. Zatáčka, která tvoří kruhový objezd, by pro něj začala být „příliš ostrá“ a začal by se vzdalovat od středu. Svůj náklon do zatáčky by nezměnil, tj. neměl by zájem z objezdu ujet, ale jeho motocykl by pomalu vyjel do vedlejšího pruhu; a to kvůli své dopředné rychlosti přesně na opačné straně objezdu, než kde byl, když řidič plyn přidal.

Proč právě na opačné straně objezdu? Copak by nestačilo, aby řidič zkrátka přidal plyn mnohem víc a do vedlejšího pruhu se dostal dřív? Odpověď zní, že pouhým přidáním plynu bez otočení řídítky by toho docílit nemohl. Abychom pochopili proč, vezmeme si k ruce mělký talíř a propisku. Přiložíme propisku špičkou k hornímu okraji talíře (tam, kde jsou na našich obrázcích vyznačeny Pardubice) tak, aby špička mířila doprava. Zážeh motorů si nasimulujeme tím, že propisku začneme postupně a po kouscích posouvat směrem doprava, ale s každým posunutím se zároveň posuneme i kousek doprava po obvodu talíře. Zjistíme, že když se naše propiska bude nacházet ve čtvrtině obvodu talíře, její hrot bude směřovat nikoli směrem dolů, ale teprve šikmo ven. Aby hrot propisky (rychlost kabiny) směřoval přímo pryč od středu, musí se propiska posunout právě o polovinu obvodu talíře. Rovnoměrné zakřivení kruhové dráhy totiž způsobuje, že část naší rychlosti ve vodorovném směru je odkloněna směrem svislým.

Vrátíme se od talířů a motocyklů zpět do vesmíru. V souladu s výše popsaným principem jsme v určitém bodě oběžné dráhy naše kroužící těleso urychlili a přesně o polovinu oběhu později se to projeví nárůstem jeho vzdálenosti od Země. Vzdálit se od Země (tedy nabrat větší výšku nad povrchem) však také znamená překonávat gravitaci, v podstatě „škrábat se do kopce“. Z toho plyne jediné – v nejvzdálenějším místě svého oběhu, na pomyslném vrcholku kopce, se bude těleso pohybovat nejpomaleji. Mnozí z nás jistě zažili namáhavé šlapání na vrcholek kopce na jízdním kole a únavu po skončení stoupání. Pak jsme se teprve přes tento vrcholek přehoupli a začali opět zrychlovat. Oběh tělesa okolo planety či hvězdy funguje naprosto stejně – teprve po průletu nejvzdálenějším bodem dráhy začne gravitace těleso opět nemilosrdně stahovat zpět, těleso nabírá stále větší rychlost a v nejnižším bodě dráhy se pohybuje naopak úplně nejrychleji.

V praxi každá oběžná dráha, na které se kámen nebo planeta může ocitnout, bude eliptická. Usadit totiž těleso na dokonale kruhové oběžné dráze je v podstatě nemožné. Abychom to dokázali, musela by raketa úplně vynechat zrychlování a jako mávnutím kouzelného proutku se najednou začít pohybovat první kosmickou rychlostí, přičemž už v té chvíli by se musela nacházet ve správné výšce. V úvahu by nepřipadalo spotřebovávat postupně palivo nebo odhazovat jeden po druhém její vyhořelé stupně a měnit tím hmotnost celé soustavy. Nepřípustné by bylo postupně zrychlovat z klidu a ze svislé polohy (což by bylo v přímém rozporu s prvním Newtonovým zákonem). Je jasné, že ničeho takového dosáhnout nelze. Ani sama Země to nedokáže – vezměme si pro příklad už jen skutečnost, že v dobách svého vzniku se srážela s mnoha jinými tělesy v okolí a její dráha neměla šanci stát se ani na chvilku dokonale kruhovou.

Jak vlastně lidé na něco takového přišli? Mnohé z nás to překvapí, ale to, že všechna roční období nejsou stejně dlouhá, víme již velmi dlouho. Možná tento fakt ještě nebyl znám těm nejstarším civilizacím jako např. Sumerům, ale například řecký astronom a matematik Eudoxos z Knidu (asi 408 – 355 př.n.l.) už si byl vědom nestejného počtu dní, které uplynou mezi různými rovnodennostmi a slunovraty. Jeho tehdejší měření bylo zatíženo velkou chybou, protože určit správně okamžik rovnodennosti je oproti určení slunovratu mnohem obtížnější, ale semínko bylo zaseto. O Eudoxově práci jsme se dozvěděli z dochovaného řeckého papyru zvaného dnes Ars Eudoxi a uloženého v pařížském Louvru. Má se jednat o text, jehož autorem byl pravděpodobně mladý student, kterému sloužil jako učební pomůcka. Proto jsou v něm zmíněna jména starších učenců a proto také obsahuje mnoho faktických nepřesností a chyb.

O dvě století později žil slavný Hipparchos z Nikaie. Ten už učil, že jaro trvá 94,5 dne a léto 92,5 dne. Nesoulad vysvětlil prohlášením, že Země se nenachází přesně ve středu oběžné dráhy Slunce (byl zastáncem geocentrismu), nýbrž mírně mimo tento střed. Tyto skutečnosti zase známe od Ptolemaia z jeho spisu Almagest – a opět nám nezbývá, než před těmito antickými učenci hluboce smeknout. Dnes sice víme, že astronomické jaro trvá přibližně 92 dní a 19 hodin a léto asi 93 dní a 15 hodin, ale to platí pro naši historickou etapu. V Hipparchově době totiž bylo jaro skutečně o trochu delší než léto díky jevu, kterému říkáme apsidální precese. Jde ve zkratce o fakt, že vlivem gravitace ostatních planet není zemská oběžná dráha v prostoru stabilní, ale samotný její nejvzdálenější bod okolo Slunce během tisíců let krouží.

V 9. století tato pozorování dále rozvinul arabský astronom a matematik Al-Battání. Žil v době, které se říká „Zlatý věk islámu“. Znal prokazatelně Ptolemaiovo dílo. Ve své observatoři ve městě Rakka v dnešní Sýrii (tehdy ovšem v rozlehlém Abbásovském chalífátu) pořizoval mnohem přesnější pozorování oblohy než kdokoli z jeho současníků. Vymínil si například, aby tamní přístroje měly rozměry minimálně v řádu několika loktů a jejich stupnice mohly být dostatečně podrobné. Mnohdy tak dokonce dosáhl větší přesnosti než později Mikuláš Koperník (což bylo ale dáno i tím, že Rakka leží blíže k rovníku a Al-Battáního tedy tolik nerušila refrakce světla v atmosféře). Jako jeden z prvních si byl vědom toho, že vzdálenost Země od Slunce se během roku mění, což jej vedlo k pochopení zákonitostí určujících, kdy nastanou sluneční zatmění. Ptolemaiovo dílo opravil a doplnil (samozřejmě ani on se nevyhnul omylům, převzal například Ptolemaiovo geocentrické přesvědčení).

V 17. století se již mezi astronomy vášnivě debatovalo o pozorování proměn zdánlivé velikosti Slunce na obloze během roku. Francouzský astronom Pierre Gassendi (1592 – 1655) používal cameru obscuru k tomu, aby tento jev systematicky měřil.

„Kde je zakopaný pes?“

Jestliže tedy toto vše víme, jak je to s ročními obdobími? Proč je Země od Slunce prokazatelně nejdál právě tehdy, když je na severní polokouli léto? Odpověď je překvapivě prostá – nezáleží totiž na vzdálenosti od Slunce, ale na úhlu, pod kterým na povrch Země sluneční paprsky dopadají. Jak víme, zemská osa vykonává během 26 tisíc let precesní pohyb, ale v měřítku jednoho lidského života ji můžeme považovat za nehybnou. Během roku tak nastávají v podstatě dvě základní situace:

Jak vidíme, ve chvíli, kdy je Země ke Slunci nejblíže, je její severní polokoule odkloněná pryč od něj. Sluneční paprsky dopadají pod mnohem ostřejším úhlem, Slunce nevystupuje tak vysoko nad obzor a v našich končinách je tou dobou zima. Australané a další protinožci si naopak užívají léto. O půl oběhu neboli půl roku později se situace obrátí.

Rozdíl ve vzdálenostech naší planety od Slunce v nejbližším a nejvzdálenějším bodě činí přibližně 5 milionů kilometrů, což ale ve vesmírném měřítku nic neznamená. Abychom nějaký znatelný rozdíl v průměrné teplotě na Zemi poznali, musela by se vzdálenost lišit například o 75 milionů kilometrů, což je průměrná vzdálenost mezi Zemí a Marsem. A na Marsu už se v těch nejteplejších dnech teploty pohybují jen okolo nuly.

Ničeho takového se ale bát nemusíme.

Zdroje:

https://espacepourlavie.ca/en/equinoxes-and-solstices

https://www.encyclopedia.com/science/dictionaries-thesauruses-pictures-and-press-releases/euctemon__cf_chl_f_tk=FDO7rHCGWNTwLNDLn4xvMCO5DJIDVQ7ROz1FUrzMFio-1783064456-1.0.1.1-TCMJwA5PWb.oRreTZ5ER_JIYgqM9Hpz_LhkDkrMJe7M

https://en.wikipedia.org/wiki/Milankovitch_cycles

https://en.wikipedia.org/wiki/Hipparchus

https://en.wikipedia.org/wiki/Al-Battani

https://mathshistory.st-andrews.ac.uk/SH/hipparchus_sh.pdf

HEILBRON, J. L. The sun in the Church: cathedrals as solar observatories. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, [1999]. ISBN 0-674-85433-0.

https://grbs.library.duke.edu/article/download/12101/4015

„Věda musí začít mýty a jejich kritikou.“ Citát rakouského filosofa Karla Poppera z roku 1963 je stále aktuální. S jedním takovým mýtem se setkáme zanedlouho, a tak by bylo dobré jej uvést na pravou míru. Během května se totiž Měsíc ocitne dvakrát ve fázi úplňku – 1. a 31. května. Proč se o tom druhém v pořadí říká, že bude modrý? Se změnou barvy nemá tento termín pranic společného…

Během jednoho ročního období obvykle nastanou tři úplňky.

Nepřipadá nám to nijak podivné, protože každá roční doba trvá zhruba tři kalendářní měsíce. Jarní rovnodennost letos nastala 20. března, letní slunovrat přijde 21. června, podzimní rovnodennost 23. září, zimní slunovrat pak 21. prosince.

Opakovaně jsme se ale přesvědčili, že naše měření času a orientace v kalendáři jsou pro běžný život zjednodušené. Jeden kalendářní měsíc trvá s výjimkou února buď třicet nebo jedenatřicet dní, ve skutečnosti ale Měsíc (těleso) oběhne Zemi jednou za 27,322 dne. Tomuto časovému úseku říkáme siderický měsíc a je určen vzhledem ke vzdáleným hvězdám. Navíc se ještě určuje tzv. synodický měsíc vzhledem ke Slunci, který trvá 29,5 dne a je určen jako doba mezi dvěma stejnými fázemi Měsíce. O něco delší je proto, že než náš satelit kolem Země jednou obkrouží, samotná planeta se také na své cestě okolo Slunce posune o kousek vpřed. Měsíc tedy musí „urazit kousek cesty navíc“, aby se z našeho pohledu dostal do stejné fáze.

Papež Řehoř XIII. je rozporuplnou postavou. S radostí přivítal zprávu o vraždění protestantů o Bartolomějské noci a nechal při té příležitosti sloužit Te Deum a razit pamětní minci. Nelze mu však upřít, že roku 1582 také zavedl velmi přesný a spolehlivý gregoriánský kalendář. Protože ale ani ten nemůže být zcela přesně v souladu se všemi cykly v přírodě, jednou za čas se stane, že během jednoho ročního období nastanou čtyři úplňky. A vlastně jen shodou náhod dnes mluvíme o tzv. „modrém úplňku“, přičemž roli sehrála lidová tvořivost a zkreslené pochopení faktů.

Původcem celé záhady je ročenka Farmers’ Almanac vydávaná v americkém státě Maine. Jedná se o publikaci, ve které mohou zemědělci a zahrádkáři najít dlouhodobé předpovědi počasí nebo rady pro pěstitele. Kromě toho zde bývají uvedena data úplňků během roku, články o léčivých bylinkách, lidová moudrost, autoři doporučují nejvhodnější dobu pro to nebo ono apod. Čtenáři byli s touto duševní potravou očividně spokojeni, protože vychází nepřetržitě už od roku 1818 a teprve letos budou vydavatelé nuceni přejít na výhradně elektronickou verzi.

Autoři této ročenky se při svém počítání dat řídí tropickým rokem. V našem článku o jarní rovnodennosti jsme uvedli, že tropický rok trvá o 5 hodin a 49 minut déle než kalendářní. Ročenka navíc určuje začátky jednotlivých ročních období tak, jako by se Slunce pohybovalo po obloze stále stejnou rychlostí. Pro farmáře je možná praktické si přečíst, že všechny roční doby mohou považovat za stejně dlouhé, neodpovídá to však skutečnosti. Země má eliptickou oběžnou dráhu a v průběhu roku se kolem Slunce pohybuje proměnlivou rychlostí a v proměnlivé vzdálenosti.

A tak se ve Farmářském almanachu z roku 1937 dočteme, že má nastat 13 úplňků místo dvanácti. Autoři však potřebovali, aby „jejich“ roční období jinak začínala ve správný čas, a tak se rozhodli za „přebytečný“ označit třetí úplněk v létě. Své přitom mohl sehrát i slovní obrat „once in a blue moon“, který angličtina používá už od 16. století a dnes má podobný význam jako české „jednou za uherský rok“.

Farmářský almanach z roku 1937 se o šest let později dostal do rukou Laurenci J. Lafleurovi (1907-1966) ze školy Antioch College v Ohiu. Napsal tehdy příspěvek do časopisu Sky & Telescope, ve kterém se pouze pozastavoval nad zajímavým faktem, že během roku občas může nastat jeden úplněk navíc. V roce 1946 se však k tomuto tématu vrátil i amatérský astronom a častý přispěvatel Sky & Telescope James Hugh Pruett (1886-1955). Svérázně určený „přebytečný“ úplněk z roku 1937 si vyložil po svém a napsal, že podobná situace nastává sedmkrát během devatenácti let. V příslušných letech se tedy stane, že jedenáct měsíců uvidíme na obloze po jednom úplňku a jednou dva. Proto bychom prý měli jako „modrý“ označovat každý úplněk nastalý jako druhý během stejného měsíce.

Pověra zakořenila. Časopis Sky & Telescope začal pozměněné označení svého dopisovatele používat a teprve v roce 1999 jeho vydavatel zkroušeně přiznal, odkud se objevilo. Letos 31. května se tak můžeme těšit pouze na pěkný úplněk, shodou okolností druhý májový, a nemusíme se bát žádného jeho zmodrání. Nejlépe bude si poslední květnový večer udělat příjemný a pro dokreslení atmosféry si pustit třeba pěknou hudbu. Například jemnou a uklidňující píseň „Blue Moon“ od Deana Martina.

Zdroje:

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1999-apr-04-me-24010-story.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Blue_moon?oldid=674194136

https://skyandtelescope.org/stargazing-and-observing/what-is-a-blue-moon

https://www.space.com/blue-moon-what-is-it-2026

https://www.asu.cas.cz/cz/verejnost-a-media/obloha

https://citaty.net/citaty/2146776-karl-raimund-popper-veda-musi-zacit-myty-a-jejich-kritikou

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bs%C3%ADc

https://fineartamerica.com/featured/full-moon-on-a-cloudy-night-sky-bjorn-holland.html

REZERVACE MÍST ZDE: https://hvezdarna-pardubice.reenio.cz/cs/terms/2026-05-29;viewMode=day

Další z našich pravidelných veřejných přednášek se uskuteční v pátek 29. května 2026 ve Velkém sále SVČ ALFA, o.p. DELTA. Tentokrát bude jejím tématem „Co se dá uplést z kvantového propletení“ a přednášet bude RNDr. Zdeňka Koupilová, Ph.D. z Katedry didaktiky fyziky MFF UK v Praze. Jste srdečně zváni.

Představíme si záhadný svět kvantové fyziky. Ukážeme si, co je propletení (entanglement). Zjistíme, jestli je teoreticky možné využít tohoto jevu k teleportaci a jestli kvantová fyzika skutečně dovoluje vytvářet kopie. Řekneme si, co Albertu Einsteinovi na kvantové fyzice vadilo a jak se ukázalo, že se mýlil. Naučíme se bezpečně přenést klíč pro šifrování – BB84.

RNDr. Zdeňka Koupilová, Ph.D. (*1979) je česká fyzička. Působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kromě kvantové fyziky se věnuje i popularizaci a metodice vyučování tohoto tématu pro budoucí pedagogy. Je například autorkou souboru výukových her „Různé? Stejné!“ zaměřeného na pochopení různých matematických a fyzikálních konceptů. Na Katedře didaktiky fyziky MFF UK je v současné době lektorkou.

Milovníci noční oblohy si v máji přijdou na své. Čeká nás meteorický roj Eta Akvaridy, nerušený výhled za hranice Mléčné dráhy a v polovině měsíce nám krásné divadlo předvede Jupiter spolu s Venuší a Měsícem. Celou scenérii budou dobarvovat ještě hvězdy Castor, Pollux, Capella a Procyon, takže se máme nač těšit.

Každý rok zhruba mezi 20. dubnem a 20. květnem prolétá naše Země po své dráze místy, kudy vede trasa nejslavnější komety ze všech. Je jí Halleyova kometa, která své jméno dostala na počest britského učence Edmunda Halleye (1656 – 1742). Ten se zabýval kromě jiného geometrií a historickými astronomickými metodami a vyslovil myšlenku, že dochované záznamy o pozorování vlasatic v určitých konkrétních letech mohly ve skutečnosti znamenat návštěvy stále stejné komety. Předpověděl, že by se měla v roce 1758 opět vrátit. Když se pak toho roku skutečně na obloze zjevila kometa, dostala jeho jméno.

Halleyova kometa je těleso z ledu a kamenné drti. K Zemi se vrací jednou za 76 let, protože obíhá okolo Slunce po značně protáhlé dráze – jejím osudem je toulat se stále dokola od naší hvězdy až za Neptun a zase zpět. Stejně jako u ostatních komet se i z jejího povrchu začínají v blízkosti Slunce odpařovat těkavé látky a uvolňuje se nesčetné množství plynu, prachu a kamenných úlomků. Tyto pevné částice se rovnoměrně rozprostřou po celé její dráze, jak velí zákony nebeské mechaniky, a tak se naše Země každoročně dostává do míst jejich výskytu.

Vrchol tohoto meteorického roje nastává pravidelně okolo 6. května. Meteory zdánlivě vylétají ze souhvězdí Vodnáře, přesněji z blízkosti jeho nejjasnější hvězdy Eta Aquarii. Odtud dostaly svůj název. Meteory uvidíme s frekvencí zhruba jeden za minutu.

Jak jsme si již dříve řekli, během roku se Země dostává do jedné přímky se Sluncem (s ním je v přímce neustále) a různými dalšími objekty ve vesmíru. Proto nás nepřekvapí, že z našeho pohledu se pak mohou v jedné přímce ocitnout Slunce a střed naší galaxie. Projeví se to tím, že v jarních měsících (zhruba od března do května) vychází Mléčná dráha až ve druhé polovině noci či nad ránem. Drží se poměrně nízko nad obzorem nebo pouze ve východní polovině oblohy („zůstává v blízkosti Slunce“). V době, kdy Slunce ani Mléčná dráha nejsou viditelné, tak zraky pozemšťanů hledí na opačnou stranu – směrem k okraji.

Když k tomu připočítáme ještě fakt, že Země obíhá Slunce po mírně nakloněné dráze, stane se v jarních měsících jediné: otevře se nám pohled mimo rovinu Mléčné dráhy, do hlubin nekonečného vesmíru. Právě v této době si můžeme dalekohledem prohlížet velké množství cizích galaxií, které spatříme jako krásné mlhavé obláčky. Například v souhvězdí Lva spatříme hned čtyři.

Mezi 18. a 20. květnem se pak Měsíc zdánlivě obklopí dvěma jasnými průvodci – Venuší a Jupiterem. Venuše se bude nacházet vpravo od Měsíce, Jupiter bude nalevo. Celou podívanou ještě doplní nad Jupiterem hvězdy Pollux a Castor ze souhvězdí Blíženců, jižněji zhruba ve výšce Měsíce uvidíme hvězdu Procyon (souhvězdí Malého psa) a severněji taktéž na úrovni Měsíce hvězdu Capella (souhvězdí Vozky). Celá situace je znázorněna na úvodním obrázku výše.

Zdroje:

„https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Edmond_Halley_072_old_version.jpg“

„https://en.wikipedia.org/wiki/Eta_Aquariids?oldid=744234371„

„http://manetinskatma.cz/pozorovani/manetinska-obloha/„

„https://sciencemag.cz/pozoruhodne-a-vzacne-ukazy-na-obloze-v-roce-2026/„

Když se začátkem 90. let 20. století sešla skupina astronomů a začali nezávazně debatovat o novém dalekohledu, nikdo netušil, jak významný projekt se právě zrodil. Co začalo jako záměr postavit teleskop na hledání temné hmoty, rozvinulo se postupně do podoby nejmodernější observatoře současnosti s nesmírně širokým spektrem možností. První výsledky právě přicházejí – a stojí opravdu za to.

Přitom vlastně dalekohled stále ještě není plně zprovozněn. K předání do rukou vědců došlo oficiálně v říjnu 2025 a od té doby zatím probíhají zkoušky složité techniky.

Nejlépe ale bude začít od začátku. Observatoř Very C. Rubinové je zcela nové vědecké pracoviště stojící na vrcholku hory Cerro Pachón (2 715 m n.m.) v Chile, necelých 370 km severně od hlavního města. Tato jihoamerická země je pro astronomy oblíbenou destinací, protože pohoří Andy je druhé nejvyšší na světě hned po Himalájích. Zdejší vysoké nadmořské výšky tak umožňují stavět teleskopy vysoko nad mraky a samozřejmě také daleko od světelného znečištění v metropolích.

Pokaždé, když ale astronomové uvažují o stavbě teleskopu právě v chilských Andách, berou na sebe obrovský úkol. Kromě zmíněných výhod mají totiž tyto hory jednu zásadní nevýhodu – jedná se o vulkanicky aktivní oblast. Z hodin zeměpisu si pamatujeme, že právě v této oblasti se tektonická deska Nazca podsouvá pod Jihoamerickou tektonickou desku, což dalo Andám vzniknout, a že tento proces stále ještě neskončil. Andy s každým rokem povyrostou o několik desetin milimetru a jsou místem častých zemětřesení a sopečných erupcí.

Pro konstruktéry observatoře Vera C. Rubin Observatory to znamenalo, že museli celou stavbu a hlavně její srdce – dalekohled Simonyi o průměru 8,4 m – důkladně ochránit před otřesy půdy. Činné sopky se sice v okolí hory Cerro Pachón nenacházejí, zemětřesení tu však jsou zcela běžná, a proto bylo nejprve třeba odstřelit vrchol hory a zvětralou horninu těsně pod ním. Teprve na masivní skále bylo možné vybudovat ohromný betonový pilíř pro dalekohled a okolo něj budovu observatoře. Záměrně jsme použili slova „okolo“, protože pilíř dalekohledu se ve skutečnosti konstrukce budovy nedotýká – příchozí návštěvník by uvnitř viděl mezeru, která betonový blok od stavby dělí. Když potom přijde otřes půdy, pilíř dalekohledu se nechvěje se stejnou frekvencí jako budova a nedochází ke skládání otřesů vlivem rezonance. Zároveň je zrcadlo teleskopu chráněno pneumatickými ovladači a dalšími druhy seizmických izolátorů podobných těm, jaké můžeme najít v mrakodrapech.

Ani všechna tato opatření však nezajistí dalekohledu Simonyi perfektní ochranu. Bylo by určitě pěkné, kdyby – s nadsázkou řečeno – se při zemětřesení všechno kolem hroutilo a teleskop nerušeně snímal oblohu dál, to ale bohužel není možné. Jde spíše o to zajistit, aby technika přečkala otřesy bez poškození a mohla se co nejdříve vrátit k práci, když chvění země ustane.

Observatoř nese jméno americké astronomky židovského původu Very C. Rubinové (1928 – 2016), která se za svého života zabývala rychlostí oběhu hvězd ve spirálních galaxiích. Objevila nesoulad mezi oběžnou dobou hvězd a molekulárních mračen, což byl jeden ze zásadních argumentů podporujících teorii temné hmoty. A je jistě velmi sympatické, že přes své vědecké úspěchy neopomíjela ani rodinný život – byla 60 let vdaná za jediného muže a vychovala s ním čtyři děti. Aby jim mohla věnovat čas, pracovala často z domova.

Slavnostní položení základního kamene proběhlo 14. dubna 2015. Dalekohled byl zprovozňován postupně – i když v červnu 2025 proběhlo první zkušební pozorování, formálně byl stále ještě v rukou stavitelů a vědci jej převzali až 25. října. Od té doby probíhá jeho závěrečné „dolaďování“. Například jemné nastavování optiky do finální konfigurace (pro dosažení co nejostřejších snímků), zkoušky mechanismu na 3,2gigapixelové kameře pro rychlou výměnu filtrů nebo testovací přenosy dat, protože dalekohled jich bude muset umět zpracovat až 20 terabajtů za noc.

V průběhu roku 2026 by měl dalekohled Simonyi zahájit svou hlavní činnost, totiž projekt Legacy Survey of Space and Time (LSST). Půjde o nasnímání celé jižní oblohy v průběhu 3 až 4 nocí, které se bude opakovat znovu a znovu po dobu neuvěřitelných 10 let. Vznikne tak v podstatě časosběrný film mapující dění na obloze. Snímky budou přitom natolik kvalitní, že během těchto deseti let získáme z teleskopu okolo 30 petabajtů dat – jinak řečeno, 30 000 000 GB. Teleskop bude schopen zachytit velmi slabé objekty, což nám umožní zmapovat 90 % blízkozemních planetek, získat snímky drobných těles za Neptunem a prohloubit tak naše pochopení vzniku Sluneční soustavy nebo zachytit snímky vybuchujících supernov v dalekém vesmíru. Těch jsme si předtím mohli všimnout pouze tehdy, když jsme měli to štěstí a naše přístroje právě mířily správným směrem.

Tyto neuvěřitelné schopnosti teleskop Simonyi využije především proto, aby se pokusil odhalit podstatu temné hmoty (pokud tato naše představa není mylná, jak se snaží upozornit český astrofyzik prof. Kroupa). Teleskop totiž dokáže odhalit např. i pokřivení a nepravidelnosti ve struktuře galaxií, což nám umožní pátrat po důvodu jejich vzniku.

Lovec asteroidů

Dalekohled Simonyi hned na počátku předvedl, co v něm je. Přestože se zatím jedná pouze o zkušební pozorování prováděná kvůli správnému seřízení zrcadel a optiky, už nyní se mu podařilo zaznamenat více než 80 tisíc známých asteroidů a navíc jakoby mimochodem odhalit zhruba 11 tisíc dalších, o kterých jsme prozatím nevěděli. Astronomové si mnou ruce, protože nový přístroj bude skutečně multifunkční a bude jej možné využívat nejen k pátrání po temné hmotě, ale i jako zásadního pomocníka při odhalování potenciálně nebezpečných planetek ohrožujících Zemi.

Zdroje:

https://www.universetoday.com/articles/the-vera-c-rubin-observatory-has-discovered-11000-new-asteroids-and-its-barely-even-started

https://rubinobservatory.org/news/11000-new-asteroids

https://project.lsst.org/sites/default/files/Visiting%20Cerro%20Pachon_2.pdf

https://news.northeastern.edu/2025/06/27/vera-c-rubin-observatory-asteroid-discoveries

https://www.lsst.org/news/first-stone

https://rubinobservatory.org/news/first-imagery-rubin

https://rubinobservatory.org/news/rubin-update-dec-25

Zveme Vás na pravidelnou veřejnou přednášku, která se uskuteční v pátek 24. dubna 2026 ve Velkém sále SVČ ALFA, o.p. DELTA. Tentokrát bude jejím tématem „Co se děje v kupách galaxií?“ a přednáší Ing. Anežka Srbljanović z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.

Kupy galaxií jsou největší gravitačně vázané objekty ve vesmíru – mohou sestávat ze stovek, ale i tisíců galaxií na jednom místě. Už půlstoletí víme, že galaxie v kupách „červenají“. To znamená, že přicházejí o svou zásobárnu molekulárního plynu, který je nezbytný k tvorbě hvězd, a jejich hvězdná populace tak stárne. Co ale způsobuje tento jev? Jednou z odpovědí je dynamický tlak, který si představíme a podíváme se i na to, jak jeho vlivem vznikají galaktické medúzy. V neposlední řadě se vydáme i do světa radioastronomie, díky které máme nyní galaktické kupy jako na dlani.

Ing. Anežka Srbljanović je česká vědecká pracovnice působící v Oddělení galaxií Astronomického ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově. Její výzkum je zaměřen na vývoj galaxií a jejich shluků. Pro svou práci využívá např. data z teleskopu ALMA (Atacama Large Milimeter Array). Pracuje v českém regionálním centru tohoto teleskopu. Dlouhodobě se věnuje také popularizaci vědy, jejím dílem jsou například dva díly cyklu TV Noe „Hlubinami vesmíru“.

Na dubnové obloze nás v rozmezí čtyř dnů čekají hned dvě zajímavé konstelace. O tu první se postará Měsíc společně s Venuší, Uranem a Plejádami.

19. dubna okolo 21. hodiny se na obloze sejde Měsíc s Venuší a slabým Uranem. Stane se tak poměrně nízko nad severozápadním obzorem, pro dobrý výhled tedy bude potřeba vyjet za město. Cestu, kterou budeme muset vážit, nám ale vynahradí další nebeský objekt – otevřená hvězdokupa M45 Plejády, která se bude nacházet těsně pod Měsícem a celé toto uskupení korunuje.

Zatímco planety Sluneční soustavy všichni důvěrně známe, v případě Plejád tomu tak být nemusí. Jde o skupinu asi tisíce hvězd vzdálenou cca 440 světelných let, které vznikly ze stejného kosmického mračna plynů a prachu – tzv. mlhoviny. Pokud se stane, že tato mlhovina zkolabuje (buď vlastní gravitací nebo díky výbuchu blízké supernovy, která její materiál rozvíří), začnou v mlhovině vznikat oblasti s vyšší hustotou materiálu. V takových oblastech se potom částice plynu a prachu vzájemně přitahují mnohem silněji, spustí se tedy proces stále intenzivnějšího houstnutí a zahřívání tohoto materiálu. Nakonec teplota a tlak dosáhnou kritické hodnoty a rozběhne se termojaderná reakce, která dělá hvězdu hvězdou. Při této reakci se, zjednodušeně řečeno, vodík tvořící hvězdu přeměňuje na hélium a zároveň se uvolňuje světlo a teplo.

Z jedné mlhoviny může vzniknout i několik hvězd. Jak jsme již uvedli, v případě Plejád to bylo okolo tisícovky a tyto hvězdy jsou vzájemně přitahovány gravitační silou. Mnoho astronomů je přesvědčeno, že i naše Slunce mělo v dávné minulosti své „sourozence“, jenže dnes již nikdo neví, kde skončili. Vlastností otevřených hvězdokup totiž je, že vzájemná přitažlivost hvězd je relativně slabá a členové skupiny se od sebe postupně vzdalují. U Plejád k tomu zatím nedošlo úplně, protože oproti Slunci jsou tamní hvězdy velice mladé (jejich stáří je asi 110 milionů let, Slunce už má za sebou 5 miliard).

To je také hlavní rozdíl mezi otevřenou a tzv. kulovou hvězdokupou. Tento druhý typ obsahuje naopak hvězdy velmi staré, je jich zde podstatně více (statisíce až miliony) a pohybují se většinou poněkud stranou od ostatních hvězd v galaxii – v oblasti zvané galaktické halo. Je tomu tak proto, že pocházejí ještě z doby, kdy vznikala samotná galaxie, protože i ta měla původně podobu gigantického plynového oblaku. Než tento oblak začal rotovat a utvořila se rovina výskytu většiny hvězd, ti nejstarší hvězdní hráči už měli své ustálené nepravidelné dráhy.

22. dubna ve 21:40 SELČ nastane maximum meteorického roje Lyrid. Jde o pravidelně se opakující událost, která nastává každoročně ve druhé polovině dubna. Svůj název dostala podle souhvězdí Lyry, ze kterého meteory zdánlivě vylétají.

Původcem těchto prachových částic je kometa C/1861 G1 Tatcher, která kolem Slunce obíhá s periodou přibližně 415 let. Naposledy se k Zemi přiblížila v roce 1861 a tak jako při každém průletu uvolnilo její zahřáté jádro mnoho tun materiálu každou sekundu. Tento jemný prach se vlivem gravitační síly ostatních planet rozprostřel prakticky přes celou její dráhu, takže Země jejím ohonem každoročně prolétá i přesto, že sama kometa je již dávno daleko. Meteory pak říkáme hořícím prachovým částicím z tohoto ohonu, které vstoupí do naší atmosféry.

Meteory budeme moci pozorovat nejen 22. dubna večer. Spatříme je zhruba v rozmezí tří nocí, tj. mezi 21. a 23. dubnem. I tentokrát však budeme muset vyjet za město, protože Lyridy nejsou nijak zvlášť jasné a světelný smog by nám umožnil zahlédnout nanejvýš dva za hodinu. Na tmavém místě, pokud máme štěstí, jich může být přibližně 18 během jedné hodiny.

Zdroje:

Pozoruhodné a vzácné úkazy v roce 2026

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0019103512003612

https://www.space.com/36550-history-lyrid-meteor-shower-2017.html

Ze školy si pamatujeme, že jaro začíná o jarní rovnodennosti 21. března. Už několik let je ale situace trochu jiná. Ve skutečnosti máme do konce tohoto století čas na to, abychom si zapamatovali jiné datum a po něm dokonce ještě třetí…

Jarní rovnodennost znamená nepřekvapivě okamžik, kdy na Zemi na začátku jara zažíváme stejně dlouhý den jako noc. Samozřejmě, spíše bychom měli říci „téměř stejně dlouhý“ nebo „přibližně stejně dlouhý“ – všichni chápeme, že ve vesmíru jsou vůči sobě všechna tělesa v pohybu a neexistují zde žádné pevné body, takže žádné pravidlo není zcela dokonalé. V den rovnodennosti je ale rozdíl v délce dne a noci velmi malý, pouze asi 20 minut, a Slunce v ten den svítí kolmo na zemský rovník. Pro lepší názornost si řekněme, že pak nastává situace velmi podobná té na obrázku dole. Ve skutečnosti je samozřejmě zemská osa nakloněná a Země by musela být mnohem menší a dál.

Jak vidíme, pokud Slunce svítí na Zemi přímo kolmo k rovníku, je potom osvícená právě polovina zemské koule. Proto může nastat den dlouhý téměř stejně jako noc. Na obloze se taková situace projeví tím, že Slunce uvidíme v rovině nebeského rovníku – jak víme, jedná se o myšlenou čáru, která by vznikla promítnutím skutečného rovníku na oblohu.

Zároveň jsme patrně všichni už někdy slyšeli pojem ekliptika. Jde o rovinu, ve které kolem Slunce obíhají planety včetně Země. Z našeho pozemského pohledu, jestliže má Země svou rovinu oběhu Slunce danou, se pak tedy Slunce zdánlivě pohybuje po obloze také po stále stejné dráze – a tato dráha vede postupně třinácti souhvězdími, kterým říkáme zvěrokruh. Jedná se o souhvězdí, která důvěrně znají příznivci horoskopů: Beran, Býk, Blíženci atd., přičemž do této skupiny musíme počítat i souhvězdí Hadonoše. To, že se Slunce právě zdánlivě nachází v některém z nich, je dáno jednoduše konkrétní polohou Země na její dráze.

Můžeme se o tom přesvědčit například brzy ráno, pokud si přivstaneme a podíváme se na východ Slunce. Zjistíme, že se nad obzorem začíná objevovat právě v místě, kde zároveň na konci noci zapadá jedno ze zvířetníkových souhvězdí. A že během roku Slunce vychází v různých těchto souhvězdích.

Nyní tedy již víme, že na Zemi nastává astronomické jaro přesně ve chvíli, kdy Slunce na své cestě ekliptikou protne nebeský rovník. Tomuto průsečíku se říká jarní bod. Okamžik, kdy se v něm Slunce zdánlivě ocitne, dnes již astronomové dovedou spočítat na minutu přesně. Proto vědí, že mezi dvěma průchody Slunce jarním bodem uplyne 365 dní, 5 hodin a 49 minut. Tomuto intervalu začali říkat tropický rok, a jak vidíme, ten je o 5 hodin a 49 minut delší než rok kalendářní. Složitě stanovený tropický rok by se však lidem špatně měřil, a tak v běžném životě zanedbáváme fakt, že okamžik rovnodennosti se každým rokem zhruba o šest hodin opožďuje. Řešíme to pouze tím, že jednou za čtyři roky přidáme do kalendáře jeden den navíc a vznikne přestupný rok. Takové opatření ovšem není perfektní, díky němu potom například místo 21. března v poledne nastane příště rovnodennost sice o šest hodin později, pro nás ale 20. března v šest hodin večer. Náš kalendář se pak navíc každé čtyři roky naopak předběhne asi o tři čtvrtě hodiny oproti realitě, protože skutečnému tropickému roku chybí k pěkné zaokrouhlené délce 365,25 dne jedenáct minut. Kalendář jsme si prodloužili zhruba o tři čtvrtě hodiny více, než bylo třeba, takže si myslíme, že letos rovnodennost nastala nikoli o šest hodin později, ale jen o pět a čtvrt oproti loňskému roku.

Tyto „dřívější nástupy“ se postupně nasčítají, až získáme představu, že rovnodennost nastala o den dříve i přes přidání přestupných roků.

Proto se ve 21. století budeme učit, že jaro začíná 20. března – letos konkrétně v 15 hodin a 46 minut. A roku 2048 se začátek jara posune dokonce až na 19. březen.

V roce 1582 počítání přestupných roků dále upřesnil papež Řehoř XIII. Než svou životní dráhu spojil s církví, byl profesorem práva na univerzitě v Bologni a měl dokonce syna, jako vzdělaný učenec se tedy s vervou sobě vlastní pustil do reformy kalendáře. Již v tehdejší době lidé věděli, že vložit do roku celý den navíc je vlastně příliš a postupně to zapříčiní nasčítání drobných odchylek, které jsme si popsali o dva odstavce výše. Papež Řehoř proto zavedl pravidlo, že roky končící dvěma nulami budou přestupné pouze tehdy, jsou-li dělitelné 400. Proto například rok 1600 přestupný byl, ale 1700 nebo 1900 ne. V naší době nám toto pravidlo zajistí, že roku 2100 se datum rovnodennosti znovu posune z 19. zpátky na 20. březen. A možná si pak naši pravnuci vzpomenou na papeže Řehoře a budou rádi, že lidové pranostiky jejich předků jsou stále platné i pro ně.

Zdroje:

https://rocenka.observatory.cz/2026/kalendar_a_cas.html

https://www.stoplusjednicka.cz/proc-neplati-ze-prvni-jarni-den-nastava-vzdy-21-brezna#:~:text=T%C3%A9mata%20*%20Zdroj%20textu:%20*%20Tajemstv%C3%AD%20vesm%C3%ADru.

https://www.unibo.it/en/university/who-we-are/our-history/famous-people-and-students/gregory-xiii

Pan RNDr. Jiří Grygar, CSc. je určitě náš nejznámější astrofyzik a popularizátor vědy. Mnozí dodnes vzpomínají, jak v dětství formoval jejich zájem o vesmír díky svému televiznímu pořadu Okna vesmíru dokořán. Kromě toho je spoluzakladatelem Českého klubu skeptiků Sisyfos, autorem více než 200 vědeckých prací, sběratelem citátů slavných vědců, otcem tří dětí a praktikujícím katolíkem. 17. března 2026 oslaví 90. narozeniny.

Celý příspěvek →